Lev pouštní – nazývaný králem zvířat – provází českou historii od třináctého století. Současná zoologie vládnoucí roli lva v říši zvířat poněkud zlehčuje a označuje ho za nesmírného ospalce. To ovšem nic nemění na tom, že lev je zvíře vládnoucí v pražských ulicích, o čemž hodláme čtenáře dalším textem a fotografiemi přesvědčit.

Sochaři znázorňují svými díly téměř výhradně lví samce. To souhlasí s patriarchálním uspořádáním lví smečky, ve které vládne samec dlouhý asi metr a půl, vysoký až devadesát centimetrů, s ocasem dlouhým osmdesát centimetrů a s hmotností kolem dvou set kilogramů. Menší samice loví kořist, z níž vládce smečky přednostně ujídá první sousta.

Lvi opouštějící ateliéry sochařů se rozbíhají do budov, na nádvoří, do ulic a náměstí a šplhají se i na fasády či střechy domů, aby zde stojící, panáčkující, sedící i ležící zůstali trvale zakleti do svých kamenných, bronzových i dřevěných podob. V dalších odstavcích jsou informace o plastikách lvů samostatných, ve dvojicích (smečkách) i lvů v sousoších (skupinách) řazeny podle doby vzniku. Do textu nejsou zahrnuti lvi státních znaků, reliéfy lvů, gryfy, sfingy a další bájná stvoření se lví hlavou nebo tělem.

Lvi na mosteckých věžích

Staroměstská mostecká věž, leckdy označovaná za nejkrásnější gotickou věž střední Evropy, vznikla v letech 1380–1400. Je dílem Petra Parléře a jeho pražské huti. Plastiku lva posadil Petr Parléř na východní průčelí věže, nad hlavy panovníků a pod nohy světců (obr. 1). Lev jako by se v přítomnosti tolika slavných osobností cítil nesvůj. Leží na fasádě věže v její vertikální ose celý schoulený. Možná, že je ještě polekán z opakovaných středověkých bojů na Karlově mostě, či je nespokojen s neúměrně velkou hlavou, kterou mu sochař vytvořil. Nová doba překryla sochu ochrannou sítí proti holubům. Původní lev od P. Parléře byl na Staroměstské mostecké věži nahrazen kopií z umělého kamene a originál, na kterém jsou ještě patrné zbytky polychromie a zlacení, je vystaven v Lapidáriu Národního muzea. V listopadu roku 2006 byla první kopie lva spolu se sochami císaře, krále i světců podruhé nahrazena přesnou, tentokrát pískovcovou kopií.

Obr. 1. Lev ze Staroměstské mostecké věže.

Útvar Malostranských mosteckých věží je tvořen jako stavebnice ze tří částí. Nejstarší je tzv. Juditina věž, v podstatě románská, která chránila vjezd na Juditin most již ve 12. století; věž byla přestavěna v roce 1591. Bránu k Juditině věži nechal přistavět Václav IV. ve století 14. Vyšší věž byla postavena za vlády husitského krále Jiříka z Poděbrad v roce 1464. Malostranské mostecké věže s bránou tedy do současné podoby vyrůstaly v průběhu čtyř století.

Malý kamenný lev, usazený na pravé konzole východního průčelí brány mezi menší a větší věží, zde sedí již šest století (obr. 2). Plastika ve výšce dvou metrů není žel příliš výrazná a je možno ji z dlažby Karlova mostu snadno přehlédnout.

Obr. 2. Malý lev z pravé konzoly brány Malostranské mostecké věže.

Lví smečky v ulicích Prahy

Lvi z Lapidária

Jedna z pražských lvích smeček sídlí v Lapidáriu Národního muzea na Pražském výstavišti v Praze 7, v expozici českého kamenosochařství 11.–19. století. Jde o první dochované volné sochařské dílo v českých zemích od neznámého autora, datované do první třetiny 13. století. Dva malí kamenní lvi stojí se zdviženými hlavami a otevřenými tlamami patrně vyjadřujícími řev na kamenném bloku (obr. 3). Celková dispozice skulptury má tvar krychle s rozměrem strany devadesát centimetrů. Lvíčci pocházejí z bývalého starého kostela sv. Jiří na kouřimském hradišti, proto jsou nazýváni Kouřimskými lvy a jaksi podomácku miláčky Lapidária. Plastika sloužila v Kouřimi jako podstavec kazatelny nebo křtitelnice. Dokládají to zploštělá a propojená temena lvích hlav a do stejné výšky vystupující nástavce nad zadní částí těl – plochy pro uložení další nástavby.

