Klub českých spisovatelů uspořádal v prosinci 2002 v Michnově paláci na Malé Straně diskusní setkání nazvané „Život památek, život v památkách, památky v životě“. Bohužel ačkoliv to pořadatel sliboval, sborník nevydal. Příspěvek doc. Václava Girsy nazvaný „Buď, anebo“ byl publikován v časopise Zprávy památkové péče 2/2003. Projev dr. Kateřiny Bečkové byl otištěn pod názvem „Kdo se bojí skanzenu?“ ve Věstníku Klubu Za starou Prahu 1/2003. Níže uvedený text je shrnutím několika diskusních vstupů přednesených jako reakce na hlavní referáty:

„Památky jako nositelé duchovního odkazu minulosti představují v přítomném životě národů živé svědectví jejich staletých tradic. Lidstvo, které si každodenně uvědomuje jednotu všelidských hodnot, považuje památky za společné dědictví a prohlašuje se vůči budoucím generacím za solidárně zodpovědné za jejich zachování. Považuje za svou povinnost odevzdat jim je v plné bohatosti jejich původnosti“ (Benátská charta 1964).

Hodnota památek se skládá z více zdrojů. Významné jsou užitné vlastnosti, tedy schopnost uspokojovat potřeby současné společnosti. Výlučnost památek však leží v kulturní rovině. Kultura není k přežití nezbytná. Bez památek můžeme žít, stejně jako můžeme žít bez literatury, hudby, vzdělání. Ale jaký by to byl život ?

Kulturní dědictví obohacuje a stabilizuje život celé společnosti. Celá společnost má proto i odpovědnost za jeho zachování. Je velkou chybou, pokud se péče o památky redukuje pouze na zákon. Kulturní hodnoty se chrání vzděláním, výchovou, dostupností informací, pěstováním zájmu občanů a v neposlední řadě také odpovědností investorů, projektantů, novinářů a dalších profesních skupin, jejichž práce se památek přímo dotýká. Úřad je nezbytný, ale nemůže nahradit spoluúčast veřejnosti. Dovolte malou paralelu. Všichni si asi přejeme, aby na silnicích nedocházelo k dopravních nehodám. A teď si představme, že by se o dopravní policii říkalo to, co se běžně říká o státní památkové péči: Zajištění bezpečnosti je věcí dopravní policie, řidiči ani chodci žádnou odpovědnost nemají. Nebo. Prevence nehod je zbytečná. Nebo. Zrušme dopravní policii, každý si přece nejlépe ochrání svou bezpečnost sám.

Smyslem péče o kulturní dědictví je zachovat v minulosti vytvořené hodnoty, nikoliv nahrazovat tyto existující hodnoty novým dílem. To neznamená, že na dochovaném stavu nelze nic měnit nebo že jej nelze doplňovat. Znamená to, že změny a doplňky by neměly vést k potlačení nebo dokonce zániku existujících hodnot. Obecná diskuse na téma, do jaké míry lze památky přestavovat, by byla bezbřehým, a proto planým tlacháním. Diskuse by měla být spíše o tom, v čem spočívá jejich hodnota. Stanovím-li objektivně (na základě současného stavu poznání), v čem je hodnota památky, případně v čem je hodnota dotčeného území, určuji zároveň mantinely případné úpravy. Úpravy jsou možné potud, pokud existující kvalita nebude znehodnocena.

Diskuse o památkové péči je zatížena mnoha zavádějícími tezemi, které jsou vyslovovány tak často, že se nad nimi již málokdo zamýšlí. Některé zazněly i při našem setkání:

Teze první: ochrana památek je na újmu současné architektonické tvorbě. Na semináři zazněla ve formě tvrzení, že v Praze nemohou vznikat krásné nové stavby, protože to památkáři nedovolí. Říkat něco takového je však neopodstatněné hned z několika důvodů. Soudobou architektonickou tvorbu nelze ztotožnit pouze s novostavbami nebo razantními přestavbami. I menší věci mohou být kvalitním soudobým dílem. V této souvislosti lze připomenout například velmi zdařilou a citlivou obnovu knihovny Akademie věd navrženou architektem Petrem Bouřilem. Někde je přijatelné dokomponovat nový dům, jinde může být přiměřeným soudobým projevem invenční rozestavění nábytku nebo návrh nové kliky. Velké atraktivní zakázky a soudobá tvorba není totéž.

