Letná na územním plánu Prahy

Jednou, už je to dávno, jsem dostal za úkol rychle, nejlépe hned, vypracovat podrobný plán “rozvoje” starého středu jednoho slovenského města. Jindy zase jiné plány přestavby starých měst českých.

Do těch měst se už pár let předtím lily peníze. Důvod toho utrácení pocházel z plánovaného hospodářství, výsledkem byl stavební chaos. Asanační průtahy byly rozestavěny, celé bloky domů již vylidněny nebo zbourány. Na místo bloků a bez vzpomínky na bývalé ulice byly vsazovány hotové projekty osamělých neforemných staveb. Na kraji historického jádra už stával jeden či více věžáků a všude byly díry po zbořených památkách. A hned za bývalými hradbami stály paneláky.

Nové stavby na polích kolem těch měst byly přece jen rozmyšlené. Byly na to specializované projektové kanceláře, práce to moc těžká nebyla, předpisy neměnné, typů domů bylo jen několik a panelů z paneláren jen několik desítek druhů.

Vždycky mi bylo divné, proč si radní a předsedové vzpomněli v přesně stanovitelném stadiu procesu zkázy a nezávisle na sobě, že potřebují architekta na celek. Asi přijel nějaký papaláš a seřval je. Určitě na to nepřišli sami, protože i nad papírovým plánem s pokusem o slepení rozbitého města ne a ne ustoupit z předem vykopaných pozic. Samoobsluha prostě muse- la být v tom a tom památném domě s klenbami, kotce policejních psů před okny porodnice, za presbytářem kostela čtyřproudová komunikace, místo parku pěkné autobusové nádraží.

Školit je ve čtení mapy bylo docela vzrušující. Jeden předseda doslova přede mnou zkameněl, ukázal jsem mu trasu jím prosazované přeložky silnice kolem města a hned u ní jeho vlastní dům.

Mnoho se podařilo i zachránit. I oni měli své „ony“. Mezi těmi nad nimi stačilo najít ty, kteří docela obyčejně neradi packali to, čím se zabývali. Stačilo vysvětlit, že je nějaká koncepce hloupá a nabídnout řešení méně hloupé. Nebo alespoň, že je stavba příliš drahá a načrtnout řešení méně nákladné nebo třeba i nákladnější, ale účinnější. Některé skvělé úspěchy byly přitom i v Praze. strahovský tunel místo malostranského, metro místo podpovrchové tramvaje, plynovod přes strahov a plynové vytápění studentských kolejí místo komínů na spaliny topného oleje vysoké jako rozhledna. Byl jsem u mnoha takových akcí, podobných spiknutí. Na konci oné éry ta spiknutí slábla, stejně jako jejich strůjci.

Letná ortofotografii

Uběhlo čtvrt století. Obdivuji občany Troje, úspěšné v obraně proti nehoráznému rozšiřování čističky odpadních vod. Mrakodrapům na Pankráci brání občané nejen pro sebe, ale i pro hrstku zbylých obyvatel v centru. Jedinci zachraňují mnohé nehoráznosti krkounských investorů. Opravují rozhodnutí pražských rozkolísaných úřadů.

Přitom, jak je územní plán Prahy přesný, má spoustu chyb. A ještě je rozrýván obrovským množstvím permanentních změn. Ale nejvíce postrádá vizi města a posluhuje lobistům. Situace je vážná.

Tak třeba fotbalový stadion místo Sparty, nebo kýhovýra arény. Organický tvar nového většího stadionu mi připomíná nemocniční mísu nebo nejspíše slepici, sedící na malém hnízdě. Pozemek jako dlaň, proto se má kopat míčem směrem východ – západ. A slepice má choré křídlo nad třídou Milady Horákové, a tak si přivlastňuje rozptylovou plochu na druhé straně ulice. Asi pro bezpečné půtky fandů s policií, bez ohrožování dopravou.

