Zmrtvýchvstání Mariánské Týnice

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 3/2003)

První písemný záznam o Týnci z roku 1186 vypovídá, že se zde zastavovali kupci na cestě přes Kralovice do Prahy. Ale již předtím zde stál nepochybně opevněný dvorec, jehož poslední majitel Roman z Týnce postoupil celý svůj majetek včetně lesů cisterciáckému klášteru v Plasích. Podle poutní kaple zasvěcené Panně Marii se později začalo říkat obci Mariánská Týnice.

Mariánská Týnice kolem roku 1950. Zřícená kopule je kryta dřenou stanovou konstrukcí

Během husitských válek byla obec zpustošena a kaple pobořena, až koncem 15. století ji plasský opat Adam znovu postavil a rozšířil. Stejnou zkázou byla postižena i za války třicetileté, ale už hned po uzavření Vestfálského míru na jejím místě staví opat Jakub Vrchota z Rozenvertu kostelík s cílem vybudovat zde významné poutní místo. Jeho záměr pak převzal a začal uskutečňovat ve velkorysejším měřítku opat Ondřej Trojer, rodák z blízkých Kralovic, výborný hospodář a lokátor mnoha okolních obcí (Ondřejov, Trojany). V roce 1680 dokázal ekonomicky moudře využít potlačeného selského povstání proti církevní vrchnosti. Odsouzenci byli potrestáni robotním závazkem při stavbě nového opatství v Plasích a na rozšíření mariánskotýneckého kostela. Krom toho museli za trest vysadit lipovou alej z Týnce do Kralovic. K novému kostelu dal opat přistavět kryté ambity s budovou pro duchovní a povýšil Mariánský Týnec na proboštství.

Jeho nástupce ambiciózní opat Eugen Tyttl z Dobříše se odhodlal postavit mnohem větší chrám, který by přitahoval věřící z plzeňského kraje podobně jako Svatá hora u Příbrami. Nový objekt měl být architektonickým skvostem s mohutnou kopulí, která se měla stát dominantou širokému okolí. Stavbu projektoval slavný architekt Giovanni Santini – Aichl, který působil ve službách plaského kláštera nejopzději od roku 1707 a stavbu řídil Ondřej Kondel z Bítova, který současně působil pod Santiniho vedením v Plasích. Základní kámen novostavby kostela byl slavnostně položen 2. července 1711. Stavba ovšem pokračovala velmi pomalu. V roce 1723, kdy Santini umírá, byly dokončeny jen základy kostela a část ambitů. Po Santiniho smrti se pravděpodobně ujímá dokončovacích zmíněný polír Ondřej Kondl. Kostel byl dokončen roku 1751, sousední probošství pak až 1764. Vnitřek chrámu byl bohatě pokryt freskami od Františka Noseckého. Ambity ohraničující rajský dvůr byly vyzdobeny freskami Josefa Kramolína. Hlavní oltář ze sliveneckého mramoru se sochou Panny Marie z počátku 16. století byl mistrovským dílem neznámého autora.

Sláva Mariánské Týnice však netrvala dlouho. Dekretem císaře Josefa II. z roku 1785 byl klášter a kostel v Mariánské Týnici zrušen, hlavní oltář přestěhován do Příbrami a socha Zvěstování Panny Marie je v kostele v Kralovicích. Ostatní výzdoba byla rozchvácena nebo zašantročena a to co zbylo, podléhalo postupně zkáze. Majetek cisterciáků převzal náboženský fond a záhy jej prodal podnikateli Justiniusovi, který zde hodlal zřídit přádelnu. Z úmyslu sešlo a dalším spekulativním prodejem hrozil objektu osud ještě neradostnější. Obrat k lepšímu nastal, když v roce 1826 koupil celé plasské panství Klement Václav Metternich. Objekt alespoň sloužil jako seník a pomocné hospodářské budovy.

Katastrofou bylo stržení měděné krytiny kostelní kopule během první světové války. Panští úředníci ji použili na výrobu nových kotlů do plasského pivovaru. Zatékání, sníh a led postupně rozrušovaly klenbu kopule, která se za zimní nepohody v lednu roku 1920 téměř ze tří čtvrtin zřítila a z nádherné fresky představující adoraci mariánského kultu zbylo jen torzo.

