Onen příslovečně povědomý rys lze zachytit u muže uprostřed skupinové fotografie, kterou jsem kdysi v jednom z antikvariátů objevil. Jedná se nade vší pochybnost o architekta Josefa Schulze, tvůrce hned několika význačných budov v Praze. Téměř identické portréty tohoto muže jsou k vidění např. v publikacích Josef ŠNEJDAR: Národní divadlo 1983 (str.15) a ČERNÝ-KOLÁROVÁ: Sto let Národního divadla (str.16).
Předmětná fotografie v sobě sdružuje hned devět portrétů vesměs mladých mužských tváří. Jsou uspořádány tak, že největší z nich je umístěna v geometrickém středu listu a osm menších ji obklopuje ve svisle situované elipse. Prostor mezi hlavami je vyplněn ornamentem s atributy architektury a výtvarných umění. Do tohoto dekoru je vkomponován nepříliš nápadný, avšak dostatečně zřetelný letopočet 1878. To vše je hluboko vtlačeno do kartonu a lemováno zlatou barvou.
Kdyby byl na fotomontáži Josef Schulz sám, nenastal by žádný problém, skončil by v krabici s popiskou "ARCHITEKTURA". Z reliktu však trčí vtíravá otázka: Kdo jsou, či přesněji, kdo byli oni mladíci lemující vousatou hlavu pána ve středních letech? A právě zde chybí odpověď.
Po nepříliš plodném listování v literatuře mi zůstal jediný záchytný bod - ČVUT. S kým by se to mohl Josef Schulz hned na samém startu pedagogické kariéry takto fotografovat? Odpověď měl dát archiv ČVUT v Dejvicích. Vcelku rychle se na několika výročních snímcích chovaných ve zdejším fondu ukázalo, že se rozhodně nejedná o kolegy z pedagogického sboru. To byli samí úctyhodní muži zralého (našima dnešníma očima) věku. Mladé tváře po obvodu elipsy spíše navozovaly dojem jakéhosi absolventského tabla. Právě v roce 1878, přesněji na školní rok 1878/79, byl Josef Schulz jmenován na zdejším ústavu řádným profesorem, kdy dostal přednost před druhým uchazečem arch. Janem Machytkou (jmenování 7.8.1878). V této funkci mohl ovšem mít absolventy nejdříve o rok později. Ukazatelem dalšího postupu se stala informace z knihy A.V.Velflíka Dějiny technického učení v Praze o tom, že na samém začátku školního roku 1877/78 (9. října) zemřel prof. Josef Niklas a ústav požádal profesora zlatnické školy v Praze Josefa Schulze o jeho zastupování. Znamená to tedy, že Josef Schulz dovedl v roce 1878 k absolventství studenty prof. Niklase! Cesta k řešení rébusu se zdála otevřená. Věděl jsem z předchozího pátrání, že se v archivu ČVUT zachoval seznam žáků přihlášených v roce 1878/79 na přednášky k prof. Schulzovi. Bylo jich pouze jedenáct... Analogicky tedy stačí vyhledat seznam žáků přihlášených na rok 1877/78 k prof. Niklasovi. Bohužel tak jednoduché to nakonec nebylo, neboť takový seznam se nedochoval. Nezbylo, nežli se prokousat obsáhlým soupisem všech žáků školy tohoto ročníku a vytřídit studující oboru architektura. Těch je ovšem v odpovídajícím věku šestnáct….
Zápis tužkou popisuje ještě hlavu č.7, ale není dobře čitelný. Nejlépe se dá rozluštit jako Málek. V inkriminované době navštěvovali techniku Málkové čtyři, všichni však byli příliš mladí (nejstarší nar.1858). Lépe by daným souvislostem vyhovovalo čtení jako Marek (viz Václav *1856), bohužel takto zápis při nejlepší vůli interpretovat nelze. Vzhledem k tomu, že jeden ze zobrazených, Rudolf Tereba, byl v roce 1878 na škole asistentem a nepatřil tedy mezi absolventy, zbývá k doplnění čtyř neznámých portrétů plných dvanáct jmen ze šestnácti, po odečtení pěti, kteří figurují ještě v seznamu žáků prof. Schulze ve školním roce 1878/79, sedm. A to jen za předpokladu, že jsou mé vývody logické, správné a kompletní. Jsou to pánové: Heřman Karel (*1853), Chlebeček Josef (*1856), Kabelač Vladimír (*1855), Marek Václav (*1856), Roštlapil Václav (*1856), Schmoranz Jan (*1857) a Veselý Vilém (*1857).
Pro úplnost ještě mohu uvést, že neznámý autor zápisu kromě uvedených jmen napsal na obálku další dvě slova: "Národní museum". Každá stopa je jistě dobrá, ale... jaká zde může být souvislost s touto ctihodnou institucí? Schulz postavil její novou budovu na Václavském náměstí, soutěž na ni byla vyhlášena v roce 1883. Toť vše.