Každé město předvádí své pomníky, sochy velikánů i historických událostí a je tomu tak i v Praze. Některá z pražských zákoutí ukrývají též malé, nenápadné pomníky a památníky, nezakreslené v mapách města, které ani mnozí průvodci metropolí neznají. Jsou to objekty neobvyklé, zvláštní i unikátní a v následujících odstavcích nabízíme jejich malou chronologicky sestavenou přehlídku. Jsou to vzpomínky na zašlé časy, nezvyklé události, jevy a věci. Třebaže některá událost se zdá v současnosti nevýznamná je dobře, že i tyto méně známé pomníky byly postaveny a zachovány. Často již značně omšelé objekty s nápisy těžko čitelnými mlčí, ale i výmluvně připomínají. Snad zastavení čtenářů u následujících odstavců a fotografií je nebude mrzet a možná, že je i využijí jako pozvánku k jejich vyhledání a prohlídce.

Obelisky pro Martince a Slavatu

U Pražského hradu v zahradě na Valech jsou dva stejné kamenné obelisky. Mají tři části: spodní tvořící základ je asi dva metry vysoký čtyřboký hranol; na něm stojí vlastní štíhlý obelisk a na hrotu obelisku je usazena část třetí – koule s vetknutým křížem. Jedna ze stran hranolů nese obsáhlé latinské nápisy, vlivem dlouhodobého klimatického působení již značně poškozené a téměř nečitelné. To odpovídá době co zde obelisky, jeden poblíž stěny Ludvíkova křídla Starého paláce a druhý opodál cesty, stojí. Obelisky dal postavit císař Ferdinand III. po roce 1637 na místa, kam dopadli, po svržení z okna České kanceláře dne 23. května 1618 při třetí pražské defenestraci (někdy uváděná jako druhá), místodržící Bořita z Martinic (u cesty) a Slavata z Chlumu (pod okny). S místodržícími byl vyhozen i písař Fabricius.

Na rozdíl od defenestrace z roku 1419, kdy oběti napadaly na kopí vztyčená pod okny Novoměstské radnice, na hradě všichni pád přežili. Nebylo to ovšem zázrakem, při kterém je na svém nebeském plášti nadnášela sama Panna Marie, ale dopadem na měkké smetiště, vytvořené pod oknem České kanceláře letitým vyhazováním odpadků z okna. Místodržícím byly po porážce stavů postaveny památníky a byli katolickou stranou bohatě odměněny. Písař Fabricius se obelisku nedočkal. Byl však povýšen do šlechtického stavu s přídomkem : “von Hohenfall” – z Vysokého pádu.

Pomník Wendlingerovské prádelny

Na Malé Straně je prostor nazývaný “Na Prádle” a rozprostírající se na levém břehu Čertovky. V čase, kdy E: Torriceli a B. Pascal prokazují existenci atmosférického tlaku a v Evropě se rozvíjejí manufaktury, stála zde prádelna nazývaná “Wendlingerovské prádlo”. Existenci prádelny připomíná nevelký, metr vysoký pomník v Nostické zahradě, do které se dá vstoupit z Nostické ulice od paláce téhož jména. Vpravo za vchodem roste statný jinan, vlevo je památník (obr. 1). Nápis na hlavě pomníku je již těžko čitelný – rozluštit jde výraz “PRÁDELNA” a letopočet “1659”, což je patrně doba, kdy prádelna zanikla.

V tradici prostoru “Na Prádle” pokračoval císař Josef II., když v roce 1784 zrušil raně gotický kostelík sv. Jana na Prádle i malostranský špitál a dal je přeměnit na prádelnu.

