Počátkem roku 1945 ovládli spojenecké armády bezpečně vzdušný prostor nad střední Evropou a mohli se bez obav zaměřit na soustavné ničení železničních tratí, komunikací a mostů daleko za frontou. Po poledni 14. února se i nad Prahou objevila skupina amerických letadel a shodila pár desítek bomb na vltavské mosty. Jejich piloti údajně ztratili orientaci a popletli si Prahu s Drážďanami.

Pohlednice mostu Palackého z roku 1903. Pohled na most a sousoší od smíchovské strany

Nebyli to ani žádní profesionálové, bomby dopadly většinou na okolní domy, zasáhly klášter v Emauzích a na Palackého mostě smetly na několika místech kamenné zábradlí. Střepiny však poškodily obě sousoší na novoměstské straně mostu. Plastiky Přemysla s Libuší a Lumíra s alegorií písně poničily natolik, že bylo nutno zhotovit jejich kopie. Velké změny čekaly později i samotný most, jehož šíře už nevyhovovala husté frekvenci tramvají, automobilů ani chodců, pro které byly k dispozici jen uzounké chodníky, které se při rekonstrukci vysunuly nad řeku. Velkou překážkou byly i samotné pylony vystupující až do poloviny chodníku nábřeží, které velkou hmotou bránily rozhledu řidičů na silně frekventované křižovatce u Palackého náměstí. Odstranily se také pylony na smíchovské straně. Nepoškozená sousoší Ctirada se Šárkou a Záboje se Slavojem byla snesena a prozatímně uložena na travnatou plochu za kostelem na Vyšehradě. Tam byly o něco později uloženy i kopie zničených soch. Monumentální výzdoba mostu tak více než půl století odpočívá na Vyšehradě. Mladá a střední generace Pražanů už ani neví, kde se tam sochy vzaly. Měli bychom jim to připomenout.

Počátkem druhé poloviny 19. století vyrůstalo na Smíchově průmyslové předměstí, pro které bylo nutné další spojení s druhým vltavským břehem. Řetězový most postavený v roce 1841 zásluhou purkrabího hraběte Chotka přes Střelecký ostrov na Újezd už nevyhovoval přepravě těžkých povozů. Svážkové železo vyrobené u nás nemělo dobrou kvalitu a podle mínění odborníků most sotva unesl svoji vlastní váhu. Doprava přes Karlův most byla příliš velkou oklikou, a proto se páni radní usnesli na stavbě nového kamenného mostu, který by navazoval na plzeňskou silnici v prostoru rozhraní Nového Města s Podskalím. Největší překážkou byly finance. Hospodářská tíseň, která na počátku sedmdesátých let zachvátila Evropu, a finanční krach v Rakousku zabránily rychlému zahájení stavby. Proto se v roce 1871 ustavilo účelové sdružení, které mělo za úkol vykoupit pozemky a zahájit přípravné práce ke stavbě. Ale i jeho úsilí uvázlo na nedostatku peněz. Proto se obec Pražská rozhodla stavbu zajistit finanční podporou s privilegiem pro Družstvo k vybírání mostného po dobu devadesáti let. Přes všechny potíže počítali obecní radní se sochařskou výzdobou mostu a zajistili už v projektu zbudování pylonů pro její osazení. Bylo to prozíravé rozhodnutí počítající nejen s ekonomickými okolnostmi, ale i se záměrem, aby nový most sloužil též k okrase města. Proto byla vypsána v roce 1881 veřejná soutěž a ustavena odborná komise k posouzení předložených návrhů. Kvalitu výběru zaručovala jména renomovaných malířů Ženíška a Pinkase s estetiky Tyršem, Hostinským a Durdíkem. Námět sochařské výzdoby nebyl stanoven, byl ponechán volným představám soutěžících. Konec století byl ovšem dobou národního uvědomění české společnosti, ve které se účastníci soutěže mohli inspirovat Rukopisy a Mánesovými kresbami na jejich náměty. Také čeští politici se začali výrazněji prosazovat ve vídeňském parlamentu a čeští podnikatelé se horlivě zařazovali do veřejného života nejen v oblasti kultury, ale i ve správě města. Náladám doby podlehl pochopitelně i J. V. Myslbek, mladý sochař, žák mistra Levého, i když jeho vlastní tvorba byla spíše ovlivňována francouzskými realisty. Předložené návrhy ztvárňující slavné mytologické postavy počátků českého státu odpovídaly představám veřejnosti i poroty. Myslbek také patřil do skupiny umělců Národního divadla, ovlivněné módní vlnou novorenesance spojující architekturu s monumentální sochařskou výzdobou. Myslbekův přínos pro českou uměleckou tvorbu na zlomu 19. a 20. století je nepřehlédnutelný a zařazuje ho právem mezi nejvýraznější osobnosti naší kultury.

