JE PRAHA TRVALE UDRŽITELNÁ?
O úloze územního plánování pro zachování “duše “ Prahy

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 3/2001)

Praha bez svého historického centra, Pražské památkové rezervace, by nebyla Prahou a domnívám se, že ani Česko by nezůstalo Českem. V tom smyslu lze říci, že Praha je udržitelná pokud je udržitelné její historické jádro. Jde o naši národní identitu, o naši hrdost, o naši čest.

Praha není běžné město

Hybnou silou současné společnosti (nejen u nás) je však zisk a to pokud možno co největší, nejrychlejší a bez ohledu na cokoliv. V takovém prostředí hrdinné úsilí Domácí rady Klubu Za starou Prahu a dalších ochránců památek je nesmírně významné a záslužné. Dokázalo zbránit těm nejhorším zásahům jako byl např. navrhovaný věžový objekt v dolní části Václavského náměstí nebo v Kasárnách Jiřího z Poděbrad. Bohužel, pro záchranu historické Prahy to nestačí. Centrum Prahy, již tak přetížené, se dále zahušťuje funkcemi, dopravou a stavbami. Administrativně obchodní živel proniká do centra nejrůznějšími způsoby a přes všechna omezení mění obraz Prahy a umrtvuje prostředí. Vystaveni tlaku ekonomického rozvoje, ochránci historické Prahy se neodváží ani pomyslet, že směr vývoje v Pražské památkové rezervaci (dále PPR) by se měl radikálně obrátit. Místo zahušťování uvolnění. To je sice pro udržitelnost PPR nezbytné, ale při současném územním plánu Prahy je to skutečně vyloučeno. Platný územní plán navrhuje pokračovat ve vývoji Prahy obvyklým způsobem, tak jak se vyvíjejí běžná města, která se stále rozšiřují a v souvislosti s tím posilují svoje hlavní centrum dalšími funkcemi, dopravou a stavbami. Praha však naprosto není běžné město.

Pražská památková rezervace byla zařazena v roce 1992 do seznamu světového dědictví UNESCO. Tím přijala Česká republika závazek, zachovat ji v původním stavu. PPR se svým ochranným pásmem zabírá však celou vnitřní část města, která by se jako centrum metropole měla vyvíjet, modernizovat a transformovat v souladu s požadavky doby, kromě jiného i v zájmu hospodářského vývoje města a státu. Je na první pohled zřejmé, že oba tyto zcela protichůdné požadavky nelze v centru Prahy uskutečnit. Je nutno decentralizovat, otázka je pouze jak.

Druhé centrum pro Prahu

Návrhy na decentralizaci Prahy prostřednictvím druhého centra vznikaly již za první republiky, např. Zákrejsův námět na průmyslové město na Labi, Potřeba omezit růst vlastní Prahy se respektovala ještě mnoho let po válce, kdy platila zásada, že Praha nemá přesáhnout velikost jednoho milionu obyvatel. Koncem šedesátých let tehdejší Hlavní architekt Prahy, profesor Jiří Voženílek, hledal možnosti jak “vymístit zbytné funkce” z centra Prahy. V té době vznikl také “Územní plán pražské středočeské aglomerace”, zpracovaný Terplánem ve spolupráci s Útvarem hlavního architekta.Velikost vlastní Prahy měla být omezena a její další vývoj se měl uskutečňovat ve vybraných několika okolních městech a jejich centrech. Vybrány byly tehdy Kladno, Kralupy, jedno město na Labi, Úvaly, Říčany a jedno město na Berounce. Byl to první oficielní krok ke skutečné decentralizaci Prahy. K jeho realizaci bohužel nedošlo, na rozdíl od některých evropských měst, kde se podařilo podobné formy decentralizace uskutečnit. Je zajímavé, že všem těmto návrhům je společné jedno: nutnost omezit velikost vlastní Prahy, případně její růst zcela zastavit. To je pak možné pouze tak, že se nové odlehčující centrum umístí mimo vlastní Prahu. To umožňuje zachování historického centra Prahy.

Je územní plánování Prahy nezávislé?

Začátkem devadesátých let, kdy se Praha otevřela západnímu světu, upozorňovali západní urbanisté opakovaně na velké nebezpečí, které historické Praze hrozí. Zejména varovali před vpádem kancelářských provozů. které je třeba směrovat mimo centrum města, neboť by jeho ráz velmi poškodily. Reymond Rehnicer v té době zakončil svůj projev v Betlémské kapli otázkou: Podaří se občanům Prahy “ubránit duši svého města proti nynějšímu tlaku peněz?” Varování západních expertů však zůstalo bez povšimnutí. Vzhledem k pokusům o řešení pražského problému již v minulosti decentralizací, je třeba si položit otázku, jak je možné, že odborná veřejnost Prahy zůstala zcela netečná. Domnívám se, že vysvětlení je třeba hledat v náladě té doby. Začátkem devadesátých let byl u nás značně rozšířen názor, že plánování vůbec je škodlivý přežitek a že je potřeba ponechat vůli přirozenému vývoji města. Zájem veřejný byl opomenut.

