Plně porozumět dr. Líbalovi podmiňuje nutnost porozumět atmosféře, okolnostem a pragmatické logice vztahů doby, ve které žil a rozvíjel svoji duchovní a intelektuální osobnost. Zánikem české státnosti v roce 1939 a rozpoutáním druhé světové války byly rozvráceny všechny představy budoucích společenských seberealizací nastupující mladé generace ve svobodném světě a ani osud mladého JUDr. Líbala, tehdy již studujícího druhou fakultu, tentokrát obor dějin umění, nebyl výjimkou. Ani nepotlačitelná mladistvá, optimistická vize budoucnosti v naší generaci nemohla připustit, že národ čeká temná césura dějin, plná nesmírných zkoušek, obětí a pokořujícího ponížení lidství, než se spojeným silám světa podaří toto zlo zničit a odvrátit katastrofu celoevropského rozsahu a znovu dát prostor pravdě platné v měřítku celého lidstva. Je v lidské povaze, že o hodnotách, které ztrácíme nebo jsou ohroženy, až úzkostlivě přemýšlíme. Zde to byla pro dr. Líbala otázka smyslu a bytí národa a jeho kultury, společenskohistorická funkce rodiny, již tradičně ctil, její etika a poslání v širším společenství, dále vazby a prameny hodnot integrujících společnost a srovnání jejich národní podoby s rozrůzněností náboženství a kultur v celosvětovém měřítku.

K tomuto hodnotovému okruhu se celý život vracel, aby hledal stále nové obranné postoje a argumenty, často s pocity osamocenosti v obklopení nechápavým davem, jindy ve vzácných chvílích rozprav s přáteli se zodpovědností intelektuála k demokratické společnosti se snahou rozvíjet a s racionální precizností definovat zdánlivě nesdělitelné poznatky vnitřní skutečnosti. Byl dalek zjednodušujících apriorních soudů či spíše odsudků a zjednodušeného myšlení značné části tehdejší naší inteligence. Zkoumané jevy a nabyté poznatky neregistroval ve své fenomenální paměti jako ukončený vědecký, příležitostně použitelný artefakt, ale zkoumal je ze všech možných pohledů a časových rovin, aby odkrýval jejich hlubší podstatu a nekonvenční nové pohledy překonávající dosud uznávané vědecké reálie. Metodou poznání byla dr. Líbalovi racionální a filozofická reflexe usměrněná životní zkušeností a moudrostí.

Jakési imanentní nasměrování smyslu jeho práce patřilo českému národu, který dr. Líbal svým zvláštním patriotickým způsobem miloval, a věřil v duchu Hegelovy filozofie a Herderova romantického okruhu - tak důležitého pro naše národní obrození - v časově neurčitelnou kulminující lidstvu přínosnou etapu všech národů a zvláště v aktualizaci této myšlenky T. G. Masarykem jako poslání Boží Prozřetelnosti s latentními úkoly, které má národ tvůrčím způsobem odhalovat a plnit. Přes své uznání k dílu T. G. M., k vzniku republiky a vyrovnání se s bývalou rakousko-uherskou monarchií, zůstal v pekařovském duchu kritický k ideové koncepci státu T. G. M., založeného na pilířích velkých osobností české reformace a revoluční tradici husitského Tábora. Tuto koncepci pokládal dr. Líbal za neslučitelnou s Chelčického křesťanským pojetím, českobratrskou humanistickou tradicí, hlavně opomenutím staleté katolickokřesťanské tradice, kterou vyznávalo více než tři čtvrtiny obyvatel, hlavně na Moravě, Slovensku a českých krajích obývaných v této době ještě německými spoluobčany. Rovněž litoval spolu s řadou českých kulturních představitelů, že již stářím unavený T. G. M. se nechal ovlivnit svobodou a nacionalismem opojenými českými politiky a neobrátil se první, jako moudrý patriarcha k českým Němcům. Vždyť svojí vysokou morální autoritou v německém i mezinárodním vědeckém prostředí, dokonalou znalostí německé kultury a jazyka, měl v dějinách ojediněné předpoklady získat české Němce pro společnou demokratickou výstavbu státu. Dr. Líbal, který jako československý důstojník velel při obraně hranic vojenské jednotce, v níž byla řada německých záložníků, kteří až do demobilizace plnili spolehlivě ukládané povinnosti, byl přesvědčen, že krizová situace v roce 1938 mohla pak být pro naši státnost příznivější.

Z historického poznání rád zdůrazňoval, že pro převahu vojenské akce nerozhoduje mechanická síla zbraně, kterou voják drží v ruce, ale velikost ideí v mysli, pro kterou voják vážil obětovat svůj život. Proto v historii často vítězily malé armády. Inspirativní vliv ušlechtilých myšlenek v bojových střetech nemohly nahradit ani propagandisticky sebevíce vystupňované ideje kolektivního sobectví. Zde dr. Líbal rád upozorňoval na vysoce rozvážné intelektuální vedení československých legií v Rusku za první světové války, kde nesrovnatelně početně malá armáda legií, oproti milionovým armádám, které se zúčastňovaly bitev na západní frontě, hrála strategickou úlohu, která vzbudila pozornost a obdiv celého západního světa.