Tragédie zanedbané památky pobouřila a postupně i aktivizovala veřejnost. Nespornou zásluhu na její záchraně má plzeňský architekt ing. arch Hanuš Zápal, rodák z Kralovicka, který od počátku stál v čele Spolku pro záchranu Mariánské Týnice a řídil zabezpečovací práce. Stát dokonce poskytl spolku malou subvenci a vyslal četu vojínů, aby pomohli s odstraňování trosek zřícené kopule. Poválečná doba nebyla příznivá a finanční prostředky se scházely většinou jen z darů institucí a jednotlivců. Na místě bývalé kopule postavil arch. Zápal ochranný dřevěný kryt pokrytý zinkovým plechem. Presbyterium bylo od hlavního chrámu odděleno provizorní dřevěnou bariérou, byl zde instalován oltář ze Zrcadlové kaple pražského Klementina a postupně pečlivě opraveny porušené fresky. Restaurovány byly také ambity. Zcela obnoven byl sál velkého refektáře se zachovanou nástropní freskou a celý objekt proboštství, do kterého instaloval vlastivědný kroužek po roce 1950 muzeum Kralovicka, později zahrnuté do správy muzea okresu Plzeň-sever.

Současný stav po obnovení kopule a osazení lucerny

V padesátých letech se práce téměř zastavily, nezbytná údržba se prováděla jen občas formou dobrovolných brigádníků, ale i tam bylo zapotřebí financí na zakoupení potřebného materiálu. Tyto práce podporoval plzeňský arciděkan, který přispíval penězi a bezplatným ubytováním dělníkům. Když Mariánská Týnice přešla v roce 1959 do správy Okresního národního výboru, začaly další naléhavé rekonstrukční práce, které se zájmem sledoval při svých četných návštěvách arch. Zápal. Bez jeho nesmírné obětavosti a odborné pomoci, kterou více než třicet let nezištně poskytoval, a to i v době, které nebyla opravám církevních památek nakloněna, by se záchrana Mariánské Týnice snad ani nepodařila.

Architekt Hanuš Zápal vykonal pro svůj rodný kraj záslužnou práci, kterou můžeme ocenit až dnes, kdy Mariánská Týnice září opět v plné kráse. Její kopule, kterou vyzdili tradičném způsobem kralovičtí zedníci , dominuje opět krajině, tak jako před 230 lety, kdy byla stavba dokončena. Ne jejím vrcholu stojí opět původní osmiboká lucerna vysoká přes pět metrů, vytesaná ze solidních žulových kvádrů, která byla po roce 1920 usazena do trávníku vedle budovy proboštství. Svojí mohutností a váhou vzbuzovala obdiv laiků i architektů nad technickou zdatností barokních stavitelů a šikovností jejich zedníků a kameníků. Kdo měl možnost porovnat stav Mariánské Týnice v padesátých letech bude při setkání s obnoveným objektem příjemně překvapen. Uvidět ten zázrak na vlastní oči stojí za námahu.

Rovněž kralovický kostel sv. Petra a Pavla, renesančně rozšířený v roce 1581 Florianem Gryspekem, kterému město zastavil na čas plasský opat, stojí za prohlídku. V přistavěné kapli je krypta ve které leží zachovalé mumie Gryspeků, jejichž vláda v Kralovicích skončila tragicky po Bílé Hoře a statky na blízkém Kaceřově byly císařem konfiskovány. O zanedbaný stav hrobky a důstojné uložení mumií do skleněných rakví se zasloužila koncem osmdesátých let 19. století kněžna Pavlína Metternichová, duchaplná, vzdělaná dáma, velká obdivovatelka Smetanova. V kostele je možné shlédnout krásný renesanční epitaf rodu Gryspeků a vzácnou sochu Panny Marie přenesenou z Mariánské Týnice.

Stejnou nádheru barokní architektury nabízejí i nedaleké Plasy, které patřily téměř 640 let cisterciáckému řádu. Uměnímilovní opatové zaměstnávali vynikající stavitele a umělce baroka, byli skvělými kolonizátory a dobrými hospodáři, kteří si přepych mohli dovolit a dobře zaplatit. Kromě objektů prelatury a zámku je pozoruhodný též kostel sv. Václava na přilehlém hřbitově, původně gotický, později rozšířený barokní přístavbou. Dnešní podobu mu vtiskl poslední majitel panství kníže Klement Václav Metternich. Ke kostelním dveřím vede dvouramenné schodiště, pod nímž je vchod do metternichovské hrobky, kam bylo také v roce 1859 uloženo kancléřovo tělo.

Obnovená Mariánská Týnice se opět stává kulturním střediskem kraje. Pořádají se zde koncerty vážné hudby a příležitostné výstavy. Opět se jistě stane vyhledávaným cílem mnoha dnes již motorizovaných poutníků a uměnímilovných výletníků jednadvacátého století.

Zdeněk Dušek