Pražský Semmering - romantika na kolejích

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 1/2005)

Velký viadukt Pražského Semmeringu v Hlubočepích 1. 6. 1973
Foto Zdeněk Bauer

Při přestavbě pražského železničního uzlu se koncem devadesátých let uvažovalo o zrušení trasy bývalé Buštěhradské železnice mezi stanicemi Hostivice – Smíchov, severní nádraží. Její trať vedená přes dva viadukty na okraji Prokopského údolí s vlásenkovitými serpentinami stoupajícími v zářezu svahu Děvínského kopce připomíná terén slavného místa rakouské železnice. Právě toto srovnání ji přiléhavě překřtilo na Pražský Semmering. Snad jen zázrakem unikla trať hrozící likvidaci a zůstala v provozu, i když po ní pendluje jen starý motoráček nazývaný trefně „Krabička“. Jen dvakrát denně vozí své stálé zákazníky do práce a z práce. Naprosto neekonomický provoz nemůže uhradit ani tu minimální údržbu a pro České dráhy je spíše historickou zátěží a pražskou kuriozitou. Kuriozní je i historie trati navazující na provoz koňky, dopravující od počátku 30. let 19. století dřevo z lánských lesů a později uhlí z Kladna do Prahy. Koňská síla nemohla dlouho konkurovat kapacitním možnostem parní trakce. Proto podal majitel koňky, kníže Fürstenberk, v roce 1847 žádost na přestavbu trati s normalizovaným rozchodem s tím, že její trasu prodlouží ze stanice v Brusce přes Stromovku a nádraží státní dráhy do Holešovic- Buben a při tom ji také napojí vlečkami k dolům kladensko- buštěhradského revíru.

Pověstná rakouská byrokracie si dala jako obvykle s vyřízením na čas. Přispěly k tomu i bouřlivé události roku osmačtyřicátého a tak až koncem prosince 1850 propůjčuje mladý císař František Josef I. knížeti Fürstenberkovi privilegium pro „Pražsko-Buštěhradský železniční podnik“ se zajímavou podmínkou, že vlečkami budou napojeny doly císařova strýce, jeho Jasnosti excísaře Ferdinanda V. na jeho buštěhradském panství. Mladý monarcha tak snad chtěl strýci projevit vděčnost za abdikaci, která mu v roce 1848 umožnila vstoupit na rakouský trůn. Pozapomněl ovšem na to, že se změnily politické poměry v monarchii a císařská privilegia již v době gründerského podnikání nemají takovou moc jako kdysi. Po roce 1848 totiž vzniklo na Kladně, které se stalo téměř přes noc největším černouhelným revírem v Čechách Uhelné těžířstvo, jehož ekonomickou zdatnost reprezentují firmy Lanna a Bratři Kleinové z moravského Sobotína, kteří si již vydobyli exkluzivní renomé při výstavbě železnic. Konsorcium Uhelného těžířstva se rázně postavilo proti Fürstenberkově záměru přestavby nevyhovující trasy koňské dráhy návrhem na vybudování nových spojů pro přepravu uhlí po vlastní železnici. Vleklý spor se táhl čtyři roky a skončil smírným východiskem – založením společnosti Buštěhradské železnice, ve které se stal kníže Fürstenberk jen čtvrtinovým podílníkem. Podepsali novou společenskou smlouvu, kterou císař 21. října 1855 definitivně schválil. Asi mu také nic jiného nezbývalo. Císařské privilegium muselo ustoupit strohým cenovým kalkulacím rychlé návratnosti vložených investic a zisku akcionářů. Proto se muselo průmyslové předměstí Smíchova spokojit s přímým napojením svého západního nádraží s Hostivicemi přes tzv. Pražský Semmering až v polovině roku 1872. Trať dlouhá 15 km byla vybudována v rekordním čase dvou let, včetně výstavby dvou 25 m vysokých viaduktů v Hlubočepích a dvou stanic v Řepích a Jinonicích. Musela překonat výškový rozdíl 180 m v náročném terénu okolních svahů. Byl to rekordní výkon, za který by se nemusela stydět žádná stavení firma používající dnes nejmodernější mechanizaci.

Ekonomickou zdatnost prokázaly Buštěhradské dráhy tím, že odolávaly postátnění v Rakousko-Uherské monarchii, teprve 1. ledna 1924 je do své režie převzaly ČSD. Do té doby provozovaly téměř 500 km tratí ve středních a severozápadních Čechách s vlastním vozovým parkem a stihly si postavit svůj palác na Novém Městě dle projektu architekta Ignáce Ullmanna.

Jaký bude další osud tratě Pražského Semmeringu lze jen těžko předvídat. Nad existencí tratě stále visí hrozba likvidace, i když o povodních v roce 2002 prožila svůj slavný comeback. Po jejích travou zarůstajících kolejích projížděla odkloněná nákladní doprava a pendlující osobní spoje mezi oběma vltavskými břehy. Přesto může nabídnout výletníkům směřujícím do pražského okolí nevšední pohledy na pravý břeh vltavské kotliny a východní horizont města i nečekané průhledy Prokopským údolím, které mají zejména na podzim neodolatelný půvab. Trať zarostlá bujnou vegetací náletových křovin umožňuje další procházky zalesněnými svahy Vidoule až do motolského údolí k usedlosti Cibulka, připomínající dnes romantiku středoamerických měst pohlcených džunglí.

Nenechte si ujít idylickou projížďku vláčkem, který má většinou jen své stálé pasažéry a ve stanicích zastaví jen na požádání u paní průvodčí. Jistě se vám tak vybaví známá věta z jednoho českého filmu: „Máme zpoždění, nestavíme!“.

Zdeněk Dušek