V této tradici boje intelektu s ohleduplnou šetrností života a krve národa, viděl pan doktor i průběh okupace našich zemí v srpnu 1968, kdy politické vedení a armáda odolaly emotivně reflexní představě alespoň symbolického odporu, jak by za obdobných okolností pravděpodobně neodolali Poláci nebo Maďaři. Místo toho sjednocený a ukázněný národ podnikl nový způsob boje proti ozbrojené moci v dějinách, a to ideovými prostředky nejvyšších hodnot etiky a pravdy. Výsledek byl nepřehlédnutelně úspěšný a obdivně sledován celým západním světem. S okupačními armádami současně importovaná lživá propaganda o bratrské pomoci v kontrarevolučním ohrožení, ignorující českou realitu, s dogmatickým podtextem vysmívajícím se bezmoci pravdy, opřená o moc okupačních tanků, se zhroutila v souboji s českou logikou během několika hodin. Průběh okupační inaugurace proběhl medii celého svobodného světa a stal se pojmem v další strategii světové politiky. Ideově vysoce inteligentně vedený český odpor odhalil světu bez jakýchkoliv pochybností zkostnětělost zbyrokratizované komunistické společnosti, která dávno ztratila nadějné ideály revoluční proměny světa ve šťastné zítřky lidstva.

Světu odhalená pravda protiřečila dosavadní apologii sovětského režimu francouzské a italské intelektuální levice, v čele s předními intelektuály, kteří jej hájili jako nadějný zjev světových dějin, kterému je nutno prominout některé nedostatky růstu pro dosud nepředstavitelné hodnoty, které přinese lidstvu ve své dospělosti. Tuto iluzi hájilo nákladně vydržované světové mírové hnutí proti "herodesovskému" americkému imperialismu přímo vášnivě. Rozpornost se též projevila v poválečné západní levici, která svou citlivost pro utrpení a křivdy a svoji solidaritu s utlačovanými zaměřila pouze jednosměrně na národy pod kapitalistickou nadvládou, ale o nesvobodě Čechů, Poláků, Maďarů a národů Sovětského svazu nechtěla nic slyšet.

V těchto kritických dnech byly snad všechny projekční kanceláře zapojeny do akce odporu. I na pracovišti SÚRPMO v Jindřišské byla vyráběna hesla a tiskové informace, které sám doktor Líbal promýšlel a korigoval. Byly to tenkrát pro nás zvláštní pocity morálního vítězství a duchovní nadřazenosti nad ocelovou mocí, která nás znovu znevolnila. V pozdějších chvílích skleslosti nad bezmocí národa se pan doktor rád vracel k takovým vrcholným dějinným událostem jednoty a odhodlání, které prožil v letech 1938, 1945 a 1968. Kladl si otázku, proč náš národ, schopný v takových chvílích výkonů špičkových morálních kvalit, nevydrží běh na dlouhé tratě a přes to vydržel po tisíciletí tlaky na svoji existenci. Nenalézaje racionální vysvětlení uzavíral úvahy, že snad jakási vyšší transcendentální moc iniciuje národu spásný instinkt a vynese vůdce, kteří jej vyvedou z krizí.

V těžkých dobách, kdy na nás doléhala únava ze zklamání a pokořování našeho lidství, obdobná dnešní tzv. blbé náladě, kdy se zdálo, že národ se rozplynul v jakési internacionální lidské mlhovině, mnozí dokonce odpírali entitu češství. Pan doktor poukazoval na nutné rozlišování mezi národem a ideologicko-dogmatickou vládnoucí strukturou, která se sice arogancí své moci cítí být nadřazena národu - lidu (slovo národ tehdy téměř vymizelo z veřejné verbální komunikace) - ale nemá ve své simplicitě vyšší morální etos, který by umožnil její časovou repasi, tudíž degeneruje a postupně zanikne.

Naproti tomu je národ živý organismus schopný rozvoje v současné i výhledové perspektivě a naším posláním je, ač jsme v zajetí této časné moci, směřovat naše úsilí a práci k hodnotovému fondu národa, který naše dnešní dílo může aktualizovat případně až ve vzdálené budoucnosti, k čemuž jsou četné příklady z naší minulosti.

Přátelům, kteří mne požádali o tento příspěvek, může se zdát, že jsem příliš přechýlil osobnost pana doktora z pozice známého a uznávaného uměleckého historika do role veřejnosti neznámého politologa. Ale jak se zamýšlím nad jeho osobností a jím vyznávanými hodnotami, jeho hluboký vztah k národu a zemi je klíčový. Dalo by se říci, že do národa byl přímo vrostlý, dokonale se s ním sžil a s ním i trpěl. I jeho rozsáhlé dílo je pojato ve službě národu a opomenout tyto výrazné kaménky mozaiky, jeho obraz by byl neúplný.

Po revolučním epilogu krutých válečných let prožívali jsme jakési demokratické intermezzo, které z poválečných voleb vzešlá nejsilnější komunistická strana jaksi trpěla. Její ideologická kampaň tehdy přímo adorovala prostý pracující lid, hodný úcty, neboť jediný není zatížen hříchem kapitalistického vykořisťování, dojímala se nad bídou nejchudších a stavěla se do role nejoddanějšího plnitele jeho vůle. Mnozí z řad uznávané inteligence - ovšem mimo konjunkturálních spekulantů - se ztotožňovali nebo sympatizovali se stranickým programem budování lepší sociální společnosti ze zdola, ale současně v eticky citlivém nitru odmítali metody násilnické a kruté revoluční praxe. I zde propaganda pohotově uklidňovala ujištěním, že se komunistické strany přetvořily v nejdemokratičtější a nejhumánnější strany s velkou budoucností a nezadržitelným celosvětovým rozvojem. V této zvláštní době plné nových ideí a konversí jsme, my, mladá poválečná generace včetně starších vrstevníků dr Líbala žili vybaveni hodnotovým fondem demokratickohumanitních ideí a jimi při mladistvé touze žít plnohodnotný život v pravdě, jsme byli konfrontováni s novými ideemi přišlými z východu. Ačkoliv se nám a našemu kulturnímu okruhu jevily jako cizí, ale na druhé straně byly přesvědčivě přijímány i mnohými uznávanými kulturními představiteli, v našich myslích vyvstávaly úvahy, nejsou-li skutečnou jakousi přirozeně nastupující skrytou společenskou silou, předurčenou naši společnost hodnotově vylepšit a dát nový smysl jejímu budoucímu vývoji. Přitom jsme měli ale i signály a instinkt opatrnosti, varující nás, že dosavadní minulost komunismu po humanitní stránce není příliš důvěryhodná. Sledovali jsme se zájmem tehdy ještě možný veřejný kulturněpolitický dialog, který však předem promyšleně rafinovaně torpedoval všechny argumenty obránců svobodné pluralitní demokratické společnosti, její osobní svobody, svobody tisku a zastupitelských organizací. V diskusích komunisté připouštěli konflikt metod, ale zakrývali konflikt principů. Rovněž úspěšně využili nedostatků meziválečných demokracií, které nebylo možno ospravedlňovat. Na otázky budoucnosti demokracie odpovídali: Demokracie - ano, přijímáme, chceme ji však zdokonalit a její vymoženosti poskytnout všem, odmítáme její zjednodušené zneužití buržoazií. Svoboda ano - přijímáme, ale chceme její dary umožnit všem, mimo dnešní privilegované vrstvy. Humanizace - ano, přijímáme, pokládáme vybudování spravedlivé komunistické společnosti za nejhumánnější čin světových dějin.

