Vážení přátelé,

Srdečně Vás vítám. Když dovolíte, začnu citátem z autobiografického románu smíchovského spisovatele Jiřího Karáska ze Lvovic „Ztracený ráj“:

„Smíchov bylo jen venkovské městečko. Žili v něm drobní, počestní lidé. Domky byly nízké a za nimi byly zahrádky nebo dvorky, do nichž vcházeli podomní obchodníci, volající zvučně „Okna zasklívat!“ nebo „Dříví drobně štípané, laciné!“ vcházeli tam dráteníci volající „Drátovat!“ nebo žid s rancem křičící „Handrlevů!“ Vnesl tam na chvíli stařeček dýchavičný flašinet a hrál dojemnou melodii „Na hranicích města německého…“ Viktorka znal už všechno a všechno se rok co rok opakovalo. Když se díval mřížovím do Bukvojky na Hlavní třídě, viděl každého léta tytéž hyacinty malinové barvy, jež tam pěstoval zahradník šlechtice z Portheimu. … Každého chodce na Smíchově znal. Když šel do školy, věděl, koho na náměstí potká u lékárny, koho před kavárnou U tří korunek, a koho v Lesíčku. Věděl a cítil, jak je ten Smíchov malý a chudý. A přece jej měl rád, docela silně jej miloval, s jakousi tělesností, jež cítila lásku k akátu přečnívajícímu přes zed’ do Kartouzské ulice a ke svatojánské soše.“ Tak popisoval krajinu svého dětství Jiří Karásek ze Lvovic.

Asi 100 let po malém Viktorovi jsem se po Smíchově potuloval já. Nebylo to již malé „venkovské městečko“, ale mnoho z atmosféry Karáskova dětství zůstalo dosud zachováno včetně onoho akátu v Kartouzské ulici (kde je mu dnes konec). Chodil jsem do školy v Drtinově ulici, kde nám paní učitelka vykládala o Portheimově kartounce, bájné aleji, která vedla ze zahrady Portheimky až k Vltavě; zemědělské dovednosti (zejména v plení) jsem získal v městské stanici mladých přírodovědců, obklopené tehdy divokými křovisky kolem tzv. kozí stezky, která nám sloužila o přestávkách jako indiánská loviště. Na obávanou fluorizaci zubů jsme chodili do střediska ve Stroupežnického ulice kolem továrny Tatra, před níž se křižovaly koleje tramvaje a železniční vlečky, vedoucí na Smíchovské nádraží. Poněkud tajemný nápis „Mír dalekému i blízkému“ na smíchovské synagoze rozněcoval moji fantazii a dodnes mi zní v uších typické zvuky starých tramvají, zahýbajících kolem domu U Anděla do Plzeňské třídy. A co teprve trolejbusy, kterými jsem jezdil Holečkovou ulicí ke Strahovskému stadionu. Paní průvodčí seděla ve své kukani, před sebou sloupky mincí zabalené v papíru. Člověk měl slušnou šanci dostat nazpátek omylem nějakou cizí minci nebo korunu se starým znakem a obohatit svou numismatickou sbírku (pakliže ovšem korunku neproměnil v cukrárně U čísla jedna, kde stál kopeček zmrzliny celých 70 haléřů!). Mimoškolní aktivity se odbývaly na Dětském ostrově (kterému jsme neřekli jinak než původním jménem Židák). Pod lávkou projížděly lodě naložené pískem a nás se zmocňovala neodolatelná touha skočit dolů a podniknout dobrodužnou plavbu, nebo alespoň plivnout na cestující některého z osobních parníků. Dalším eldorádem nám byly sklepy starých domů, kde jsme jednou narazili na nápisy označující letecký kryt ještě z války. V jednom takovém sklepě jsem ochutnal první cigaretu, kterýžto koníček mi zůstal dodnes.

Není divu, že s takovouto „odbornou průpravou“ jsem měl ke Smíchovu vždycky blízko, a když mi osud dopřál pracovat v Muzeu hl. m. Prahy, začal jsem se zabývat myšlenkou uspořádat o jeho historii výstavu. Bylo to shodou okolností v době, kdy se rozsáhlé části starého Smíchova začaly propadat do nenávratna. Myšlenka se stala skutkem a dnes Vás mohu pozvat na společnou procházku „Ztraceným rájem“. Začneme od Újezdské brány na hranicích Malé Strany a po hlavní smíchovské třídě se projdeme až pod Zlíchov. Shlédneme přitom nejdůležitější historické památky, seznámíme se s historickým proměnami ulic a prostranství a zajdeme na návštěvu do Portheimky do rodiny Porgesů z Portheimu, kteří se významně zapsali do dějin Smíchova. Při návratu zpět kolem Vltavy se vrátíme do časů, kdy tu přistávaly vory a parníky a klapaly Šítkovské mlýny. Shlédneme rovněž symbolicky představení ve slavné smíchovské Aréně a po nábřeží dojdeme až k mostu Legií. Po odpočinku v Kinského zahradě budeme pokračovat v pouti ulicemi od křižovatky Anděl po Plzeňské třídě kolem Ringhofferovy továrny až k Bud’ánkám na hranici Košíř. Další kapitoly jsou věnovány smíchovským živnostníkům a obchodníkům, početným spolkům, společenskému životu a zábavě. Zvláštní pozornost jsem věnoval osobitému světu smíchovských usedlostí, kterých se na Smíchově zachovalo nejvíce ze všech čtvrtí Velké Prahy. Pout’ zakončíme na smíchovské radnici. Další část výstavy, na kterou bych Vás chtěl pozvat, bude otevřena 25. dubna v letohrádku Portheimka a zabývá se s dějinami smíchovského průmyslu. Tam budete mít možnost seznámit se s dějinami některým význačných průmyslových podniků, které vtiskly Smíchovu charakter na dlouhá desetiletí, jako např. Ringhofferova továrna na vagony, akcionářský pivovar, Kohoutova továrna a další.