Přibližně před rokem se skoro v přímém televizním přenosu odehrálo ukázkové památkové drama. Zlotřilý investor záměrně nepřevzal od pošťáka ministerský dopis, takže se oficiálně nedozvěděl, že ministerstvo zahajuje řízení o prohlášení budovy, kterou se právě chystal demolovat, za památku. Během pouhých několika následujících dnů fingované, ale legální a právně nezpochybnitelné nevědomosti, které tak získal k dobru, dokázal s ledovým klidem zřejmého favorita souboje za dohledu televizních kamer a zkoprnělé veřejnosti využít k odbourání fasády oné budovy a stržení její nosné konstrukce, tak aby jakýkoliv další pokus o záchranu již pozbyl smyslu. Svou Mission Impossible tehdy podnikl čerstvý ministr kultury Václav Jehlička, který osobně přijel do Přerova demolici tzv. Komuny zabránit, ale protože se celý příběh neodehrával v americkém filmu, ale v českých reáliích, nedopadl jako Tom Cruise, ale jako sedláci u Chlumce.

Dům čp. 1601 na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice, jehož zamýšlená demolice a nahrazení novostavbou s věžovým akcentem byly konzultovány s památkovými orgány v roce 2006–2007.
Foto K. Bečková, březen 2008

Příběhy podobné průběhu demolice přerovské Komuny se odehrávají stále častěji, některé jsou již dokonány (např. obchodní dům Tesco v Liberci, parní mlýny v Plzni, sladovna v Praze-Podbabě…), jiné jsou očekávány (např. torzo budovy Pražské akciové tiskárny v Opletalově ulici, tři vily na Letné, Libeňský most) a některé, stále smělejší (!) prozatím majiteli jen zamýšleny (např. klasicistní dům čp. 9 na Smíchově vedle Švandova divadla, dům čp. 1601 na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice, Sochorova vila v Dvoře Králové). Nepíši však tyto řádky proto, abych se rozlítostnila nad každým jednotlivým příběhem samostatně, zkoumám jejich shodné rysy pro poučení a možná i nalezení principu, který by při dobré vůli bylo možné pro jejich záchranu uplatnit.

Společným jmenovatelem všech těchto politováníhodných příběhů je skutečnost, že se vždy týkají staveb, které nejsou samostatně zapsány jako kulturní památky. Některé se sice jako součást vyhlášené památkové zóny jisté elementární ochraně teoreticky těší, s tou je však v praxi často zacházeno jako s imaginární, v lepším případě proměnnou veličinou. skutečnost, že objekty nevládnou statutem kulturní památky, však ani v nejmenším ještě nemusí znamenat, že hodnotu kulturní památky v daný okamžik nemají. O jejich zapsání dosud nikdo nežádal, nebo se tak stalo příliš pozdě, až v okamžiku přímého ohrožení objektu. Kromě zřejmého nebezpečí z prodlení (viz příběh Komuna) se totiž ministerstvo kultury „účelovému“ či „nátlakovému“ prohlašování památek, jejichž bezprostředním podnětem by bylo odvrácení zamýšlené demolice stavby, brání.

Dům čp. 920 (původně Pražská akciová tiskárna) v Opletalově ulici. Majiteli bylo v roce 2006 povoleno ubourat dvorní části objektu, avšak uliční část s původní fasádou měla být zachována vzhledem k památkové ochraně budovy. V únoru 2008 však Ministerstvo kultury na žádost majitele z objektu památkovou ochranu sejmulo, neboť zbylé torzo již hodnoty, pro které byla budova v roce 2002 za památku zapsána, údajně nenaplňuje. Dalším krokem majitele bude nepochybně žádost o demolici. Exemplární příklad aplikace salámové metody pro uvolnění cenné parcely! Foto K. Bečková, březen 2008

Co tedy dělat? Bombardovat preventivně ministerstvo kultury žádostmi o zapsání dosud nezapsaných objektů za kulturní památku? Protože čas běží, estetické vnímání se vyvíjí a mnohé z toho, čeho bychom před desítkou let neželeli, dnes chceme chránit? Byla by to sysifovská práce bez velkého efektu. Ideální řešení je jiné. Bohužel naše společnost pro něj dosud není dost vyspělá. Přesto si jej dovolím směle vyslovit i s rizikem nepochopení a nevole od majitelů realit a jejich obhájců.

1. Vlastnictví objektu neznamená neomezenou moc nad jeho bytím a nebytím. Vlastník je nezpochybnitelným majitelem materiální stránky stavby, patří mu cihly a další stavební materiál, z nichž je dům postaven, patří mu pozemek, na kterém stojí, ale o duchovní význam stavby, má-li nějaký, se dělí s celou společností.

2. Každý objekt, který vznikl jako součástí historického sídla, je potenciální památkou, pochopitelně nejen sám o sobě, ale i jako součást kontextu svého okolí. Toto je třeba ve všech stavebních řízeních, v nichž se bude rozhodovat o podstatné změně vzhledu stavby, či dokonce o jejím zániku, vzít bez odporu, odmlouvání a pošklebků na vědomí jako samozřejmost a objekt podrobit novému nezávislému zhodnocení, z něhož vyplyne jeho aktuální (!) památková hodnota.

3. Demolici budovy, v níž bylo nesporně a objektivně při nezávislém aktuálním hodnocení identifikováno spektrum kulturních a památkových hodnot, nelze objektivně připustit. Mohou pochopitelně existovat případ od případu výjimky, které potvrdí pravidlo, avšak s demolicemi „zdravých“ památkově hodnotných staveb se lze smířit jen v případě, že společnost jako celek vědomě ustoupí od ideálů, které však dosud hrdě deklaruje jako součást své kultury a vyspělosti.

4. O náklady plynoucí z požadavku udržení duchovních hodnot objektu se musí společnost s vlastníkem jeho fyzické podstaty spravedlivě podělit. Neochota státu tak učinit či jiné zábrany jeho výkonných orgánů nesmějí být skrytou příčinou bagatelizace, či dokonce zániku kulturních hodnot.

Kateřina Bečková