Při tom zájem veřejný a zájem soukromý (podnikatelský) jsou propojeny, navzájem jsou závislé. Ve stavbě měst je např. zřejmé, že pro stavební podnikání jsou nezbytné sítě veřejné infrastruktury. Lze však pozorovat, že čím vzdálenější budoucnost je ve hře, tím více převládá zájem veřejný. Územní plán musí např. respektovat potřeby a zájmy budoucích generací, třeba i značně vzdálených. Pro stanovení správné rovnováhy mezi oběma zájmy má územní plánování zvláštní význam. Zatím co v krátkodobém výhledu několika let je rovnováha mezi oběma druhy zájmů výsledkem politické soutěže, úkolem územního plánování je navrhnout optimální způsob rozvoje města z dlouhodobého hlediska. Ale protože budoucnost začíná již dnes, ovlivňují navrhovaná a schválená opatření územního plánu současný vztah mezi zájmem veřejným a soukromým, např. ve státním rozpočtu. Jde o to , aktivitu podnikatelského sektoru přesměrovat. Krátkodobé projekty, pokud jsou škodlivé pro rozvoj města, je možno nahradit etapovitou realizací dlouhodobě významných projektů.

Aby územního plánování nebylo zneužito pro krátkodobé záměry, které většinou bývají v rozporu s jeho posláním, musí být nezávislé na podnikání. Proto jsou územní plány pořizovány a schvalovány veřejnou správou snad ve všech rozvinutých zemích.Pokud jde o hlavní město, schvaluje jeho územní plán zpravidla vláda. V Praze byly však tyto zásady v posledním desetiletí porušeny. Vlivem dobového názoru lze snad vysvětlit, že nikoho nezarazilo, když územní prognózu pražského regionu pořídila realitní společnost (1995), ani to, že Terplán, naše vrcholné pracoviště pro územní plánování, se stal akciovou společností, ani to, že vláda se zbavila svojí odpovědnosti za územní plán hlavního města, a to dokonce ve stejném roce, kdy se PPR objevila na prestižním seznamu světového dědictví UNESCO. Zájem podnikatelský převládl, zájem veřejný byl potlačen.

Je neštěstím pro Prahu, že podkladem pro územní plán pražského regionu (dosud nedokončený) i pro územní plán Prahy (schválený v roce 1999), se stala územní prognóza pražského regionu (1995), která byla pořízena podnikatelskou organizací. Tato prognóza při ponechání jediného hlavního centra, navrhuje rozptýlení Prahy do okolní krajiny, místy až do vzdálenosti 30km, na plochu, která by stačila velkoměstu o 5 milionech obyvatel. Je to jak známo ten nejméně vhodný způsob rozvoje města. Vyhovuje dokonale obchodu s pozemky, ale problém Prahy neřeší. Neplní to, co se od prognózy očekává, takže je územní prognózou jen podle jména. Jak už sám název naznačuje, má územní prognóza předpovědět, z hlediska vzdálené budoucnosti, nejvhodnější způsob vývoje území. Proto se předpokládá v zákoně, že bude zpracována ve variantách, které budou vyhodnoceny a navzájem porovnávány. Optimální varianta se pak stává vodítkem pro práci na územním plánu velkého územního celku (VÚC), který opět může obsahovat varianty. Teprve pak následuje územní plán města. Územní prognóza z roku 1995 však žádnou variantu nemá.

Praha na rozcestí

Průzkum možností dalšího vývoje variantami je pro Prahu v současné době nezbytný. Vývoj Prahy dospěl do prahové (mezní) situace, kdy je zřejmé, že dosavadní územně plánovací koncepce (dále ÚP koncepce) již neodpovídá nové vývojové situaci. Svědčí o tom skutečnost, že již několikrát v minulém století se objevily návrhy na zásadní změnu ÚP koncepce, z dosavadní centralistické na decentralizující. Jelikož se začátkem sedmdesátých let tato změna neprosadila, stává se nyní situace PPR již velmi kritickou. Od té doby také rozsah Prahy částečně přerostl přirozené meze, dané terénem. Kromě toho se domnívám, že je možno vysledovat optimální vztah mezi rozsahem Prahy a velikostí území České země, tak jasně vymezené horami, který by měl být respektován. Další růst města má také nepříznivý vliv na veřejnou infrastrukturu, která se komplikuje a neúměrně zdražuje. Doprava v centru města se stává těžko zvladatelnou. Atd.

