Začátek letošního léta zneklidnila zpráva, že se zřítila část původního domu, ve kterém byla populární cukrárna Myšák. Dům několikrát přestavovaný a nastavovaný byl v posledních patnácti letech zanedbáván a výsledkem realitních tahanic s pozemky za tímto domem a v sousední proluce bylo postupné chátrání, které vyvrcholilo v částečné demolici zadních traktů. Byla ponechána uliční zed’ s kubistickou fasádou, uliční trakt podporovaný touto a středovou zdí či spíše tím, co z ní zbylo.

Torzo budovy Myšáka po zřícení v polovině července 2006.

Před zahájením novostavby na volných plochách v sousedství byl zbytek domu zajištěn prostorovou ocelovou konstrukcí umožňující nejen hloubení jámy, ale i výstavbu nového domu, do kterého bude zbytek budovy zapojen. Ponechání fasády a uličního traktu bylo podmínkou při vydání stavebního povolení a je jen otázkou, zda to bylo pro investora břemenem v omezení dispozic, nebo to nakonec bylo úlevou při hledání nové podoby domu, kdy použití stávající fasády omezilo diskusi o tváři domu do Vodičkovy ulice.

Při nehodě počátkem léta pak patrně došlo k porušení středové zdi,.která je vždy bolestivým místem, nebot’ je prostoupena původními komíny, otvory s rovnými klenbami a dalšími úpravami od vysekaných drážek po zapuštěné instalace a ztenčené pilíře. Nehoda postihla i ponechané dřevěné stropy a střechu se zbytkem krovu, která pocházela z poslední úpravy ve dvacátých letech 20. století. Ze zbytku domu se stal zbytek ještě menší a jen díky solidnímu propojení do ocelové konstrukce nedošlo ke zřícení části uliční zdi.

Po zřícení byly některé konstrukce urychleně ubourány a objevily se spekulace o tom, že nelze vyloučit snahu o snesení celé fasády. Podezření z úmyslu uvolnit celou parcelu však nebylo příliš logické, nebot’ rozpracování zadních konstrukcí bylo v době nehody značné, a pokud bychom investorovi úmysl zbavit se zbytku domu přece jen chtěli podsunout, nebyl by k tomu vhodnější okamžik než v době zřizování jámy, kdy byla stavba patrně ohrožena nejvíce.

Následná diskuse v médiích otevřela veřejný zájem o osudy podobných staveb, ze kterých je ponechávána jen část. Zaslechli jsme názor, že pokud zůstane fasáda do ulice, jde vlastně o zachování památky, nicméně většina vyslovených názorů byla k takové metodě skeptická.

Aby nebyl všem bědám konec, došlo v Karlových Varech k podobné situaci, kdy investor po ohlášení stavební údržby vyboural stropy a vnitřní zdivo včetně části schodiště v domě čp. 472/17 /penzion Eboli/ a ponechal na místě pouze uliční fasádu s balkony a části sousedních zdí. Následně pak podal projekt pro zabezpečení stávajících konstrukcí, který je však svým obsahem stavbou nového domu a jeho propojením se sousedem tak, že novostavba se stane přístavkem domu sousedního. Věc vzbudila menší zájem než v prachu se hroutící zbytky Myšákovy, nicméně když se nad věcí zamyslíme, jde v zásadě o stejný princip jen s drzejším provedením.

Zanedbané domy se nechají patřičně dozrát a pak se v rámci neopravitelnosti začnou redukovat. Míra redukce je závislá na potřebách nových dispozic, a tak mnohdy z domu zbude zkomolená fasáda nebo nějaký zajímavý či těžko odstranitelný uzel. Postup u Myšáka se stal nesprávným ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zachování pouhého fragmentu domu a nebyla důsledně chráněna stavba celá. Dnešní stav, byt’ zachová iluzi opravené fasády a klamného pocitu, že se vlastně nic nestalo, je smutnou nedůsledností či úkrokem na nesprávnou stranu.

O tom, že takové řešení není ojedinělé, vypovídají kulisy domů na I. P. Pavlova a vrcholným číslem tohoto žánru je dnes již letitá kulisa domu v ulici Dukelských hrdinů proti Veletržnímu paláci, kde byla za ponechanou fasádou vybudována nová stavba s odstupem a jiným patrováním. Takové řešení se podobá myšlení okresního tajemníka ze severozápadního pohraničí, který nechával vybourat historické domy za mohutnými štíty a ponechával zde zdi s okny, kterými bylo vidět nebe. Potěmkinova vesnice se však zdála nedokonalá jeho nadřízeným, a tak se bludné myšlení spojilo a pro slavné májové dny vydalo své plody. Konečným řešením bylo omalování skel oken válečkem, který připomínal záclony a dojem mělo zlepšit několik barevných fleků nahrazujících květiny.

