Památkové problémy Poběžovicka

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 3/2001)

V dobách před nastolením totalitního režimu Klub velmi čile pomáhal v ochraně regionálních kulturních hodnot v řadě českých měst, kde vznikaly jeho pobočky a souběžně vznikala i vzácná lidská přátelství. V padesátých letech byla tato šířeji zaměřená činnosti zakázána a omezené možnosti Klubu bylo možno uplatňovat pouze v rámci samotné Prahy. Přes náročné úkoly v Praze cítí i dnes, v období ohlédnutí za sto lety činnosti Klubu, jeho členové jakousi potřebu širšího záběru. Otevírají se alespoň některým regionálním oblastem, kde je stav památkových staveb v kritickém ohrožení, ať již v důsledku lidského nezájmu jednotlivců nebo lhostejností v administrativní poloze, důsledkem čehož je nedostatek vůle a hmotných prostředků k nápravě. Členům Klubu se však nejedná o nějaké zasahování do představ oficiálního programu regionálního rozvoje. Jsou spíš motivováni pocity občanské morální spoluzodpovědnosti a svědomí vůči budoucím generacím, které by nám oprávněně kladly za vinu, že v naší době byly pro ně tyto vzácné kulturní hodnoty ztraceny.

Jednou z těchto oblastí je kulturou, přírodními krásami a četnými památkami bohaté Poběžovisko, kraj jakoby zastíněný Domažlicemi s Chodskem a turisticky přitažlivým Horšovským Týnem. Poběžovicko je jakýmsi předpolím Českého Lesa, jeho prehistorie sahá hluboko do středověku svými hradišti a prastarými zemskými stezkami, jejichž tajemství občas poodhalí vzácné archeologické nálezy. Poznámka 1 Písemné zprávy jen vzácně vypovídají o raně středověkém životě a stavební činnosti, která se již tenkrát rozvinula podél zemské cesty procházející Poběžovicemi a pokračující dále do Řezna. Poznámka 2 Tyto obranné, církevní a sídelní lokality se dále rozvíjely ve vrcholném středověku, renesanci i baroku v ojedinělé soubory budované střídavě českou a německou populací.

V důsledku druhé světové války muselo německé obyvatelstvo tento kraj opustit, avšak kulturní a lidské stabilizaci nově přišlého obyvatelstva bránila podezíravá a brutální restriktivní opatření nové totalitně-policejní moci, která zde záhy ustavila takzvané pohraniční pásmo, nepřístupné běžnému občanskému životu. Ostatně oba totalitní režimy přinesly kraji nejen velké lidské utrpení, ale i sérii pohrom pro kulturní a památkové hodnoty. Jakýsi vstup či první krok je možno sledovat přímo v Poběžovicích. Kdysi toto malé poklidné městečko zachvátila rasová nenávist a v místní křišťálové noci jako úvodu druhé světové války byla zničena malá židovská obec spolu se starou synagogou i s široce významnou obřadní lázní. Ani poválečná doba regionální kultuře nepřála, památky byly zneužívány, neopravovaly se a mnoho z nich směřovalo ke svému konci - administrativně organizované demolici. Tato organizovaná zhouba nejdříve postihla památky a sídelní útvary v blízkosti státní hranice. Nezanikly takto jen jednotlivé samoty nebo skupinky horských statků, ale celé vesnice. Poukáži v této souvislosti jen na vesnici Pleš. Původně byla obydlena dvěma tisíci německými obyvateli a měla dva hotely. V padesátých letech bylo nově přišlé obyvatelstvo znovu vysídleno a vesnice postupně srovnána se zemí. Přesto zůstala v živém povědomí původních obyvatel jako domov a jejich péčí byl počátkem devadesátých let, téměř po polovině století, obnoven zhanobený hřbitov a pietně vyznačen alespoň půdorys někdejšího odstřeleného kostela. Stejný osud zkázy potkal i nedaleký historicky cenný lovecký zámeček Diana - "Dianahof", který patřil k poběžovickému panství. S uplývajícím časem toto dílo zkázy postupovalo od vlastní hranice stále hlouběji do vnitrozemí, aniž by zaváhalo i před místními nejvýznamnějšími kulturními hodnotami.

