V poslední době snad neznám stavební úpravy historického domu, aby stavebník „neobjevil“, že zejména suterény jsou pod „starou“ omítkou vyzděné (jaké překvapení). Nejkrásnější jsou zajisté kamenné zdi, ale i cihelné se líbí. Kámen i cihla jsou krásné materiály ke koukání, hlavně když se pečlivě vyspárují hladkou, jemnou cementovou maltou, aby to drželo. Podobně se upravují i stěny v obývacích pokojích, viděl jsem i koupelny – jak romantické!

Krásně, jakoby starobyle působící jsou i jen vynechané plochy omítek s nepravidelnými okraji, v nichž opět ukážeme, že dům je z kamene. Vůbec nejpůsobivější je zateplení fasády polystyrenem, do něhož se vyříznou nepravidelné romantické „zříceninové“ díry, a tam ukážeme opuku nebo jiný materiál (doporučuji shlédnout objekt bývalého Maltézského mlýna v Motole čp. 10, nebo téměř kteroukoli sklepní restauraci na území Prahy). Stejný nešvar vidíme u opukových domů, např. na Rakovnicku, kde takto mizí autentické klasicistní fasády a vznikají nesmyslné plochy z lomového kamene.

Tuto hloupou a pro památky škodlivou módu (odstraňují se ochranné vrstvy omítky, ničí se autentické optické působení stavby a nenávratně se likviduje dokumentační hodnota hmoty i architektury), připomínající ničitele – romantiky 19. století, podporují bohužel i architekti projektanti. Povolujícím úředníkům stavebních úřadů je to evidentně jedno. Také některým z nich se možná líbí režné plochy zdiva, zejména těm, kteří postrádají všeobecný cit a elementární povědomí o zákonitostech historických staveb. A možnosti památkářů zakročit jsou omezené.

Vedle již zmíněných negativních účinků dále dochází k tomu, zejména v suterénech, že po změně způsobu využívání prostorů (dosud sklepy, s celoročně vyrovnaným klimatem – teplotami kolem 15° C a vlhkostí cca 80 % – nyní vinárna vytápěná a intenzivně větraná) se vlivem objemových změn v jílových minerálech kamene, cihel i malty povrchy začínají drolit. Známý „knot efekt“ způsobí zvýšený transport vodorozpustných solí k povrchu, nebo těsně pod povrch s následnými výkvěty a destrukcí. Pak následují různé typy tzv. záchranných nátěrů, z nichž nejlevnější a také samozřejmě nejzhoubnější je napouštění povrchů styrenakrylátovými disperzemi, které povrch uzavírají a celý proces rozpadu dále urychlují. Ne všichni vědí, že když už se chyba stala, jedinou možností jak je napravit jsou prostředky na bázi křemíku.

Prosím čtenáře, aby, pokud mohou, bránili takovýmto nesmyslným zásahům. Autor tohoto textu na dané téma proslovil za posledních pět let mnoho hlasitých protestů na různých fórech a napsal řadu obdobných textů do většiny odborných časopisů. Marně.

Jan Bárta