V těchto psychologicky nevyrovnaných podmínkách se začala naše předúnorová nekomunistická společnost štěpit na názorové skupiny, z nichž jednu bychom mohli nazvat pesimisty, kteří viděli v našem poválečném zdánlivě demokratickém uspořádání jen labilní ambivalentní strukturu a kde je jen otázkou času, kdy komunisté odhodí demokratickou masku a násilím prosadí svůj režim. Mnozí hledali jakýsi modus vivendi, domněle výhodnější, než až komunistická moc vystoupí na stupeň vítězů. Optimisté věřili přes všechny potíže v prosazení demokraticko masarykovské tradice, garantované prezidentem dr. E. Benešem, obohacené některými solidárními prvky sociálně humanitní povahy. Tyto myšlenky se stále více prosazovaly mezi studenty, zvláště na vysokých školách. Povzbuzující pro nás byl postupující úpadek důvěry národa v politiku komunistické strany. V předúnorových fakultních volbách, utrpěla komunistická strana nepředvídaný propad, což někteří politologové považovali za jakýsi signál obliby, asi jako dnešní průzkum veřejného mínění.Únorovým pučem se komunisté rozhodli nepřipustit připravované konání svobodných voleb na jaře toho roku, kdy i jim bylo jasné, že by ztratili politické prvenství.

Ale ani únorové brutality, kdy prvně opět od zániku nacionálně socialistické moci se u nás objevily zbraně v rukou ozbrojenců, namířené proti vlastnímu národu, nezastrašily studentský odpor, který dál pokračoval demonstrativním průvodem na Pražský hrad podpořit prezidenta dr. E. Beneše. Byla to jediná veřejná hromadná akce za zachování skutečných demokratických principů svobody. Zvláštní shodou okolností nástup a zánik komunistické moci byl provázen odvážnými studentskými demonstracemi, jen s tím rozdílem, že generaci z roku 89 znovu uvítala svoboda, kdežto ta část studentské generace, která zůstala věrná ideálům svobody, zaplatila svou odhodlanost mstivou persekucí 50. let, jejíž důsledky považoval dr. Líbal za největší zločinné provinění režimu na českém národě. Desetitisícům mladých lidí byl přerušením nebo odepřením vzdělání znemožněn rozvoj jejich talentů a a seberealizace, těžkou fyzickou duševně ubíjející prací v dolech, pracovních táborech a jiných diskriminačních zařízeních, policejním pronásledováním, staly se tyto oběti štvanci, z nichž mnozí svůj úděl nevydrželi. Jiným se podařilo jej po desetiletí lidsky snesitelně zlepšit. Zdánlivě mnohým šťastnějším se podařilo emigrovat, z nichž četní, mimořádně nadaní uplatnili své talenty, místo ve vlasti, v západních zemích, kde dosahovali nejvyšších výsledků a uznání.

Dr. Líbal možnost emigrace člověka svého typu vylučoval, ty, kteří odešli však s výjimkou ekonomických emigrantů, což bývali v posledních letech režimu ve velké míře straníci, neodsuzoval. Pouze zvažoval důsledky ztráty inteligentních kapacit těchto, více než 100 000 lidí, pro rozvojový potenciál tak malého národa jako jsme my. Rovněž si velice vážil všech, kteří za své přesvědčení v minulé době trpěli. Litoval, že po osvobození nebyli, jak by si zasloužili, plně morálně uznáni a že nedostali ve většině a odpovídající míře svoji příležitost k obnově společnosti a státnosti po roce 1989.

V této souvislosti dr. Líbal často promýšlel otázku pojmu obsahu a charakteru pravdy a její formující imanentní vliv v existenční struktuře jednotlivce a společnosti. Byla pravda na straně zmíněných předúnorových pesimistů či optimistů? Odhad vývoje pesimisty byl reálný, ale byla na jejich straně pravda? Prohráli optimisté svůj boj pro nedostatek pravdy na své straně? Nebo platí inversní obsah našeho státního hesla, že pravdu mají vítězi? Či lze pravdu zajmout a přivlastnit si jako ekvivalent úspěchu? Nakonec se domníval, že pravdu lze spíše pochopit v jakémsi širším časoprostoru, který výstižněji vyjadřuje nekrácené posthusitské heslo: " Pravda Páně vítězí". Pravda svým transcendentním přesahem nemůže být pouhým produktem lidského intelektu, z všelidského hlediska nemůže nabýt rozporného významu.

Po únoru 1948 ovládl naše politické klima zcela studený východní ideologický vítr. Erose nejlepších evropských ideových hodnot ve společenském povědomí národa natolik pokročila, že uctívaný prezident Osvoboditel T.G. Masaryk, jehož odkazu při jeho slavnostním pohřbu 1936 národ odpřísáhl, že "VĚRNI ZŮSTANEME ", mohl býtprohlašován za nepřítele pracujícího lidu a jeho sochy byly s projevy fanatické nenávisti ničeny.

