Dostal jsem zajímavý e-mail od spolužáka. Nazval bych ho národní knihovna v Čudu.

Pozdrav všem v Praze z Čudu!

Včera foukal severní vítr a tak jsme zachytili vysílání Vaší naučné a hodně umělecké televize z Prahy. Byla tam diskuse mezi architektem Kaplickým a dalším pánem, kterého jsme však nepoznali, protože byl špatný obraz. Někdo říkal, že je to slavný horolezec, někdo, že jde o primátora Prahy, a někdo, že je to ten misionář, co byl předloni v Čudu, a pak začal ztrácet paměť. Podle oslovení moderátorky to však asi nejspíš byl primátor.

Vaše problémy jsou velice podobné našim. I u nás jsme chtěli začít stavět knihovnu, která se však u nás nazývá Celonárodní knihovna.

Začalo to výběrem místa pro stavbu. Náš právní řád je trochu odlišný od toho v Praze, a proto jsme vyšli z jeho základu. Hlavním úkonem našeho právního řádu je slib, když někdo něco někomu slíbí, je to nezvratitelné. Pak se to jenom sepíše, ale to je už jen formalita.

Slib je slib a ten platí. Proto se mi vždy zdálo podivné pražské přísloví: „sliby se slibují, blázni se radují“. Nejprve byly tedy slíbeny peníze na stavbu knihovny. Slib učinil Hlavní kouzelník (to je jako u Vás ministerský předseda) a sbor velkých kouzelníků. Ti se však mění, a to volbami a rozhazováním lvích zubů. Slib je ale slib, a proto i nový sbor velkých kouzelníků a Hlavní kouzelník musejí jeho obsah dodržet, i když nic není napsáno.

Dalším slibem byl pozemek na stavbu. Pěkné místo s výhledem na řeku a nedaleko královské chýše, které patří hlavnímu městu. O tom rozhodli kouzelníci města. Všechny sliby pak učinili před ředitelem Celonárodní knihovny, a to hlasitě (asi nevíte, že slib platí tím více, čím hlasitěji se řekne). Pak byla soutěž na to, jak má knihovna vypadat. Soutěž byla hojně obeslána a porota to neměla lehké, protože nejhorší bylo všechny projekty projít a najít toho, kdo má vyhrát, a to je dost složité, když na každý projekt je jen třicet vteřin. Přesto však byl nalezen projekt, který měl vyhrát, a byl všemi hlasy určen jako vítěz.

Vítězný projekt byl představen občanstvu a hlavně mediím a začala mela. Každý něco říkal a psal a věděl, jak to má být. Hovořili všichni a všichni tomu rozuměli, nejvíce pak cvičitelé papoušků a krotitelé hadů. Pak ale nastal zvrat. Ti co slibovali, se začali kroutit a vytáčet, že nic neslíbili a že to tak nemysleli a že je to skutečně jinak. Skoro to bylo jako u Vás teď, kdy se také zapomíná a říká, že pozemek je jiný a jinde a že na knihovnu nejsou peníze.

Ale u nás je slib slibem a tak se věc řeší krokodýlováním. To musím vysvětlit, jak se to dělá.

Všichni, co něco slíbí, musejí jít na břeh Krokodýlí řeky a zde se jen v trenýrkách začnou brodit ke středu řeky. Přitom musí opakovat tvrzení, že nic neslíbili a pomalu postupovat do vody. smějí se však obrátit v okamžiku, kdy si na slib vzpomenou a řeknou, že to byl omyl.

Nastal den krokodýlování a ti, co slibovali nastoupili do řeky, většina si na sliby začala vzpomínat, když měli vody po kotníky, a jen skuteční tvrďáci šli až po kolena a pak si na své sliby vzpomenuli také. Jen jednoho krokodýl sežral, a to je podle našeho právního řádu důkaz, že jeho slib platí, a musejí ho splnit jeho kamarádi z kouzelnických klanů.

Pak už to bylo rychlé. Podkouřilo se úřadům, vydal se slib stavebního povolení a na základě rozhození kamínků byl vybrán dodavatel, který slíbil, že stavbu postaví za dohodnuté peníze.

Takový dodavatelský slib je více než smlouva a bývá slušným zvykem, nejen cenu dodržet, ale vyúčtovat o něco méně /tak o 5 - 8 %/ osvěžení paměti dodavatelů se pak děje také krokodýlováním, ale co moje paměť sahá, nevím o nikom, kdo by si i jen zul boty u Krokodýlí řeky.

Tak to je asi všechno od nás, Vy to máte těžší, pokud si pamatuji ze svých studií, ve Vltavě krokodýli nežijí, a tak by se osvěžení paměti ve věci slíbeného dělalo dost špatně.

Přeji Vám novou Národní knihovnu.