Památníky silnic

V houští Chotkových sadů, v rohu tvořeném ulicemi Mariánské hradby a Chotkova, stojí objekt, který ve vegetačním období zcela zakrývá listí a je viditelný až po jeho opadání. Je to čtyřboký kamenný hranol s horním koncem upraveným do tvaru sedlové střechy. Výška objektu je sto padesát centimetrů, jeho půdorys je čtverec o stranách sedmdesát pět na sedmdesát pět centimetrů. Na dvou protilehlých stranách hranolu jsou nápisy. V první řádce byly asi původní nápisy v německém jazyce, ty jsou odstraněny a tmelem světlejší barvy diletantsky vyhlazeny; v druhé řádce jsou nápisy v řeči české, na straně k silnici je nápis Chotkova silnice, na straně do sadu nápis Chotkovy sady; ve třetí pak letopočet 1841. Letopočet je datem kdy byla předána do používání nová silnice vedoucí v serpentinách od Vltavy k hradu a do veřejného používání druhý pražský park. Silnice i park byly zřízeny z iniciativy purkrabího hraběte Karla Chotka.

Zvolíte-li ke vstupu do Stromovky bránu u Místodržitelského letohrádku a pokračuje podél letohrádku dále, dorazíte vbrzku k rozcestí. Pravá cesta vede po vrstevnici podle ruského velvyslanectví, další dvě klesají k bývalé Šlechtově restauraci, k rybníkům a k Růžovému sadu. Na rozcestí popisovaných cest stojí objekt (obr. 2), který je další památník komunikací.

Do díla patrně cosi v minulosti narazilo, jednotlivé díly jsou poněkud posunuty mimo vertikální osu. Z nejvyššího dílu vyčnívá ku obloze kousek armovací oceli; doklad o tom, že pomník měl ještě jednu část, snad velkou kamennou kouli nebo kříž.

Do dvou stran nejvýše posazeného kvádru jsou vytesány stručné nápisy:

Mescerova silnice 1861
Mescery Strasse 1861

Pomník na paměť povýšení obce Vršovic na město

Pomník je to prostý (obr. 3). Na spodním kvádru s rozměrem půdorysu metr na metr jsou upevněny bronzové desky. Na kvádru stojí obelisk, kterým pomník dosahuje výšky asi čtyř metrů. Pomník stojí v Heroldových sadech, v zeleni za “Vršovickým zámečkem”. Budova nazývaná Vršovický zámeček nemá panský původ, byla postavena rodinou Rangeliho na místě bývalé usedlosti Špendlikářka a původně sloužila k pokusu o obnovení hedvábnictví. Později vila Rangerka sloužila jako stará vršovická radnice, proto patrně byl prostor v její blízkosti zvolen k umístění pomníku.

Na pomníku – straně odvrácené od zámečku – je znak města Vršovic, na ostatních třech stranách jsou nápisy vyčerpávajícím způsobem vypovídající o době, příčinách a podmínkách vzniku tohoto zajímavého památníku.

NA PAMEŤ POVÝŠENÍ OBCE VRŠOVIC NA MĚSTO R. 1885
VĚNOVÁNO MĚŠŤANSKOU BESEDOU VE VRŠOVICÍCH R. 1885
ZA ÚŘADOVÁNÍ STAROSTY OBCE J.U.D.R. J. HEROLDA

Obelisk utonulých zákopníků

V Kaizlových sadech v Karlíně, mezi budovou Invalidovny a chodníkem Sokolovské ulice, stojí asi sedm metrů vysoký obelisk(obr. 4), připomínající dvě události:

• v pořadí mohutnosti pátou největší povodeň v Praze ze září 1890, ovšem povodeň co do rozsahu způsobených škod a ztrátách na lidských životech nejničivější;
• utopení jednoho šikovatele, dvou desátníků a sedmnácti zákopníků nasazených při povodni na záchranné práce.

Zákopníci (dnes ženisté) 3. Rakousko – Uherského polního praporu v srpnu 1890 měli v prostoru Invalidovny v Karlíně cvičení. V noci z 2. na 3. září začala stoupající hladiny Vltavy ohrožovat provizorní most a Vojenskou plovárnu. Velitel praporu proto vyslal v noci vojáky k záchraně těchto objektů. Dravý proud rozvodněné řeky sebou unášel vyvrácené stromy, klády a utržené vory. Jeden z pontonů obsazený třiceti zákopníky klády a stromy převrátily a vojáci byli strženi proudem. Jen část z nich se zachránila, dvacet jich ve vodě utonulo.

