Chrám sv. Mikuláše na Malé Straně patří k našim nejznámějším památkám. Ale i významné památky chátrají. Po zhruba čtyřiceti letech, které uplynuly od předchozí velké obnovy, je nutno fasády a střechy svatomikulášského chrámu opravovat znovu. Jedná se o natolik významnou akci, že, i když zdaleka není dokončena, stojí za pozornost.

Obnově kostela předcházela v roce 1998 oprava zvonice. To však byla zcela jiná akce. Zvonice sice tvoří s kostelem jeden architektonický celek, ale majetkově k němu nepatří. Od svého postavení je ve vlastnictví obce a ta ji také nechala v souvislosti s jejím zpřístupněním opravit. Zvolená koncepce nicméně předurčila způsob opravy fasád kostela.

Chrám sv. Mikuláše patří Arcibiskupství Pražskému. V roce 1993, kdy jej Arcibiskupství převzalo do přímé správy, byl ve stavu vyžadujícím neodkladnou celkovou opravu exteriéru i interiéru. Celkové náklady byly tenkrát odhadnuty na částku přesahující 100 miliónů korun. Začalo se restaurováním interiéru. K dnešnímu dni je až na výjimky dokončen interiér lodi. Vnitřek presbyteria s kupolí si na obnovu bude muset ještě počkat. Střechou totiž zatékalo a lépe na tom nebyly ani fasády. Poškozený balkón nad hlavním vstupem ohrožoval návštěvníky. V roce 2001 se proto práce přesunuly z interiéru do exteriéru. Začalo se obnovou západního vstupního průčelí, protože tam byla potřeba nejnaléhavější. Až do roku 2001 hradila veškeré opravy církev z vlastních prostředků. Teprve v průběhu opravy západní fasády pomohlo dotacemi hlavní město Praha. Stát zatím nepřispěl ničím. Nedostatek financí vedl mimo jiné k nutnosti rozdělit obnovu západního průčelí do tří etap, protože na provedení celého průčelí najednou nebyly peníze. Důsledkem toho se obnova nestihla v sezónně, po příchodu mrazů musela být přerušena a dokončovala se až na jaře roku 2002. To je potřeba vědět. Jednak, abychom ocenili výsledek, který je přes nepřízeň okolností výborný, jednak abychom si uvědomili, že žijeme ve společnosti, které je kulturní dědictví do té míry lhostejné, že necítí potřebu se dostatečně postarat ani o památku významu sv. Mikuláše. V roce 2002 se opravoval tambur kupole s lucernou, východní fasáda, sanktusník a jižní strana střechy. Oprava západního průčelí byla zadána jako ucelená stavba. Po jejím dokončení bylo na zbývající etapy vypsáno nové výběrové řízení na dodavatele. Západní průčelí opravovala společnost Reinex. Generálním dodavatelem zbývajících etap se stala společnost Konstruktiva - Konsit. Změnou dodavatele došlo mimo jiné i k rozdílům v provádění jednotlivých etap.

Přes potíže s financováním je obnově věnována mimořádná péče. V této souvislosti je nutno vysoce ocenit přístup technického odboru Arcibiskupství Pražského, jmenovitě obětavou práci pana Ing. Jaroslava Jelínka, který je technickým dozorem investora, a spolupráci správce kostela pana Ing. Marka Čihaře.

Součástí obnovy je rozsáhlý restaurátorský průzkum původní povrchové úpravy fasád a barevnosti. Předběžný průzkum a průzkum západního průčelí prováděl kolektiv vedený akad. sochařem Martinem Širokým a kolektivem. Tambur, lucernu a východní fasádu zkoumal kolektiv vedený ak. sochařem Jiřím Novotným a Ing. Petrem Justou. Průběžné výsledky jsou archivovány správou kostela a ve Státním ústavu památkové péče. Po dokončení celé akce, tedy po průzkumu a opravě zbývajícího jižního průčelí, se počítá s diskusí a s representativním publikováním výsledků. "Původní" omítky se dochovaly v překvapivě velkém rozsahu, který lze odhadnout na cca 70 % plochy. Povrchové úpravy jsou však téměř zcela zničené a nalézají se jen ve fragmentech. Přes rozsah průzkumů a mnoho významných nálezů se původní podobu fasád zatím nepodařilo upřesnit. Shoda není ani v interpretaci nálezů. Rozřešení se očekává právě po průzkumu jižního průčelí.

Mezi postavením západního průčelí (1674, respektive po roce 1700) a zaklenutím kupole (1751) uplynulo padesát let. O podobě fasád rozestavěného kostela nevíme nic. Podle výsledků průzkumů je možné, ne-li přímo pravděpodobné, že fasády byly při stavbě upraveny pouze nahrubo a definitivní úpravu dostaly až po dokončení kupole. Omítky na kupoli a v přízemí západní fasády jsou totiž shodné. Fasády byly v této době tvořeny ušlechtilou pohledovou omítkou, to znamená, že nebyly opatřeny krycím nátěrem. Omítka byla napuštěna olejem (fermeží), měla kletovaný povrch a obsahovala drcenou cihlu. Ta ji mohla dávat načervenalý nádech. Restaurátor Jiří Živný, který obnovu prováděl, ale považuje za možné nálezy interpretovat i jako záměrnou lazurní úpravu do mokré omítky. S největší pravděpodobností byla průčelí jednobarevná. Kamenné články měly krycí povrchovou úpravu, která je opticky sjednocovala s omítkovými partiemi. Po této "původní" úpravě následovala řada krycích vápenných nátěrů, které ovšem až na nepatrné zbytky zanikly při opravách ve 20. století. Pravděpodobně na sklonku 19. století byla v duchu tehdy módního názoru odstraněna povrchová úprava z kamenných konstrukčních prvků. Tato úprava pak přetrvala celé dvacáté století s tím, že kámen zčernal a z celku fasád se vyčleňoval nejen materiálově, ale i barevně.

