Architekti jako ochránci památek? Žádný problém! Pohled do historie Klubu Za starou Prahu pozn.

(Příspěvek ze semináře “Ochrana architektury 20. století a přínos architektů 20. století k ochraně památek,” který uspořádal Český národní komitét ICOMOS dne 18. dubna 2003 v Národním technickém muzeu a článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 3/2003)

1. Návrh nástavby Braunova domu podle Pavla Janáka. Foto archiv Klubu Za starou Prahu, 1910.

Přiznám se, že jsem název tohoto přípěvku včetně mnohoslibné interpunkce zvolila poněkud furiantsky. Při přípravě textu jsem si pak chvílemi nad naivně prvoplánovým tvrzením “žádný problém!” skoro zoufala. Můj příspěvek proto berte jako pokus o nahlédnutí do problematiky vztahu architekta a památkáře, přesněji vztahu obou těchto profesí, když jsou obsaženy v jedné osobě, ale ještě přesněji do duševního dramatu tvůrčího architekta, který cítí jistou památkovou odpovědnost vůči městu, do kterého projektuje. Použiji k tomu několik spíše náhodně, než systematicky, vybraných příkladů z historie Klubu Za starou Prahu. Mimochodem, zájemce o tuto problematiku odkazuji na sborník k stému výročí Klubu Za starou Prahu, který vyšel v roce 2000, a v něm jmenovitě na článek prof. Milana Pavlíka Tvůrčí architekti mezi členy a funkcionáři Klubu Za starou Prahu. pozn. 1 Velmi zajímavým až rentgenovým pohledem se této problematiky dotkl také článek prof. Rostislava Šváchy Fárovy domy v časopise Stavba. pozn. 2

Začneme idylicky. Bylo, nebylo… V městě Praze se na samém přelomu dvou století ustavil spolek lidí, kteří měli zvláštní pochopení pro malebnost historické architektury. Sdružili se proto, že jim bylo líto, že v jejich starobylém městě starých domů stále ubývá, protože jiní lidé z jejich města z důvodů různých (praktických i estetických) dávají přednost novostavbám. Lidé sdružení v tom spolku – jmenoval se Klub Za starou Prahu – měli různé občanské profese, ale jedna z nich přece jen časem začala převládat – byli to architekti. V druhé polovině prvního desetiletí 20. století přišla do výboru Klubu, kterému se dodnes říká roztomile starosvětsky Domácí rada, generačně homogenní skupina mladých studentů a absolventů architektury, a udala spolku směr a tón prakticky na celá dvě desetiletí další. Ti nejvýraznější z nich se jmenovali Engel Antonín, Hübschmann Bohumil, Chochol Josef, Janák Pavel. K nim pak nejen generačně patřili kunsthistorici Zdeněk Wirth a Václav Vilém Štech. Tahle partička spolu s okruhem dalších příznivců se zpočátku vyžívala v tom, že pořádala společenské večery, kde byly inscenovány scénky, v nichž protagonisté převlečeni za sochy Karlova mostu řešili v duchu studentské recese problémy ochrany památek (hořce lituji, že se scénář nezachoval), nebo uspořádali výstavu Tisíc a jedna motyka, která karikovala Prahu budoucnosti s použitím motivů z tehdy nejslavnějších soudobých památkových kauz, např. Nerudova ulice s vražednými výsledky elektrické dráhy nebo příští vzhled panoramatu Hradčan, kterých za domy Malé Strany již není viděti. No a když se tito mladí nadaní pánové do sytosti vyřádili, dokázali se věnovat i vážnější práci. O inspiraci tehdy v prostředí Klubu Za starou Prahu neměli nouzi.

V této době totiž měla průprava architekta ve službách ochrany památek nejen nesporné výhody, ale i výraznou a v dalším vývoji (prozatím) již neopakovatelnou možnost uplatnění. V odkazu na teorii Aloise Riegela, interpretovanou Zdeňkem Wirthem, která se stala pro celé předválečné období metodickým východiskem veškerých památkových snah Klubu Za starou Prahu, nebyl problém řešit záchranu ohrožené památky její dostavbou soudobými prostředky. V článku Metoda boje Klubu za památky k pětadvacátém výročí existence Klubu píše Zdeněk Wirth doslova: “památku je třeba chrániti vědeckými prostředky (konservační metody všeho druhu…). Tam, kde konservace nevystačí a je zapotřebí vyhověti naléhavým potřebám moderního života, bojuje Klub argumenty uměleckými, tj. návrhy řešení, jak památku zachovati o sobě (jejím nutným doplněním) nebo v celém okolí (buď asanací okolí starého nebo vytvořením nového)”. pozn. 3 V tomto pohledu je tedy zřejmé, že architektonická tvorba využívající povinně soudobých výrazových prostředků (ještě to zdůrazním: jedná se v podstatě o volnou tvorbu architekta v památkových službách) byla tehdy legitimní metodou záchrany památek. Klasickým příkladem této metody, byť nerealizovaným, je návrh záchrany Braunova domu, čp. 730 na souběhu ulic Vodičkovy a Jungmannovy na Novém Městě. Je to velmi známý a nejčastěji uváděný příklad, a právě proto si jej neodpustím přejít bez komentáře.