Stanovisko Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ) č. 86 k postupu přípravy strategických dokumentů pro rozvoj Prahy a Středočeského kraje z ledna 2000 upozorňuje: “Územní plán Prahy předběhl práce na územním plánu velkého územního celku Pražské aglomerace, takže nebylo možno jejich obsahy koordinovat a ve variantách posoudit možnou dělbu funkcí ve středočeském prostoru. Varianty neobsahoval ani koncept územní prognózy Pražské aglomerace,ani je neobsahuje pracovní znění návrhu územního plánu velkého územního celku Pražské aglomerace. Byla tak přeskočena klíčová etapa koncepčního uvažování o tom, jak vyřešit střet zájmů na ochraně kulturního a přírodního dědictví hlavního města Prahy s tlakem na jeho další rozvoj, jak nepřekročit určité přirozené meze růstu Prahy, nekomplikovat a nezdražovat dalším centralistickým posilováním její váhy v osídlení související technickou a dopravní infrastrukturu.” Stanovisko STUŽ zůstalo bez odezvy a zpracovatelé územního plánu VÚC v rámci Ministerstva pro místní rozvoj dále odmítají prověřit řešení variantami, s málo přesvědčivým argumentem, že zákon sice varianty předpokládá, ale výslovně nenařizuje.

Všeobecně panuje názor, že radikální změna ÚP koncepce Prahy je nemožná. Doufá se, že příval investic do centrální oblasti Prahy již brzy skončí, takže bude snad stačit umísťovat je v ochranném pásmu PPR, s omezením jejich výšky apod. Je tu jakási naděje, že vše se “zplichtí” kompromisem tak, že vlk se nažere a koza zůstane jakžtakž celá. Je však třeba si všimnout vývoje centrálních oblastí jiných měst (Frankfurt nad Mohanem, Berlín apod.), abychom pochopili, že naděje na konec přílivu investic je nereálná. Ten bude pokračovat a PPR bude časem obklopena se všech stran administrativně-obchodní pustinou, při čemž historické centrum nemůže zůstat ušetřeno osudných změn. Kromě toho nepříznivé podmínky odradí mnoho investorů od úmyslu usadit se v Praze a ti přejdou ke “konkurenci”, tj. zamíří do jiného významného sředoevropského města. Ostatně nelze zjistit, kolik z nich již Praha takto ztratila. Praha však potřebuje obojí: zachovat PPR nedotčenou, ale také umožnit vznik silného administrativně-obchodního centra. A jestliže nebude ÚP koncepce změněna z centralistické na decentralizující, dopadne pokus o kompromis v centru Prahy tak, že ztratíme obojí. Praha přijde nejen o “kozu”, ale i o “vlka”.

Skepse k možnosti záchrany

Skepse k možnosti vytvořit druhé centrum pro Prahu má ovšem dva vážné důvody

-Je vůbec možné přesvědčit mocné nadnárodní společnosti, aby umístily svoje administrativní a obchodní provozy mimo centrální oblast města?

-Založení nového centra mimo území vlastní Prahy včetně rychlodráhy by si vyžádalo značné náklady a “my na to nemáme”.

K první pochybnosti: Naštěstí pro Prahu je dokázáno příkladem pařížské “Quartier la Défense”, že plánovité založení druhého centra mimo centrální oblast města může být dokonce velmi úspěšné. Jde o to, učinit nové centrum přitažlivé pro náročné investory. V Paříži byla v předstihu vybudována mohutná technická základna nového centra. Pod horní pěší úrovní se skrývá v šesti dalších úrovních tisíce parkovacích míst a veškerá technická infrastruktura Centrum je napojeno perfektně na všechny druhy dopravy. Investoři mohou stavět nad touto základnou svoje výškové objekty takřka bez omezení.Zatím co ve vlastním centru města představuje každý stavební zásah velké komplikace a je velmi nákladný a kromě toho dopravní přístup při hustém provozu centra bývá značně ztížený, v novém centru má investor polovinu starostí i nákladů. Dnes investoři považují umístění v novém centru Paříže za vysoce reprezentativní. Pro svoje supermoderní pojetí se Quartier la Défense stalo i turistickou atrakcí. Ekonomický i kulturní úspěch tohoto odvážného městotvorného činu je nesporný. Počáteční investice veřejných prostředků se bohatě vyplatila. Paříž zachránila svoje tradiční centrum před devastující transformací a navíc byla obohacena o silné nové centrum administrativně obchodní.

Ke druhé pochybnosti. Máme na to? Je známo, že rozvoj velkoměsta vyžaduje v každém případě obrovské prostředky. Jde však o to, použít je účelně. Proto je nutné hodnotit záměry a projekty z dlouhodobé perspektivy, kterou je třeba vidět v desítkách i stovkách let. Přílohou územních plánů má být hrubý nástin nákladů, což umožňuje posoudit výhodnost různých variant. V případě Prahy je potíž v tom, že je nemožné určit hodnotu PPR, neboť je nesmírná a bude časem ještě narůstat, jako je tomu u vzácných uměleckých děl. Takže v oblasti dlouhodobých ekonomických úvah představuje PPR kartu, kterou nelze přebít. To znamená, že jen taková ÚP koncepce Prahy může obstát v soutěži variant, která trvalou udržitelnost PPR umožňuje. Správně položená otázka tedy zní: “Jak získat potřebné prostředky?” a nikoliv zda na to máme.

Neznámý veleprojekt ÚČOV

V tomto směru je velmi poučný případ nové čistírny odpadních vod pro Prahu, o kterém stojí za to se podrobněji zmínit. Návrh nové ústřední čistírny odpadních vod (ÚČOV) je obsažen v územním plánu Prahy. K nové čistírně mají být vedeny všechny pražské splašky do vzdálenosti 30km (nebo 7km v druhé variantě) tunelem. Toto gigantické veledílo za mnoho desítek miliard by snad mělo smysl kdyby Praha dosáhla několika milionů obyvatel, ale i v tom případě by se jistě hledala méně nákladná možnost. Při tom v současné době objem splašků poklesl a další pokles se očekává s postupným přechodem na oddílnou kanalizaci s využitím dešťových vod. Kromě toho je na Trojském ostrově možnost rozšíření. Je možno také počítat se zdokonalováním technologie čištění. Ačkoliv jde snad o největší veřejnou investici pro Prahu v současné době, není projekt nijak popularizován a veřejnosti je prakticky neznámý. Pro doplnění cituji ze stanoviska STUŽ č. 86: “Tak se např. dále sleduje výstavba nové Ústřední čistírny odpadních vod pro Prahu jako nesmírně ekonomicky i technicky náročná investice, aniž je ověřeno, zda by se jí nebylo možno vyhnout..” A dále:..”mohou být vadné výsledky dosavadního nekoncepčního a nekoordinovaného postupu orgánů veřejné správy fixovány do dokumentů mezinárodní důležitosti, žádáme, aby byly tyto okolnosti zmíněny v Posouzení vlivu Národního rozvojového plánu ČR 2000-2006 na životní prostředí a aby se jimi zabývala vláda ČR dříve, než budou jako ostudné objeveny orgány EU, což by mohlo ohrozit budoucí možnost kofinancování rozvoje tohoto prostoru z fondů EU”. Po uplynutí 1 a 1/2 roku od podání stanoviska STUŽ příslušným orgánům veřejné správy zjišťujeme, že projekt nové ÚČOV je obsažen s oběma variantami v pracovním znění územního plánu VÚC pražského regionu. Jakmile bude plán VÚC schválen, získá se tím legální podklad pro start 1. Etapy projektu, kde se očekává významná podpora z předvstupních fondů EU.

Projekt ÚČOV si zaslouží mimořádnou pozornost ze strany ochránců historické Prahy. Jeho realizace by byla pro PPR osudná. Byla by tak fixována centralistická ÚP koncepce Prahy se všemi negativními důsledky. Hrozba je konkrétní a je nebezpečí z prodlení. Ve hře jsou desítky miliard, které mohou být použity k nenávratné škodě Prahy, nebo k jejímu prospěchu. Bylo by např. možno za ně realizovat technickou základnu druhého centra pro Prahu po vzoru Paříže. Příklad ÚČOV ukazuje, jak naše nepružnost a neschopnost odpoutat se od zastaralých projektů a přežité ÚP koncepce Prahy může vést až k neuvěřitelnému plýtvání veřejnými prostředky. Je tu také otázka, zda prosazením koncepce “samovývoje” nebylo zneužito celého cyklu územního plánování pro krátkodobé podnikatelské záměry v rozporu s dlouhodobou prosperitou Prahy. Potvrzuje se to, co vědí všude na Západě, že totiž působení “volného trhu a svobodného podnikání” může být rozvoji města prospěšné pouze v tom případě, když je silná veřejná správa usměrní. Pro záchranu světově proslulé historické Prahy je jistě možno získat mezinárodní solidaritu a pomoc. K tomu je však potřeba, aby veřejná správa doma v Praze byla úplně a objektivně informována o možnostech vývoje města, tj. měla k dispozici variantami prověřenou optimální ÚP koncepci. Pomohlo by, kdyby orgány ochrany památek, nevládní organizace a pražská veřejnost s pomocí významných politiků si vynutili pořízení nových územních plánů regionu a města, zpracovaných na základě variant, kdy hlavním kritériem bude zachování PPR nedotčené, s možností její regenerace.

