V únoru jsem se účastnil obvyklého pondělního setkání v Malostranské mostecké věži. Debata původně věnovaná památkovým hodnotám sklouzávala opakovaně do aktualizujících souvislostí. Šlo o nedostatek práce s veřejností, který je v případě státní památkové péče opravdu citelný, a řeč byla také o hodnocení naší současné společenské reality a jejího vlivu na vnímání památkových hodnot. Jako člověk fungující v blízké environmentální problematice a kooperující pravidelně s památkáři v oblasti společného zájmu (mimolesní dřeviny v památkovém kontextu, zejména historické zahrady a parky, ale také krajinný ráz a historická charakteristika místa apod.) bych rád sdělil několik poznámek inspirovaných nezávislým pohledem do památkové problematiky a památkářské obce.

Pokud jde o profesionální úřednický servis, mám ty nejhorší zkušenosti. Jako dotčený orgán státní správy působí památková péče v jedné řadě s hygieniky a jinými dotčenými orgány a veřejný zájem, který má zákonem svěřen, hájí nedůsledně. I v případech opravdu sporných zásahů přistupuje velmi často na nedůstojné kompromisy. Souhlasí i s věcmi, jejichž povolení je víc než sporné. Chápu, že úředník se nerad dostává do konfliktů a raději se jim vyhne, ale jsou vyhraněné případy, kdy by měl opravdu zafungovat jako úřad hájící památkové dědictví a ne jako ubožák akorát hledající omluvu pro vlastní nedůstojné selhání. Zažil jsem úředníka, který předem prohlašoval, že mu to stejně ministerstvo zruší v odvolacím řízení a tak to či ono raději vůbec neudělá… Poměry v pražské památkové péči moc nechápu, ale památkový odbor Magistrátu hlav. města Prahy opravdu pouští i vyložené zhůvěřilosti. Je trapné to i jen sledovat.

Chápu i jistou zdrženlivost památkářů z Národního památkového ústavu a jiných, zejména těch, kdo jsou závislí na zadávání zakázek. Nejdou do věci naplno a důsledně, snaží se s veřejnou správou nějak vyjít. Nutnost jistého konformismu lze pochopit. Jejich pozice je nutně obojaká a málo záviděníhodná. Je málo těch, kteří jdou do sporů čelně, důsledně a opravdu kvalifikovaně. To je škoda. Pár opravdových bojovníků znám a imponují mi. Ale je jich zoufale málo.

Velmi problematická bývá role architektů a projektantů, kteří kolikrát přijímají zakázky, jejichž samotné zadání je již takového charakteru, že dané lokalitě nemůže neuškodit. Sebelepší architektonické a stavební řešení už nemůže na památkové nepřijatelnosti zásahu nic zásadního změnit. Je totiž nepřijatelný ve své podstatě. Obzvláště politováníhodné jsou ale případy některých architektů, kteří využívajíce svých zvučných jmen rádi velkému stavebníku vyhoví a jeho záměr účelově ohodnotí jako vhodný a přijatelný - a s takovými vyjádřeními pak stavebník argumentuje před orgány památkové péče, před stavebním úřadem a tím se snaží pacifikovat odpor dotčené a zainteresované (odborné) veřejnosti.

Je vůbec otázkou, kterou nebývá jednoduché rozhodnout, zda je záměr ještě v principu přijatelný a je možno bojovat jen o jeho dílčí úpravy nebo je již naprosto neakceptovatelný a je nezbytné jej prostě odmítnout a pokusit se jej zcela zmařit. Úředníci i památkáři vůbec by si měli dát pozor na situaci, kdy stavebník přijde s naprosto hrozným záměrem, pak jej sám zredukuje a upraví a účastníci vyjednávání budou mít sklon pod dojmem toho původního souhlasit s upraveným záměrem a neuvědomí si včas a s dostatečným důrazem, že je to stále nepřijatelné. Dokonce i papír svědčící o tom, že např. na jednání nebo schůzi, kde byl vysloven váhavý a třeba nejednotný souhlas s menším zlem byli i zástupci úřadu či památkářského sdružení přítomni, bude obratem zneužit stavebníkem v zájmu válcování odporu. To je nutno vědět a předpokládat - a dávat si pozor.