Památkově chráněná území jsou pouze zlomkem plochy hlavního města. Jejich ochrana nebrání, aby se Praha jako celek rozvíjela. Rozvoj velkoměsta přece netkví v přestavbě a zahušťování historického centra. V centru nechybí žádná důležitá funkce, kterou by bylo vhodné v zájmu rozvoje města doplnit. Naopak mezi urbanisty je shoda v tom, že Praha potřebuje decentralizaci, to znamená budování lokálních center ve prospěch odlehčení historického jádra

Nový dům mohu postavit kdykoliv a kdekoliv. Dokonce mohu postavit celé nové město. Nikdy nikdo již ale znovu nepostaví Malou Stranu s Petřínem a Pražským hradem. Ta je jedinečná a neopakovatelná. Buď ji zachováme nebo již nikdy nebude. Stačil by jediný věžák na Malé Straně, aby kouzlo pohledů z rampy Pražského hradu bylo pryč. Dokud existuje historické jádro, čtvrtě solidních činžovních domů z konce 19. století a místo pro novou výstavbu, mohou si lidé volit prostředí, kde by chtěli bydlet, pracovat, podnikat či kam půjdou na procházku. Pokud architektonické dědictví zanikne, tuto možnost ztratí. Není to pouze teoretická představa. Připomeňme starobylá a krásná města, která zničila válka (např. Drážďany a většina dalších německých měst) nebo ekonomická exploatace (Most). Ochranu historické architektury je proto třeba chápat jako ochranu základního lidského práva vybrat si prostředí, které mi vyhovuje.

Argumenty o tom, že památkáři brání nové tvorbě jaksi automaticky předpokládají, že všechno, pod čím je podepsán projektující architekt, je výtvarně kvalitní. To však není pravda. Je potřeba si uvědomit, že podstatná část navrhovaných úprav památek, ke kterým se státní památková péče vyjadřuje, má zcela utilitární charakter. Ale i v případě novostaveb a větších úprav je kvalitní architektonické řešení vzácnou výjimkou bez ohledu na skutečnost, zda se navrhuje v území s památkovou ochranou či na území nechráněném. Pro ilustraci převažující úrovně návrhů nových staveb si například představme kolik z nově stavěných rodinných domků lze ještě považovat za architekturu a kolik je jich postaveno ve stylu milionářského (podnikatelského) baroka či mají pouze užitkový charakter. Když měl Zdeněk Lukeš zhodnotit českou architekturu 1989 – 1999, konstatoval, že za tato léta nevznikla téměř jediná práce, která by patřila k evropské špičce (viz časopis Architekt 12/1999). Je tedy zřejmé, že problém nedostatku architektonicky kvalitních nových staveb nesouvisí s památkovou péčí, ale má obecnější kořeny.