Sousoší Lumír a píseň na pylonu s okénkem pro výběrčího mostného. Foto 1910

Návrat Myslbekových soch na Palackého most by měl být aktuálním tématem v době, kdy bude nutné postavit jižněji nové mosty, aby převzaly dopravní zátěž valící se dnes přes Vltavu úzkým koridorem Lidické třídy k Andělu. Nebylo by načase vyřešit technicky nezvládnutý prostor Palackého náměstí a osvobodit monumentální Mařatkovo sousoší otce národa Františka Palackého od hustého sloupořadí masivních ocelových stožárů podpírajících přehoustlou síť trolejí? To je opravdu nedůstojná kulisa znešvařující pohled na dominantu Emauz a nedalekého Vyšehradu. Nesmyslné nahuštění tramvajové dopravy znehodnotilo Palackého náměstí ocelovou klecí stožárů a drátů devastující kulturní hodnoty vytvořené našimi předními umělci.

Most a Emauzy po bombardování v únoru 1945

Politické klima po skončení druhé světové války nebylo vůbec nakloněno ideálům devatenáctého století. Symboliku české mytologie vytlačila importovaná ideologie, pro kterou bylo vlastenčení přežilou veteší. Po roce 1948 se umělecká tvorba ubírala jiným směrem. Veřejné mínění, pokud bylo vůbec kdy bráno v potaz, bylo uklidňováno novými teoretiky socialistického realismu mazaným zdůvodněním, že Myslbekovy mytologické postavy na bájný Vyšehrad opravdu patří.

Polistopadové restituce měly napravit spáchané křivdy fyzickým osobám, postiženým v období totality. Na právnické subjekty a zásluhy dávno zemřelých se zapomnělo. V nelepším případě dostali vyznamenání in memoriam. Zapomnělo se nejen na Myslbeka, Palackého i řadu dalších, kteří se už nemohli ozvat. Už nikdo neocenil vytrvalost a trpělivost mladého sochaře, který téměř deset let prováděl požadované změny svých modelů, dohlížel nad jejich vytesáváním přímo na mostě a sváděl s městskou radou neustálé spory o peníze, kterých byl pokaždé nedostatek, od osazení Lumíra v roce 1888 až do roku 1897, kdy byla odhalena poslední skupina Ctirada a Šárky. Most Palackého spojil nejen Smíchov s Prahou, byl také okrasou města, obdivovanou návštěvníky Prahy, kteří přijížděli na Jubilejní výstavu i na velké výstavy další, které v krátkých intervalech následovaly až do první světové války.

Současný snímek lesu stožárů a pavučiny drátů znešvařujících pohled na Palackého náměstí.

Vrátit původní podobu mostu Palackého znovuosazením Myslbekových soch na vhodněji umístěné pylony (při novoměstské straně) by zlepšilo perspektivní obraz nábřeží, které může být po zklidnění dopravy opět vycházkovou promenádou.

Zdeněk Dušek

Poznámka na okraj:
Osazení sousoší Lumíra na pravý pylon mostu, ve kterém byla budka výběrčích mostného, zavdalo vznik jejich lidovému pojmenování lumíři.