Problém je i s viděním dnešní společenské reality. Stále dokola zaznívají konstatování, že dnešní neutěšený stav včetně převažujících názorů a postojů většinové populace je dědictvím reálného socialismu a tedy poměrů, kdy jakoby vše bylo všech, neadresnost a neodpovědnost měla svůj protějšek v protěžovaných politicky vnímaných akcích a v byrokratickém administrování. Ale nové poměry tu již přece jsou několik let: od druhé poloviny 90. let je vlastnický převrat víceméně ukončen, nové zájmové skupiny zformovány. To, co bylo před 15 lety a dříve, má na stav poměrů stále slábnoucí vliv a dnešní společenský pořádek je tím, co problémy nově a aktuálně vymezuje a určuje. Pokud se má pracovat s veřejností a pokud mají památkáři veřejnost vychovávat, nemohou ji vnímat jako amorfní, nestrukturované prostředí, kterým není. Musí formulovat své kroky k veřejnosti a veřejnému mínění adresně, musí záměrně oslovovat danou cílovou skupinu způsobem, který ona akceptuje.

Pokud se to zjednoduší, pak novým přerozdělením majetků a kapitálu v této zemi došlo k třídnímu rozvrstvení společnosti, jež je docela výrazné a má silný vliv na společenské prostředí a události. Z toho je nutno vyjít. Pro památkovou péči to má své důsledky. Opomíjím tu z nevyhnutelnosti drobnější zásahy do památkově chráněných objektů, jakkoli jejich četnost i charakter nejsou zdaleka bez významu. Věnuji se výrazným zásahům, jež mění zásadním způsobem a ve velkém rozsahu památkové charakteristiky lokalit.

Zejména je podstatný rozdíl mezi většími stavebníky, investory a developery, kteří zpravidla přicházejí do území zvnějšku. Kolikrát jde o opravdu podstatné zásahy v území, do struktury dosavadní zástavby a jejích funkcí. Pokud s místní veřejností je možno zacházet vstřícně a získat ji případně i na svou stranu, pak se stavebníky je nutno často tvrdě vyjednávat o změnách záměru - kolikrát až po prvém kole střetu zájmů v území.

Právě a zejména místní veřejnost by měla a mohla být adresátem popularizačních a propagačních aktivit. Místní usedlíci, sousedé jsou potenciálně schopni - v případě rozumného oslovení a určité práce s nimi - zpravidla přijmout památkové záměry, nutnost ochrany rázu místa, mohou se stát reprezentanty místního zájmu na zachování komparativní historické a památkové výhody místa - a to včetně drobných podnikatelů v oblasti cestovního ruchu, turistiky a s tím spojených služeb. S velkými investory je nutno svést boj, po jehož úspěšném prvém kole se může otevřít prostor pro vyjednávání o redukci či změnách záměru. Pokud se tak nestane, je nutno dovést boj do konce, přes veškeré nechutnosti a podrazy ze strany některých aktérů, zejména úřednictva i stavebníka.

Mám opravdu bohaté zkušenosti z nesčetného množství environmentálních kauz. Mé poučení zní: obzvláště se vyplatí pracovat se střední třídou či vrstvou. Většinou jde o zaměstnance či lépe placené zaměstnance, kteří jsou nějakým způsobem zakoupeni v daném území, v lokalitě. Jejich problém spočívá v tom, že oni jsou v dané lokalitě svým způsobem blokováni.

Nemají tu mobilitu, jaká je příznačná pro vrstvy pod nimi - tedy pro námezdní pracovníky, kteří půjdou rádi třeba z Prahy na Ostravsko nebo kamkoli jinam, pokud budou dostatečně vnímat a oceňovat komparativní výhody nového uplatnění. Sami zpravidla bydlí v nájmu a odcházejí zpravidla do podobného postavení jinde. Problém je pouze s regulovaným a neregulovaným nájemným. Nemluvím o deklasovaných vrstvách, pro něž je flaška rumu nade všechny úvahy o prostředí a obyvatelnosti místa.