Obr. 3. Kouřimští lvi. Nejstarší kamenná plastika lvů v Čechách je v Lapidáriu Národního muzea.

Lvi na Leopoldově bráně

Leopoldova brána, postavená před rokem 1670, uzavírala vnitřní část opevnění Vyšehradu. Bránu zbudoval podle vlastních plánů stavitel Carlo Lurago (Karel Luragho) ve slohu severoitalské pevnostní architektury z období raně barokního klasicismu. Bylo to v době vlády císaře Leopolda I. (vládl v letech 1657–1705), kdy na území Čech kupodivu neválčily cizí armády, ale „pouze“ propuklo v roce 1680 selské povstání se související známou popravou Jana Sladkého-Koziny (1695).

Vnější průčelí brány bylo ozdobeno plastikami od sochaře Giovanni Battisty Allia, ke kterým náleží také dvojice lvů, ležících napříč na bocích štítu věže, s hlavami obrácenými k cestě do pevnosti (obr. 4).

Obr. 4. Jeden ze dvou lvů na Leopoldově vyšehradské bráně.

Pár lvů hlídá Rudolfinum

Malé náměstí Jana Palacha na předmostí Mánesova mostu obklopují ze zbývajících stran tři veliké budovy. Na straně východní je to známé Rudolfinum, novorenesanční stavba, která byla zahájena v roce 1884. Budova byla řešena architekty J. Zítkem a J. Schulzem. Přední část budovy byla předurčena hudbě, zadní výtvarnému umění. Stavbu zadala Česká spořitelna a zaplatila za ní dva miliony zlatých. Skutečné využívání budovy bylo však ve 20. století ovlivňováno politickou situací. V době první republiky, v letech 1927–1928, byl objekt rekonstruován pro potřeby parlamentu; v období Protektorátu Čechy a Morava proběhla další rekonstrukce umožňující zde činnost Německé filharmonie; po skončení druhé světové války vrátila poslední rekonstrukce Rudolfinum opět umění.

Dva lvi hlídají budovu před bočním průčelím do ulice 17. listopadu (obr. 5). Vytesáni jsou z hrubozrnného pískovce v nadživotní velikosti (téměř dvojnásobné) a sedí po stranách horní části schodiště. Lvi sedící na zadku a zadních tlapách s předníma nohama ve svislé poloze hledí kolmo do ulice. O velikosti tohoto páru lvů je možno si udělat určitou představu z průměru kořenu jejich ocasů, který je přes dvacet centimetrů. Autorem strážců bočního vchodu do Rudolfina je sochař Bohuslav Schirch (1845–1901). Přes německou podobu příjmení jde o českého sochaře, který se podílel na sochařské výzdobě Národního divadla, Národního muzea, vytvořil Hálkův pomník na Karlově náměstí, známou jezdeckou sochu krále Jiříka z Poděbrad umístěnou v Poděbradech a další díla.

Obr. 5. Mohutní strážci postranního vchodu do Rudolfina.

Lvi ze vstupní haly budovy České akademie věd

Impozantní budova České akademie věd na Národní třídě, proti níž je situována skleněná budova Nové scény Národního divadla, vznikala po částech. První část byla postavena v letech 1858–1961, část druhá následovala v letech 1894–1896. Dva bronzoví lvi, stojící po stranách schodiště vstupní haly (obr. 6) jsou dílem Josefa Václava Myslbeka (1848–1922). Sochař J. V. Myslbek byl zakladatelskou osobností moderního českého sochařství. K jeho nejznámějším dílům náleží bronzové sousoší sv. Václava na Václavském náměstí a čtvero kamenných sousoší z parku po pravé straně kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, přemístěné sem z obou předmostí Palackého mostu po jeho velkém poškození bombami při leteckém náletu na konci druhé světové války.

Pár lvů v budově akademie věd je dílo realistické, v životní velikosti, a s bronzovým podstavcem. Lvi stojí nad čtrnácti stupni mramorového schodiště, na podstavcích ze stejného materiálu, s hlavami obrácenými ke vstupním dveřím a pohlížejí na příchozí nebo za odcházejícími osobami. Vnější přední nohy lvů stojí na kouli o průměru dvaceti pěti centimetrů.

