Rustonka pro mne nebyla jen továrnou
Vzpomínka

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 1/2008)

V současné době se likviduje Rustonka. Pro mne znamenala něco posvátného nejen z historického hlediska, ale i jako příběh z osobních vzpomínek mého otce, který zde byl řadu let šéfem.

Montážní hala Rustonky na historickém snímku. Foto z archivu VCPD ČVUT

Tenkrát jsem do Rustonky občas chodil. Několikrát jsem s otcem prošel celý areál. Poznal jsem všechny provozy oprav tramvají, od montážních jam, kde se vyměňovaly motory i dvojkolí. Poznal jsem soustružnu i opravnu trakčních motorů. Truhlárnu, kde se opravovala sedadla starých tramvají a vlečňáků, okna, dveře i posuvné dveře. Prošel jsem i gumárnou, kde se opravovaly pneumatiky pro autobusy. Viděl jsem rozloženou kolejovou křižovatku na dvoře, včetně výhybek i tzv. srdcí – míst, kde se kolejnice kříží, a dokonce několik maličkých drážních vozíčků, takových, co dráha používá při drobných opravách, s tím rozdílem, že byly označeny tabulkou, že mohou jet jak na drážních kolejích, tak na kolejích pouličních drah. Obdivoval jsem ohýbárnu kolejí, s jakou přesností na tehdy moderním stroji je možné nejen ohnout kolej, ale také na jedné koleji vytvořit i mírně rozdílné oblouky a dokonce i ohnutou kolejnici vyrovnat.

V té době byla válka, otec vždy říkal, že městská doprava musí v Praze stále jezdit, pouze krátké úseky, které je možné snadno absolvovat pěšky, mohou být rozkopány. Jinak by Němci nutili chodit lidi do práce a z práce i dvě hodiny.

Jak jsem se později dozvěděl, musel otec tehdy řešit řadu nepříjemných problémů. Naštěstí se dobře znal s jedním českým Němcem, který v nejhorším dokázal pomoci. Stalo se, že někdo hodil rozřezané zbraně do převodovky karuselu na soustruhování obou kol na nápravě současně. Nic se nestalo, protože se dostaly mimo dosah převodů, na dno. Bohužel, při údržbě karuselu se na to přišlo a všichni zaměstnanci si o tom začali povídat. Otec telefonicky požádal o audienci u tohoto českého Němce, oznámil mu, že se tam našly „trubičky“, ten si přivedl svého známého poddůstojníka, aby pomohl. A tak se stalo. Poddůstojník si přišel pro balíček rozřezaných pušek, prokázal se německým dopisem s nějakými razítky, převzal onen balíček s tím, že se nesmí nikde zapsat, ani dopis předat – podařilo se, tím vše skončilo.

Po vyhlášení, že se mají všechny zbraně odevzdat, si vrátní v Rustonce stále předávali pistoli. Když se otec dozvěděl, že to pro zaměstnance není žádným tajemstvím, domluvil se s vedoucím, který měl na starosti vrátnici. Ten svolal všechny vrátné a společně šli v noci milou pistoli vyhodit do bývalého koryta Vltavy. Všichni pak tvrdili, že byla odevzdána.

Pamatuji si, kolikrát musel otec v noci vstávat a jít pěšky do Rustonky při ohlášení náletu na Prahu nebo jet v noci k nehodě městské dopravy. Těch příběhů o nehodách, co otec vykládal mně i mým bratrancům! Později, po válce, dělal v oboru nehod městské dopravy dokonce soudního znalce.

V době heydrichiády byl v oddělení uniforem tramvajáků v převlečení za tramvajáka lékař připravený ošetřit některého z parašutistů. Šéfem skladiště i šéfem krejčovny byl tehdy vnuk Mikoláše Alše, který takové hrdinské kousky dělal i za revoluce v roce 1945. Bohužel, nikdy o tom nemluvil.

