Během dvou posledních století, co v Evropě a v Americe existuje občanská společnost, se ukázalo, že neznáme spravedlivější a průhlednější způsob výběru architektonického projektu, než jaký poskytuje veřejná architektonická soutěž. Instituce soutěží zkrátka patří k institucím a mechanismům demokracie.pozn.1 Má však i další přednosti, kvůli kterým stojí za to soutěže podporovat a hájit.

Soutěže obvykle přinesou široký rejstřík variant, jakými se dá zadaný úkol dobře řešit. Poskytují příležitost vyniknout architektům, kteří nemají tvrdé lokty a silné politické konexe. V jejich porotách velmi často zasedají skuteční znalci. K dobrým stránkám soutěží patří také to, že umějí oslovit i neodbornou veřejnost a plní proto nezastupitelný výchovný účel: jejich výsledky můžeme zhlédnout na výstavách, píší o nich noviny, každý o nich může diskutovat.

V neposlední řadě však také soutěže dovedou zajistit zájmy ochránců a milovníků památek. Pokud se v nich řeší nějaký úkol pro památkově chráněné území, nelze je vypsat bez podmínek zformulovaných předem památkáři. Pracovníci památkové péče se v takovém případě stávají i členy porot, mohou tam hájit svá stanoviska před ostatními odborníky a mohou jim včas sdělit, jaká řešení jsou pro ně nepřijatelná.

Netvrdím ovšem, že u všech soutěží bývá všechno v pořádku. Někdy se nepodaří sestavit dostatečně kvalifikovanou porotu, někdy určití porotci prosazují předem domluvený výsledek, někdy zas porotce postihne takzvaná odbornická slepota a vyberou k provedení špatný projekt. Povaha soutěží je však natolik otevřená a průhledná, že i tyto poklesky a chyby se dají napravit lépe než v případech, kdy o zadání projektu tomu či onomu architektovi rozhoduje korupce, klientelismus a všelijaké jiné temné zákulisní tahy - které jsou právě tím, co nejvíc škodí také památkám.

V Praze se však soutěžím nedaří. Nejde o to, že se jich vypisuje málo nebo že v nich občas uspějí sporné projekty. V posledních pěti šesti letech se v metropoli spíše prosazuje zvyk, že se soutěž vypíše, vyhraje v ní dobrý projekt, ale pak onu zakázku dostane úplně jiný architekt, který v soutěži nezvítězil. K jak nepříznivému dopadu na pražskou památkovou rezervaci takový průběh událostí může vést, o tom naposled podala důkaz budova Charles Square Center na Karlově náměstí, vyprojektovaná americkým ateliérem, jehož projekt ve veřejné soutěži na tuto stavbu v roce 1997 úplně propadl.

Při pražských soutěžích se však stává také to, že proběhnou v pořádku, i vítězný projekt skýtá velkou naději, ale poté vypisovatelé soutěže náhle ochabnou, na provedení vybraného návrhu jim přestane záležet a všechno vyzní doztracena. Za nejvýraznější případ takového zmarňování velké snahy architektů i všech, komu leží na srdci zlepšování vzhledu hlavního města a jeho památkové rezervace, lze podle mého soudu považovat osud náměstí Jana Palacha.

Tento význačný prostor, obklopený ze tří stran monumentálními budovami a na té čtvrté skýtající krásnou vyhlídku na panorama Hradčan, to vlastně nikdy neměl lehké. Nikdy se neuskutečnila vize Josefa Zítka, aby se akcentem náměstí stala monumentální fontána. V průběhu doby dostalo náměstí vcelku dobrou květinovou úpravu ve stylu 19. století, architekt Pavel Smetana na ně v padesátých letech zkoušel posadit pomník Antonína Dvořáka od sochaře Josefa Wagnera. Těžkou ránu však dostala podoba náměstí výstavbou podzemních garáží po roce 1989, jejichž mohutný kulatý větrák uprostřed a skleněná krabice výtahu u uměleckoprůmyslové školy vnesly do jeho prostoru velký nepořádek. Přičteme-li k tomu dnešní nešťastné, okatě provizorní umístění Dvořákovy sochy a množství osobních automobilů v dopravních špičkách, neštěstí tohoto prostoru se bude jevit jako hotové.

Mnozí z kulturních Pražanů, architekti, památkáři i rozumní lidé na magistrátu, si tento neblahý stav věcí uvědomovali a snažili se ho napravit. Už v roce 1993 vypsalo město Praha na novou úpravu náměstí veřejnou soutěž, ve které tehdy zvítězili studenti Vysoké školy uměleckoprůmyslové Ondřej Štědrý a Šárka Malá a jednu z odměn obdržel tým Aleny Šrámkové, Martina Kotíka a Václava Králíčka. Hlavní myšlenka návrhu těchto architektů spočívala nejen v lepším uspořádání povrchu náměstí, ale i v osazení abstraktních plastik "Dům pro sebevraha" a "Dům pro matku sebevraha" od vynikajícího amerického architekta českého původu Johna Hejduka do jeho středu, aby se tak připomenula památka Jana Palacha, jehož jméno náměstí nese.pozn.2 Brzy se však magistrát přestal o výsledek soutěže starat, přesně tím ledabylým a nezodpovědným způsobem, jaký jsem už popsal.