Třída Milady Horákové a další nespojité úseky se skoro sto let stavěly jako kompoziční a společenská osa pražského severu, až na posledně postavený díl u metra Hradčanská, to je jen dopravní kanál. Za cenu astronomicky drahého tunelu pod Stromovkou se má doprava přes Letnou i u stanice Hradčanská velice oslabit, dokonce se může i regulovat. Tak proč dál vyhánět chodce pod zem a nad zem?

Návrh architekta Jana kaplického na Národní knihovnu rozhodně patří mezi pozoruhodné projekty. Lze říci, že jeho bioarchitektura respektuje prázdnou Letenskou pláň. Letenskou plání však její urbanistický kontext nekončí. Stavba je situována na rozhraní volné pláně a vilové čtvrti, která posléze přechází v typickou nízkou bubenečskou činžovní zástavbu. Velikost sousedních vilových domů zde představuje dvě až tři patra (asi 9–12 m), vzdálenější činžovní domy dosahují v průměru pět až šest pater (18–21 m). Výška nové knihovny je 50 metrů, čímž dvakrát až pětkrát přesahuje všechny stavby v okolí, a to zjevně ve prospěch přání na postavení nové celoměstské dominanty. V době internetu má být tak výjimečně, ve výjimečném městě, postaven sklad knih.

Novostavba se cpe do tradičních pohledů. Jak od centra k Letné, z Petřína, z Vyšehradu a z pražských mostů, tak i ze severu a přes Letenskou pláň od Holešovic k západu, vždy směrem ke Svatovítské katedrále. Zejména z dálkových pohledů a z Letné působí její hmota nepříznivě, jako konkurence nejen subtilních tvarů katedrály, ale celého města. Domnívám se, že je nutné zmenšit objem a výšku stavby. Dohady v tisku, zda se nová knihovna líbí, nebo ne, jsou plané.

Vypjatý a konfrontační duch diskuse v médiích odvedl pozornost od jádra problému, kterým jsou urbanistické souvislosti novostavby, nikoli regulační pravidla. s pozemkem pro knihovnu souvisí i postrkování “zapomenuté” smyčky tramvají někam jinam, zase na pláň.

Zátiší u soklu někdejšího Stalinova pomníku

Podzemní garáže pod plání, na místě mizerně přístupném městskou hromadnou dopravou, nemohou být pro centrum nijak užitečné. Je to odtud stejně dlouhý výlet pěšky jako tramvají. Proč se tedy mají auta pasírovat až do středu Prahy, když je v Holešovicích a v Libni, na stanici Dejvická nebo pod hradbami a v hradbách za hradem tolik volného místa?

A i kdyby se chodilo z garáží pěšky, přispěchá správa města se stavbou akvária při cestě, kterou se má chodit na Čechův most. Má být místo Stalinova podstavce. Skleněná bedna s restaurací a vypláznutou terasou na vyhlídku se v projektech investora postupně mění podle stadia vyjednávání; aktuálně zase dost nabyla. Nevkusem a objemem překonává bývalý pomník, zbouranou drobnou zrůdu, kdysi vévodící prastarému městu.

Mělo to být naopak: ruina podstavce by měla být pietně zachována, nikoli doplňována, protože obsahem i výjimečnou formou splňuje podmínky na zapsání do seznamu nemovitých kulturních památek. Nepřipomínat si jen slavné okamžiky, ale i to obrovské lidské selhání, podlehnutí neslušné ideologii. Při každém pohledu, při každé návštěvě si to připomenout! Žádnou tlustou čáru, žádné sklo, naše minulost není jiný podmořský svět!

Občany Prahy 7 zatím neleká nic. Přemýšlím, kde a jak se dnes takoví zdravě konzervativní lidé se zájmem a s nadhledem hledají, a docházím k tomu, že oni asi budou přece jenom až pod „nimi“. Mohli by být jejich „oni“, ale zatím nejednají, ač jsou zprávy opravdu zneklidňující.

Dneska se nemusí nijak rozebírat důvody a hledat, proč je nějaká stavba špatně! Rozhoduje většina.

Martin Krise