Dogmatické metody poúnorové moci se všemožně snažily svobodný a přirozený tok lidského života násilím napasovat na ideologické kopyto marx-leninské doktriny, deklarované jako jediný přípustný vědecky podložený světový názor společnosti.

Počátkem 50tých let se malý český politický žák velkého učitele rozhodl rozběsnit v českých poměrech jakousi retardovanou říjnovou revoluci, která neměla postihovat již jen přímé ideové odpůrce režimu, ale celé společenské skupiny obyvatelstva. Stranický ideový inkvizitor zapřísahal k závazné aktivní účasti i nejnižší lidové vrstvy na vyhlašovaném třídním boji se zdůvodněním, že pouze za předpokladu zničení třídního nepřítele může být u nás vybudován socialismus, šťastná budoucnost lidstva. Rozpoutalo se násilí v masové míře, lidem byl zcizován majetek, nebo byli násilím donucováni k jeho dobrovolnému vydání pod různými falešnými existenčními přísliby. Lidé byli zatýkáni a vyháněni z domovů, teror neušetřil ani starých lidí, žen a dětí. Zavládl strach a nejistota, nikdo z označených neodpustitelným hříchem vykořisťovatele nevěděl kam až, kdy a ke komu teroristická persekuce dojde. Spokojí se režim zcizením majetku, odsouzením k manuelní práci za pokořujících a diskriminačních podmínek na zdánlivé svobodě či v koncentračních pracovních táborech, nebo může dojít k neštěstí ještě většímu?

Pronásledovaná část národa se ocitla v postavení Židů na počátku války, nebo sudetských Nměců po jejím skončení. Snad s jediným rozdílem, že nemuseli nosit viditelné označení. Dny byly plny starostí o existenci a noci nepřinášely odpočinek spánku. Každé noční zastavení auta na ulici, nebo noční kroky na schodišti domu budily hrůzu. Rozsudky smrti a doživotních žalářů za doprovodného řevu státních prokurátorů připomínaly hrůzné Hitlerovy projevy. Tyto měly své nespravedlivě souzené oběti ještě na poslední chvíli života zbavit jediného co jim zůstalo, pocitu lidské cti a důstojnosti a v ohrožené části národa vyvolávat strach a nejistotu.

Snad nejhrůzněji byl námi prožíván osud národní hrdinky dr. Milady Horákové, ženy a matky, která se nezalekla vyhrůžek a měla odvahu varovat národ před násilím komunistické moci, jaké se právě dělo na ní. Přední světové osobnosti intervenovaly za její život, zvláště organizace žen z neutrálních skandinávských států doufaly ve vyslyšení svých proseb, ale česká komunistická pěsť zůstala tvrdě neoblomná. Ostatně ji podpořily četné žádosti komunistických organizací o trest smrti pro dr. Horákovou, žel též velmi mnoho organizací českých žen. Komunistická justice se tedy zřekla jakéhokoliv právního etosu spravedlnosti. Odvolání proti rozsudkům vyřizovala táž soudní instance a to okamžitě zvýšením uložených trestů.

Stojí za zamyšlení při naší občasné nespokojenosti nad dnešní humánní praxí pana prezidenta Havla při udělování milosti porovnání s tehdejší justicí.

Koncem čtyřicátých let byl pan doktor, ač měl již vydány první publikace, bez trvalého zaměstnání a výhledu své budoucí odborné seberealizace. Živil rodinu a sebe jako my všichni, kteří jsme chtěli zůstat v profesích kultury, příležitostnými časově a věcně omezenými smlouvami o dílo. Paní ing. arch. J. Líbalová nesměla dostat zaměstnání v Praze a po léta dojížděla až do Hradce Králové. Zmíněnou formou smluv o dílo spolupracoval pan doktor s R-ateliérem, který byl v roce 1949 ustanoven jako specielní ateliér pro rekonstrukce památek. Zde později získal již trvalé zaměstnání a v roce 1954 přecházel do samostatného Státního ústavu pro rekonstruce památkových měst a objektů - SÚRPMO, který se tak stal až do roku 1991 jeho celoživotním pracovištěm. Ovšem ani zde nebyla existence zcela zajištěna. Při třídně politických prověrkách byl pan doktor poslán do výroby. Jen díky jeho erudici a pracovitosti se podařilo toto rozhodnutí odvolat, když byl uznán pro další rozvoj Státního ústavu - SÚRPMO jako nenahraditelný.

Vyvstala totiž naléhavá potřeba hlubšího poznání historických technologií, konstrukcí kleneb a krovů a hlavně znalostí stavebně-historického vývoje projektovaných budov. Tato znalost a její aplikace v projektovém procesu byly předpokladem úspěšné práce architekta. Tento servis mohl poskytnout jen erudovaný umělecký historik, živě reflektivní s pochopením pro stavební díla a zde se dr. Líbal projevil jako ideální partner architektů. Způsob dosud prováděných stavebně-historických průzkumů na Karolinu prof. V. Birnbaumem a prof. O. Stefanem v klášteře sv. Anežky na Františku dr. Líbal znal. Sestávaly z velmi pracného zaměřování systému spar obnaženého zdiva pomocí síti, který pak byl zanášen do nákresu ve zvětšeném měřítku. Jednotlivé kameny, cihelné zdivo a jeho skladba byly vyhodnocovány dle stáří stavebních etap, druhu materiálu a současně byly konstatovány všechny zásahy přestaveb. Vzhledem k namáhavé a zdlouhavé pracnosti se tento způsob průzkumné práce mohl uplatňovat jen v nejvzácnějších případech badatelské práce.