Na straně obelisku orientované k hlavní třídě je nápis následujícího znění:

NA
PAMÁTKU ZÁKOPNÍKŮ
BÝVALÉHO RAK. – UH. 3.
POL. PRAPORU DNE 3. ZÁŘÍ 1890
PŘI VYKONÁVÁNÍ SLUŽBY SVÉ NA
VLNÁCH ROZVODNĚNÉ VLTAVY ZA-
HYNULÝCH

Pomník dřevěnicím studentských kolejí KOLONKA

“KOLONKA” byl kdysi pojem. Takto nazývané dřevěné budovy studentských kolejí stály na západním konci Letenských sadů, poblíž křižovatky na Špejcharu. Dnes je v těchto místech točna kolejí elektrické dráhy a parkoviště autobusů městské hromadné dopravy. Nouzová kolonie dřevěných ubytoven byla postavena pro venkovské vysokoškoláky. Kolem budov KOLONKY bylo živo, dění v ní bylo možno zahlédnout z tramvají jezdících po tehdejší “Belgredce”. Okna odrážela do okolí studentský život, v létě se v otevřených oknech budov sušilo prádlo, v zimě byly před okny uloženy zásoby jídla.

Kolonka zažila i tragické události. Byl to požár přední budovy, ale především obsazení kolonie dne 17. listopadu 1939 Gestapem a oddíly SS. Vojáci vyvlekly studenty z ubytoven, nákladními auty je převezli do Ruzyně a odtud příští den do koncentračního tábora Oranienburg.

Dnes připomíná KOLONKU prostý pískovcový památník (obr. 5) s nápisem ve znění:

1921         1939
ZDE STÁLA
STUDENTSKÁ KOLONIE
KOLONKA
BAŠTA
POKROKOVÉ INTELIGENCE
17. listopad 1989

Pomník byl na paměť dřevěných budov studentských kolejí odhalen, jak je i do pískovce vyryto, 17. listopadu 1989. Bylo to jen několik málo hodin před střetem studentů s Veřejnou bezpečností na Národní třídě, událostí, která pohnula dějinami Čech.

Pomník prvního vysílání Českého rozhlasu

18. květen 1923 je den, kdy se z Prahy rozletěly signály prvního radiového vysílání. Pod vypůjčeným stanem zahájilo několik nadšenců provoz pražského Radiožurnálu. A od té doby, v časech dobrých, špatných a ještě špatnějších, se vysílá neustále. Československo se, signály ze stanu, stalo jedním z prvních států Evropy s pravidelným rozhlasovým vysíláním. Když nastala zima, přestěhovala se obsluha, hlasatel (prvním byl herec Adolf Dobrovolný) a zařízení ze stanu do jednoho ze dřevěných baráků blízkého letiště.

Na místě prvního vysílání, v sousedství Mladoboleslavské ulice v Praze 9 – zhruba ve dvou třetinách vzdálenosti od křižovatky na Klíčově k vodárenské věži na vojenském letišti – je nízký, plochou poměrně rozsáhlý pomník z červených cihel (obr. 6). U krátké odbočky k němu, je orientační tabule čitelná při jízdě z Prahy na Mladou Boleslav. Na tabuli je logo Českého rozhlasu a text: “Český rozhlas, místo prvního rozhlasového vysílání 18. 5. 1923”. Prostor před pomníkem je vybaven malým parkovištěm a krátkou stezkou pro pěší vedoucí k pomníku.

Pálené cihly vytváří zhruba kruhový pomník o průměru asi osmi metrů. Ze středu na všechny strany vybíhá osm vyzděných paprsků – snad symbolizující šíření radiového signálu do všech směrů. Nejdelší paprsek směřující k severu je na konci poškozen (stav v říjnu 2001) – možná proto, že zde byla pamětní bronzová deska. Rovněž některé cihly podlahy se již vlivem povětrnosti rozpadají. Za pomníkem na jižní straně je habřina ve které bývá malá černá skládka. Jinak je okolí pomníku pěkně udržované.