Fasáda po další fázi redukce hmoty, září 2006.

Zpět však do zlaté Prahy, opakování zmíněného postupu asi nehrozí, nicméně zachovávání zbytků staveb je oblíbené i nadále. Příkladem je torzo Ringofferovy továrny na Smíchově či Corso v Karlíně. V prvním případě pak byla výpůjčka postavena nově a možná i v posunuté poloze, v druhém bylo ponechání rezidua berličkou pro chabou invenci architektovu.

Z hlediska statiky a stavitelství je takové ponechání zbytků trochu pošetilý zvyk. Konstrukce, která byla součástí nějakého logického systému své doby, se najednou ocitá v pozici dekorace či konstrukce podporované novými konstrukcemi. Její přežití umožní jen složitá provizoria a podchycení. Většinou bývá poškozena stavební činností a ochuzení o původní hmotu i povrchy je zjevné. V minulosti bylo takové přestavění nemožné či možné jen omezeně, protože technické prostředky dovolovaly pouze podezdění v patě a opravu zednickým způsobem. Přestavba byla pojímána jinak. I mnohokrát přestavované kostely jsou spojkami mnoha konstrukcí s vkládáním nových kleneb stylově odlišných od otvorů ve stěnách, vkládány byly i konstrukce z jiných materiálů, nicméně vždy šlo o bourání jen toho, co bylo opravdu nepoužitelné nebo destruované. Úpravy se snažily zachovávat velké objemy zdiva a hmotných konstrukcí, a pokud byla budova poškozena vyhořením stropů, byly nové stropy vkládány podobným způsobem jako původní. Je samozřejmě známo zachování fragmentů z důvodu kultovních nebo proto, že nesly výtvarnou stopu starších etap, nicméně vždy docházelo k jakémusi sjednocení stavby do nového celku i technicky. Můžeme namítnout, že po staletí bylo používáno stejných či podobných materiálů nebo že se technika tolik neměnila, ale hlavním důvodem byly možnosti dopravní, protože doplnění stavby bylo vždy nákladné. To asi udržovalo stavitele starších dob v úctě k tomu, co již bylo postaveno.

Detail fasády, září 2006.

Dnes není technický problém odstřelit a následně vybagrovat celou čtvrt’ města a odvézt ji na skládku, a proto se jemnocitné zachování nějaké zdi může pokládat za památkovou péči. Památkovou péčí to však není, nebot’ památkově optimálním řešením je zachování stavby jako celku pokud možno v podobě konstrukcí příliš nezměněných a fungujících podle původního záměru. Takovému řešení však musí předcházet dlouhodobá údržba a péče, kdy relativně malé náklady umožní udržet konstrukce v dobré kondici.

Kultura drobné údržby a péče o nemovitý majetek je u nás však velmi slabá. Léta střídajících se totalitních režimů od hnědého přes národně pestrobarevný až po rudý nemohla vytvořit vztah k věcem a jejich zachování. Mnoho objektů se tak dostalo do stavu, kdy je zachování nemožné či neúměrně náročné. Toho pak využívají různí realitní kouzelníci a pod záminkou havarijních stavů domy likvidují. V Praze to mají oproti světovým velkoměstům snadnější, odpadá zde etapa vybydlování bezdomovci a bakuninskými bytovými družstvy nezávislé mládeže ve chvílích volna od domácího pohodlí. Není třeba ani užívat přistěhovalců, kteří dům po francouzském způsobu zapálí a parcela je do rána uvolněna. Tuto práci vykonaly různé bytové podniky a státní vlastníci nebo ji současně vykonávají různí bankrotáři a bílí koníci. Devastace nebo vybydlení je při tahačkách o majetek velice rychlá a cíl – odstranění stavby či ponechání trpěného zbytku – je na dosah ruky.

A Myšák, ten jen zopakoval to, co bylo řečeno mnohokrát. Pokračování na špatně založeném rozhodnutí o domu v památkové rezervaci nebo o budově chráněné, je vždy cestou k nejistému výsledku. Pokud není podmínka k zachování celku stanovena jako základ a je připuštěno postupné odřezávání stavby tzv. salámovou metodou, je konec zákonitě je neslavný. To není památkový fundamentalismus, ale věc technického rozumu. Je-li možnost zachování či opravení konstrukcí stavby jako celku, jsou technika i památková péče v souladu s hospodárností a s úctou k hodnotám vytvořenými předcházejícími generacemi.

Václav Jandáček