Jednou z největších ztrát je zámeček v Újezdu sv. Kříže, který patřil starému českému rodu pánů z Dobrše, jejichž častým hostem býval Josef Mánes. S protilehlým krásným vrcholně gotickým kostelem tvořil jedinečný sídelní soubor citlivě zasazený do údolí nádherné kopcovité krajiny Českého Lesa. Zkáza započala nezodpovědným zanedbáním údržby střech, v jejímž důsledku postupné zatékání ohrozilo dřevěné stropy a krov. Navrhovaná rekonstrukce (SÚRPMO) mohla vše napravit s náklady naprosto zanedbatelnými pro tehdejší ekonomiku, ale regionální držitelé moci přes poukazy na kulturní hodnotu nechali za souhlasu tehdejšího ministerstva kultury a vnitra zámeček v roce 1978 cynicky odstřelit. Místo po něm dosud zeje jako nezhojená rána krajiny.

Další obětí těchto ničitelských sil měl být vypálený kostel bývalého augustiniánského klášterního areálu v Pivoni. Kostel sestává z raně gotického klenutého obdélného presbyteria o dvou polích z křížových kleneb se vzácným raně gotickým kamenickým vybavením Poznámka 3 a pozdější barokně klenuté lodi. Vlastní středověký klášter není dosud znám, neboť jej nahradila renesančně barokní čtyřkřídlá kvadratura, která po zrušení kláštera Josefem II. bez jakýchkoli adaptací sloužila jako zámecká dependance přikoupená k poběžovickému panství. Rovněž tyto budovy byly po válce zneužity jako sklady obilí a k vojenským účelům, což se stalo osudným. Věž kostela byla využita jako vojenská pozorovatelna a v roce 1952 vypálena, přičemž shořely i střechy kostela. O jejich obnově nebo alespoň zajištění kleneb nebylo v tomto prostředí ani řeči. Naopak se počítalo s jejich postupným chátráním a zřícením. Barokní cihelné klenby se skutečně po několika letech zatékání postupně zřítily, ale raně gotické kamenné klenby přesto, že se začaly výrazně deformovat, stále odolávaly i za stavu, kdy na nich již vyrůstala houština několik metrů vysoké náletové vegetace. Stoupající nebezpečí zřícení ohrožující životy v této nezajištěné ruině donutilo státní správu k rozhodnutí - a jak jinak než zvažováním demolice, neboť rekonstrukce již prý není možná. Státní památkový ústav v roce 1959 demolici zamítl, ale po deseti letech, když pro záchranu objektu nebylo nic uděláno, zvažoval pouze vyjmutí raně gotických kamenických profilovaných článků patek, přípor, hlavic žeber svorníků, ostění portálů a oken. Poznámka 4 Záměr opět vyvolal pobouření části kulturní veřejnosti a řadu protestů. Poznámka 5 Na půdě Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů, Rudného projektu Brno a Geoindustrie Stříbro byl vypracován technologicky náročný projekt Poznámka 6 na zajištění kleneb a obvodového zdiva raně gotického presbyteria. Jeho souběžným předložením s vyhodnocujícím stavebně historickým rozborem Poznámka 7 a dalšími intervencemi se podařilo tento projekt na odboru kultury ONV v Domažlicích prosadit Poznámka 8 a v letech 1970-71 jej i realizovat Poznámka 9. Následné zastřešení presbyteria a lodi bylo již jen důsledkem počátečního úspěchu Poznámka 10. Nová zářící prejzová střecha kostela v tomto duchovním věcem zvlášť nepřátelském území pohraničí vyvolala u mnohých lidí nadějný optimismus, tolik potřebný v smutných dobách lidské bezmoci. Další příznivou okolností bylo to, že zhotoviteli krovu byli místní chodští tesaři, kteří mohli alespoň na čas vyměnit fádní technologii sbíjených hřebíkových vazníků za vážné tradiční tesařské řemeslo spojené s hrdostí na provedené krovové soustavy kostela. V tomto příznivém ovzduší byl již jen krůček k obnově barokní cibulové báně věže v letech 1977-8, tedy ještě v době minulého režimu, a k zakončení jejího vrcholu kovaným křížem. Poznámka 11

