Primáti jsou nejblíže člověku a také pořád někam nahoru lezou. Ale u nich je to potřeba, jíst listí a plody. Přání ukázat svou nadřazenost tím, že vylezou výše, je z této potřeby odvozeno. Vůdce tlupy pak sedává obvykle nejvýše. U lidí promlouvá z kamene, trůnu, balkonů, protože si přeje, aby byl vidět a slyšet.

Vůdců lidí ale pořád přibývá. U nás se od začátku trhu, demokracie a nové společnosti pořád střídají. Je sice v hlavním městě Praze dost veřejných míst vhodných k shlížení, tam však chodí obyčejní lidé. Přání shlížet tak lze uspokojovat ve velkém. Jedinci však mění přání v potřebu, a to nejen u takové malichernosti jako je vyhlídka. Třeba v potřebu sociálních dávek, vysokého platu, auta s mnoha koňmi atd. Tento zdánlivě jemný rozdíl v přesunu z přání na potřebu se ukazuje jako nejmocnější vektor, který směřuje ke konci civilizace, říkají ekologové. Je pořád málo hnízd s možností pracovat či povalovat se u televize a současně s komfortem po očku mrknout dolů, co tam ti břídilové v nižších patrech dělají.

Četl jsem v novinách proroctví architekta Másla. Říkal: kdo by nechtěl bydlet či pracovat v domě s vyhlídkou na město? Praha se musí otevřít moderní architektuře a k té výškové budovy patří… jestliže se město nebude vyvíjet, tak zakrní….

Ke každé architektuře vždycky patřily nejen malé, ale i velké domy, dokonce i vysoké a ještě vyšší. Není to žádná novota, jenom lidé jsou tak vynalézaví, že jejich auta, domy, sochy, letadla, stadiony… jsou pořád větší. V Praze je už několik docela vysokých zánovních domů. Praha má třeba největší stadion i jezdeckou sochu na světě, ale na její případné krnění nebo rozvoj to žádný vliv nemá. Obojí právě ted’ chátrá.

Podobných vysvětlování, jako proč musí na Pankráci přibýt další dva mrakodrapy, jsem slyšel od investora, architekta i zástupce magistrátu na semináři v polovině března až dost. Dokonce se mi zdálo, že si snad magistrát přeje mrakodrapy ze všech nejvíce a jeho zástupci používali pro Pankrác známý termín vykotlané zuby. Architekti dost nekolegiálně přikyvovali. Ale mezi těmi třemi zuby přece nikdy žádné jiné zuby nebyly! Měli by jim správně a zaujatě říkat přerostlé tesáky socialismu v jeho ještě (anebo už zase) nelidské tváři!

Prý jsou jen tři možnosti: bud’ to tak nechat, nebo je podstavět a tím opticky snížit, či dorovnat. Investor jeden tesák zatím nechal a opravil, druhému přistavuje trakt a také ho ponechává, a třetí není jeho. Možnost podstavět ale nevyužil. Nový obchodní komplex je nízký, aby snad nevadil vyhlídce na Hrad? A ted’ chce přidávat ještě směrem k Vyšehradu (při pohledu na Pankrác), nebot’ mezi mrakodrapy má být náměstí.

Když jsem slyšel na semináři závěrečné slovo paní Wiese von Ofen (UNESCO), které bylo opravdu nemastné, neslané, nekořeněné a nekyselé, bylo mi jasné, že tahanice se dvěma mrakodrapy asi budou pokračovat. Občanským sdružení se za čtvrthodinu, kterou měla k dispozici během celého semináře, podařilo této bezzubosti závěru dosáhnout. Z Magistrátu a dokonce z vládních míst již prosakovalo, že je rozhodnuto pro investora.

Co to je, ta omílaná potřeba stavět domy vyšší než jsou ty ostatní? Prý aby bylo na město vidět. Možná ve Vídni, ve které je celé město vidět jen asi ze tří míst. V Praze je takových míst desítky, dokonce jsou celé linie, pohledové hrany.

Křik občanů ve Vídni zabránil dostavbě mrakodrapů na nádraží Wien-Mitte, i když se veřejnost sebrala, až když uviděla stát první z nich. Zůstal ten nejvyšší, dva další byly sníženy a je to ošklivější než všechny pražské Pankráce. Ve Vídni je totiž to prorůstání organizovaného developmentu a městské správy velmi pokročilé. Přátelství tak vzniklá jsou také pevná. I taková krásná možnost vysedávat venku před kavárnou se obrací na škleb, v ulicích překážejí hnusné gláshauzy.

Občané ve Vídni nejednají rychle. V Praze jednají, ale jejich úředníci a politici je neberou vážně až do chvíle, než se z bezmoci dovolají zahraniční pomoci. I pak dostanou z pěti hodin mluvení patnáct minut.

Investorům nestačí, že je Praha vidět z tolika míst. Všimněte si, že svůdné vizualizace projektů jsou obyčejně ještě z výšky. Nevím, co mají lidé společného s ptáky. S Pánembohem ano, ale pohled z výšky je přece jen vyhrazený z jeho luxusního apartmá. Touha shlížet zdá se být každému člověku vrozená, ale on žádá více, i když jsou po ruce kopce a už přes 200 let existují všelijaká vznášedla.

Praha může přečkat i bez dalších mrakodrapů. Aťsi jako výjimka, to je základ její budoucí a vždy moderní světovosti. Občanským sdružením za zachování Prahy stojí za to ztratit slovo.

Martin Krise