Pro architekty projektanty SÚRPMA měla tato ideově vágní atmosféra postojů tehdejší památkové péče značně znejisťující vliv na jejich aktivitu a tvůrčí invenci.

Úkoly projektantů se dostávaly často do kontraproduktivních vztahů s požadavky ochránců památek. Mnohé zůstaly neřešeny, nebo byly odkládány. Z racionálního hlediska k záchraně chátrajících rezervačních měst, které měl ústav projektově zajišťovat, se jevila ideální metoda maximální konzervace jako nedostačující pracovní princip. Proto byl hledán společně s památkovými zástupci na řadě porad, konferencí i osobních úvah jakýsi " modus vivendi " oboustranně přijatelné shody, která by vedla k názorovému sbližování koncepčních postupů při projekci, což se dařilo i díky integrálně zaměřeným úvahám dr. Líbala.

Státní ústav - SÚRPMO po celou dobu svého trvání usiloval o vlastní tvůrčí identitu a četnými exkurzemi sledoval obdobné aktivity v sousedních zemích. Velkorysá polská obnova Gdaňska a Varšavy nám architektům imponovala, ale našimi představiteli památkové péče byla tehdy deklasována jako jakási " umělá výroba památek " a zásadně odmítána. Takže v tomto heroickém díle polské obnovy nemohl být pro naše projektanty viděn inspirační zdroj. Přestože dr. Líbal se o ni vyslovoval velmi uznale.

Maďarská poválečná památková péče pracovala sice u nás uznávanou analytickou metodou, ale mnohé její realizace kombinující beton a ocel s historickým kamenným zdivem byly deprimující. Na druhé straně velmi poučná byla exkurze do Rumunska, kde se sedmihradské opevněné kostely zajišťovaly klasickou technologií použitím rukodílně vyrobených vysoce kvalitních cihel, které v této době byly u nás po léta neznámy. Rovněž inspirativní byla pozornost věnovaná stabilizaci hradních zřícenin, kde se archeologicky zjištěné základy a zachovalé hradní zdivo stabilizovalo nadezdívkami obdobného kamenného charakteru. Dr. Líbal při této exkurzi exceloval před rumunskými kolegy dokonalou znalostí gotické sedmihradské architektury. Též jsme zajížděli do bývalého východního Německa k prohlídce lužických měst, kde dr. Líbal upozorňoval na uměleckohistorické souvislosti s Českými zeměmi ve středověku. Vlastní německá památková praxe viděla však spíše v tehdejší československé památkové péči svůj vzor. Realizace západní Evropy jsme znali pouze útržkovitě z propašované literatury. Takže cesty dalšího rozvoje se musely hledat vlastními silami.

Zde opět intelekt pana doktora působil. Tenkrát jsme na pracovišti SÚRPMO v Jindřišské ulici prodiskutovávali smysl i obsah umělecké památky a její existence v dosavadním nazírání památkové praxe. Jevilo se nám, že akcentem na vnější formy je potlačován umělecký duch památky a také tvůrčí idea, z níž vznikla a jíž měla realizaci hlásat. Smyslem architekta rekonstrukcí by mělo být tuto ideu pochopit, sžít se s ní a v jejím duchu spolutvořit a svými citlivými zásahy ji revitalizovat. Často byl v těchto diskuzích uváděn příklad Karlova mostu, kde je již jen málo původních kamenů z doby výstavby, většinou byly později obměněny a přesto mají patinu stáří a my i v této částečné replice vidíme originelní tvůrčí koncepci ideje zakladatele Karla IV.

Dr. Líbal často upozorňoval na dosud nedoceněné a odmítané syntetické koncepční pojetí rekonstrukce památek, které vytvořil již zmíněný dr. Wagner. Přikláněl se k ní, ale zdůrazňoval velikou vědeckou a tvůrčí náročnost a vysoké morální požadavky, které jsou zde nutné k úspěšné realizaci díla. Při tom ovšem nevylučoval uplatnění principů analytické metody, v určitých situacích doporučoval jejich kombinaci v praxi.

Jakousi aktualizaci nabyl duch syntetické metody v nové disciplině ústavních teoretických úvah v otázce novostavby v historickém prostředí. Tyto teoretické úvahy expandovaly v době příchodu prof. B. Fuchse a jeho spolupracovníků do ústavu, když se jako významní tvůrci moderní brněnské architektury odmítli z důvodů osobní cti zapojit do prosazované projekční produkce socialistického realizmu. Dr. Líbal pro tento postoj měl úctu i uznání a se zájmem teoreticky spolupracoval na dalším rozvoji těchto myšlenek, i když by se tato profese moderní architektury zdála pro uměleckého historika typu dr. Líbala odlehlá. Zvláště se to stalo aktuálním, když byl ústav pověřen projekcí rekonstrukce Národního divadla a zástavby jeho okolí. Problém souladné vazby nové architektury s historickým prostředím byl brán tehdejšími zodpovědnými projektanty velmi vážně, až se stal jakousi jejich černou můrou v tvůrčí práci. Harmonická a vyvážená nová architektura v historickém prostředí se stala celosvětovým problémem. Jsou však případy zdařilého řešení zvláště v Itálii, Francii a Holandsku. V našem prostředí však nastal v závěru života dr. Líbala nepochopitelný lehkomyslný přístup některých současných projektantů, kteří bez výtvarné souvztažnosti a hmotové vyváženosti na uvolněné parcely v historickém prostředí prostě natlačí co se dá. Za jako nešťastné řešení kritizoval novou zástavbu proluky Myslbek, zvlášť její fasádu do Ovocného trhu. Za neméně brutální pokládal novou zástavbu okolí rotundy sv. Longina, která je nedílnou součástí svatoštěpánského historického komplexu.