Nadále však zůstával nejasný budoucí osud bývalého kláštera, čtyřkřídlé jednopatrové dispozice s vnitřním dvorem, který byl trestuhodným způsobem pustošen státními statky a po zřícení severovýchodního křídla opuštěn. Počátkem devadesátých let státní správa financovala zajištění zbylých tří křídel, z nichž na dvou byla obnovena krytina, ale východní křídlo zůstalo nedokončeno, zakryto pouze provizorními lepenkovými foliemi. V roce 1992 byly práce z nepochopitelných důvodů zastaveny, ač dokončení střech by si již vyžádalo skutečně zanedbatelné náklady. Důsledky tohoto zanedbání se projevily na jaře 2001, kdy se část křídla směrem do nádvoří zřítila. Zdálo by se, že toto memento pohne zodpovědné síly k nápravě zanedbaného stavu, ale je znepokojující, že regionální památkové složky zvažovaly i alternativu demolice areálu jako méně hodnotné architektury. Podařilo se však získat prostředky k záchraně z centrálních zdrojů ministerstva kultury, takže bezprostřední zánik této památce nehrozí.

Areál je v majetku malé obce Mnichov, která žádné prostředky k záchraně nemá. Záchrana se proto musí stát veřejným kulturním zájmem, do něhož by měly mít příležitost se zapojit i občanské iniciativy. Klášterní areál má dosud nedoceněnou klíčovou hodnotu svým sepětím s počátky raně gotické architektury v našich zemích, ale nachází se i v jedinečném klimatickém a krajinném prostředí a tyto hodnoty by měly být doceněny důstojnou obnovou a odpovídajícím budoucím využitím.

Stejné osudy sdílí s Pivoní i nedaleký dnes polozřícený kostel, zasvěcený sv. Mikuláši v Šitboři, pravděpodobném rodišti Jana ze Šitboře, autora proslulého díla středověké literatury "Oráč z Čech". Rozpadlé střechy kostela se podařilo nahradit v polovině devadesátých let alespoň nad gotickým klenutým presbyteriem novým krovem, avšak k dokončení bude nutno překonat ještě mnoho netečné lhostejnosti a lidského nezájmu. Přínosné je však to, že se alespoň tímto málem podařilo zabránit navrhovanému odstřelu. Poznámka 12 Jedním z vážných argumentů pro zachování byla neobyčejně citlivá krajinná poloha kostela na úpatí Českého Lesa.

Skutečné zděšení kulturní obce však vyvolal návrh komise ONV v Domažlicích v roce 1984, podle kterého se měl zámecký areál v Poběžovicích, takzvaně "vybydlený" čs. armádou, průmyslovou výrobou a okresním archívem místo nezbytné stavební obnovy zlikvidovat tehdy oblíbeným atraktivním odstřelem. Poznámka 13 Jako gesto kultuře bylo zvažováno případné vyjmutí gotické věže někdejšího hradu z plánované demolice. Zcela byla pominuta významová dominanta komplexu zámeckého areálu v urbanisticko-hmotné struktuře skladby městečka a v jeho dálkových pohledech. Dnes je až neuvěřitelné, jak mohl být tímto rozhodnutím ignorován historicko-umělecký a politicko-společenský bohatý obsah a kvality, které přesahují hranice naší kultury a státu. Naštěstí to byla již závěrečná polovina osmdesátých let, kdy latentní lidová skepse otupila někdejší autoritativní nekompromisní politická rozhodnutí. Odmítavý, ba nenávistný vztah k minulosti se místně měnil a bylo možno již i zvažovat vůči byrokratické plánovací mánii alternativní představy budoucnosti. Tyto úvahy tlumočené jednotlivci spolu s budoucím příslibem pomoci pohnuly tehdejší vedení městečka k rozhodujícímu kulturnímu počinu. Zámecký areál převzala do vlastnictví obec a ta se také ujala náročného úkolu jeho rekonstrukce.

Záchranné práce se rozvinuly koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let, kdy se podařilo v atmosféře počáteční euforie ze svobody získat výraznější státní příspěvky, za něž mohly být obnoveny střechy a hlavně polozřícené krovy a arkády severovýchodní části vlastní zámecké budovy Poznámka 14. V následujících letech byla prováděna obnova stropů a oken, ale přes krajní obětavost města pokračuje rekonstrukce velmi pomalu pro malé, případně žádné příspěvky státu v pozdějších letech. Rekonstruovaný zámek by měl být polyfunkční, část by měla sloužit samosprávným a kulturním potřebám města. V hlavní části by měly být soustředěny památky a připomínky velké osobnosti dr. Richarda Coudenhove-Kalergi a jeho japonské matky Mitsuko Aojama. Jižní samostatné křídlo by mělo sloužit mezinárodnímu přátelství a porozumění hlavně české a německé mládeže. Zde již byly provedeny rozsáhlé přípravy včetně nového krovu, které byly financovány díky snahám pana Reinholda Macho (starosty města Furth i.W. a čestného člena Klubu Za starou Prahu) vysokými částkami od německé vlády.