Obr. 6. Nad schodištěm vstupu do budovy České akademie věd stojí dva bronzoví lvi, tento je při pohledu zdola na levé straně.

Lvi v Rytířské ulici

Na Starém Městě pražském sídlí na fasádách objektů v Rytířské ulici čtyři menší lvi. Dva z nich se nacházejí na budově Staroměstské tržnice. Průčelí bohatě zdobené budovy, situované podél ulice, má tři vchody. Nad portály bočních vchodů jsou tympanony, jejichž vrcholy zdobí barevné městské znaky. Za každým znakem sedí po způsobu panáčkujícího zajíce lev a předními tlapami ho přidržuje. Takto ztvárnění lvi mají výšku jednoho metru (obr. 7).

Obr. 7. Lev nad tympanonem jednoho z vchodů do Městské tržnice v Rytířské ulici.

Další dvojice lvů na Rytířské ulici vytváří velmi zdařilé domovní znamení nárožního domu U Dvou červených lvů v Rytířské ulici 27 a v ulici Melantrichově 1, postaveného podle návrhu stavitele M. Hausknechta v roce 1825 ve stylu pozdního klasicismu. Dřevěné plastiky lvů ležících na taktéž dřevěných zídkách (obr. 8) jsou hlavami obráceny kolmo do ulice. Lev na domu v Rytířské zírá směrem k Můstku a druhý k Nosticovu divadlu. Plastiky jsou usazeny nad výlohami obchodů v přízemí, ve výšce čtyř metrů.

Obr. 8. Lvi na obrázku jsou domovním znamení domu U Dvou červených lvů.

Domovních znamení se lvy bývalo v Praze celkem dvacet devět, ale převážně to byly reliéfy a malby. Štuková plastika lva se nachází na domu U Minuty (viz další text) a plastikami ze dřeva jsou pouze lvi z Rytířské ulice. Těla těchto lvů mají nátěr provedený červenou nenápadnou barvou. V první polovině 20. století byla domovní znamení při opravě okapu z fasády domu sejmuta a bylo na ně jaksi zapomenuto. Jednoho ze lvů objevili památkáři v roce 1955 při úpravě přízemní části fasády domu, druhý se nenašel. Tak byl „zaběhlý lev“ nahrazen dílem současného řezbáře Pavla Janáka. Oba pak byli opět usazeni na svá stará stanoviště a jsou od sebe zcela k nerozeznání.

Lví smečka u kašny před Karolinem

Komplex budov Karolina byl vytvářen od gotiky až po 20. století. V roce 1383 daroval Václav IV. někdejší Rothlevův dům Karlově univerzitní koleji. Barokizaci budov Karolina uskutečnil v roce 1718 známý architekt František Maxmilián Kaňka (1674–1766); od roku 1946 byla prováděna adaptace komplexu pro účely Karlovy univerzity Jaroslavem Fragnerem.

K úpravě vnějších prostorů před Karolinem byla na konci Ovocného trhu zřízena kruhová kašna. Za obrubníkem kašny jsou na nízkých podstavcích symetricky umístěni tři statní kamenní lvi ve skoku. O jejich autorovi a době vzniku informuje signatura na boku jedné z plastik: „S. Hanzík. 75“. Sochař Stanislav Hanzík (nar. 1931) vytvořil lvy z leštěné hudčické šedomodré žuly podle návrhu svého učitele Vincence Makovského a vybavil je mohutnými drápy a rozštěpenými ocasy (obr. 9). K instalaci soch lvů došlo až po smrti obou umělců.

Obr. 9. Z kašny před Karolinem se chystají seskočit tři lvi.