Teze druhá: památkáři chtějí udělat z města skanzen. To je zlá nepravda. Skanzen je forma uchování památek, které už nemohou sloužit svému účelu. V podstatě se jedná o mrtvé muzeální exponáty. Cílem památkové ochrany je pravý opak. Využití je mimochodem nejjistější způsob, jak zajistit památkám přiměřenou péči. Dalo by se to shrnout do hesla udržovat a užívat. Obytný dům na Malé Straně s obchodem v přízemí může stále plnit svoji funkci. Z hlediska památkové ochrany obvykle není problém byty doplnit o sociální zázemí na úrovni dnešní doby či vyměnit firemní štít, pokud se změní nájemce obchodu, tedy provádět úpravy, které to užívání umožní. Něco jiného ovšem je pokud majitel žádá nastavět patro, zastřešit dvůr, zastavět půdu, změnit obytný dům na kanceláře či jej dokonce zbourat a nahradit novým větším. Je vhodné si také uvědomit, co se tezemi o tom, že z centra Prahy a dalších historických měst přece nemůžeme dělat skanzen, prosazuje. Zvyšování hladiny zástavby a její zahušťování, zastavování volných ploch včetně zahrad (viz například záměr zástavby Kapucínské zahrady na Hradčanech). S přidáváním nových metrů čtverečních přibývají i auta, protože nové kanceláře a prodejní plochy vyžadují dopravní obsluhu. Obchodní síť se orientuje na turisty. Historická architektura se mrzačí, protože nástavby a dostavby mají obvykle velmi utilitární podobu, nebo se dokonce bourá (viz například záměr zbořit rodný dům Jaroslava Haška ve Školské ulici či demolované domy ve Vodičkově ulici, Na Poříčí, na Národní třídě a další). Takové změny vedou ke ztrátě hodnot, které jsou spojeny s historickou architekturou a dochovanými historickými jádry měst. Je přitom pochybné, zda přispívají k oživení. Mělo by proto být pochopitelné, že se jim památková péče snaží bránit.

Teze třetí: památkáři versus architekti. Velmi oblíbené je prezentovat konflikty památkové péče jako spor mezi památkáři a architekty. Takové tvrzení ale zcela přehlíží stavebníka. Běžná praxe je taková, že investor nejprve formuluje zadání a poté si najme projektanta. Architekt buď zadání formulované investorem přijme nebo zakázku nedostane. Stavebníka nic neomezuje v tom, aby si vybral projektanta, který mu vyhoví. V tomto okamžiku jsou karty rozdány. Koupí-li investor malý domek a rozhodne-li se postavit místo něho obchodně administrativní centrum, nelze se s architektem, který takovou zakázku přijal, domluvit o citlivé obnově. Pro úspěch práce architekta je zadání klíčové. To platí pro památky i pro novou výstavbu – viz příklad výše připomenutých rodinných domků. Zadání určuje stavebník. Je společnou úlohou profesionálů, architektů i památkářů, aby v tom vlastníkovi pomáhali, případně aby jej přesvědčili o správném řešení. Toho, co úlohu památkářů a architektů spojuje je mnohem více, než toho, co je rozděluje. Kdyby architekti měli skutečně volnou ruku a mohli tvořit to, co považují za správné, konfliktů by výrazně ubylo a ty, co by zůstaly, by byly opravdu v rovině střetu idejí. Problém je v tom, že tomu tak není. Architekti volnou ruku nemají.

Teze čtvrtá: památkáři by měli spolupracovat s projektanty na komerční bázi. Vyhněme se výkladu pojmu památkář (pracovník památkového ústavu? úředník orgánu památkové péče? projektant specializující se na obnovu památek? historik umění? zpracovatel stavebně historického průzkumu? člověk, která má rád památky?). Nic projektantům nebrání, aby s odborníky na historickou architekturu spolupracovali na komerční bázi. Někteří architekti tak již spolupracují dávno. Připomenout lze například obnovu Obecního domu nebo obnovu vily dr. Müllera od Adolfa Loose ve Střešovicích, na kterých se podíleli odborníci památkáři placení investorem. Domáhat se toho, aby památkáři mohli spolupracovat s projektantem na komerční bázi je vlamování se do otevřených vrat. Tato možnost existuje. Něco jiného je však chtít, aby tento systém nahradil nezávislou památkovou péči garantovanou státem. Člověk, který je existenčně závislý na poskytnutí zakázky, není nezávislý odborně. Vraťme se k našemu příkladu. Investor koupí malý dům, aby jej zbořil a nahradil větší novostavbou. Najde si projektanta, který takovou zakázku přijme. Lze předpokládat, že si potom najde a zaplatí odborníka, který mu takový záměr neschválí s odůvodněním, že dům je krásný a památkově cenný? Úloha systematické státní památkové péče je nenahraditelná a neměla by být zpochybňována.

Miloš Solař