Areál Rustonky před demolicí na podzim 2007. Foto z archivu VCPU ČVUT

Historie Rustonky

Továrna na parní stroje bratří Thomasových byla založena v roce 1832 v místě na rozhraní Libně a Karlína zvaném Švábky. Přepravu těžkých kusů zajišťoval přilehlý vodní kanál ramene Vltavy, na kterém ještě blíže ku Praze ležel Karlínský přístav, tehdejší okno do světa. (Zde si neodpustím poznámku: U Karlínského přístavu stávalo skladiště povoznictví a také rybárna, která je dnes poslední památkou na přístav. Stavby související s povoznictvím, přestože se po nedávné povodni v roce 2002 zachovaly, byly již stejně zbourány. Odtud odjížděli z rakousko-uherského císařství emigranti nejprve do Hamburku a poté námořními loděmi do světa. Vyplouvalo se od jara do podzimu velmi brzy, kdy Vltava při ranním šeru již byla znatelná. Všichni měli stejné balíky o úctyhodných rozměrech a před ranním svítáním se krčili u zdi popisovaného skladiště.)

Továrna, nazývaná podle pozdějšího majitele Rustonka, se proslavila též výrobou parníků a mostních konstrukcí. Rustonovy továrny byly v Evropě i dalších světadílech. V libeňské Rustonce se stavěly parníky pro Pražskou paroplavební společnost, německé provozovatele lodní dopravy, ale vyráběly se i díly pro zaoceánské lodě. Od roku 1913 sloužila bývalá Rustonka jako Ústřední dílny elektrických drah hlavního města Prahy. Zde se prováděly opravy tramvajových vozů, autobusů i pomocných vozidel, kolejových i nekolejových. Odtud vyjel roku 1933 první autobus s naftovým motorem v Evropě. Tehdejší autobusová doprava začala být proti tramvajím velmi ztrátová, proto otec nechal toho roku namontovat do autobusu právě v Rustonce motor Arco Bosch. Vyjel v březnu 1933 a první den jezdil dobře, avšak druhý den již nejezdil. Byl mráz až 30 stupňů Celsia. Otec přijel na konečnou stanici na Vinohradech a po prohlídce všeho se zeptal: „Je tam vůbec nafta?“ Byla, ale zcela proměněná v něco, co připomínalo husí sádlo. Bylo rozhodnuto, autobus byl odvlečen do temperované garáže. Otec kdysi četl, že pan Diesel dělal u vznětového motoru pokusy s petrolejem (také s uhelným prachem, ale to mělo za následek zadření válců), a dal proto příkaz nalít do nádrže po dobu mrazů petrolej. Přes nedůvěru nadřízených pokus vyšel a autobus druhý den vyjel na svou pravidelnou linku bez problémů.

V roce 1934 dopravní podniky objednaly dvě série autobusů od dvou firem se vznětovým motorem podle pokynů mého otce. (Mezi řidiči se ale z neznámých důvodů rozšířila fáma, že řízení autobusů se vznětovými motory způsobí, že nebudou moci mít děti.)

V Rustonce bylo mnoho dobrých lidí, ale i těch, kteří otce očernili. Po válce byl postaven dokonce před očistnou komisi, ale i nejzapálenějšími straníky byl nakonec očištěn.

Během války si otec zval domů své známé, prof. Jansu, prof. Nejepsu a řadu dalších odborníků. Tehdy spřádali plán, jak modernizovat tramvajový park. Protože byla před koncem války připravována dodávka jednosměrných tramvají, lidově zvaných ponorky, byla tato dodávka po válce upravena na vozidla zvaná mevro, která byla vybavena moderněji. Již za války vznikla u nás doma myšlenka koupit americkou licenci tramvaje „PCC CAR“. když byl otec očištěn, požádal, aby bylo pro něj zřízeno koncepční pracoviště, kde mnohé své vize a plány mohl dále rozvíjet. S Rustonkou se rozloučil.

V době, kdy jsem pracoval u Dopravních podniků hlav. města Prahy, měl jsem i já sám jako statik občas co do činění v Rustonce. Nyní je tedy předmět mých vzpomínek, legendární továrna tolik blízká mému srdci, již nadobro zničen.

Jiří Novák