Pro4 je Alfons Mucha tak známý ve světě?

(Záznam vzpomínek Geraldiny Muchové proslovených na večeru Hovory o Praze 12. 6. 2002)
(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 1/2005)

Alfons Mucha

Nedávno mně někdo daroval knihu o Sáře Bernhardtové, kterou napsalo jedno z jejích vnoučat. Zajímavou knihu, kde je popsaná dost důkladně celá doba, kdy Alfons Mucha vytvořil pro ni ty slavné plakáty.

Když jsem dostala tu knihu do ruky, musím se přiznat, že první věc, co jsem udělala, bylo podívat se do rejstříku. Byla jsem dost zvědavá, co to vnouče píše o Muchovi. Ale v rejstříku jsem jeho jméno nenašla. Nejen to, v celé té knize není ani jednou zmínka o Muchovi – ta kniha byla napsána ve čtyřicátých letech, což je dost brzy po jeho smrti, a vůbec se tam neobjeví.

Toto Vám řeknu, abyste si uvědomili, jak brzy po své smrti byl Alfons Mucha v cizině zapomenutý. Já vím, že tady nikdy nebyl zapomenutý, ale v cizině po jeho smrti málo kdo o něm něco věděl. A přes to je dnes v celém světě jedním z nejznámějších českých malířů. Jak je to možné?

Za války se jeho syn Jiří, nevím přesně kde, ale asi na nějakých frontách, se setkal s jistým mladíkem, jménem Brian Reade, který byl v civilu kurátorem ve Victoria and Albert Museum v Londýně. Ti dva mladíci se spřátelili a asi při nějakém povídání museli mluvit o Alfonsu Muchovi, protože po válce, když byl Brian Reade zpátky na svém místě v muzeu, Jirka najednou dostal od něho zprávu, že chce pořádat přímo v muzeu výstavu Muchových plakátů, a jestli mu Jirka může poradit, kde by se sehnaly exempláře.

Dovedete si představit, jakou měl Jirka radost z té zprávy a okamžitě nabídl Brian Readovi všechny naše plakáty.

To bylo v roce 1960. To znamená za komunismu, což také znamenalo, že žádný soukromník nesměl nic pořádat na vlastní pěst. Prvním problémem bylo přesvědčit Briana Reada, že musí podat oficiální žádost o zapůjčení našich plakátů. On nemohl pochopit, proč soukromý majetek by nemohl být půjčený bez oficiálního povolení. A když konečně tu žádost podal, nemohl pochopit, proč to povolení nedostal. Zdejší instituce si řekly, že celá ta věc je jen pokus dostat naše plakáty do Londýna, odkud by se nikdy nevrátily. Smlouva nic neznamená, nemá žádný význam, a proč zrovna Muchu.

Ale Jirka měl v charakteru jednu velkou výhodu. On dovedl přesvědčit lidi, že to, co on chce dělat, je to, co oni sami chtějí. Někdy mu to dost dlouho trvalo, a někdy se mu to nepovedlo, ale on měl také obrovskou trpělivost. A nakonec trpělivost kombinovaná s talentem na přesvědčování zvítězila. A velká zásilka našich plakátů odjela do Londýna.

Ta výstava měla senzační úspěch. Jedním z důvodů ovšem bylo, že ty firmy, které vyrábějí kopie – to znamená pohlednice, kalendáře etc., se dozvěděly, že ti majitelé copyrightu (to jsme my) jsou zapečetění za železnou oponou. A ty firmy začaly vyrábět z Muchových motivů, na co si vzpomněly, a Londýn byl najednou plný Muchů. My jsme nedostali ani halíř, ale Jirka říkal, že to nevadí, že je to obrovská reklama zadarmo, a to mu také dalo nápad. On říkal, že nenechá ten moment zapadnout, naopak, že se bude snažit, aby Muchovy výstavy pokračovaly. Jiné galerie se dozvěděly o tom velkém úspěchu a samy projevily zájem.

Byli jsme zvědavi, jaká bude reakce tady na ten velký úspěch, zvláště jak bude reagovat Národní galerie a ministerstvo kultury, když uvidí, že ta velká zásilka se vrátí v úplném pořádku. Ale tady reakce nebyla vůbec žádná. Obě instituce to jednoduše ignorovaly. Ale to Jirku vůbec neodradilo. Naopak, on ihned kontaktoval sám ty galerie, které už projevily zájem, a začal jednat o dalších výstavách.

On sám nemohl nic financovat. Ti pořadatelé museli nějakým způsobem sami zaplatit pojištění a transport, což znamenalo, že šlo o výstavy menších formátů. Dalším problémem byl styk s těmi pořadateli. Na začátku to šlo přes korespondování, ale na konec bylo jasné, že to jednání musí dělat Jirka osobně, což znamenalo cestovat za nimi.

Jistě, někteří z Vás si budou pamatovat, co to bylo za byrokratickou otravu pořádat soukromou cestu do ciziny. Komunisté to přímo nezakázali, ale vymysleli k tomu co nejvíce překážek; například žádost o valuty, pozvání od příbuzných, povolení od zaměstnavatele a já nevím, co ještě, a nakonec strašně dlouho čekat, než se vědělo, jestli ta cesta bude povolená anebo nebude.

Jirka měl výhodu, že valuty nepotřeboval, protože moje matka, a po její smrti já, jsme se vždycky zaručily za všechny Jirkovy útraty, čímž byla jedna velká překážka odstraněna. On byl členem Svazu spisovatelů, což platilo jako zaměstnání, což znamenalo, že neměl žádného přímého zaměstnavatele, další překážka odstraněná. S pozváním samozřejmě neměl nikdy problém, jenomže později, když lidé začali ta pozvání falšovat, musela být razítkovaná od tamější policie.

V Londýně, na Metropolitní policii, to odmítli. Zdálo se jim divné, že starší paní chce razítko na dopis, ve kterém zve svého zetě na návštěvu. To znamenalo zkusit to ve Skotsku, v malém městě, kde nás všichni znali. Tam se jim to také zdálo divné, ale znali nás a razítko nám dali. Ovšem, to znamenalo, že pro každou Jirkovu cestu do ciziny někdo z nás tam musel být.

Jiří všude cestoval vozem; to mělo různé výhody. Například pro cestu vozem až do Anglie, bylo zapotřebí několik tranzitních víz, a ta tranzitní víza se skoro vždycky dala vyměnit za pobytová, anebo když to nešlo oficiálně, Jirka vždy někoho našel, kdo mu to zařídil. Ohromně mu pomáhala jeho znalost cizích řečí. A já vím, že tato znalost ho několikrát vytáhla z nepříjemné situace.

Zkrátka a dobře, Muchovy výstavy se začaly konat; menší výstavy v různých zemích, které Jirka pořádal na vlastní pěst.

Bylo nám jasné, že tady, těm státním institucím, se to nelíbilo, ale přes to mu to přímo nezakázali. A proč mu to nezakázali? Protože to doneslo tvrdou valutu.

Ovšem, aby ty valuty vůbec byly, Jirka musel přesvědčit ty firmy, které používaly Muchovy motivy, že Mucha je ještě v copyrightu. Ony pořád vymýšlely různé důvody, proč to platit nebudou. Ale řešení tohoto problému přišlo celkem náhodou. Totiž v roce 1954 když pustili Jirku z kriminálu, on začal hodně překládat. Romány a divadelní hry od několika předních anglických a amerických autorů z dvacátého století. Tenkrát v Londýně se hrálo několik velmi úspěšných muzikálů. Jirka znal ty autory, a dostal povolení ty muzikály překládat. Tady byly také hrané, a také s velkým úspěchem, a ti autoři přijeli sem se na ně podívat. A jeden z těch autorů přijel se svou ženou, která byla zaměstnaná v jedné prodejní galerii v Londýně, a která se zrovna rozhodla, že to už nebude dělat. Ona o tom mluvila s Jirkou, a Jirkovi napadlo, že by mohla vzít do ruky ten problém s Muchovým copyrightem. Ona s tím souhlasila, a celou dobu až do Jirkovy smrti se starala o Muchův copyright. Ta paní se jmenovala Sheila More, a samozřejmě, když s tím začala, ty firmy jí řekly, že platit nebudou. Ale Sheila měla v tom velké zkušenosti ze své práce v prodejní galerii. A nakonec stačilo, aby jedna z těch firem zaplatila, a oni sami začali dohlížet na ty ostatní.

Ale Sheila byla jenom část menšího kruhu lidí, které Jirka během času vytáhl kolem sebe. Diskrétní lidé v různých zemích, kteří byli ochotni ho ubytovat, anebo zařídit styk s majiteli galerií, anebo pomáhat s transportem.

Pamatuji se na jednoho z majitelů knihkupectví v New Yorku. Nad svým obchodem v 5th Avenue on měl galerii, a tam pořádal Muchovu výstavu. On byl spíš fanda než znalec, ale Jirkovi několikrát moc pomohl.

Kdo poznal Jirku, bude pamatovat, že on byl dost důvěřivý. To asi zdědil po otci, který ve svých pařížských ateliérech schovával peníze na denní spotřebu do malého šuplátka v nějakém kredenci. Každý věděl, kde ty peníze jsou, a každý měl k tomu přístup, a když on viděl, že je tam málo peněz, ihned další přidal.

Jirka, ve snaze probudit zájem o Muchovy kresby, se dostal do styku s několika nesvědomitými lidmi, kteří velice zneužívali jeho důvěřivosti. To byli lidé z prodejní galerie, kteří dobře věděli, že kdyby se jedna z Muchových kreseb objevila v aukční síni, Jirka by neměl v ruce nic, co by prokázalo, že jde o kradenou věc. Abyste si nemysleli, že všichni kradli, naopak, většina z nich mu pomáhala, ale je všeobecně známo, že to tak zvané Art Market (umělecký trh) nic jiného není než určitý druh mafie, a kdo je v tom zapletený, kryje všechny ostatní. Když se Jirka dostal mezi ně, mám dojem, že ho brali spíše jako nějakého obětního beránka. Ovšem, stačilo jim se dozvědět, s jakými potížemi a překážkami ty výstavy dělá, a pak ho velice obdivovali, že to vůbec dělá.

Tady lidé věděli, že Jirka je synem Alfonse Muchy, ale znali ho pouze jako spisovatele, a nikdo nemohl tušit, jak velkou část svého života on těm výstavám věnoval. Tady nebyla vůbec žádná veřejná zpráva o jeho výstavách, a lidem to začalo být podezřelé, že pořád jezdí na nějakou soukromou cestu do ciziny.

Bylo známé, že k nám chodilo dost cizinců, a časem se přece jenom dozvěděli, že tu a tam se vyskytne Muchova výstava v cizině. Ale později, když se lidé dozvěděli, že ty výstavy pořádá Jirka sám, začaly se hemžit o něm ošklivé fámy: že je asi vyslán dělat nějakou špionáž, anebo že je dvojím špionem; že to jinak není možné; a ty výstavy budou krýt to, co skutečně dělá. A že já, když to nevím, jsem jen nějaká naivka, která nevidí, co se děje kolem ní.

Jirka ty fámy ignoroval, a mně říkal, abych to také ignorovala. Ale mě to vadilo, zvlášť když jsem se dozvěděla, že ty fámy se začaly objevovat v různých zemích mezi českými emigranty.

Jirkovou hlavní starostí bylo udržovat zásobu valut. On měl někdy problém s vyhledáváním nové firmy anebo nových jednotlivců, kteří by byli ochotní používat Muchovy motivy pro své výrobky. A v sedmdesátých letech, když byla tak zvaná normalizace, začal mít problém s výjezdní doložkou.

Několikrát mu to odmítli, a nakonec to šlo tak daleko, že jediným řešením bylo, abych já jela obnovit matčin domek ve skotských horách a tam se nastěhovala, aby Jirka mohl podat žádost o návštěvu své ženy ve společné domácnosti ve Skotsku. Samozřejmě on málokdy zajel do Skotska, ale aspoň jsme se mohli sejít v různých zemích světa.

Jirka dlouho hledal japonského sponzora. Totiž, jednat s Japoncem není jen tak. Oni považují za nezdvořilé přiznat se, že vám nerozumějí, což znamená, že odpovídají takovým neurčitým způsobem, a na konci nevíte, jestli je něco dohodnuté, anebo není.

Nevzpomínám si, kde se Jirka dostal do styku s panem Doi. Velmi bohatý Japonec, majitel docela malé firmy, te si nevzpomínám, co vyráběli, ale hlavní věc, pan Doi se stal sponzorem Jirkovy první výstavy v Tokiu.

Tato výstava probudila obrovský zájem o Muchova díla, a následovala celá řada dalších výstav v různých japonských městech. Někdo nám říkal, že to byl československý velvyslanec v Tokiu, který upozornil zdejší instituce na ten velký zájem o Muchu v cizině. Jestli to byl on, nebo někdo jiný, prostě Národní galerie začala spolupracovat s Jirkou.

Následovala velká výstava v Grand Palais v Paříži, která pokračovala v Darmstadtu, a jistě některý z Vás si bude pamatovat na ty dlouhé fronty, až k tramvaji, když tato výstava konečně dorazila do Jízdárny Pražského hradu.

Pamatuji se, když jsme si jednou s mojí tchyní povídaly o Jirkovi. Ona mně vyprávěla, jak když byl úplně malý chlapec a někdo mu chtěl s něčím pomáhat, on vždy řekl „Jiří sám“. A vskutku, je to Jiří sám, který prosadil, aby se Alfons Mucha stal tak známým ve světě.

Přednáška byla proslovena v rámci cyklu Klubu Za starou Prahu, Městské knihovny v Praze – Obvodní knihovny v Praze 5 a Knihovny Národního muzea „Hovory o Praze“, jako jeho 303. pokračování, dne 12. 6. 2002 v přednáškovém sále Národního muzea na Václavském náměstí v Praze 1.
Zaznamenala, přepsala a jazykově upravila Helga Turková.