Pachtův palác hlídá také pár lvů

Státní nemovitou kulturní památku, rokokový Pachtův palác, byl postaven pro hraběte Huberta Karla Pachtu z Rájova v šedesátých letech 18. století. Před palácem je čestný dvůr a do dvora se prochází průjezdem bývalého klasicistního Pachtova činžovního domu, který byl postaven v roce 1836 stavitelem Janem Maxmiliánem Hegerem. Celý areál Pachtova paláce a Pachtova domu, podařeně renovovaný počátkem tohoto století (v roce 2005 byla stavba označena za stavbu roku), zabírá poměrně rozsáhlou plochu ohraničenou ulicí Na Zábradlí, Anenským náměstím, ulicí Stříbrnou, Náprstkovou a Karoliny Světlé. Do ulice posledně jmenované směřuje průčelí Pachtova domu čp. 208, jehož průjezdem se vchází na čestný dvůr před Pachtův palác.

Pár lvů z Pachtova domu má stejnou dispozici jako lvi před Rudolfinem, odlišují se však od nich tím, že sedí na zadku, v průjezdu domu (obr. 10). Jsou také menší – v životní velikosti, výška temen hlav je sto třicet centimetrů od podlahy. Sochy nechal dopravit do objektu, krátce po jeho dokončení, nový majitel pravděpodobně z Francie. Podrobnější údaje o tomto páru lvů nám současní majitelé komplexu neposkytli.

Na jižním schodišti Pachtova paláce je ještě původní sousoší chlapce se lvem, pocházející patrně z ateliéru Ignáce Františka Platzera v rámci rokokové přestavby celého stavebního komplexu.

Obr. 10. Pár lvů před čestným dvorem Pachtova paláce.

Lvi samotáři

Lev na rohu domu U Minuty

Dům U Minuty vznikl ze staré gotické stavby situované na rohu Staroměstského a Malého náměstí. Na počátku 17. století byla jeho fasáda ozdobena sgrafity, která představují antické a biblické výjevy, a je zde též alegorie Ctnosti. Na konci 18. století byla v domě lékárna U Bílého lva. Z doby provozu lékárny je zde, orientovaná ke Staroměstskému náměstí, štuková socha lva, která byla patrně domovním znamením. Na rohu domu se nachází ve výši oken prvního patra konzola a ve zdi mělká nika. Lev stojí na konzole na zadních nohách, zády se opírá o stěnu niky. Před lvem je pařez (nebo balvan) a na něm oválné zrcadlo (kartuš). To lev přidržuje přední levou tlapou v jeho horní části, pravou tlapou pak zdola.

Kamenný strážce Pražského hradu

Pomník nazývaný „Český lev“, z roku 1852 (obr. 11), je dílem Josefa Maxe (1804–1855). Josef a jeho bratr Emanuel (1810–1901) byli v polovině 19. století významnými pražkými sochaři (podíleli se mimo jiné též na výzdobě Karlova mostu).

Plastika dvouocasého lva se svatováclavskou korunou na hlavě vznikla k poctě hrdinů z let 1848 a 1849. Lev leží na masivním pískovcovém podstavci tvaru kvádru s půdorysným rozměrem čtyři a půl na jeden a půl metru, o výšce jeden a půl metru. Sokl by již vyžadoval částečnou opravu. Tento lev měl osud podobný některým jiným pražským pomníkům. Pražané jaksi nevěděli kam s ním. Plastika stála původně na novoměstských hradbách, po jejich zboření byl pomník přemístěn do Poříčského parku před kavárenský pavilon, který se později stal první budovou Muzea hlavního města Prahy (zbořen 1974). Do zdejší zeleně plastika docela vkusně zapadla. Parčík však musel ustoupit potřebám rozvoje pražské dopravy – jednak venkovním stavbám metra, jednak přemostění prostoru Severojižní magistrálou. A tak se socha stěhovala v roce 1960 potřetí, tentokrát na trávník v ostré zatáčce Chotkovy ulice proti vjezdu do spodní části Jeleního příkopu. A zde pak přečkal i demolici blízkého tzv. Rožánkova domu a rozšíření vozovky frekventované ulice, pro které musel být o několik metrů posunut. Pro svou polohu před vjezdem do Jeleního příkopu je plastika nazývána Kamenným strážcem Pražského hradu.

Obr. 11. Lev z Chotkovy ulice.

Dvě generace dětí z rodu autora těchto řádek mají ke lvu v zákrutě Chotkovy ulice vřelý vztah. Kdykoliv ho míjely ve voze elektrické dráhy, v autobusu nebo v automobilu, zdravily se s ním. Poté oznamovaly ostatním, že jim opět odpověděl. Lev prý odpovídá nejrůznějšími způsoby: mrskne jedním či druhým ocasem (i oběma); pozdvihne některou z tlap; pokrčí nos; vycení zuby; mrkne jedním či druhým okem (i oběma), nebo zdvihne některé ucho. Někdy kývá i celou hlavou, jen vstát mu přeležené nohy nedovolují …

Mimochodem, je vhodné u tohoto lva s rozštěpeným ocasem a královskou korunou na hlavě krátce odbočit právě k problematice dvouocasého českého lva. Ottův naučný slovník o tom hovoří takto:

„Prvním erbovním znakem České země byla orlice v plamenech. Lev byl rodinným znakem Přemyslovců, plně se vyskytuje u markraběte Vladislava v roce 1202 a od Přemysla II., který lva již jako markrabě nosil, zůstal erbem všech panovníků Českého království. Český lev má velikou zvláštnost, totiž ocas rozštěpený, což se jinde nenajde; v rukopisu kardinála Oseckého vyloženo jest to jako dar císařský učiněný Přemyslu I. roku 1204.“

Dodejme ještě, že císařem, který rozštěpený ocas českému lvu udělil, byl Leopold VI. (vládl v letech 1198–1230) a že tento dar věnoval Přemyslu I. Otakarovi, českému knížeti v letech 1197–1198 a od roku 1198 do 1230 králi země české.

Lev z Vodičkovy ulice

Na rohu Vodičkovy a Navrátilovy ulice stával dům u Hopfenštoků (Nové Město čp. 674), který byl ve 20. století zbořen a nahrazen moderní stavbou, určenou pro biograf Loyd (v současnosti je zde sídlo divadla Minor). Z původního domu však byl do nové stavby zakomponován barokní portál. V pasáži zalomené z průchodu domu Vodičkovy ulice 8 v pravém úhlu do průchodu domu Navrátilovy ulice 2 je schodiště k Malé scéně divadla Minor. Tam leží na kamenném podstavci lev z hrubozrnného pískovce, v podstatě v životní velikosti (obr. 12). Lev drží v předních tlapách dvoudílnou kartuš tvaru erbu, avšak bez jakýkoliv nápisů či znaků. V horní části kartuše je prohlubenina, jež mohla kdysi sloužit po naplnění vodou ke zhášení loučí, které nosili běžci v Praze po setmění před kočáry panstva; v současnosti slouží tato prohlubenina jako popelník pro kuřáky. Zajímavý je rozštěpený ocas lva do dvou dílů.

Na plastice nejsou žádné signatury či letopočty, které by pomohly určit autora nebo dobu jejího vzniku. Pokud byl lev součástí domu u Hopfenštoků, mohl být jeho autorem Michal Jan Josef Brokof (1686–1721), syn Jana Brokofa a bratr F. M. Brokofa, jehož dílem je portál u vchodu z Navrátilovy ulice. Možná však lev stával před bránou některého z pražských paláců.

Obr. 12. Kde asi bylo původní stanoviště lva od schodiště do divadla Minor ?

Lev z nádvoří Strahovského kláštera

Lev v areálu Strahovského kláštera (obr. 13) stojí na podstavci za branou vlevo od budovy Strahovské obrazárny. Jen zdánlivě se tato výrazná plastika zdá zastrčena, je totiž viditelná otevřenou klášterní branou již po zdolání schodiště vedoucího průchodem z náměstí Pohořelec.

Autorem bronzové plastiky je sochař Bohumil Kafka (1878–1942), který převážně tvořil v duchu secesního symbolismu prvního desetiletí 20. století. Jeho největším a nejznámějším dílem je jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova (označovaná za největší světovou jezdeckou sochu) umístěná na pražském Vítkově, známá je také plastika Josefa Mánesa stojící u pražského Rudolfina. Další jeho díla jsou na Vinohradském divadle i na dalších místech v Praze.

Obr. 13. Jedna z nejpěknějších lvích plastik je na nádvoří Strahovského kláštera.

Lev ze Strahova je umístěn na omítnutém podstavci s výškou dva metry a s půdorysnými rozměry dva na jeden a půl metru. Asi dvacet centimetrů nad zemí zdobí všechny strany podstavce vlys, ve kterém je z bronzových písmen velké abecedy napsán nápis ve znění: ČLOVĚK JENŽ SE / DÁ VÉSTI PŘÍRODOU A KNIHOU / MŮŽE PRONIK / NOUT K POZNÁNÍ VŠECH VĚCÍ. (Autor se domnívá, že jde patrně o citát slov T. G. Masaryka). Postava lva stojí ještě na bronzové podložce, na níž je na přední straně vlevo signatura autora: „B. Kafka 1936 odl. č. 1“.

Vlastní plastika statného lva je vypracována zhruba v životní velikosti, přední i zadní část zvířete přesahuje mírně podstavec. Šelma má zdůrazněny svaly na nohou a žebra na bocích, hříva je poněkud zjednodušena. Ocas (nerozštěpený) je poblíž zadku zvířete po obvodu prasklý s viditelnou trhlinou (stav na konci roku 2002). Levá přední tlapa lva přidržuje státní znak Československé republiky vysoký jeden metr, který je horní částí předkloněn, takže také přesahuje podstavec.

Malý lev z Letné

Na Letenském náměstí, na území Městské části Praha 7, stojí světlá, kachličkami obložená budova Ministerstva vnitra ČR. Na průčelí budovy, vlevo od vchodu, je upevněná bronzová pamětní deska rozměru tři na dva metry. Desku pořídil „Spolek pro postavení památníku květnového povstání a padlým barikádníkům v Praze VII. na Letné“, na věčnou pamět’ věrným synům českého lidu padlých 5.–9. 5 na barikádách v okruhu vojenského velitelství „Studánka“ v Praze VII. Jména padlých jsou plastickým písmen uvedena na ploše desky. Uprostřed v horní části desky je umístněn na konzole řvoucí lev se zdviženým rozštěpeným ocasem. Lev přední levou tlapou přidržuje pražský znak ohrožený pádem, pravou se chystá udeřit (obr. 14). Autoři vytvořili lva, dlouhého asi jeden metr, zcela realisticky a zřejmá je i symbolika jejich díla: Staroslavná Praha je v nebezpečí, nutno ji bránit.

Dílo vzniklo kolem roku 1949. Signatura autorů je v levém spodním rohu desky: „Stan. Ulman, Jan Červ. Lil ANÝŠ N. P.“

Obr. 14. Malý lev z Letné.

Pražská sousoší se lvy

Lev bojující s Herkulem

Na Starém Městě v Celetné ulici 11 se nachází dům čp. 595, nazývaný Šrámkův či Menhartův, ale i U Čerta. Nádvořím tohoto domu postaveného v letech 1700–1706 vede průchod do Štupartské ulice. Na nádvoří je pokladna a schodiště do Divadla V Celetné, kryté přesahem střechy. Na pravé straně schodiště k divadelnímu sálu stojí dva metry vysoký podstavec s římsou, na které je umístěna pěkná kopie dřevěné plastiky znázorňující boj lva s Herkulem (obr. 15). Originál sochy je ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy.

O autorství originálu není v odborných kruzích zcela jasno; může jím být Jan Jiří Bendl (1620–1680), nebo dvorní sochař císaře Rudolfa II. Andrian de Vries (1546 až 1560–1626), či plzeňský sochař a řezbář Lazar Widmann (1697–1768). Kopie, vyřezaná patrně z hruškového dřeva ošetřeného bezbarvým lakem, znázorňuje boj lva s Herkulem ve fázi, kdy lev je na tom špatně. Leží na boku, Herkules na jeho těle klečí pravou nohou, zatímco údery tlap lva s mohutnými drápy marně tlučou do vzduchu. Obě ruce Herkula do široka rozevírají lví tlamu, takže lev se zdá být udolán. Plastika je poněkud menší než proporce lva a zřejmě i siláka Herkula.

Staropražané považovali kdysi sochu Herkula za čerta, proto dostal dům na nějaký čas v úvodu uvedený název U Čerta.

Obr. 15. Dřevěná plastika lva bojující s Herkulem v Celetné ulici.

Lev ve stínu gladiátorů

První nádvoří Pražského hradu odděluje od Hradčanského náměstí dlouhá rokoková kovaná mříž s osmi kamennými pilíři a třemi vjezdy. Stále otevřen je vjezd prostřední, před kterým stojí dvojice příslušníků hradní stráže, boční vjezdy se otevírají pouze příležitostně. Na všech pilířích jsou kamenné plastiky vytvořené sochařem Ignácem Františkem Platzerem v roce 1768. Na pilířích u vjezdu prostředního bojují dva páry gladiátorů – nazývaných též giganti. Na dalších pilířích jsou vázy, putti a na jednom pilíři je usazena plastika lva.

I. F. Platzer (1717–1787) se narodil v Plzni, kde se v řezbářské rodině se naučil „řemeslu“. Po příchodu do Prahy založil sochařskou dílnu pracující pro šlechtu a církev. Císařovna Marie Terezie ho povolala do Vídně a tam byl jmenován dvorním sochařem. Po návratu do Prahy spojil vídeňský klasicismus s domácí tradicí vrcholného baroka a vytvořil osobitou syntézu, někdy přecházející (při tvorbě soch pro Pražský hrad a dalších objektů v Praze a v Čechách) až v dílenskou manýru.

Lev na pilíři mezi prostředním a pravým vjezdem na první nádvoří Pražského hradu není sám, sochař mu poskytl stálou přítomnost dvou putti (obr. 16). Jeden andílek se veze na jeho hřbetu, druhý před ním stojí. Proto je informace o lvu na prvním nádvoří Pražského hradu zařazena do odstavce o sousoších. Zvíře stojí hrudí otočenou k prostřednímu vjezdu, levou přední tlapou se opírá o nízký podstavec; v pravé tlapě drží pozlacené žezlo. Na hlavě má lev posazenou pozlacenou královskou korunu, nemá však rozštěpený ocas, a tak ho nelze považovat za českého heraldického lva.

Obr. 16. Lev na této fotografii má korunu i žezlo, ale český královský lev to není.

Lev a rytíř Bruncvík

Původní pražské sousoší rytíře Bruncvíka se lvem vytvořil na počátku 15. století s určením pro pilíř Karlova mostu Matyáš Rejsek. Tento český sochař, kameník a stavitel žil přibližně v letech 1445–1506; byl samouk a představitel pozdní gotiky. Tvořil žánrově rozmanité sochy, k jeho hlavním dílům náleží Prašná brána v Praze, ale činný byl také v Kutné Hoře.

Plastiku Bruncvíka a lva na vysokém pilíři, vážně poškozenou dělostřeleckou střelbou ve válečném roce 1648, bylo nutno sejmout a její torzo bylo uloženo v Lapidáriu Národního muzea. Lev z dílny Matyáše Rejska, ukrytý za erbem a lízající cosi z převrácené misky, zůstal na rozdíl od rytíře Bruncvíka zachován nepoškozený. Znázornění lva v pojetí M. Rejska jako téměř domácí kočky příliš neodpovídá pozdějšímu hrdinskému chápání lvů v českých dějinách.

Rejskova Bruncvíka se lvem nahradilo v roce 1884 dílo Ludvíka Šimka (1827–1886), sochaře vycházejícího z klasicismu, jehož nejvýznamnějším dílem je pomník Josefa Jungmanna v Praze. Bruncvík a lev od L. Šimka (obr. 17) je volnou rekonstrukcí původního Rejskova symbolu celních práv staroměstských občanů na Karlův most a malostranský břeh Vltavy.

Bruncvíkův lev není z malostranského břehu Vltavy vidět, je totiž ukryt za velkým štítem rytíře se znakem Prahy. Kdo si chce lépe prohlédnout nejen rytíře, ale zejména jeho lva musí vyjít na Karlův most. Až odsud je pohled na bronzového lva nerušený. Avšak je docela možné, že diváka ani tento pohled příliš neuspokojí; také lev v podání L. Šimka není zvířetem příliš majestátným.

Obr. 17. Bronzový rytíř Bruncvík se lvem nahradil na Karlově mostě sousoší kamenné, poničené při válečných událostech roku 1848.

Sousoší se lvem nad bankou Na Příkopě

Na živé pražské třídě Na Příkopě (příkop plný nečistot mezi Starým a Novým Městem zde skutečně býval) je budova České národní banky, postavená Františkem Roithem v roce 1938. Na střeše nad hlavním vchodem budovy, vysoko nad ulicí, stojí bronzové sousoší Génia s pochodní ve vztyčené ruce a se lvem u nohou, Géniova pochodeň a hlava lva přečnívají nad fasádou průčelí banky nad chodník (obr. 18). Autorem sousoší je v Praze roku 1850 narozený zručný sochař Antonín Popp, jenž byl ve své době sochařem z nejproduktivnějších. Vytvořil skulptury pro řadu budov v Praze, sochy Palackého a Komenského pro Pantheon Národního Musea a další díla.

