STANOVISKO k záměru výstavby bytového domu na břehu Vltavy v areálu Hergetovy cihelny na Malé Straně

(Přidáno 29.9.2003)

Klub Za starou Prahu se seznámil se záměrem výstavby bytového domu v areálu Hergetovy cihelny na břehu Vltavy na Malé Straně a vydává k němu následující stanovisko:

1. Navrhovaný objekt v konfrontaci s prostředím Pražské památkové rezervace

Místo, které si investor vybral k záměru výstavby bytového domu je součástí nejexponovanější části pražského panoramatu, malostranského břehu. Toto místo není běžnou volnou parcelou, která by byla pozůstatkem předchozí regulace, protože nikdy regulováno nebylo. Není ani prolukou vzniklou po zbořeném objektu trvalého charakteru, protože zde žádný takový objekt v posledních 250 letech nestál. (Huberův plán Prahy z roku 1769 představuje místo nezastavěné, Langweilův model Prahy z doby kolem roku 1830 pak na tomtéž místě zaznamenává vysoké hranice dříví, jak bylo ostatně obvyklé i na jiných místech vltavského břehu. I později bylo místo využito jen k provizórní hospodářské nebo účelové zástavbě.)

Jde o místo, které přesně vymezují vzájemné architektonické a urbanistické vztahy okolní historické zástavby i přírodního terénu břehu řeky, vyvíjející se v neregulovaném prostorovém uspořádání v průběhu několika předchozích staletí a celých sto let prakticky neměnné! Právě tato hodnota je chráněna v rámci Pražské památkové rezervace i Rezervace světového a kulturního dědictví UNESCO.
Vzhledem k tomu, že plocha, kterou chce objekt zastavit, není stavební parcelou, ale jen „zbytkovou“ částí pozemku, jehož využití pro novostavbu samostatného objektu, a to navíc s nájezdy do podzemního parkingu, by bylo po všech stránkách násilným vlomením do historické tvářnosti tohoto místa, považujeme tuto investorem vybranou plochu za nezastavitelnou a jakýkoliv ústupek tomuto či jiným podobným záměrům za precedent pro budoucnost památkové rezervace velmi nebezpečný.

2. Posuzovaný záměr z hlediska zákonných norem

Možnost zasazení novostavby do dané lokality na území Pražské památkové rezervace je třeba konfrontovat s platnými zákonnými normami:

Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví č. 159/1991 Sb., která vstoupila v platnost v České a Slovenské Federativní Republice 15. 2. 1991, v článku 1, definuje, co vše je za „kulturní dědictví“ považováno. Jsou to mj. skupiny oddělených či spojených budov, které mají z důvodu své architektury, stejnorodosti či umístění v krajině výjimečnou světovou hodnotu z hlediska dějin, umění či vědy. Právě touto skupinou jsou objekty malostranského břehu, jako součást pražského panoramatu, které nejsou jen souborem architektonických jednotlivostí, ale právě „skupinou oddělených budov umístěných v krajině,“ u nichž mimořádně významnou součástí památkové hodnoty jsou i specifické vzájemné prostorové vazby a vztahy. Výstavba navrženého objektu by byla jejich nesporným poškozením a tak zcela zřejmým porušením Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví.

Vládní nařízení č. 66/1971 Sb. z 21. 7. 1971 o památkové rezervaci v hlavním městě Praze v § 3, odst. b novou výstavbu v rezervaci připouští, avšak v tomtéž odstavci pro ni stanoví mj. tyto podmínky: musí dbát architektonických vztahů ke kulturním památkám a jejich souborům, navazovat na jejich objemovou a prostorovou skladbu i prostředí. U navrženého objektu nelze hovořit o jakémkoliv „navázání“ na prostorovou skladbu prostředí, do něhož hodlá svou hmotou vstoupit, neboť vybrané místo nejméně během posledních 250 letech, jak bylo již uvedeno výše, nebylo objekty trvalého charakteru zastavěno vůbec a jeho „objemová a prostorová skladba“ je tím pevně určena. Navržená novostavba, která arogantně porušuje tradiční prostorovou skladbu v této části malostranského břehu, má zřejmý charakter parazitního využití pozemku ve všech aspektech, které jsou pro tento jev známy z historie (krajní mez využití volné plochy na úkor okolí).

Dalším, i když dosud nikoliv závazným normativním podkladem, je Aktualizace urbanistické studie PPR zpracovaná kolektivem SÚRM v roce 2000. Studie zahrnula území, na němž je zamýšlena výstavba nového domu, na výkresu s názvem Sourodé celky z hlediska možné stavební intervence do kategorie c) Soubory pozemků, staveb, domovní bloky určené k (možné) modifikaci, zakreslené béžovou barvou. „Možnou modifikací,“ jak lze vyčíst z průvodní zprávy studie, se však nemyslí nová výstavba v plném významu toho slova, která patří v uvedeném výkresu Studie PPR do červeně vyznačené kategorie e) Soubory pozemků, staveb, domovní bloky určené k nové výstavbě, rozvojové plochy, ale nejvýše změny formy a míry (stávající) zástavby v mezích jednotlivého pozemku v závislosti na podrobné regulaci. Tuto charakteristiku však navržený objekt všemi parametry přesahuje.