2. Návrh nástavby Braunova domu podle Vlastislava Hofmana. Foto archiv Klubu Za starou Prahu, 1910.

Barokní dům, který si nechal postavit v roce 1726 slavný sochař M. B. Braun a sám jej sochařsky vyzdobil, byl v roce 1910 určen majitelem k demolici. Kontext vysokých novostaveb, tyčících se v bezprostředním sousedství nad nízkým historickým domem, byl názorným návodem, jak je třeba ze stavebně-podnikatelského hlediska naložit i s touto výhodnou nárožní parcelou. Architekti z Klubu Za starou Prahu Pavel Janák a Vlastislav Hofman navrhli kompromisní řešení, které zachovávalo fasády a částečně hmotu původního domu a zároveň v moderní přístavbě nabízelo dostatek plochy k zamýšlenému komerčnímu využití. (viz obr. 1, obr. 2)

Popravdě řečeno, na toto řešení dnes hledíme jako na kuriózní dokument jednoho období historie památkové teorie, řešení, které by dnes bylo jako metoda záchrany památky nepoužitelné. Rozbor, proč tomu tak je, co se od té doby změnilo, co je na tom dobře a co špatně, mi v tuto chvíli nepřísluší a nebudu se o něj ani pokoušet. (Pro zájemce: tento problém je naznačen v již zmíněném článku prof. R. Šváchy ve Stavbě). Nicméně příklad Braunova domu a několik dalších příkladů, které zde uvedu, zcela jednoznačně dokládají, že tvůrčí architekti tehdy mohli být, pokud chtěli, bez jakéhokoliv ideového zaváhání právě při aktivním využití své profese ochránci a “záchranáři” památek. Obě tendence či profese v jednom člověku mohly právě v tomto období dosáhnout neopakovatelné harmonie.

Ale přeskočme nyní pro změnu do žánru fantasy a představme si, že uvedená kreace dostavby Braunova domu přece jen tehdy, po roce 1910, realizována byla. Prosím popusťte uzdy své fantazii a směle si před očima promítněte, že Pavlem Janákem dostavěný Braunův dům (viz obr. 1) skutečně dnes stojí na souběhu ulic Jungmannovy a Vodičkovy. Představujete si? Chodíte často kolem, dobře ten dům znáte, je nepřehlédnutelný… Jakpak se mu dařilo po celých devadesát let od postavení? V meziválečném období, tedy deset až dvacet let po svém vzniku, byl stále vnímán jako dvě významem rozdílné části – cenné zachráněné baroko na straně jedné a účelová soudobá přístavba na straně druhé. Za totalitní éry, kdy dům patřil státu a bylo jej třeba již generálně obnovit, se objevil puristický názor, že obě části vlastně neladí, že důvod - kapitalistický stavebně podnikatelský běs, pro jehož nasycení byla uskutečněna krkolomná přístavba, pominul a baroko by bylo záhodno od novodobé přístavby oprostit. Návrh měl ještě ušlechtilý dovětek, že v pietně rekonstruovaném domě by mohla být instalována vzorná stálá expozice života a díla M. B. Brauna. Záměru nakonec zabránily hlasy již tehdy se silně profilujících obdivovatelů moderní české architektury a dům byl přece jen nakonec opraven v Janákově pojetí. A v nedávné minulosti let devadesátých? Má výsostné postavení architektonického unikátu,  jehož kladné hodnocení již nespočívá v pouhém nadšení nad záchranou cenného barokního objektu, ale v odvážné kombinaci obou z dnešního pohledu již historických stylů, v jejichž bizarním spojení nacházejí teoretikové architektury takové zalíbení, že inspirovali studentské hnutí, které si vytklo za cíl dosáhnout toho, aby v jednom podlaží té přístavby byla zřízena stálá expozice ze života a díla Pavla Janáka. (Nadšenou propagátorkou této myšlenky se stala studentka dějin umění Kateřina Finková, později provdaná Hanzlíková.) Ale ani to se neuskutečnilo, protože dům byl v průběhu 90. let restituován a soukromý majitel potřeboval komerčně využít každý čtvereční metr…