Vzniklá kulturně primitivní protipamátková averze časem prostoupila i horní patra stranického aparátu. V 60tých letech se ideologické poměry na Státním památkovém ústavu velmi zhoršily, odešla neb zemřela značná část starší kultivované generace - z řady vynikajících lidí budiž zde vzpomenuto arch. B.Štorma, prof. arch. J. Sokola, dr. V. Kotrby, dr. E. Charvátové, dr. H. Rokyty, doc. V. Mencla aj. U nich bylo možné pro nás, tehdy mladé, přijít s pracovními problémy, získat přátelské přijetí, pomoc a povzbuzení.

V těchto rozvíjejích se poradenských vztazích byl i počátek velké odborné expanze dr. Líbala do regionu, podmíněný ještě velkým badatelským přínosem a uznáním výsledků jím řízeného globálního průzkumu historickýchomovních bloků staré Prahy. Zde začaly slavné jízdy dr. Líbala půlnočními neb prvními ranními vlaky se svými spolupracovnicemi - dr. Líbal miloval vlaky - na služební cesty do českých a moravských krajů. Většinou byl doprovázen vždy věrným a ochotným panem V. Uhrem, který paralelně s jeho často objevnou rekognoskací památkového bohatství zkoumaných oblastí, vytvářel jejich stejně objevnou, výtvarně vysoce procítěnou, fotodokumentaci. Obdivované byly zvláště jeho panoramatické pohledy na českou krajinu, které zůstávají trvale naší kulturní hodnotou.

Přesto, že mnohé okresy měly na svoji dobu zásluhou České akademie věd vysoce kvalitní soupisy památek - pan doktor poukazoval, že v této věci jsme byli již za Rakouska-Uherska iniciativou arch. Josefa Hlávky v první vlně světového vývoje. Jimi racionálně pojatý přístup vědecky prohloubil o nové objevy a poznatky, zvláště v řadě venkovských gotických kostelů a doplnil je o sídelní architekturu. Důležité bylo poznání a dokumentace lidových staveb, které v době vzniku soupisů většinou ještě nebyly v zájmu umělecko-historického bádání. V tomto směru byla vzácná spolupráce dr. Líbala s arch. J. Vajdišem, který byl vynikajícím znalcem a dokumentátorem lidové architektury, zvláště jihomoravské oblasti. Umělecké fotografie Jaroslava Vajdiše získaly pozornost celého světa.

Dr. Líbal cítil, že uměnověda naší doby nemůže zůstat jen v nadosobní vědecké, citově suché popisnosti, ale musí zaujmout energický postoj proti ohrožující regresi duchovních a kulturních hodnot společnosti. V tomto duchu pan doktor účelově používal až básnické nadsázky v hodnocení ohrožených případů, za což sklízel v některých odborných kruzích nepochopení. Zde pan doktor obdivuhodně šťastně transformoval svoji, z úcty a respektu k autoritě rodiny vystudovanou právnickou profesi, v neohroženého obhájce četných kulturních památek, odsouzených z neznalosti, ale často i ze zlé vůle, k zániku - „trestu smrti".

Souběžně bylo již mnohým jasné, že z Marxe vyvozené profetické vize budoucnosti neodpovídají realitě, ve které žili. Nemohli pochopit, jak je možné, že ve vědeckém poznání přírodních zákonů lze objevit implicitně zakódované garance světového vývoje blahobytu a rozvoje v zástupném poslání komunistické strany. A jak je možno znát smysl a průběh dějin dříve než proběhnou ?

V této době docházeli též k poznání a zklamání četní, námi uznávaní architekti, výtvarní umělci a básníci, kteří byli z počátku nadšeni přidělenou vznešenou politickou úlohou a titulem "inženýrů lidských duší" - zde materialistickoateistický režim lidskou duši připouštěl - když prošli svou frustrací, znechucením a vědomím, že se stali jen oslavovateli stranického kultu a agitačním nástrojem politiky přeměny lidí v organizovanou masu bez práva na vlastní myšlení, jejichž součástí se nakonec měli stát i oni sami.

Za tehdejšího stavu nevybíravých zásahů do kultury jsme v okruhu s dr. Líbalem nabyli přesvědčení, že komunistický socialismus nemůže být žádnou inspirující silou nového svébytného umění - jak halasně vyhlašoval - a jaké si dovedly vytvořit všechny významné společenské epochy v minulosti. Od této doby byly všechny další oživovací pokusy oficiálního umění marné. Dále přežívající režimní umění se stalo již jen záležitostí "něčeho za něco".

V sedmdesátých letech byl již v komunistické ideologii šířeji viděn iracionální, ztuhlý dogmatický myšlenkový konglomerát, mající charakter jakési světské církve, sestavený z myšlenek utopických socialistů, z překonaných vědeckých názorů z druhé poloviny 19. století a mesianistickobyzantských snů ruského pravoslaví, který prosazuje násilím zkorumpovaná stranická byrokracie.

S tímto politickomorálním úpadkem tehdejších mocenských složek kontrastovala myšlenková aktivita a činorodost dr. Líbala. V sedmdesátých letech se pracoviště v Jindřišské ulici stalo, jak již bylo zmíněno, jakousi "dolní konsistoří" památkové vědy a péče. Zde se rozvíjely perspektivní tvůrčí vědecké vize. Promýšlel se zde i velkolepý koncept obnovy jihomoravských zámeckých parků a zahrad organizovaný tehdejším ředitelem Krajského střediska památkové péče v Brně, ing. arch. Jiřím Grabmüllerem. S tímto nedoceněným a nakonec zklamaným kulturním nadšencem byla koncipována i novátorská myšlenka ochrany moderní architektury, jejíž výrazný podíl byl právě v Brně. V duchu tohoto záměru byla uspořádaná vůbec první konference již v roce 1970. Záhy se začalo uvažovat i o otázce životního prostředí, která se již stala celosvětovým tématem, ovšem závažné úvahy o zásadních opatřeních byly tehdy politickou mocí považovány za protisocialistickou činnost. První odvážlivci byli drasticky umlčeni. V této době se objevil záměr odtěžit části Pálavských vrchů pro zamýšlenou cementárnu, který se podařilo statečností jednotlivců zpochybnit, ovšem za cenu osobních obětí. Tedy jakýsi prostor v ochraně krajiny a jejích hodnot přece jen zůstal.