Žádáme, aby Odbor památkové péče MHMP při zpracování svého Rozhodnutí vzal výše uvedená fakta v úvahu, a to zejména podle § 3 správního řádu.

3. Posudky předložené zástupcem investora a problém jejich odbornosti

Zástupce investora předložil na podporu svého záměru stanoviska tří odborníků (Zdeněk Lukeš, Věra Müllerová, Josef Holeček), která jsou protikladná k odbornému vyjádření NPÚ. Současně připomíná správnímu orgánu (OPP MHMP), že ten není ze zákona povinen řídit se odborným vyjádřením NPÚ a „bude-li vycházet z nepodložených tvrzení uvedených v odborném vyjádření NPÚ anebo nepokusí-li se odstranit existující rozpor důkazů, bude porušen zákon.“

Zjišťujeme však s překvapením, že některé pasáže a tvrzení předložených odborných posudků jsou tak „neodborné,“ tedy plné subjektivních dojmů, protichůdných tvrzení a pouhých domněnek namísto skutečných argumentů, že nejen nenaplňují obecný požadavek věcné správnosti, ale nemohou mít proto ani charakter důkazu.

Posudek Zdeňka Lukeše (duben 2003): Obsahuje pět stručných odstavců, z nichž první se zakládá na neověřené domněnce, druhý na zcela chybném (!) tvrzení, třetí, čtvrtý a pátý na subjektivním dojmu. Autor posudku se v prvním odstavci domnívá, že dům lze na pozemek umístit, protože zřejmě zde v minulosti zástavba byla, což navrhuje ověřit archeologickým výzkumem. Nevzal ovšem v úvahu, že i kdyby zde byla archeologickým výzkumem doložena zástavba, např. středověká polozemnice, neodpovídá tento stav charakteru současného panoramatu Prahy, který se utvářel později a ikonograficky je doloženo, že nejméně v posledních třech stoletích místo trvale zastavěno nebylo. V druhém odstavci na podporu svého názoru, že vstup do malostranského panoramatu novou výstavbou možný je, uvádí Z. Lukeš, že v katastru Malé Strany v Praze 1 vzniklo v průběhu 20. století 55 nových objektů. Bohužel tady se autor zcela mýlí. Na uvedeném území vzniklo ve 20. století jen 25 novostaveb a u žádné z nich (!) nelze hovořit o poloze srovnatelné se zamýšlenou budovou. Tvrzení v tomto odstavci je proto zcela zavádějící a vrhá stín pochybnosti na odbornost celého posudku. Třetí a čtvrtý odstavec je opět pouhou domněnkou, a to, že nový objekt vytváří poměrně harmonický vztah s okolními stavbami. Avšak při strohém zdůvodnění vize harmoničnosti – obdobně nízké stavení, svírající s pobřežní linkou určitý úhel, stavba utilitárního charakteru – lze zapochybovat, zda nalezená harmonie není produktem velmi subjektivního a dost povrchního úhlu podhledu nebo snad dokonce zbožného přání autora posudku a zda neexistují přece jen ještě jiná, mnohem preciznější kritéria, která by bylo třeba vzít v úvahu především. V pátém odstavci pak Z. Lukeš suverénně, jakoby jeho vkus měl hodnotu normy, sděluje, která varianta návrhu se jemu osobně nejvíc líbí.

Posudek Věry Müllerové (10. 4. 2003): Autorka posudku v úvodu zdůrazňuje exkluzivitu prostředí, do něhož zamýšlí navrhovaný objekt vstoupit, a v té souvislosti náročnost tohoto úkolu pro architekta i obezřetnost v posuzování. V dalších odstavcích se pak snaží doložit, že koncepce návrhu je viditelně podložená respektem a úctou k unikátním historickým hodnotám dané lokality, návaznost na architektonický kontext shledává ve volbě výrazových prostředků, avšak nespecifikuje jakých (pokud by měla na mysli prvky, které pak – viz dále – sama popisuje a vyzdvihuje, pak nemohlo jít o architektonický kontext Prahy ale nějakého úplně jiného města!). Dále vyzdvihuje adekvátní měřítko hmoty stavby, proporce ve vztahu k okolí a půdorysné umístění, avšak opomíjí, že tyto skutečnosti přirozeně vyplývají jak z exkluzivity této lokality (vážně míněný návrh předložený do správního řízení si nemůže dovolit být hmotově provokativní a výškově naddimenzovaný), tak z daných půdorysných a prostorových možností pozemku. V další části posudku se V. Müllerová vyjadřuje podrobněji k architektuře navržené stavby, kde úvodem poukazuje na viditelnou inspiraci charakteristickou estetikou malostranských domů klasicistního mírně rustikálního typu, ale po pasáži, kde okouzleně hodnotí některé v návrhu použité prvky: fasáda skládaná z opukových kamenů, rostlinné elementy využité k pokrytí střešního nástavce kónického tvaru, oproštění od citace historismů, využití kontrastů přírodních materiálů s exaktními rafinovaně delikátními tvary atd. dospívá k překvapivému závěru, který nejen není sladěn s již citovaným úvodem této pasáže, ale dokonce je s ním v rozporu: Efekt kontrastu je tu doveden k vrcholu, až k jakémusi surrealismu, kdy surové struktury jsou konfrontovány s magickými, zrcadlově lesklými hloubkami vnitřků oken – “očí” nebo s lesklými pásy – “obručemi” svazujícími načechranou hmotu střechy. Exaktní fázování hmot lesklými prvky dodává stavbě odlehčený, jakoby nereálný výraz, odkazující k futurologickým vizím.