Ovšem nejsou to jen poslední moderní dějiny zámku, které by opravňovaly nároky jeho vysoké kulturní ochrany. Historie místa sahá hluboko do středověku. Poznámka 15 Pro stručnost je možno připomenout jen základní události. V roce 1389 se připomíná Zdeněk z Poběžovic, 1419 je prvně připomínán hrad. Pozdně gotický stavební rozvoj se udál za vlastnictví a života Dobrohosta z Ronsperka v letech 1459-1516. V roce 1502 Dobrohost vlastní listinou povýšil sídlo na město a pozdně goticky je přestavěl. Od této doby se objevuje druhé jméno Ronsperk. Renesanční rozvoj zaznamenalo městečko a hrad za vlastnictví českého rodu Švamberků. Mezi střídajícími se majiteli v událostech třicetileté války nabyl významu kulturně cítící Matyáš Vunšvic, hejtman plzeňského kraje, který nabyl panství v roce 1682. Dlouho před svatořečením byl ctitelem Jana z Nepomuku, jehož duchovní přímluvě přikládal své zdařilé vysvobození z tureckého zajetí. Z jeho podnětu zde vytvořil jím povolaný Jan Brokof dřevěný model dnes světoznámé světcovy sochy, jejíž kamenné repliky byly záhy umístěny na Karlově mostě a náměstíčku v Poběžovicích. Ty se pak rozšířily v mnoha replikách do četných zemí dalekého zahraničí.

V první polovině 19. století vlastnil panství Poběžovice rod Thurnů a za nich zde působil Bedřich Smetana jako rodinný učitel hudby. V roce 1848 zakoupil panství rod Coudenhove, z nichž Jindřich Coudenhove-Kalergi (1859-1906) vytvořil z Poběžovic intelektuální centrum světové úrovně. Rod vlastnil panství až do konfiskace v roce 1945. Ale ani za této změny se nejevil další osud zámku nepříznivě. Díky přítomnosti americké armády zámek nebyl vyrabován. Záhy se těchto zámků ujaly státem řízené tzv. národní kulturní komise, které je deklarovaly jako kulturní památky - dílo pracujícího lidu, s širokým posláním ve státní kulturní politice. Když se po únoru 1948 tyto ideály postupně opouštěly, z Poběžovic jako zámku nižší hodnotové kategorie byl hodnotný inventář vyvezen a prostory byly dány k dispozici místnímu, většinou nevhodnému využití, a tak se postupně vzmáhalo dílo zkázy a zapomnění.

Nejvýznamnějším členem mezinárodně propojeného hraběcího rodu Coudenhove byl dr. Richard Coudenhove-Kalergi (1894-1972), který měl od počátku o svém životním poslání jasno díky obrovské kulturní orientaci získané v rodinném zázemí. Zde byly shrnuty poznatky všech významných světových kultur, jak je mohl poznat jeho otec hrabě Jindřich Coudenhove-Kalergi za svého působení v rozsáhlých službách rakouského diplomata v řadě míst mimoevropského světa, naposledy v Japonsku, kde se oženil s Japonkou Mitsu Aoyama (1874-1941). Zde se také narodil jeho druhý syn Richard. Po návratu do Evropy vyrůstal Richard ve světě vídeňské aristokratické, tehdy kosmopolitní kultury vzdálené nízkým emocím nacionálního šovinismu, který se tehdy všeobecně rozmáhal v celé rakousko-uherské monarchii. Ani později nepodlehl takřka lavinovitému ideovému příklonu tehdejší inteligence na stranu konstitujících se radikálních diktatur, jak se tomu dělo ve dvacátých a třicátých letech. Mnozí tak sice činili až po počátečním váhání a dezorientaci vnější odpudivou polobarbarskou formou necivilizované populistické propagandy rasismu a třídního boje, aby však nakonec podlehli a pod touto drsnou zevní formou se domnívali vidět jakési filozofické jádro velkých klasiků myšlení 19. století. Dnes například již těžko pochopíme, jak takový světově uznávaný duch a myslitel jako Martin Heidegger mohl být až do roku 1942 členem německé nacionálně socialistické strany.