Studie regenerace historické Prahy

Aby se odborná i neodborná veřejnost vymanila z představy, že kompromis je jediná možnost obrany, bylo by snad účelné zpracovat již nyní ideální návrh na regeneraci PPR, bez ohledu na to, co se dnes považuje za reálné. Je možné si představit situaci, kdy nové administrativně obchodní centrum mimo vlastní Prahu a stále rostoucí zájem turistů o PPR natolik posílí ekonomii Prahy, že správa města již nebude pod tlakem nedostatku vlastních zdrojů ochotná ke kompromisům, škodlivým pro PPR. Celému historickému jádru Prahy se bude věnovat mimořádná péče. Ke cti přijde dělení činností na takové, jejichž setrvání v centru Prahy je vhodné a na ostatní, které jsou tu nežádoucí. Pro administrativu, která nesouvisí s vrcholnými funkcemi města a státu, budou zavedeny v centru Prahy tak nevýhodné podmínky, že se i existující administrativně-obchodní provozy budou postupně přemísťovat do nového centra, snad s výjimkou nepočetné reprezentace. Městská správa bude dbát na stálé zlepšování a kultivování zdravého a příjemného prostředí historického centra a o jeho charakteristický “obytný” ráz. Podaří se snížit intenzitu využití území, nehodnotná zástavba vnitrobloků bude nahrazena zelení, budou omezeny plochy pro automobily a rozšířeny plochy pro pěší. Automobilový provoz bude podstatně omezen jakmile se zredukuje množství pracovišť. Prostředí centra se stane přitažlivé pro stálé obyvatele, kterých bude přibývat spolu s vybavením “pro lidi”. Stavební zásahy nebudou již motivovány snahou investorů o maximální využití pozemků (zisk) ani požadavkem nápadné odlišnosti (reklama). Půjde naopak o to, aby stavby se zařadily do prostředí a přispěly ke specifickému pražskému kulturnímu klimatu. Pro odlehčení PPR a postupnou modernizaci centra se využije rezerv v přilehlém území ochranného pásma (pokud nějaké zůstanou) a to zejména pro objekty, jejichž velké měřítko a velká potřeba dopravy jsou neslučitelné s historickým prostředím (viz Palác kultury, nyní Kongresové centrum). Ostatně v té době již bude jistě vývoj historické Prahy usměrňován zákonem. Potud představa uvolněné a regenerované PPR, která se zatím jeví jako plané snění.

Slepice, která snáší zlatá vejce

Tragický osud, který se chystá pro Prahu je shodný s osudem životního prostředí naší planety. Vědci ekologové konstatují, že lidstvo si připravuje samo sobě katastrofu tím, že bezohledně čerpá a ničí zděděné přírodní zdroje. Tito vědci zjišťují, že prostředky pro nápravu jsou známé a vyzkoušené a že by dokonce jejich celosvětová aplikace nemusela znamenat snížení životní úrovně vyspělých zemí. Podivují se, že jednáme , jako bychom vůbec neměli děti. Ptají se, k čemu bude našim potomkům bohatství, které s takovým úsilím a bezohledností hromadíme, když jim zároveň odevzdáme zničenou Zemi. Nynější situace ve vývoji Prahy připomíná onu pohádku v níž lidé podřezali a snědli slepici, která snášela zlatá vejce. Pohádka ukazuje názorně rozdíl mezi okamžitým ziskem a dlouhodobou prosperitou. Je nepochopitelné, že lidstvo jde nyní cestou okamžitého zisku na úkor dlouhodobé prosperity. Tuto orientaci společnosti bude nutno v Praze překonat. Na otázku, zda je Praha trvale udržitelná, je možno odpovědět: ano, jestliže se podaří změnit zastaralou a přežitou ÚP koncepci Prahy Je to ještě možné, ale času zbývá málo. Jsme účastníky nesmírně závažného období, kdy se vývoj Prahy dostal do zlomové (prahové nebo mezní) situace. O osudu Prahy na staletí se rozhoduje nyní.

Jan Skokánek