Jelikož se stav náměstí nadále zhoršoval, vypsalo na jeho úpravu město Praha v roce 2002 druhou veřejnou soutěž. Prvenství si z ní odnesl architekt Václav Králíček - nositel odměny z roku 1993 - spolu s česko-dánským architektem-krajinářem Stanislavem Makarovem, který se už dlouhá léta ve Skandinávii věnuje úpravám veřejných prostorů a vytváří tam osobité krajinářské monumenty. Porota v tomto případě ocenila, jak architekti všechny věci na náměstí seskládali dohromady, včetně dopravních linek, sloupků pro lampy a tramvajové dráty, stožáru pro státní vlajku, Dvořákova pomníku a uvedených Hejdukových plastik.pozn.3 Vstřícně se pak porota postavila také k faktu, že Králíček a Makarov chtějí náměstí překrýt kamennou dlažbou, protože se na náměstí dívala jako na slavnostní "prostor republiky",pozn.4 otevřený k monumentům české státnosti na druhé straně Vltavy. Po soutěži se však věci opět začaly odvíjet přesně takovým způsobem, jaký svědčí o bezkoncepčnosti a prázdném politikaření špiček pražského magistrátu ve vztahu k podobě historické Prahy.

Během výstavy soutěžních projektů v podkroví Staroměstské radnice vyzvala městská rada "všechny Pražany", aby se v anketě vyjádřili, zda s výsledky soutěže souhlasí a v jakém ohledu by se vítězný projekt měl předělat a vylepšit.pozn.5 Tady stojí za to poznamenat, že takové debatě by se měl otevřít každý projekt, který nějak výrazněji mění vzhled města, nikoliv však po soutěži, nýbrž už před ní, aby tak soutěžící architekti mohli na podněty veřejnosti reagovat kvalifikovaně a nebyli tak vystaveni třeba i takovým dodatečným námětům, s nimiž by se vítězný projekt vůbec nedovedl sladit.

Rozhodnutí přenést odpovědnost z městské rady na "všechny Pražany", vzešlé od radních až po soutěži, však na mě navíc působí jako populistický politický úskok. Za milión "všech Pražanů", ba i za deset miliónů obyvatel republiky, neboť také jim prostor Palachova náměstí určitě patří, totiž při takových anketách zpravidla mluví pár desítek občanů, kteří nenesou za svůj názor žádnou odpovědnost a nedovedou zpravidla uvážit všechny složité problémy daného úkolu. Třebaže stojím o to, aby se Pražané k otázkám architektury i k otázkám památkové péče ve svém městě vyjadřovali - i já sám se k nim chci vyjadřovat a koneckonců právě proto jsem před několika lety vstoupil do Klubu Za starou Prahu -, přesto své spoluobčany před podobným voláním městských politiků po hlasu "všech Pražanů" předem varuji. S naším hlasem se v podobných situacích nestane nic jiného, než že ho nějaký protřelý politik zneužije pro své vlastní zájmy.

O tom, jak nezodpovědně, bezkoncepčně a ledabyle přistupuje rada města Prahy k výsledkům soutěže, kterou sama vypsala a vyslala do její poroty své vlastní zástupce, podal nedávno, v lednu 2003, výmluvné svědectví průběh diskusního televizního pořadu "Síto", do kterého moderátor Martin C. Putna pozval náměstka pražského primátora Jana Bürgermeistera. Když jsem pana náměstka před všemi diváky pořadu na problém Palachova náměstí upozornil, odpověděl, že o tom vůbec nic neví; že ta soutěž stejně byla nějaká "kaslovina", to jest jakoby soukromá akce bývalého pražského primátora Jana Kasla. Snažil jsem se pana náměstka upozornit na fakt, že o soutěži, kterou sotva před půl rokem město na úpravu náměstí vypsalo, by jako reprezentant Prahy něco vědět měl - a na jeho obranu musím dosvědčit, že mi po odvysílání pořadu sám slíbil, že si o soutěži informace opatří. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem nedávno znovu pročítal zprávu o průběhu soutěže v časopisu Architekt pozn.6 a našel jsem tam v seznamu porotců jméno Jana Bürgermeistera! Takový postoj předního městského politika ke snahám o vylepšení Palachova náměstí neslibuje pro další osud tohoto významného městského prostoru nic dobrého.

Soudím nicméně, že Palachovo náměstí dnes trpí nepořádkem natolik odpudivým, že to už Pražané nebudou dlouho trpět a novou úpravu náměstí si stejně vynutí. Bude o ni usilovat také Klub Za starou Prahu. Zda se pro ni použije vítězný projekt architektů Králíčka a Makarova, anebo nějaký jiný plán, to nevím. Výsledkům veřejných soutěží však většinou důvěřuji a právě proto jsem ostatně napsal tento článek. Třebaže si nemyslím, že by se o detailní podobě Králíčkova a Makarovova projektu nemělo dále debatovat, přesto věřím, že svým návrhem oba architekti podali přesvědčivý důkaz o své povolanosti tento úkol řešit. A jejich projekt byl vyhledán formou, kterou sám o sobě pokládám za nejpoctivější a nejlépe odpovídající politické demokracii.

Rostislav Švácha

Poznámky:

1. Srov. k tomu Rostislav Švácha, "Absentující patron a veřejný prostor". Stavba IX, 2002, č. 4, s. 54-57.
2. Viz Lidové noviny VI, č. 103, 5. 5. 1993, s. 5.
3. Architekt XLVIII, 2002, č. 10, s. 72-77. - Stavba IX, 2002, č. 4, s. 50-53.
4. Stavba IX, 2002, č. 6, s. 11.
5. Tamtéž.
6. Viz pozn. 3.