Posudek Josefa Holečka (10. – 16. 4. 2003) Tento posudek je nejobsažnější. V úvodu se zamýšlí nad tím, zda uvedená lokalita - pravý spodní roh veduty viditelné z Karlova mostu – snese novou stavbu a dospívá k myšlence, že nezastavěnost místa bychom z kompozičního hlediska mohli vnímat jako jakousi ne-li chybu, tedy alespoň díru nebo proluku. Scelení místa je podle J. Holečka možné provést různě např. výsadbou vegetace, ale také touto novou stavbou. V další části posudku tento názor podrobněji rozebírá s tvrzením, že holá parcela s deskou (myšleno průčelí klasicistního čp. 548) zřetelně narušuje průběh prvního plánu veduty a novou výstavbou by mohl být učiněn první plán spojitější. Přestože autor posudku užívá výrazy se sugestivně pejorativním náznakem, např. obnažená deska nebo holá parcela, z obhlídky místa samotného mohou jinému hodnotiteli vyplynout docela jiné závěry, např. že průčelí domu čp. 548 je velmi výrazně členěno a přestože okolní zástavbu výrazně převyšuje, je výraz obnažená deska velmi nadsazený. Podobně z posudku vyplývající až hrozivá představa holé parcely, která má být scelena, aby byla napravena chyba či díra v panoramatu, je ve skutečnosti jen úzkým pruhem pozemku sousedícím s malostranskou náplavkou a cennou částí přirozeného břehu. Očím někoho jiného, než posuzovatele J. Holečka, může naopak hmotově rozvolněná lokalita mezi Hergetovou cihelnou a Zbrojnici (čp. 111) pod pozdně klasicistním domem čp. 548 připadat jako příjemné pohledové uvolnění po kompaktní zástavbě Pražských Benátek, pitoreskně obsypané prvky turistického ruchu. V další části posudku je hodnocena architektura navržené stavby a její prvky. Paradoxně k posudku V. Müllerové, která shledala výraz stavby futuristickým, J. Holeček vidí jeho hodnotu na opačné straně časové přímky: Možná, že spíše než k světu modernímu, jehož uplatnění nebo kulturní stopu bychom mohli v dané vedutě považovat za násilnou aktualizaci harmonického prostředí, se vztahuje až k jakémusi gestu předklasickému. Syrovostí kamene se váže k ohradní zdi i k řece a skýtá jistý pocit rustikality a archaičnosti.

4. Závěr

Klub Za starou Prahu se domnívá, že z žádného ze tří posudků, které předložil zástupce investora k podpoře svého záměru, nevyplývá nic, co by mělo hodnotu důkazu či průkazného argumentu pro to, že stavba na dané parcele může či má být postavena, případně, že je dokonce žádoucí se k tomuto památkově vysoce riskantnímu experimentu v zájmu architektonické originality návrhu odhodlat. Zjevné odborné chyby, nepodložené domněnky, “dojmologie” a krasořečnění diskreditují posudky z proklamované úrovně odborné na úroveň téměř laickou.

Proto vyzýváme Odbor památkové péče MHMP, aby se přísně držel jak zákonných norem, které připomínáme v druhé části našeho stanoviska, tak především odborného vyjádření pražského pracoviště NPÚ. V případě, že by se OPP MHMP ve svém Rozhodnutí přiklonil k názoru opačnému, považujeme za nezbytné, aby byl schopen odborně svůj názor obhájit, ne-li ze zákonné povinnosti, tedy alespoň před veřejností, a to argumenty méně plytkými než uvedené tři posudky.

Praha, 29. září 2003

Mgr. Richard Biegel, jednatel Klubu Za starou Prahu

PhDr. Kateřina Bečková, předsedkyně Klubu Za starou Prahu