Váš Oriva Julius Mgehe

(vložil Václav Jandáček, dne 19. 10. 2007, rubrika: Památkové kauzy, podrubrika: Budova Národní knihovny na Letné)

Vážení přátelé, poslední dobou se hodně mluví o nehmotném kulturním dědictví. Myslím, že by do ochrany měly být vzaty i staropražské žerty, které valem mizí, a jejichž udržování by mělo být úkolem každého člena a příznivce Klubu Za starou Prahu. V dalším textu si jich dovolím několik uvést:

Nehmotné kulturní dědictví
Návrh k zapsání na seznam

STAROPRAŽSKÉ ŽERTY

1/ Necky

Žert spočívá v přenesení necek ke dveřím souseda a jejich opření o dveře a následném zboucháním na dveře nebo zazvonění. Soused otevře, necky spadnou a on do nich začne v afektu kopat. Optimální je, když jsou necky majetkem občana nebo občanky, kterému je žert proveden.

Upozornění: lze provádět jen tam, kde se dveře otvírají ven a kde je dostatečně široká pavlač nebo chodba, aby necky spadly s velkou ranou na podlahu.

2/ Drožka

Po ulici jede rychle prázdná drožka, žertéř ji zdvižením ruky zastaví a zeptá se: Máte čas? Kočí zdvořile odpoví: Ano. Na to žertéř odpoví: Tak jeďte pomalu! a okamžitě uskočí do vzdálenosti, kam nezasáhne drožkářův bič.

Poznámka: nelze provádět s autotaxi, jejich řidiči nemají bič.

3/ Tramvaj

Hádku s řidičem tramvaje lze ukončit efektním způsobem. Řidiče vylákáme ze stanoviště a pak rychlým hmatem sundáme kliku z reostatu a utíkáme s ní od vozu. Překvapený řidič je pomalejší a tak máme náskok. Kliku zahodíme do vysoké trávy či přehodíme přes plot či zeď, ideální jsou zdi Olšanských hřbitovů.

Postaráme se tak o nebývalou zácpu, nalezení kliky trvá poměrně dlouho a bez ní tramvaj neodjede.

4/ Hra na roletu

Provádí se v nočních hodinách, kdy jsou před výkladci staženy rolety z vlnitého plechu. Vycházkovou holí prudce táhneme po roletě a tah zakončíme bouchnutím. Drnčení vzbudí celou ulici a pak tahy opakujeme. Na výkřiky z oken odpovídáme zásadně opakováním hry, nesnižujeme se k verbální komunikaci.

5/ Vyhýbání se platbě mostného

Podmínkou je to, aby byla obsazena jen jedna budka výběrčího. Počkáme až pojede tramvaj a za ní přeběhneme kolem budky. S koňkou se to povede každému, elektrická tramvaj je rychlejší a tak jsou úspěšní jen sportovníci.

6/ Domovník

Ničemu se tak nezasmějeme jako v noci vzbuzenému domovníkovi, který pod vidinou spropitného jde po půlnoci otevřít dům na zazvonění. Žertéř uteče a pokud to udělá u několika slušných domů v ulici, uslyší pěkný sbor staropražských nadávek. Vzhledem k tomu, že domovníci jsou vesměs v pantoflích, nehrozí nebezpečí pronásledování.

7/ Dvoukolák

K žertu potřebujeme dvoukolák, který stojí opuštěný někde na dvorku. Naložíme na něj prázdnou nádobu tak, aby stála ve středu a vypadala, že se může při naklonění dvoukoláku vylít.

Pak kousek popojedeme a vyhlédneme si osobu pro žert. Té sdělíme, zda by nám vozík nepodržela ve vodorovné poloze, že hnedlinky přijdeme. Průjezdem pak zmizíme a přijdeme z jiné strany bez čepice či klobouku a díváme se jak dobrodinec drží rovnováhu vozíku. Pokud není osoba příliš bystrá, žert vydrží dost dlouho.

Upozornění: vozík nesmí mít opěry na straně ojí, to by stál bez naklopení a žert by se nepovedl.

8/ Peněženka

Na chodník dáme otevřenou starou peněženku a hřebíkem ji přibijeme k zemi a zapneme ji. Pak se schováme za plot a čekáme, až půjde nějaký bodrý soused a sehne se pro ni.

Velice ho překvapí, že nejde zvednout. Pokud žert uděláme na svahu, kde osoba rychle jdoucí z kopce chce peněženku sebrat rychlým pohybem za chůze, můžeme se spolehnout, že se zasmějeme více, až se bude válet po zemi.

Upozornění: Trik je možno provádět pouze na předměstích, kde je menší frekvence chodců. Jejich rozhlížení, než tašku zvednou, je také komické.

Prosím znalce, aby seznam průběžně doplňovali, nehmotné dědictví staré Prahy musí být zachováno.

(vložil Václav Jandáček, dne 30. 10. 2007, rubrika: Památková péče (současná situace), podrubrika: systém a koncepce památkové péče)