(Text je doplněnou a zkultivovanou verzí příspěvku, který byl přednesen na diskusním setkání Život památek / Život v památkách /Památky v životě, které uspořádal dne 5. prosince 2002 Klub českých spisovatelů v Michnově paláci na Malé Straně pod záštitou ministra kultury České republiky Pavla Dostála, který tam ovšem bohužel nebyl.)

Každý, kdo má něco společného z profese či zájmu s památkovou péčí, se již nejednou dostal do situace, kdy musel svůj "konzervativní" památkový názor hájit před nepochopením "progresivních" laiků. Ať tomu bylo v hospodě, na besedě, přednášce nebo před mikrofonem novináře kladoucího neúnavně sugestivní otázky, každý z nás zažil ten pocit zvěře zahnané do kouta, z něhož se snažil uniknout přesvědčivě znějícím výkřikem:

"Ale my přece nejsme zapšklí staromilci!"
"Ale my přece nechceme město umrtvit!"
"Ale my přece nechceme udělat z Malé Strany skanzen!"

Hovořím z vlastní zkušenosti. Přiznávám, že právě tou poslední větou jsem si sama v jednom živém televizním pořadu docela zbaběle zachraňovala kůži, když mi věcné argumenty došly. Zůstala mi po ní ovšem podivná pachuť v ústech. Přemýšlela jsem, co to způsobilo a s překvapením se usvědčila ze lži. Nemá cenu to popírat. Naopak, řeknu to a s chutí přispěji do sbírky exktrémních výroků na této konferenci. Já si totiž Malou Stranu v jakýsi skanzen proměnit přeji!

Jestliže říkám "jakýsi", chci tím naznačit, že nemám na mysli zjednodušenou "provozní" představu skanzenu jako muzeální expozice v prázdných domech, kterou lze navštívit s průvodcem a za poplatek. Ne, o to vážně nejde, mne okouzluje jiná, podstatnější stránka toho pojmu: stavební soubor jedinečné hodnoty je podroben zvláštnímu ochrannému režimu, který vědomě zamezí nežádoucímu vývoji, jehož první destruktivní stopy již byly zaznamenány.

Jestliže se tedy uchyluji ke slovu "skanzen," pak nejen z důvodu, abych svým výstředně kladným vztahem k pojmu, který je v památkářském kontextu obvykle vnímán jako extrém a vyslovován téměř štítivě, upoutala vaši pozornost, ale právě proto, že je chápán jako o mnoho silnější, než slovo "rezervace". Kumulovaná "pražská" a "světová" rezervační ochrana je totiž v případě Malé Strany tak slabá, nedostatečná či dokonce neúčinná, že pro některé investory není větší překážkou realizace jejich odvážných záměrů, než penicilin pro rezistentní kmeny bacilů.

Přestaňme si namlouvat, že se lze na jedné straně pyšnit jedinečným charakterem malostranské architektury a panoramatu, laskat se představou nejkrásnějšího města na světě, podepisovat mezinárodní charty o ochraně kulturního dědictví a současně povolovat dostavby do dvorů, vestavby do půd, nástavby střech, prorážení nových otvorů ve fasádách (restaurace si žádá větší okna kvůli výhledu, nové obchůdky žádají nové vchody), zastřešování dvorků, změny dispozic domů a tunelování archeologického podzemí i přírodního podloží.

Situace, kdy podoba Malé Strany je předmětem nikdy nekončící zákopové války majitelů domů, podnikatelů, nájemců nebytových prostor a dokonce samotné Městské části Praha 1 s památkáři, je tragikomická. Tento permanentní boj o pozice památkáři prohrávají častěji, než je zdrávo, a pokud přeci jen vyhrají, jde buď o vítězství malá, nevýznamná nebo dočasná, než si soupeř olíže rány a nasadí zbraně většího kalibru. Proč je tomu tak? Znamená to, že Malá Strana není hodna takového respektu, jaký je oficiálně deklarován? Že její rezervační statut je ve skutečnosti omyl? Že není třeba respektovat památkové ideje vtělené do legislativních norem tohoto státu a hájené státními památkáři? Například Městská část Praha 1 chce vybudovat půdní vestavby nejlépe ve všech obecních domech, kde vůbec nějaká půda je. Zkouší uhrát památkářský souhlas i v případech, kde je to už na první pohled nemyslitelné (domy v bezprostřední blízkosti Karlova mostu). Tak má vypadat přístup správního úřadu, jemuž je toto výsostné památkové území státem svěřeno do péče?

Připadá mi to vše paradoxní asi tak, jako když v minulém režimu všichni kuřáci kouřili Sparty a přitom je nikde na pultě nebylo vidět. Památkový zákon stále platí, památkové instituce stále fungují, památkáři stále píší svá vyjádření, ale na realitu to nemá téměř žádný dopad, ta běží v jiných souřadnicích. Proč? Protože investoři bezpečně vědí, jak a kde si ty Sparty koupit.

