Zmrzačená architektura

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 2/2005)

Doménou módy není jen oblékání, vládla a vládne po staletí ve všech oborech lidského snažení, v umění i architektuře. Tón udávali odjakživa ti nahoře. I slavné selské baroko nebylo, jak je všeobecně známo, ničím jiným než napodobováním zámecké a městské architektury venkovskými zedníky a políry.

V druhé polovině 50. let 20. století určoval vkus drobných stavebníků strohý sloh nově budovaných sídlišť v oblastech rostoucích průmyslových center Ostravska a Mostecka. Modernizace staršího bytového fondu se stala vládním programem v letech akutní bytové krize. Po likvidaci soukromého sektoru nastoupila stavební a přidružená výroba cestu typizace výrobků. Třídílná okna ve dvou až třech velikostech či stavební „kování“ převážně v hliníku a bakelitu ovládly na desetiletí vnitřní trh nekritickým upřednostněním kvantity nad kvalitou. Státní výstavba odčerpala kvalifikované pracovníky na vládou sledované akce. Pro majitele drobných objektů byli k dispozici jen meloucháři o nedělích a svátcích. Na pomoc přispěchali zlaté české ruce. Dokázaly opatřit úzkoprofilový materiál z arzenálu vleklé rozestavěnosti sídlišť, kde se i po dokončení stavby válela spousta pohozeného železa, tvárnic a cihel. Z roxorových prutů vykouzlily cikcak svařované ploty, mříže a zvlášť oblíbené laminátové přístřešky nad vchodem do domu. Vysoká okna starších domů se vybourala k osazení betonového překladu pro široké třídílné okno. Pokud zůstaly na fasádě zbytky původních říms a štukových ozdob, byly likvidovány v druhé etapě, když se sehnaly finance a materiál na břízolitovou omítku. Aby nová hladká fasáda nebyla tak fádní, obkládala se okna keramickými dlaždicemi různých barev, pro zvýšení efektu i černými. Výjimkou nebyla ani malá zrcátka vkládaná nepravidelně do líce omítky. To vše bylo pýchou majitele zmodernizovaného domku a bohužel i vzorem pro napodobování závistivými sousedy.

Touha přizpůsobit venkovskou architekturu městskému modernímu slohu pronikla po jistém uvolnění politického tlaku na soukromý majetek počátkem sedmdesátých let 20. století i do zanedbaného pohraničí. Hlavně Pražáci zde začali skupovat neobsazené a opuštěné domky, aby si je upravili pro zimní nebo letní rekreaci. Vlna nevkusu a naprosté necitelnosti vůči venkovskému prostředí poničila zčásti nebo úplně staré horské napůl roubené chalupy i venkovské usedlosti. Zmrzačená architektura venkova a pohraničních měst je opravdu jen naší specialitou, se kterou se v sousedních zemích nesetkáme. Stavební úřady tam dbají na zachování historického obrazu obce a změnu fasády povolují jen zcela výjimečně s přísnými podmínkami pro stavebníka. Modernizace se u nich zaměřovala na úpravy interiérů a dovybavení objektu sociálním zařízením odpovídajícím komfortu městského bydlení.

Jistěže měli oproti nám výhodu v obrovském výběru potřebných prvků vyráběných v různých typech a velikostech, které byly běžně k dostání. Jejich města a obce si zachovala svou tvář a jsou chráněna jako historické celky i v detailu mnohem lépe než naše památkové solitéry, které nám už jen v televizním cyklu Šumná města představuje architekt David Vávra. Jak se možné, že jsme dokázali lehkomyslně promarnit tak ohromnou část našeho kulturního dědictví? Kdo nese vinu za zmrzačenou architekturu?

Zdeněk Dušek