Pan doktor Líbal stavěl svůj duchovní život na zjevených pravdách katolického křesťanství se svou osobitou důsledností. Miloval katolický uměleckohistorický přínos světu a duchovní odkazy církevních otců, zvláště svatého Augustina. V něm viděl zprostředkovatele antických platonských tradic středověkému světu západní Evropy, které ovlivnily jeho duchovní strukturu a monastické tradice.

Další láskou pana doktora, sledovanou až mystickým pohledem, byly gotické katedrály. Rád zdůrazňoval, že jsme zemí, kam nejdále na východ dospěl typ francouzské katedrály. V nich viděl vedle antického Parthenonu vrcholné stavebněvýtvarné dílo lidského ducha a jejich tvůrce pokládal za nezařaditelné do řady Darwinovy vývojové teorie člověka.

Katedrálu považoval za zázrak lidské tvořivosti, kde hmota - kámen se jaksi sama radostně poddává tvůrčím lidským rukám středověkého kameníka, aby ztratila svůj přírodní syrový tvar a skrze svou služebnost byla povýšena velkolepými pilíři s gotickými oblouky nesoucími zdánlivě až neskutečné klenby směrem vzhůru k tajemným nebesům, v jakousi kamennou symfonii zbavenou pozemské tíže. Katedrálu v její majestátnosti vidí absorbovánu jakýmsi imanentním duchovním fluidem rezonujícím s racionálně nedefinovatelným nadvědomím člověka a transcedencí času a prostoru Kosmu. Tato po staletí vyzařuje svoji tajemnou energii obdobně jako slunce a je sdělná každé lidské generaci svým zvláštním duchovním obsahem.

Pan doktor choval velký obdiv k životu a dílu svatého Vojtěcha, který se stal prvním Čechem světového významu tehdejší formující se kulturní Evropy. Svým křesťanskomisijním zanícením a přátelstvím s císařem Otou III dosáhl značného politického vlivu v koncepčním uspořádání tehdejší střední Evropy, kdy Poláci a Maďaři dosáhli vzdor dosavadnímu barbarskému způsobu života samostatné státnosti s královským titulem a církevní nezávislosti ustanovenými arcibiskupstvími ve Hnězdně a Ostřihomi, zatímco my nepřijetím sv. Vojtěcha jsme museli na toto samostatné církevní postavení po staletí čekat. Dr. Líbal viděl v pražské katedrále živý, nikoliv muzeální, stále se rozvíjející organismus spoluputující s národem v jeho dějinách a v tomto duchu navrhoval po desítiletích úvah a pokusů konečné vybudování důstojného náhrobku svatého Vojtěcha ve formě nového moderního oltáře. V této souvislosti se snažil inspirovat blížící se milénium smrti sv. Vojtěcha v roce 1997 v celonárodní akt duchovněkulturní rekapitulace se smířením národa s odkazem světce-mučedníka s následnými impulzy celospolečenského hodnotového posunu po etických destrukcích diktatur, které po půl století vládly nad národem. Vzpomínal na velkolepé oslavy milénia mučednické smrti svatého Václava, prvního zemského patrona, v roce 1929, kterých se jako mladý člověk nadšeně zúčastnil. Tehdy přinesly nesporné vyjasnění a zklidnění zjitřené poválečné atmosféry, jak uvnitř české společnosti, tak hlavně mezi ostatními menšinovými národy tehdejší Československé republiky, a tím i lepší výhled její další státnosti. Rovněž katolická církev a její nová literatura zde nalezly novou samostatnou cestu.

Doktor Líbal jako historik znal tisícileté duchovní a kulturní bohatství katolické církve, které spolu s tradicemi ostatních církví Evropy tvoří ideový základ euroatlantického civilizačního okruhu, zcela svébytného vedle velkých světových bloků muslimského, hinduistického a budhistického světa. Katolickopravoslavný svět vytvářel mocenskou protiváhu muslimskému tlaku, který po většinu svého trvání usiloval o pohlcení Evropy.

Ve zvláštní intelektuální úrovni byl inherentní vlastenecký vztah pana doktora k českému národu, který se snažil konstituovat z řady širokých souvislostí a ojedinělého jeho postavení v geografickém a geopolitickém středu Evropy, které přináší specifické přednosti, ale i svá rizika. Současně neutěšený stav našeho národního života v konfrontaci s jeho dějinným vývojem posuzoval jakousi kritickou racionální psychoanalýzou a zde doloval skutečné povahové znaky jakési národní genetické dispozice, které jsou pod zevní povahou jeho jednání. Byl přesvědčen, že i díky bohatému genetickému mísení s jinými národy, jsou v jakémsi psychopodzemí národa uloženy příznivé dispozice k společensky konstruktivnímu životu se smyslem pro vyšší projevy kultury, spravedlnosti, vědy a umění.

