Doc. JUDr. et PhDr. Dobroslav Líbal, DrSc.
(* 15. 10. 1911, † 9. 2. 2002)

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 2/2002)

Dlouholetý člen Klubu Za starou Prahu a její Domácí rady, prezident Českého národního komitétu ICOMOS, člen mnoha vědeckých poradních sborů, nositel vysokých vyznamenání ČVUT i mezinárodních nadací, čestný občan Kutné Hory, Prahy, Senohrab a Stříbra náhle skonal 9. února 2002 uprostřed tvůrčí práce.

Jeho požehnaný věk, pevné zdraví, nezdolná energie a organizační schopnosti spolu s pevným rodinným zázemím mu umožnily zanechat po sobě dílo, které vždy bude budit úctu. Jenom bibliografie jeho prací, publikovaná ve sborníku vydaném k jeho poctě při příležitosti jeho devadesátin obsahuje neskutečných 16 hustě vysázených stran.

Žák profesora Cibulky na Filozofické fakultě UK byl již svým učitelem předurčen k dráze vysokoškolského pedagoga. Nepřízeň osudu (II. světová válka, komunistický puč v roce 1948) však tomuto rozenému pedagogu tuto životní roli neumožnila. Teprve v pozdním věku byl pozván k přednáškám na FF UK a FA ČVUT.

Miloval hudbu a krásnou literaturu. Kde bral čas k získání tak mimořádných znalostí krásné literatury, jsem nikdy nemohl pochopit. Jeho znalosti námořních bitev se staly předmětem mnoha skazek mezi přáteli. Příspěvky z vojenské historie často psané s přítelem Dr. Frankenbergrem měly profesionální úroveň.

Bylo pochoutkou na exkurzích SÚRPMO poslouchat jeho výklad v terénu bitev u Hradce Králové, Slavkova, Brůdku či o bojích českých vojsk a velitelů u Vídně či později pod velením Radeckého. Rád však dával příležitost se blýsknout i svým mladším spolupracovníkům, aby podpořil jejich zájem o historii vojenství.

Základním kamenem jeho díla je však nesporně moderně koncipovaná metodika stavebně historických průzkumů. Pražský primátor Ing. arch. Jan Kasl napsal ve zmíněném sborníku: “Již v roce 1951 se začal zabývat stavebně historickým průzkumem Ungeltu. Je autorem dnes již klasické metodiky pro týmovou průzkumnou práci odborníků, která se stala základem pro vytvoření tzv. Pražské pasportizace. Samotný soubor pasportů, který byl pod vedením Dobroslava Líbala vytvořen nemá ve světě obdoby a sám o sobě je významnou dokumentární památkou. Podrobná dokumentace každé budovy v Pražské památkové rezervaci umožňuje dnes kvalifikovaně rozhodovat o způsobu její rekonstrukce a možnostech dalšího využití. To je nejen v současnosti, ale i do budoucnosti, doufám, dostatečnou zárukou pro zachování všeho krásného, čím se Praha proslavila”.

Tuto metodu po 40 let postupně zdokonaloval. Velmi opatrně a systematicky si vybíral od roku 1951 mladé spolupracovníky, kteří se postupně vypracovali v uznávané odborníky v oboru památkové péče a dějin architektury.

Jména Milada Vilímková, Luboš Lancinger, Martin Ebel, Pavel Zahradník, Jan Muk a jeho žena Jiřina, Mojmír Horyna, Josef Hyzler, František Kašička, Petr Macek, Jaroslav Vajdiš jsou dnes pojmy. Úzce spolupracoval i s architekty a urbanisty s prof. Fuchsem, Dr. Lorencem, Miroslavem Bašem, Josefem Němcem a mnohými jinými, se statiky Janem Vinařem a Karlem Fantyšem a dalšími. Široký okruh jeho spolupracovníků i oponentů ve světě vědy a umění i architektury je mimořádný. Po celých čtyřicet let spolupracoval v ateliéru s fenomenálním a dosud nedoceněným fotografem architektury Vladimírem Uhrem.

V době, kdy vědečtí pracovníci se často uzavírali do individualistických ulit, byl vždy připraven vyslovit svůj názor na kterýkoliv pracovní problém. Podporoval publikační snahy mladších spolupracovníků. Probojovával mezioborovou spolupráci, týmovou práci udržel v činnosti po dlouhá léta co vedl ateliér o 30 - 40 pracovnících.

Vycházel ze znalostí a osobního kontaktu se starší uměnovědnou generací, která při průzkumech Anežského kláštera, Karolina, Betlémské kaple, Pražského hradu stavěla základy moderního systematického zkoumání architektonického díla.

Bez “pasportů” základního kamene pro poznání vývoje Prahy, ale i dalších měst, klášterů, kostelů a hradů v Čechách, na Moravě i na Slovensku by se nemohly rozvinout takové akce, jako jsou Umělecké památky Prahy ČSAV nebo i velké monografie typu Horynova J. B. Santiniho. Samozřejmě mladší autoři posunuli dále vědecká poznání a opravili nejednu faktickou chybu pasportů využitím nových pramenů. Nic však neohrozí základní význam tohoto kolektivního díla s rozhodujícím podílem práce a duševní inspirace Dobroslava Líbala. Pasporty díky jeho velkorysosti nejsou bohužel jako strojopis dostatečně chráněny autorským právem. Jsou proto (často i největšími kritiky díla) nectně vykrádány. To vše bohužel patří ke koloritu doby.

Mimo tuto každodenní mravenčí práci spojenou s organizováním činnosti až třicetičlenného pracovního kolektivu stabilizovaného po 40 let v průzkumovém ateliéru SÚRPMO se Dobroslavu Líbalovi dostalo možnosti v posledních deseti letech shrnout výsledky své práce ve velkých monografiích o Praze, pevnostní architektuře v Evropě, popularizační knize “Z mapy UNESCO” i v katalogu gotické architektury v České republice do husitských válek (právě vyšlo). Zemřel, když diktoval svoji poslední práci o českých venkovských kostelech. Fascinující symbol životního kreda i patriarchy české uměnovědy.

Nebylo by jistě možné vynechat z mnohostranných aktivit Dobroslava Líbala jeho pokornou i bojovnou činnost ve vědeckých radách a v dobrovolných občanských sdruženích. Dlouholetý prezident ICOMOS využíval svých znalostí francouzštiny ke styku s pařížským centrem UNESCO, jímž byl vážen a ctěn. Dlouhodobě pracoval v Domácí radě Klubu Za starou Prahu, jako předseda vědecké rady SÚRPMO, SÚPP i ministerstva kultury. Moudrá slova paní senátorky Jaroslavy Mozerové v Gratulariu Sborníku k poctě Dobroslava Líbala snad nejlépe vyjadřují náš vztah k tomuto velkému člověku. “Dobroslav Líbal jistě není jediným významným odborníkem a vědcem v oboru péče o památky, ale není nikoho jiného, ve kterém by se hluboké vědomosti a zkušenosti pojily s takovou zodpovědností a pokorou, s tak vzácnými lidskými vlastnostmi, jaké má pan doktor Líbal. Pojí - li se hluboká vzdělanost a učenost s moudrostí, je to vzácné koření. Navíc Dobroslav Líbal patří mezi vzácné lidi, kteří nejsou jen skutečnými vědci, ale umí uplatňovat své znalosti neúnavně v prospěšných skutcích. Vážím si ho hluboce a mám ho zcela obyčejně, lidsky ráda. Vzdávám mu díky za všechny, za celou naši zem i za svět, k jehož nenahraditelnému bohatství svým dílem a moudrostí přispěl”.

Milan Pavlík