To je konec exkursu do říše fantazie. Ale nenutila jsem vás k němu bezúčelně. Směřuji, sice trochu okrajově vůči tématu tohoto příspěvku, ale přesto k velmi závažné otázce: Neměli bychom tu neoddiskutovatelnou skutečnost, že památkové názory jsou zákonitě v čase proměnné, tedy fakt, kterého jsme si nepochybně velmi dobře vědomi směrem do minulosti, vzít v úvahu i z hlediska dalšího, budoucího, vývoje, sice neovlivnitelného a jen spoře předvídatelného, ale přesto směřujícího zcela nezadržitelně k určitému zpochybnění, ne-li dokonce popření, názorů, o kterých si dnes občas suverénně myslíme, že jsme jimi vyřešili vše a navždy? (Moje otázka je položena sugestivně a směřuje průhledně k odpovědi: “Ano, měli!” Co si však s tou odpovědí počít dál, jaké z ní vyvodit poučení nebo dokonce opatření, … to, promiňte, v tuto chvíli nevím. Nikomu z nás ale neuškodí, když se nad tím zamyslíme.)

3. Studie Josefa Chochola s námětem na vyřešení dostavby okolí kostela sv. Ducha na Starém Městě. Věstník Klubu Za starou Prahu, 1910.

Přestaňme fantazírovat a planě filozofovat a vraťme se do skutečnosti, tedy do skutečné historie. Oddechneme si při stručném připomenutí několika dalších příkladů pokusů o použití soudobých výrazových prostředků pro záchranu určitého památkové jevu nebo vztahu:

V roce 1910 vzniká z podnětu Klubu Za starou Prahu architektonická studie Josefa Chochola s námětem na vyřešení dostavby okolí kostela sv. Ducha na Starém Městě. Kostel má totiž podle asanačního plánu zůstat osamoceným ostrůvkem v moři vysokých činžáků, tedy ocitnout se v historicky nepřirozené urbanistické situaci. Návrh nechrání staré budovy, které dosud ze tří stran obklopují kostel, naopak, navrhuje na jejich místě novostavby se soudobým výrazem, prioritu však spatřuje v dodržení původního hmotového uspořádání. (viz obr. 3)

4. Návrh zástavby průlomu U Klíčů, před rokem 1910. Archiv Klubu Za starou Prahu.

Obdobnou podstatu má klubovní návrh na zástavbu tzv. průlomu U Klíčů na Malé Straně. V roce 1896 překotně realizovaný průraz starou zástavbou, uskutečněný v zájmu vedení tramvajové tratě Karmelitskou ulicí, je navrženo koncem prvního desetiletí 20. století zastavět budovou v původní hmotě s tím, že tramvajová trať by byla vedena podjezdy. Smyslem tohoto řešení bylo zachování historického zúžení Karmelitské ulice při jejím vyústění do Malostranského náměstí. (viz obr. 4) Architekt Otakar Vondráček přitom vypracoval návrh fasády nového domu s podjezdy od Karmelitské ulice v místech, kde původně stával renesanční dům U Goliáše. Bez použití historismu ve tvarosloví je pietně dodržen obrys starého domu s cílem zachovat malebnou “staropražskou” gradaci hmot provázející pohled na kostel sv. Mikuláše od Újezda. (viz obr. 5)

Jen jediná z podobných iniciativ Klubu Za starou Prahu byla skutečně realizována, a to zástavba ministerských budov pod Emauzy arch. Bohumila Hübschmanna.

5. Návrh fasády nového domu v Karmelitské ulici od Otakara Vondráčka, Věstník Klubu Za starou Prahu, 1910. (Překreslil Jan Veselý).

Pokračujeme dál v našem příběhu, který se začíná měnit z idylické vyprávěnky v psychodrama.

Přišla dvacátá léta. Ze studentů a absolventů se stávají architekti v plné tvůrčí síle a doba, tedy počátek nové republiky s nesmírnou potřebou nových staveb, jim přeje. Vyhrávají soutěže, získávají významné zakázky (Engel, Hübschmann, Janák). To už není jen studentská hra. Jde o profesi, živobytí, renomé, prestiž a další zakázky.

Antonín Engel a Bohumil Hübschmann vyhráli v roce 1919 soutěž na řešení ministerských budov na dolním novoměstském břehu mezi mosty Štefánikovým a Hlávkovým. Jde o břeh, na němž tehdy ještě stály cenné mlýnské budovy, za jejichž záchranu se Klub angažoval. Jejich zánik samozřejmě nemůžeme přičítat na vrub projektantům nové zástavby. Přesto si B. Hübschmann v článku, v němž popisuje vítězný návrh hned v úvodu, snad to můžeme chápat jako jakési alibi, povzdychl v pateticky mrštíkovské rétorice: “terén, řece urvaný bezohledným způsobem, má býti zastavěn.” pozn. 4 Domnívám se, že tito architekti vycházeli z pocitu, že má-li už dojít k demolici a je o ní (bohužel) nezvratně rozhodnuto, ať je novostavba na tom místě alespoň navržena někým, kdo prokázal cit pro historickou architekturu a harmonii nového se starým, což považovali právě oni, absolventi dvou desetiletí aktivní činnosti v Klubu Za starou Prahu, za svoji výraznou kvalifikaci.