Sousoší Génius a lev bylo ovšem původně instalováno nad Živnostenskou bankou, která stála na místě dnešní banky od roku 1898. Nepříliš starý objekt Živnostenské banky a sousední hotel U Modré hvězdy však musely nové bance ustoupit a Génius se lvem se tedy stal další z putujících pražských soch.

Poppovo sousoší je pojato vcelku realisticky, poměr velikostí lva a Génia je přijatelný, lev se jeví mírně zvětšený. Stojící zvíře má pod pravou přední nohou kouli. Tento motiv použil také J. V. Myslbek u dvojice svých lvů pro vstupní halu budovy České akademie věd na Národní třídě.

Obr. 18. Bronzový lev s Géniem v ulici Na Příkopě.

Zdržme se několika větami u koulí pod nohami lvů. Koule je obecně v ikonografii považována za symbol zeměkoule. Známým příkladem je atlant na bráně Vrtbovské zahrady nesoucí zeměkouli na svých bedrech. Atribut koule pod nohami plastik lvů je zřejmě též zemským globusem. Tuto domněnku podporuje okolnost, že na kouli pod nohou lva, stojícího u boku Génia nad budovou banky Na Příkopě, se patrně odlišují patinou pokryté obrysy pevnin od hladkých ploch oceánů.

Výše uvedený výčet lvích plastik nezahrnuje všechny, které se v Praze nacházejí. Důvodem je zejména fakt, že příspěvek by byl velmi rozsáhlý. Nejsou zde například sousoší z Lapidária (polychromovaná pískovcová socha Herkula bojujícího s Nemejským lvem; torzo původní plastiky Bruncvíka se lvem; torzo skupiny sv. Ignáce z Loyoly, kde lev je alegorií Evropy; socha sv. Ezyseuse se lvem u nohou), dále sousoší sv. Víta z Karlova mostu se lvy pod jeho nohama; lvi z Muzea miniatur českých staveb z Albertova; lev z památníku padlých v první světové válce v Kunraticích; lvi z několika soukromých pozemků apod. Takže lvům a jejich majitelům, které jsme do předcházející informace nezařadili, se omlouváme.

Zmizelé lví plastiky

Dva lvi z Karlova Mostu

V roce 1695 vytvořil pro Karlův most Jan Brokoff barokní pískovcové sousoší Piety. Na soklu sousoší seděli dva lvi a drželi ověnčený erb. Sousoší bylo v 19. století přemístěno ke zdi nádvoří Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem.

Zde stojí dodnes, ovšem bez lvů, ti se při stěhování kamsi ztratili.

Lev na kašně Malostranského rynku

Od roku 1662 stála v dolní části Malostranského náměstí, tehdy nazývaným Malostranským rynkem, pěkná kašna, zdobená stejně pěkným královským lvem. Lev na kašně svíral v předních tlapách erb Malé Strany. Žel, kašna i lev museli ustoupit v roce 1859 jezdecké soše maršála Radeckého.

Lvice z Ameriky

Letohrádek zvaný Amerika, nacházející se na Novém Městě čp. 462, v ulici Ke Karlovu 20, postavil pro Jana Václava Michnu z Vacínova (proto dříve nazývaný též Michnův letohrádek) stavitel vrcholného baroka Kilián Ignác Dientzenhofer (1690–1752) v průběhu let 1717–1720. Uvnitř letohrádku střežila dřevěné schodiště o dvakrát patnácti schodech v jeho horní části krásná socha lvice, jejímž autorem byl patrně M. B. Braun nebo některý z jeho žáků. V blízkosti letohrádku bydlela mladičká Růženka Nosková, jež později, již jako známá herečka, přijala jméno Růžena Nasková. Růženka často chodila do letohrádku za lvicí jako za svou důvěrnicí. Při přeměně letohrádku na muzeum Antonína Dvořáka byla plastika z budovy odvezena.

Stanislav Srnský
Autorkou fotografií je Jitka Srnská