Moje vize skanzenu na Malé Straně spočívá v jednoduchém principu: památkové zásady a zákonné normy se zde musí bezpodmínečně dodržovat. Když památkář v souladu se svým svědomím a třeba i po obsáhlejší diskusi či poradě s experty, nebude-li si jist nebo aby měl alibi, napíše "přípustné", bude platit přípustné, když "nepřípustné", naopak. Obyvatel Malé Strany, podnikatel i majitel domu, ba i Městská část Praha 1 si budou vědomi toho, že režim památkové ochrany není trucem škodolibého památkáře, který jim chce znepříjemnit život, zkrátit zisky a pak zpoza rohu nastrouhat mrkvičku, ale velmi prospěšná věc pro zachování historického charakteru čtvrti, což ocení nejen tuzemští staromilci z Klubu Za starou Prahu, ale též památekmilovní turisté z celého kulturního světa.

Pokud by tomu tak být nemělo, bylo by snad lepší té nesmyslné hry na památkáře a investory se vzdát. Nechť vystoupí nějaký velký charismatický radikál (něco jako Mrštík s opačným znaménkem) a zvolá:

"Dost bylo památkové péče, která škrtí svobodný vývoj architektury a omezuje právo člověka nakládat s vlastním majetkem! Citlivý architekt, jako umělecká osobnost, přeci sám dokáže posoudit, co zachovat, co změnit. Kdyby památková péče existovala už v baroku, neměli bychom díla Kiliána Ignáce Dientzenhofera! Majitel má právo rozhodnout sám, co je pro jeho dům nejlepší, pročpak by měl mít menší cit pro historický objekt než nějaký památkář, který jen co vstoupil poprvé do dveří a ještě se ani nerozhlídl, už rozkazuje, jak co má být!"

Může se strhnout lavina podpory tomuto názoru, vzniknout lidové hnutí nespokojených občanů, kterým památkáři narušili svým "nepřípustné" někdy nějaké plány. Hnutí za zrušení památkové péče by mohlo získat ihned podporu některých radikálnějších neparlamentních politických stran, avšak své sympatyzanty najde průřezově i ve stranách parlametních. Vláda sice zachování památkové péče s výjimkou ministra kultury (bude-li jím ještě upřímný P.D., co na srdci to na jazyku) oficiálně podpoří, ale spíše než kvůli idejím to udělá pro zachování své image před Evropskou unií. Pro zdání objektivity navíc za desítky milionů korun objedná zpracování svěží analýzy, doložené virtuálními sociologicko - kulturologickými modely, které se budou vzájemně vyvracet, protože v prostředí teorií památkové péče exaktní čísla a vědecké prognózy nefungují. Zástupci občanských sdružení nás budou ve vestibulech metra vybízet k podepsání několika petic (Malostranská a Hradčanská - pro zachování památkové péče, Pankrác, Anděl - pro zrušení). Mezitím by mohly proběhnout parlamentní volby a pro kandidující strany by vztah k památkové péči mohl znamenat jedno ze vzácně konkrétních programových vymezení, kterému bude volič rozumět (každý byl alespoň jednou se školou na nějakém hradě či zámku a alespoň jednou za život viděl nějakou moderní stavbu v historickém prostředí, třeba Prior na náměstí v Jihlavě). Volební výsledky by pak byly pro budoucnost závazným referendem, zda společnost jako celek ochranu památek chce nebo nechce.

Nemohu nepřiznat, že mne výše naznačená vize, ať jakkoliv nevážně vyslovená, láká. Památková péče v našem státě takové potvrzení sebe sama (protože předpokládám, že by to pro ni nakonec dopadlo příznivě) potřebuje jako pes drbání nebo ještě víc. Její společenská prestiž, kterou s chutí pošlape občas i ministr kultury, se válí už hezky dlouho v prachu. Dovolí si pak na ni kde kdo, protože z ní strach nejde, respektu má jak šafránu a pracovat v ní jako pěšák znamená žít v bídě, na dluh nebo si po večerech přivydělávat.

Proč to všechno říkám? Protože volám po zpřísnění památkového režimu na Malé Straně! Protože nelze měřit stejným památkovým metrem Malé Straně i Novému Městu! pozn. Protože ten metr je na Malou Stranu "krátký" a jiný není. Protože pak se zdá, že "měřit" s ním je velmi snadné, a troufne si na to kdejaký hejhula, který má funkci nebo ostré lokty. Protože Malou Stranu pak ničí památkové kompromisy! Protože Malá Strana nenápadně, ale vytrvale ztrácí svou osobitost a začíná karikovat sama sebe! Protože, jestli to budeme dál tolerovat, pak nám nezbude, než zvolat:

"Sbohem Malá Strano, ať žije Kleinseitnerland!"

Kateřina Bečková

V rubrice Názor publikujeme články, které vyjadřují subjektivní názor autora, jde o téma, které buď nebylo Domácí radou Klubu vůbec projednáváno, nebo zde nebyla nalezena shoda, popř. jeho interpretace autorem neodpovídá oficiálnímu názoru Klubu Za starou Prahu. O to spíše může být podnětem k reakcím a polemice.

Pozn.: Co je pro Nové Město památkově docela přiměřené, může být pro Malou Stranu zkáza, ale i opačně, co je přiměřené pro Malou Stranu, může být pro Nové Město památkářský teror.