Rehabilitace zmizelých pomníků

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 2/2002)

Koncem devadesátých let byl obnoven památník padlým Pražanům v parkové části Palackého náměstí. Vysoký pylon obklopený postavami ruských, francouzských a italských legionářů byl dílem významného sochaře J. Mařatky a architekta B. Hypšmana z let 1928-1932. Zničili jej Němci jako symbol samostatné republiky.

V současné době uvažuje městská část Prahy 1 o znovuzřízení pomníku Ernesta Denise, který byl odhalen na dolním Malostranském náměstí k desátému výročí vzniku samostatného státu. Ernest Denis, profesor slavistiky na pařížské Sorbonně zpracoval podrobně dějiny před a pobělohorské doby a byl velkým příznivcem našich národních snah. Za války zprostředkoval prof. Masarykovi a Benešovi přímý kontakt s francouzským premiérem a prezidentem a účinně podporoval jejich úsilí o uznání naší svébytnosti. Jeho pomník byl zničen v prvních měsících okupace. Odstřelem zbytku bývalého Denisova nádraží koncem osmdesátých let bohužel zmizelo jeho jméno z adresářů pražských ulic a náměstí. Nutno přiznat, že sedící postava E. Denise na nízkém podstavci v prostoru náměstí nebyla šťastně situována. Zasloužila by si volnější travnatou plochu s možností většího odstupu, snad na blízkém Klárově v horní části svažitého terénu. Snaha městské čtvrti o nápravu křivdy si zaslouží v každém případě pochvalu.

Do třetice postihl stejný osud pomník prezidenta Wilsona, odhalený v roce 1928 na okraji parku před stejnojmenným nádražím. Byl dílem českoamerického sochaře A. Poláška a darem našich krajanů z Chicaga. Bronzová postava stála na vysokém úzkém pylonu spočívajícím na široké ploché desce. Pomník byl zdemolován okupanty ihned po vstupu USA do války v prosinci 1941. Zásluhy prezidenta Wilsona o naši samostatnost nelze přehlížet. Tento pomník se asi nepodaří obnovit v původním stavu. Najít důstojné místo v prostoru před hlavním nádražím tak výrazně změněném širokou magistrálou a obludným kubusem garáží bude nepochybně obtížným úkolem. V nejbližší době by se ale mělo alespoň uvažovat o adekvátním řešení - třeba jen osazení prezidentovy busty.

Vraťme se do dob pro současnou generaci už dávno minulých, na kterou si vzpomíná už jen hrstka nejstarších spoluobčanů. Ve víru vlastenecké euforie a politických zvratů po roce 1918 byla z novogotického pylonu Krannerovy kašny na Smetanově nábřeží (dříve Františkovo) odstraněna jezdecká socha císaře Františka I., dílo sochařů J. Maxe a K. Bohma. Je skvělým prototypem panovníka na koni, i když prezentuje jeho skutečnou mentalitu směřující spíše k civilnímu, úřednickému typu vladaře. Válečnické ambice František I. nikdy neměl, ani o ně neusiloval ačkoli více než polovinu jeho vlády zabraly napoleonské války, ve kterých osudy Rakouska byly na vážkách. Ostatně o sochu, jež více jak osmdesát let odpočívá v lapidáriu, projevila již před válkou zájem Vídeň a nabízela ji výměnou za díla českých umělců z rakouských muzeí. František I. byl u nás vnímán jako představitel Habsburské dynastie a jako takový byl pro naši veřejnost něčím naprosto nepřijatelným. Ale za jeho poměrně dlouhého vladaření se českým obrozeneckým snahám dařilo mnohem lépe, než kdykoli předtím, a jeho nástupce, poněkud slabomyslný Ferdinand V., byl dokonce českým požadavkům ještě více nakloněn. Pražané si ho také vážili a dá se říci i milovali. Měli pro císaře familiérní oslovení “náš Ferdáček”. Byl totiž posledním korunovaným českým králem a po své abdikaci sídlil téměř čtvrtstoletí na Pražském hradě. Při procházkách či projížďkách Prahou v otevřeném kočáře ho zdravili až s devótní úctou, snad aby trošku pozlobili jeho synovce Františka Josefa I., který se již korunovat nedal. Ponechejme stranou dávno vyčichlé dynastické antipatie a historii, kterou jsme si u nás často přikrašlovali ve svůj prospěch. Kašna s císařovým pomníkem byla darem českých stavů. Bylo to bezesporu umělecké dílo, překonalo čas i dobu a zapadalo neodmyslitelně do panoramatu pražského nábřeží koncipovaného před více než 150 lety jako vyhlídková promenáda. Dnes se tudy valí nekonečné kolony aut zakuřující plíce nečetných chodců a nádhernou vyhlídku na pražský hrad. Snad i ten císař do něj patří i když o jeho osudech a strastech s mnohonárodní monarchií se dnes téměř nic neví. Televizní soutěže jen dokreslují jak špatně známe vlastní dějiny, zejména střední a nejmladší generace jsou na tom bledě.