Socha ponocného v Jelením příkopu

Zčásti zakryta listím blízkých keřů stojí, vlevo od břehu potoka Brusnice, vedle nejníže položené stezky horní části Jeleního příkopu na Pražském hradě, socha ponocného (obr. 7). Je usazena na soklu z pískovce s půdorysem sedmdesát pět na sedmdesát pět centimetrů a vysokém sto centimetrů. Samotný ponocný vytvarovaný též z pískovce je v životní velikosti. Postava ponocného je znázorněna v klasické posici známé z obrázků malíře Josefa Lady. Má dlouhý kožich až na paty, na pravé ruce zavěšenu lucernu a v téže ruce drží hůl. Levá ruka pokládá ke rtům roh ohlašující některou celou noční hodinu. Ponocného ještě vlivy času a klimatu nenarušily, stav nápisů na soklu je ovšem již silně narušený, čitelné zůstalo jen písmo na čelní straně:

K UCTĚNÍ 75. NAROZENIN MILOVANĚHO
PRVNÍHO PRESIDENTA ČSL. REPUBLIKY
T. G. MASARYKA
1925

Nápisy na levé i pravé straně základového bloku jsou téměř nečitelné. Na levé straně jsou tři řádky velkých písmen, z nich je však čitelné pouze slovo “…HOŘICKÝ…”. Na pravé straně jsou řádky čtyři, přečíst je možno jen “…DLE MODELU MISTRA…” a “…Z HOŘICKÉHO PÍSKOVCE…”.

Socha věnovaná T. G. Masarykovi občany jižních Čech není veřejnosti příliš známá.Většina tištěných průvodců po Praze o ní mlčí, na plánech těch nejpodrobnějších a nejnovějších není uvedena. Však zajímavá je přinejmenším tím, že vypovídá o oblibě T. G. Masaryka u českého lidu.

Pomníky pražské hromadné dopravy

V Praze má tři pomníky i městská hromadná doprava.

První pomníček byl postaven v Praze 5 v ulici Na Zlíchově (obr. 8). Je umístěn pod zlíchovským kostelíkem proti restauraci U Karla Hašlera. Na nejvyšší část jeden metr vysokého památníku je připevněna bronzová deska s nápisem:

100. KM DOSAŽENÝ 7. VI. 1927
ELEKTRICKÝMI DRAHAMI HL. MĚSTA PRAHY

Lze předpokládat, že první stovka kolejí pro tramvaje v hlavním městě Praze končila právě v místě, kde metr vysoký, zcela zachovalý pomníček stojí.

Horší je stav druhého pomníku stojícího v Praze 8 na Libeňském mostě. Pomník je počmárán spreji; “sběratelé” přemístili do sběrny barevných kovů kruhovou bronzovou desku, takže nelze citovat co bylo na pamětní desce uvedeno. V horní části pomníku je veliká plastická číslice 100, v dolní části se nachází díl kolejí uložený v panelech. Pomník je ve stavu nevhodném k fotografování. V informační službě Městské hromadné dopravy hlavního města Prahy byla získána informace, že pomník v Libni byl postaven k dosažení stého kilometru kolejí tratí elektrických drah v Praze uložených v betonových panelech typu BVK. Tento typ uložení kolejí byl převzat z Maďarska. Podle současných názorů betonové panelové tratě nesplnily očekávání, jejich životnost je nižší než se předpokládalo.

Třetí památník pražské hromadné dopravy souvisí se zahájením provozu metra na trati A a otevření stanice Malostranská v roce 1978. U vchodu do stanice z Klárova byl postaven mramorový památník ve tvaru vysokého patníku. Na hlavici patníku jsou dva letopočty: velký “1978” je, jak již je uvedeno, datumem zahájení provozu tratě A a stanice Malostranská; menší “2000” připomíná rok, kdy proběhla generální oprava stanice. V roce 2002 byla ve stanici provedena druhá rozsáhlá oprava, jejíž příčinou bylo zaplavení metra vodami rozbouřené Vltavy v srpnu 2002.

Stanislav Srnský
Autorkou fotografií je Jitka Srnská