6. Soutěžní návrh B. Hübschmanna na novostavbu Státní galerie na Kampě, 1923. Hlavní průčelí. Styl 1924-1925, str. 30

Zůstanu u Bohumila Hübschmanna (Hypšmana), který je mimochodem rekordmanem v době nepřetržitého členství v Domácí radě Klubu, a to celých 54 let. Je výhodou, že byl velmi psavý a mnoho architektonických časopisů, v neposlední řadě i Věstník Klubu, obsahuje velké množství jeho článků, které nejsou jen suchými popisy projektů, ale často úvahami na nejrůznější témata zejména z památkářsko-architektonické problematiky.

V článku Hradčanský obraz a sněmovna velmi nevybíravými slovy hodnotí nositele myšlenky revokovat v novém státě Balšánkovu ideu zastavět Kampu budovami státní administrativy, nyní nejlépe sněmovnou. “Zaslepeni touhou doby po apotheose osvobození, tak silnou, že nerozeznávají dosti, kde jest položena mez umělecké možnosti, a kde jejím překročením dostaví se domýšlivá bezohlednost ba surovost.” A dále: “Není také možno, aby trojúhelník Malé Strany obdržel ještě druhé těžiště vedle kupole mikulášské!” pozn. 5

A teď uděláme něco jako filmový střih. Pohleďte na tento návrh. (viz obr. 6, obr. 7) Jde o soutěžní náčrt novostavby státní galerie na Kampě z roku 1923 od Bohumila Hübschmanna, figurující v anonymní soutěži pod heslem Stá prvá! Autor, vědom si značné smělosti, kterou uplatnil v návrhu vertikální dominanty, v průvodní zprávě nejprve alibisticky vysvětluje, že sám by nejradši, kdyby se na Kampě nestavělo vůbec, ale rozhodnutí o stavbě Státní galerie je lepší než mnohé jiné ataky na toto místo, kterých byl již dříve svědkem, a které by se v budoucnu mohly opakovat. Přesvědčivě a obsáhlým teoretickým rozborem dále hodnotí pohledy na navrženou budovu ze všech možných úhlů a stanovišť a dospívá k jednoznačné tezi: “Kontrast mezi zahradami a stavebním objektem Státní Galerie, kontrast mezi horizontálním jejím rozložením a vertikálním zdůrazněním jest nutný, třeba by tím dostala stověžatá Praha ještě jednu věž – stou a první”. pozn. 6 Posudek poroty je však uzavřen touto lakonickou větou: “Porota došla k přesvědčení, že projekt nevykázal provedením svoji theoretickou thesi, a považuje vertikální dominantu věže, umístěné jenom z pohledových důvodů, za poškození obrazu města.” pozn. 7 To byl názorný příklad krutého paradoxu, který zřejmě občas zažijí architekti s duší ochránce památek. Obě profese či etika obou profesí v jednom člověku se totiž dostávají do nepřeberného spektra situací, kdy se sice mohou doplňovat, pozitivně ovlivňovat nebo i umocňovat, ale také negativně střetávat a nemilosrdně přebíjet. Z teoretického architektonicko-urbanistického hlediska možná lze dojít k závěru, a tuto možnost B. Hübschmannovi neupírejme, že malostranské panorama ještě jednu vertikálu a to právě na tomto místě potřebuje, z hlediska památkářsko-historického je to zcela nemožné.

7. Soutěžní návrh B. Hübschmanna na novostavbu Státní galerie na Kampě, 1923. Perspektivní pohled. Styl 1924-1925, str. 31

Na závěr se musím vrátit k úvodní otázce. Mohou být tvůrčí architekti ochránci památek? Samozřejmě, že mohou. Z jejich hlediska žádný problém! Z hlediska všech ostatních je v tom ovšem jeden háček, který platí univerzálně v jakékoliv době a na každého, třeba i na památkového boha, pokud bude architektem, promiňte mi, vážení přátelé, že jsem po tolika slovech dospěla jen k této pointě, která bohužel není objevná a už vůbec ne vtipná: když bude architekt památkově hodnotit vlastní architektonickou kreaci, nikdy se nelze na jeho památkovou soudnost úplně spolehnout.

Kateřina Bečková

Poznámky: