Snad každý obyvatel hlavního města tak od třicítky výše někdy slyšel o Čínském restaurantu ve Vodičkově ulici. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století byl tento exotický podnik jednou z mála výjimek v šedi pozdně normalizační Prahy. A přestože si jej málokterý běžný občan mohl dovolit navštívit, byl všeobecně vnímán jako jakási známka “velkoměsta” a dosáhl tak značné lidové popularity - viz jedna ze známých písní dua Paleček a Janík “Čínský restaurant, v pražský ulicí, na voběd choděj, tam úřednící…”

Po listopadu 1989 se začalo centrum Prahy rychle měnit, staré zavedené podniky dostávaly novou tvář či zanikaly a byly nahrazovány jinými. Počátkem devadesátých let došlo i na naši čínu: dům, v němž restaurant sídlil byl navrácen původnímu majiteli, restaurace uzavřena a celý objekt vyklizen. A pak už se jen čekalo co bude dál… až do nedávna, přesně do června tohoto roku. Dům byl zbořen a na jeho místě je teď jen proluka, která čeká na novou stavbu…

O jaký dům vlastně šlo ? Byl již na první pohled nápadný, jednak svou výškou (pouhá dvě patra mezi pětipatrovými sousedy) a jednak tím, že šikmo vybočoval z dnešní regulační čáry Vodičkovy ulice. Svou poslední neorenesanční podobu dostal roku 1876, kdy byl přestavěn na základě projektu Aloise Linsbauera a Alfreda Kirpala. Nešlo o stavbu nijak výjimečnou, přesto však velmi kvalitní zejména svým dekorativním neorenesančním průčelím s bohatě zdobenými okenními šambránami a mohutnou římsou. Přízemí domu bylo upraveno ve 20. letech 20.století - tehdy zde byla zřízena vinárna, do níž vedl zajímavý kamenný postkubistický portál. Další úpravy v poválečné době již tvář domu výrazněji nepoznamenaly.

Zánik domu proběhl ve dvou fázích: vlastník nejprve požádal o demoliční výměr na dvorní křídla domu, která byla skutečně velmi zchátralá. Při jejich demolici byla (asi náhodou) stržena i střecha na hlavním objektu a pak již jen stačilo pár týdnů počkat, než podal žádost o demoliční výměr i na něj. Byla vyřízena kladně…

Dům nebyl rozhodně v dobrém stavu, bylo však jistě možné jej rekonstruovat. Svým netradičním zjevem i polohou výrazně oživoval jinak poněkud uniformní severní frontu Vodičkovy ulice. Byl vyjmut z bytového fondu a současnému vlastníku nic nebránilo přeměnit jej na komerčně využívaný objekt, jehož atraktivita by byla jeho “vzdorovitou” polohou a určitou popularitou díky bývalé číně jen znásobena. Tyto přednosti bohužel současný vlastník (ke své vlastní škodě) nijak neocenil a nyní zde pravděpodobně vznikne jedno z fádních “obchodně-administrativních” center, jakých je již v centru Prahy plno. Zbývá jen doufat, že se tato poněkud chmurná vize nenaplní beze zbytku a vznikne zde kvalitní architektura, jakou by si toto místo rozhodně zasloužilo.

Michal Patrný