Naproti tomu mladistvý aristokratický absolvent vysoké školy dr. Richard Coudenhove-Kalergi dovedl počátkem dvacátých let v zájmu své velké myšlenky smíření a spolupráce Evropy překonat tehdy značné a dosud rozjitřené stavovské odcizení demokracii a požádat presidenta T. G. Masaryka o přijetí, aby jej seznámil se svým záměrem šířit moderně pojaté myšlenky evropského mírového soužití na základě rovnosti všech národů. TGM velmi nadšeně tyto myšlenky přijal, vysvětlil, že jsa zatížen úkoly s budováním nového státu je nemůže osobně aktivně podporovat, navrhl jejich šíření v mezinárodním měřítku a svými doporučujícími dopisy předním světovým státníkům, které znal z exilu, požádal o podporu těchto myšlenek. Mnozí z těchto státníků se pak stali nejbližšími podporovateli a přáteli R. Coudenhove-Kalergiho za jeho útěku před nacisty do exilu. Tímto bystrým postřehem stojí TGM již v řadách prvních vizionářů budoucí spojené Evropy. Dnes jsou již myšlenky R. Coudenhove-Kalergiho pokládány za výchozí inspiraci pro postupné seskupování národů a států spojené Evropy, a proto mu byla jako prvnímu propůjčena v roce 1950 Cena Karla Velikého městem Cáchy. (Tuto cenu obdržel v polovině devadesátých let i náš prezident Václav Havel.) Svět dodatečně poznal, že jeho inspirující myšlenky, které předválečná politická moc, opojena sobectvím a zvráceností cynicky odmítla, mohly silou své pravdivosti ušetřit světu strašlivé oběti druhé světové války.

Dr. Richard Coudenhove-Kalergi vedl heroický život zasvěcený hlásání myšlenky všeobecného lidského dobra, za kterou filozoficky-duchovně a racionálně fundovaně nezištně stál až s jakousi nekompromisností starozákonních proroků. Přitom žil dávno poznanou skutečností, že zlo se prosazuje samo jakousi spontánní dynamikou, ale naproti tomu čím jsou vyšší hodnoty duchovní kultury, tím jsou bezbrannější a obtížněji sdělitelné.

Jako malý národ jsme stáli v minulosti pod tlakem nepřátelských sil, psychicky tlačeni jaksi dovnitř k sebeobraně vlastní národní existence, takže jen málokteří z nás se mohli rozvinout k myšlence evropanství a světovosti. Jedním z největších byl náš krajan R. Coudenhove-Kalergi, spoluobránce československé demokracie a celistvosti českých zemí, který se k naší zemi jako své vlasti hlásil svým vyznáním: "Mé dětství zůstává nesmrtelně spojeno se smrky, jedlemi a prameny Šumavy." Místo, kde jeho rod žil, přitahuje stále šířeji návštěvníky ze světa, zvláštností není ani velký zájem z Japonska. Snad i u nás obdobný zájem vystřídá dosavadní netečnost či nedůvěru.

Vztah lidského zájmu k místům života vynikajících osobností je jen zvnějšněným odrazem toho, jak je společností nebo jednotlivci přijímán duchovní život a dílo tvůrce. Snaha člověka být prostřednictvím hmotných artefaktů spojen s místy života, činů a událostí hrdinů a světců je ostatně prastará. Je o tom dostatek dokladů i v našich národních dějinách. Ale i naše doba vědecky racionální éry, která jinak společnost zbavila mnoha tisíciletých tradic a zvyklostí, s touto potřebou dějinné paměti, nadřízené materii života, zůstává stále živě svázána. Dokladem je obrovská oblast vědecky řízené dokumentaristiky, význam moderní památkové péče a jiné kulturně společenské aktivity. V současné době je nadějí toto sílící povědomí identity ducha a místa, kterému pozvolna ustupují zatěžující a omezující nacionální hlediska. Proto i ministerstvo kultury podává vládě České republiky návrh, aby zámek Poběžovice s odkazem Richarda Coudenhove-Kalergi byl zařazen mezi památníky dvacátého století. Toto rozhodnutí by mělo dovést rekonstrukci zámku a okolí k dokončení, neboť za současného stavu lze zámek hodnotit pouze jako dobře stabilizovaný havarijní památkový areál.

Josef Hyzler

Poznámky: