Před dvěma sty lety - 17. dubna 1802 se narodil v rodině zámožného kolínského pekaře a obchodníka s vínem Vincenc Morstadt. Od útlého mládí nadaný kreslíř, samouk a po celý život pilný portrétista starobylého rázu českých měst a především své milované Prahy. Jako čtrnáctiletý student piaristického gymnázia maluje půvabný obrázek malebného zákoutí za kostelem svatého Jindřicha, zachycuje nejen všechny detaily architektury starých domů, ale i pouliční hemžení rázovitých postaviček staré Prahy na počátku 19. století. Jeho popisný rukopis mírně roztřesených čar nám umožňuje nahlédnout do atmosféry biedermeierovské společnosti, jejího maloměstského stylu s módními výstřelky dámských čepečků, dlouhých nadýchaných sukní a s elegancí šviháků oblečených dle pařížského stylu upnutých kalhot s tříčtvrtečními kabáty úzkých ramen a s vysokými cylindry. Kreslí neúnavně po celý život všude, kam byl za své služební kariéry soudního úředníka několikráte přeložen. Kreslířská vášeň ho neopouští ani v pozdním stáří, kdy žil po smrti manželky u své dcery na Malé Straně ve Valdštejnské ulici, kde také 19. února 1875 umírá. Svůj poslední pražský motiv dokončil jen několik dní před smrtí.

Bůhví kde se to nadání a nevšední píle v něm vzala. Dědeček pocházel z Bádenska a jako vojenský lékař ve službách Marie Terezie prošel s jejími pluky velkou část střední Evropy, než láska ke Kateřině Osvaldové, dceři kolínského měšťana, ukončila jeho putování. Usadil se v Kolíně a lékařská praxe mu záhy umožnila zakoupit několik domů na náměstí a hmotně zajistit oba syny. To umožnilo vnukovi Vincenci Morstadtovi studium na piaristickém gymnáziu, kde vliv Gelasia Dobnera přispěl k jeho vlasteneckému uvědomění. Dokončil právnická studia na pražské univerzitě a věnoval se soudní praxi. Tak jako byl pilným kreslířem, byl i svědomitým úředníkem. Jeho kresbičky vzbudily záhy pozornost redaktorů pražských časopisů. Hyllos, redigovaný Václavem Radomilem Krameriem a Janem Hýblem, je zveřejňuje ve zdařilých rytinách Jiřího Döblera nejen na svých stránkách, vycházejí o něco později i v nakladatelství Bohmanově na volných listech i v souborných albech, které se stávají výborným obchodním artiklem. Jistěže přispěl k jejich popularitě i soudobý zájem středních měšťanských vrstev o reprodukované umění. Bylo cenově přístupnější veřejnosti. Černobílé rytiny jsou kolorovány jak profesionálními malíři, tak i nadšenými diletanty, pro které se tato příležitost stává módní zálibou předbřeznové společnosti. Menší i rozměrnější formáty kolorovaných rytin v širokých paspartách uspokojivě nahradily v měšťanských domácnostech těžko dostupný originál a dodávají soudobému interiéru neodolatelný půvab. Pochopitelně měl Vincenc Morstadt značnou konkurenci z řad profesionálních malířů. Ale žádný z nich nezanechal tak velké množství dokumentárních, precizně provedených kreseb, jež by mohly směle konkurovat svou přesností i v nejmenším detailu pozdějším fotografickým vedutám, které v druhé polovině 19. století postupně vytlačují kreslíře na okraj obchodního podnikání v reprodukční technice. Ne nadarmo používal Morstadt při kreslení nezbytný dalekohled, umožňující přesné zobrazení vzdálenějších objektů a nepřístupných míst.

Morstadtovy kresby a jejich skvělé zpracování výbornými rytci jsou pro sběratele nejen uměleckým zážitkem, ale i historickým dokumentem doby, ze kterého mohou čerpat poučení památkáři i architekti při rekonstrukcích historických objektů, jejichž tvář změnila často i několikráte slohová vlna přestaveb. Morstadt zachycuje jako jedinečný žánrista věrný portrét architektury a společenského hemžení v pouličním ruchu městských interiérů, širokých náměstí i malebných uliček s rázovitými figurami řemeslníků i zvědavých návštěvníků obdivujících nádheru honosných paláců i zastrčených koutů chudinských čtvrtí. Zachytil pro nás nejen historickou Prahu, ale i Loket, Karlovy Vary, Trutnov a Hradec Králové, jejich širší okolí, které ho vždy lákalo bizarností svých přírodních scenérií a zřícenin v romantickém pohledu současnosti. Nevyhýbal se ani akvarelům a lavírovaným kresbám nepostrádajícím jemný nádech barevných odstínů. Přesto jeho doménou zůstává i nadále kresba, kterou zachytil někdy i na přímou objednávku vyžádané objekty. Spolupracoval s historikem V. V. Tomkem a snad i s Palackým, což posiluje jeho uvědomělé češství. Dožil se i jistého zklamání při upadajícím zájmu nakladatelů na konci své neobyčejně plodné umělecké tvorby, kdy vyhledává na Malé Straně náměty pro své kresbičky, které zachycuje spíš jen sobě pro radost a z lásky k městu, ve kterém vyrůstal. Projevuje ji tím, že celou svou uměleckou pozůstalost odkazuje Národnímu muzeu, kam ji jeho zeť, c.k. setník, po pohřbu na Malostranském hřbitově předává. Odtud však byl celý konvolut Morstadtových prací převeden v roce 1949 do sbírek Národní galerie v Praze.

Morstadtovu zásluhu v architektonickém a historickém portrétu Prahy nelze přehlédnout, i když její význam na čas potlačila dokonalejší fotografie. Nelze přehlédnout ani vlastenecký podtext jeho tvorby v dobách, kdy uvědomění v uměleckých kruzích teprve začínalo a které pomáhal šířit svým osobitým stylem v předbřeznovém ruchu české společnosti. Je smutné, že se ani při stoletém výročí jeho smrti nepodařilo osadit pamětní desku na domě, kde zemřel. Doba normalizace nebyla nakloněna oslavě těch, kteří se o Prahu zasloužili a zanechali jí nejen své dílo, ale i svou uměleckou duši. Na vděčnost jsme si u nás nikdy moc nepotrpěli. Snad by se to dalo ještě napravit.

Zdeněk Dušek