Stejný osud postihl i sousoší maršála Radeckého, vymodelované sochařskou dílnou bratří Maxů dle návrhu Kristiána Rubena, profesora pražské malířské akademie. O jeho odstranění se postarala italská vláda. Její velvyslanectví sídlící v nedalekém Thunovském paláci usilovalo o to, co nejrychleji odstranit připomínku četných porážek, které maršál Radecký jejím armádám uštědřoval v bojích za sjednocení Itálie. Ta se pozdě, ale přece jen přidala k Trojdohodě, podporovala vznik našich legií, takže jejím žádostem nebylo možné nevyhovět. Snad to uvítala i pražská radnice, pomník Radeckého byl už velkou překážkou veřejné kolejové dopravy.

Snad bychom si měli připomenout starší, velice kuriózní a pro Pražany poučnou historku. Sběhla se v pražské městské radě v druhé půli 19. století. Dr. Pinkas předložil návrh štábního usnesení c.k. armády na postavení pomníku maršálku Radeckému a jeho statečným vojínům (české regimenty až příliš často bojovaly v předních řadách rakouských vojsk) s úmyslem usmířit tak armádu s pražskými občany, kteří neměli na řádění Windischgrätzových granátníků a na bombardování města nejlepší vzpomínky. Proti tomu se energicky postavil radní pan Jaroš poukazem, že není vhodná doba na stavění pomníků, protože Praha má důležitější potřeby zejména v komunální sféře. A také by Radeckého pomník byl neslušným výsměchem světu, když představuje pokoření národu italskému nedávno učiněné. Městská rada návrh téměř jednohlasně zamítla.

Jak vidno u nás se historie opakuje i vícekrát. Stačí si jen připomenout situaci v pražské městské radě počátkem padesátých let, kdy se jednalo o návrhu zbudovat na Letné velepomník maršálu Stalinovi. Byl přijat jednohlasně.

Dnes už podobné historky ze zašlých dob mocnářství a pohnutých časů republiky veřejnosti mnoho neříkají a snad ani o ně nejeví zájem. Všechny konfliktní situace utlumil čas a přetechnizovaný svět odvádí pozornost nových generací jiným směrem. Snad i pomník Radeckého by se mohl objevit v Praze na vhodném místě aniž by vzbudil pohoršení nebo nějaký další mezinárodní skandál. Je opravdu škoda, že tak skvělé umělecké dílo zůstává v Lapidáriu, kam jen málokdo zajde. Nakonec byl Radecký z Radče naším jediným maršálem a ve své době v jiné armádě ani bojovat nemohl. Jak to ve válkách chodí, někdo zvítězit nebo prohrát přece musí. Snad mu i Francie už odpustila jeho podíl na porážce Napoleona u Lipska. Dodnes má Vídeň na repertoiru Radeckého pochod a my máme jeho pomník, který by se docela dobře vyjímal v prostoru před obnovenou Píseckou branou. Dobrých pomníků neměla Praha nikdy dost a těch dobře usazených v městském interiéru ještě méně. Máme stále co napravovat. Neměli bychom křivdit významným osobnostem ani umělcům, kteří jejich památku ztvárnili v kovu nebo kameni, ani historii, kterou jsme prožívali téměř čtyři sta let společně s Rakouskem.

Zdeněk Dušek