Tím jsou naznačeny těžkosti volby koncepce památkové opravy. "Původní" stav nebylo možno obnovit mimo jiné proto, že jej neznáme do té míry, abychom jej mohly rekonstruovat. Na průčelí jsou úpravy 19. století (původní sochařská výzdoba byla v 19. století zčásti vyměněna za kopie). Dochovaný vzhled trvá již více než sto let a je zažitý. V neposlední řadě je nutno připomenout technologické a finanční problémy, které z rekonstrukce barokního stavu činí nereálnou úvahu. Na druhé straně nebylo možné fasády pouze konzervovat v dochovaném stavu. Část omítek dožila, na fasádách se vyskytovaly problematické cementové vysprávky z posledních oprav a povrch bylo nezbytné celkově ošetřit. Velkou závadu činily druhotně obnažené a zčernalé kamenné prvky, které pohledově deformovaly geniální umělecké dílo, jakým průčelí sv. Mikuláše jako celek bezesporu je.

V této situaci je obnova založena na kompromisu. Cílem bylo co nejvíce respektovat dochovaný výraz. Pouze lokálně došlo ke korekcím ve prospěch "původního" řešení. Maximální snaha je věnována ochraně a zachování původních omítek a dochovaných fragmentů historických povrchových úprav. Konzervované staré omítky a opravené plochy jsou sjednoceny novou vápennou vrstvou, která má charakter pohledové omítky a je pod dohledem restaurátorů nanášena v rozdílné tloušťce v závislosti na charakteru podkladu (dochovaný původní povrch, opravy, hladké plochy, plastické doplňky). Fasády z pohledové omítky, tedy fasády bez krycího nátěru, nejlépe odpovídají jak tomu, co zatím víme o barokním řešení, tak zažitému výrazu. Individuálně se přistupuje ke obnově povrchu kamenných článků. Od lazurní úpravy sochařských součástí fasády až po rekonstrukci krycí povrchové úpravy v místech, kde by presentace byla materiálu na závadu. To se týká například profilů říms a dalších tektonických článků. Citlivost zvoleného řešení vynikne ve srovnání s nešťastnou úpravou fasád vedlejšího profesního domu, u níž si investor ke škodě věci prosadil krycí nátěr.

Způsob obnovy provází živá až vzrušená odborná debata. Je třeba si uvědomit, že zvolený způsob obnovy má - přinejmenším teoreticky - více alternativ. Od konzervování, případně restaurování dochovaného stavu až po rekonstrukci zaniklého barokního stavu. Někteří odborníci by například dali přednost více barevnému řešení. Odrazem tohoto názoru je skutečnost, že po dokončení obnovy tamburu byla na žádost Vědecké rady ředitele SÚPP jeho fasáda uměle patinována, aby byla živější. Objevují se také názory, které nevnímají vynikající architektonické dílo jako celek, ale všímají si pouze tzv. kamenosochařských prvků vytržených z kontextu fasády. Nadřazování nahodilého materiálového řešení nad výtvarnou podstatou je stále ještě živé, o čemž výmluvně svědčí množství takto zmrzačených památek. Odborná diskuse, která obnovu chrámu sv. Mikuláše provází, je v jistém ohledu důležitější, než obnova sama. Příklad významné realizace totiž bude mít širší dopad a ovlivní postup i při obnově jiných památek. Koncepce zvolená v případě zvonice chrámu sv. Mikuláše a následovaná při obnově vlastního kostela je z tohoto hlediska zásadní ve třech směrech: Dochovaný stav je chápán jako významná a chráněná hodnota. To je opakem teze, že úkolem památkové péče má automaticky být rekonstrukce některého ze zaniklých stavů historických. Druhou podstatnou věcí je chápání fasády jako architektonického celku s tím, že jednotlivosti se musí tomuto celku podřídit. To je protikladem přístupu, který akcentuje jednotlivosti vytržené z kontextu, například sochy nebo prvky zhotovené z určitého materiálu, bez ohledu na celek. Třetí zásadní skutečností je snaha o přiměřenou historickou věrohodnost. To je protikladem hned dvou rozšířených protichůdných přístupů. Jednak tendence k nepodloženým rekonstrukcím, jednak relativismu, který odmítá přijmout kontext jako doklad.

Ještě poznámku na závěr. Kulturní dědictví je širší pojem než historická architektura. Základním předpokladem zachování památek je jejich přiměřené využití. S ubývajícími věřícími přibývá kostelů, které se zdají z pastoračního hlediska přebytečné. Problém se týká i centra Prahy, včetně chrámu sv. Mikuláše. Kdysi hlavní farní chrám Malé Strany je od srpna 1992 bez kněze, má laického správce a bohoslužby se v něm konají jednou ročně na sv. Mikuláše. Hrozí mu, že se časem stane mrtvou turistickou a filmařskou atrakcí.

Miloš Solař