Veliký obchodní dům ve Vodičkově ulici čp. 710/31 na Novém Městě pražském k sobě přitahoval zájem milovníků architektury svou výraznou kubistickou fasádou. V Uměleckých památkách Prahy z roku 1998 si za ni vysloužil dvě hvězdičky a z týchž důvodů podal Klub Za starou Prahu asi před dvěma lety na ministerstvo kultury žádost o prohlášení budovy za kulturní památku.

Zhroucení zadních traktů domu 16. července 2006 a následné vybourání jeho uličního traktu, takže zbývá pouze ono kubistické průčelí, přivodilo souboru kubistických staveb ve vnitřní Praze vážnou újmu, zvlášt’ uvědomíme- li si, že v interiérech této pozoruhodné budovy se donedávna zachovaly zbytky dekorací a vnitřního zařízení z doby její kubistické přestavby.

Na hodnoty domu, respektive jeho zbytků, brzy po katastrofě záslužně upozornil známý publicista Zdeněk Lukeš. Do Lukešovy stati v Lidových novinách 20. července 2006 se však vloudilo několik nepřesností, ba fikcí, které náležitému zhodnocení této kubistické památky sotva mohou prospět.

Drží-li se Zdeněk Lukeš textu v Uměleckých památkách Prahy, zdá se být všechno v pořádku. Hmota budovy v sobě skrývá novorenesanční dům z roku 1883 od architekta Otto Ehlena. Před rokem 1910 ji koupil známý pražský cukrář František Myšák, podle kterého se dům dodnes nazývá. Nepřesný je však Lukešův údaj, že v letech 1911 a 1919 dům adaptovali architekti Josef Rosipal a Osvald Polívka. Oba tito přední pražští tvůrci totiž pro Myšáka navrhovali jen obchodní výkladce, což lze stěží označit za adaptaci domu.

V roce 1921 předložil František Myšák pražskému magistrátu plán na kubistickou přestavbu své budovy. Magistrát však schválil teprve nový, o rok mladší projekt, jehož zajímavé kubisticko-rondokubistické pojetí se už dočkalo provedení. Oba projekty z roku 1921 i 1922 vypracoval málo známý stavitel Josef Čapek (*1880), o němž z dat ve Vlčkově Encyklopedii architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách (2004) víme, že studoval inženýrské stavitelství na pražské a vídeňské technice – nešlo tedy o pouhého zednického mistra, jak se dočítáme v Lukešově článku v Lidových novinách – a že mezi lety 1914–1924 navrhl pro Prahu několik dalších adaptací i staveb.

Podle Lukešovy uvedené stati z 20. července 2006 nicméně kubistickou přestavbu Myšákova domu vyprojektoval nejpřednější český architekt té doby Josef Gočár. Zdeněk Lukeš prý „naštěstí našel kdysi v pozůstalosti majitele firmy pana Myšáka, uložené v archivu Národního technického muzea, deník z této doby, kde se píše, že o návrh fasády byl požádán architekt Gočár“. Na důkaz své víry v Gočárovo autorství Myšákova domu připojil Zdeněk Lukeš k svému článku architektův fotografický portrét a jeho stručný medailon.

Lukešova vzpomínka na št’astný nález v muzeu se však neshoduje s mluvou dostupných archivních dokumentů. Podle písemností v archivu stavebního úřadu v Praze 1 magistrát 6. září 1922 Františku Myšákovi sdělil, že „fasáda, která schválena byla, běžně moderně upravena bude ve slohu nejmodernějším (Gočár-Janák) z umělého kamene v barvě šedočervené“. Nález magistrátu tedy postihuje architektonický styl či směr, k němuž se Čapkovo pojetí nové fasády hlásí, avšak rozhodně neoznačuje Gočára či Janáka za autory stavby. Nepřekvapí proto, že ani Gočár, ani Janák fasádu Myšákova domu jako své dílo nikdy nepublikovali, a nepřekvapí ani fakt, že plány pro Myšákovu fasádu nenajdeme ani v Gočárově, ani v Janákově pozůstalosti v Národním technickém muzeu. Přihlédnout konečně musíme i k tomu, že o autorství obou těchto skvělých architektů nesvědčí ani samo průčelí Myšákova domu, v němž se prvky kubismu a rondokubismu propojují sice velmi působivě, a přece i velmi eklekticky.

Zůstaňme proto raději u Josefa Čapka. Výrazné a zajímavé památky kubistické architektury totiž nepotřebují zvyšovat svůj lesk nějakými sebelépe míněnými uměleckohistorickými fikcemi. U Myšákova domu je přece dostatečně zřejmé, že představuje výraznou součást pražské kubistické tvorby a že zároveň nenapodobitelně a jedinečně dotváří kolorit Vodičkovy ulice. Přidávat k němu úskokem jméno slavného architekta se mi zdá být zbytečné. Zbytečné však není úsilí zachovat dům aspoň v jeho stávajícím torzu a v tom se se Zdeňkem Lukešem rád shodnu.

Rostislav Švácha