Pan doktor odmítal romantické představy o naší slovanské holubičí povaze a pohostinnosti. Zde viděl českou povahu střízlivě, statečnou a uvažující. Tvrdíval, že naši předkové dovedli též "bouchnout do stolu, až to Evropa pocítila". Přímo rozhořčeně odmítal deklasující odsudky našeho národa německou vědou v 19. století, s nimiž se ztotožňovala nacionálněsocialistická ideologie 20. století. Uvědomoval si útok diktatury na duši národa a snahu rozvrátit jeho identifikační hodnoty, na kterých svůj život stavěl pod dezorientujícím heslem, že nový věk žádá nové životní konstanty. Tento internacionální útok zvláště komunistického materialismu a ateismu byl zaměřen na hodnoty: rodina, národ, vlast, stát, které jsou zvláštním způsobem propojeny a podaří-li se potlačit jednu, chřadnou i ostatní. Jako historik znal a zdůrazňoval, že rozvoj společnosti, její etiky, kultury a umění, je možný jen v hodnotově vnitřně stabilizovaných soustavách s nenarušeným perspektivním vývojem, jaký měly ve svých šťastných obdobích velké staré světové kultury. Národ viděl jako přechodně zaplevelené pole, které čeká na svého moudrého a trpělivého hospodáře a příznivé jaro, aby vydalo ze země novou úrodu.

V průběhu dvacátého století docházelo ke kontradikčnímu prosazování nových norem občanského chování proti ustálených tradičním hodnotám, kterými národ po staletí žil.

Dvakrát se změnil ekonomickopolitický systém národa. Jednou byly viděny příčiny všech sociálních neduhů v soukromovlastnických vztazích a doprovodného sobectví, které je možno napravit vyvlastněním ve prospěch kolektivní solidarity. Když i tento systém, do kterého vkládala velká část národa své naděje, zkostnatěl v zbyrokratizovaný a zkorumpovaný aparát a ukázal se být neschopný se regenerovat a plnit alespoň své základní ekonomické funkce, morálně i ekonomicky neobstál v konkurenci s reformovanými západními poválečnými demokraciemi s kapitalistickou ekonomikou, byl i on shledán příčinou všech politických obtíží. Opětně byla provedena politickoekonomická regrese zpět k soukromému vlastnictví.

Oba přesuny provázely obrovské materiální a etické ztráty i na kulturních hodnotách a dávaly příležitost morálně slabším jedincům k nespravedlivému nabývání majetku. Po dvě třetiny dvacátého století naše společnost žila v nesvobodě, hospodářsky exploatována ve prospěch hegemoniálních politických struktur bez možnosti širšího národního rozvoje.

V tomto víru hodnotových změn, relativizaci pravd, dezorientaci, zradě a zklamání našimi Němci, západními demokraciemi i bratry Slováky, se v roce 1938 národ cítil být sám a v celém světě osamocen. V dalším zklamání podstatné části národa socialismem se jevila dr. Líbalovi regrese většiny národa od vyšších ideových subtilních a snadno zranitelných kvalit v etice, kultuře a náboženství zcela přirozená. Pochopitelný se stal i obrat společnosti k uspokojení elementárně existencionálních potřeb, jak mu je nabízí současný životní styl konzumní společnosti.

Klid, zamyšlení až ke klaustrální koncentraci - nikoliv plané meditační snění - spojené s přísným hodnotovým řádem, viděl pan doktor jako předpoklad každé cílevědomé duševní činnosti, kterou lze překonat jakousi národní roztěkanost. Zde byl skálopevně přesvědčen, že svým úsilím uchránit národu z jeho kulturního dědictví co nejvíce hodnot, bude zachován jakýsi pevný orientační milník v hledání jeho nových budoucích cest.

Dr. Líbal viděl velký budoucí úkol našich historiků v kritickém objasnění některých etap našich dějin z období rakouskouherského soustátí, ke kterému jsme se kdysi z pochopitelných důvodů postavili "trochu zády". Do tohoto soustátí vstoupili tehdejší čeští představitelé dobrovolně a Habsburkové pokračovali jen ve vytváření vyšší nadnárodní koncepce, o kterou usilovali již poslední Přemyslovci, Lucemburkové v čele s Karlem IV a čeští Jagellonci. Tento politický celek středovýchodní Evropy hájil Evropu proti muslimským expanzím, jejichž loupežné nájezdy dlouho ohrožovaly i Moravu. Důsledky ovládnutí střední Evropy a její muslimské balkanizace, upozorňoval pan doktor, si snad ani nedovedeme dnes představit. Rovněž zneuznání vynikajících výkonů českých pluků a jejich českých vojevůdců - pokládaných dosud často za oběti národa v cizích službách - bude nutno spravedlivě ohodnotit a uvědomit si, že mnohdy zvláště v tereziánských válkách o tak zvané dědictví rakouské a v jejich pruském imperiálním pokračování Bismarkem, naši čeští vojíni krváceli i za českou věc. Díky i jejich oběti podařilo se zmařit záludně nebezpečný pruský plán podobný dělení polského státu mezi sousední hegemony, který osnoval roztrhání korunních českých zemí mezi Prusy, Sasy, Bavory, s rakouským moravským zbytkem. Kdyby se byl zdařil za tehdejší předobrozenské situace českého národa nutno se jen děsit důsledků ! Toto "obrácení se zády" znamená rovněž nevidět vynikající práci českých lidí v oblasti vědy a techniky zvláště v posledním půlstoletí monarchie, kdy Vídeň byla jednou ze světových center společenského rozvoje.

Naději pro žádoucí klid budoucího rozvoje národa viděl pan doktor v našem vstupu do Evropského společenství, kde v široce založeném rozvážném a zodpovědném vedení bude jakási garance evropské stability a bude pro 21. století znemožněno případným potencionálním nezodpovědným politickým silám provádět obdobné experimenty s národy, jak se dělo v předchozím století.

Naproti tomu velký morální etos v úsilí o zachování historických hodnot národa, veden vnitřním svědomím a odvahou pana doktora zůstává neměnnou trvalou hodnotou, která jistě bude oceňována příštími generacemi.

Jako uznání celoživotního úsilí pana doktora Líbala při posledním rozloučení v pražském chrámu sv. Ludmily zdobila jistě právem čestné místo rakve kytice pana prezidenta České republiky Václava Havla jako projev vděku národa.

Josef Hyzler