Ale podobně potenciálně nevnímaví k prostředí jsou i představitelé té horní třídy, protože si mohou dovolit koupit si kdykoli v tuzemsku nebo v zahraničí (na francouzské Rivieře, ale v případě potřeby i na Bahamách) bydlení i s okolním prostředím. Oni nemají žádný vztah k tomu prostředí, v němž třeba dnes jsou. Jejich možnosti a mobilita jsou takové, že je jim zpravidla lhostejné. Není to samozřejmě tak jednoduché. Oni potřebují tu a tam, čas od času, také to pravé image osvícených investorů a mecenášů. Takže ten či onen si nechá postavit opravdu zajímavou vilu a dá tak prostor pro tvůrčí imaginaci nebo výboj některému opravdu zajímavému architektovi. Nebo se potřebuje ukázat jako osvícený boháč a zafinancuje třeba restaurování nějakého Rembrandtova obrazu. Určitě je to obojí dobře. Ale tohle jsou většinou spíše výjimky, dobré, chvályhodné a my je můžeme propagovat jako zajímavý příklad, ale jsou to opravdu jen jednotlivé případy.

Daleko spíše se ti z horní třídy projevují pochybným tunelováním, problematickým a neprůhledným privatizováním a jsou to pochybné existence. V tom si podávají ruku s těmi deklasovanými. Je jen rozdíl v měřítku. Ti dole tunelují stánek s lihovinami na rohu ulic pro pár flašek kořalky, cigarety a několik dalších zbytečností - ti nahoře tunelují či podvádějí banky, investiční fondy a obchodní společnosti pro stamiliony a miliardy korun. Rozdíl je opravdu v měřítku. Pokud se opilec vláme do prodejny nápojů, tak to má lidský rozměr. To druhé jej postrádá. Pro naši věc jsou zpravidla nevyužitelní ti i oni.

Ale příslušník střední třídy má problém: pokud někde zapustí kořínek, postaví či koupí si domek či vilu, byt, tak zpravidla nemá dost prostředků a příležitostí, aby jen tak šel pryč, pokud vedle něj chce někdo postavit fabriku, dálnici nebo něco takového. A tak musí bojovat. O své životní prostředí a ráz místa, o obyvatelnost dané lokality. Tady někde je prostor pro účinné působení. Pokud lidi tohoto druhu vychováte k tomu, aby ctili genia loci, tak se budou tvrdě a neústupně bít i za zájmy památkové péče. Nemají totiž kam ustoupit.

Nadto jde o vrstvu nebo třídu, jež je také drobnějším stavebníkem. Pokud má ve vlastnictví památkové zajímavý objekt, je otázkou výchovy a propagace, jak mu vnuknout, že pro sebe a své potomky musí dům uchovat tak, aby bylo na co se dívat a čím se chlubit. Slyšel jsem o geologovi, který si jako Němec vydělal slušné peníze v cizině a zakoupil se v Bamberku. Nechal si zrestaurovat ten dům a je hrdý na to, že jeho základy jsou z doby Karla Velikého. Vodí tam návštěvy a považuje si toho. Tak nějak by to mělo být. Nebo třeba opravdu bohatý člověk si koupí v Praze zdevastovanou vilu z 20. let 20. století - od významného architekta tehdejší avantgardy - a stane se propagátorem moderní architektury té doby, strpí stovky návštěvníků, kteří mu tam lezou a navíc je připraven dát dohromady objekt s expozicí, kde by se veřejnost o té pamětihodnosti, jakou byla předválečná avantgarda v architektuře, dozvěděla víc. Je svým způsobem buditelem - v dnešní době obzvláště.

Jsou samozřejmě dobré zkušenosti i s velkými investory, ale to jsou spíše o výjimky. Například osud hotelu Internacionál v Praze - Podbabě, kde velký zahraniční investor moudře vsadil na to, že jde o stalinský armádní hotel z počátku 50. let 20. století a zachoval jej v původní podobě (a má s tím obchodní úspěch - který americký turista by odolal takové exotice?) je určitě příkladnou historkou, ale daleko víc je zkušeností právě opačných. Velký investor či obchodní řetězec prostě přijde od území, vědom si svých finančních a jiných možností, jde tvrdě na věc a nehodlá se s nikým bavit. Okolní veřejnost prostě seznámí se záměrem a hotovo. Pokud se lidé vzepřou, měli by mít jisté zastání i v oblasti památkové péče, pokud je daná lokalita památkově významnější.

Obávám se, že nad těmito stručně naznačenými otázkami se příliš nedebatuje. A je to chyba.

Petr Kužvart