V loňském roce přišel opět na pořad dne složitý problém dostavby Vítězného náměstí v Praze. Úvahy na dané téma přitom mají dosti reálný charakter, neboť pro obě parcely (menší, v místě dnešního tržiště a větší, klíčovou, v ose náměstí mezi Evropskou a Jugoslávských partyzánů) existuje investorský záměr a vůle stavět co nejdříve.

Budova na menší parcele má mimo jiné sloužit jako radnice Prahy 6 (Poznámka 1), nepoměrně větší objekt sousední pak naplní z největší části kanceláře a obchody; malá část bude ponechána i účelu, pro nějž byla původně rezervována celá rozlehlá parcela - tedy potřebám vysokých škol.

Pro větší z objektů vzniká v současné době projekt v atelieru A.D.N.S. a s výstavbou se počítá v roce 2004. Projektu a dalším okolnostem s ním spojeným se budeme podrobně věnovat příště. Bylo by sice logické jím začít, neboť parcela má konkrétního vlastníka s konkrétním záměrem a charakter záměru zásadně ovlivní podobu novostavby, avšak problém dostavby náměstí je natolik citlivý, že je nutné jakýkoli návrh vidět v kontextu historie místa a minulých i současných návrhů na jeho dostavbu. A to i v tomto případě, kdy se zdá být na podobnou diskusi poněkud pozdě.

Historie původních záměrů

Období prvních let nezávislé ČSR bylo plné snů a vizí. Praha jako hlavní město mladého ambiciózního státu pochopitelně stála od počátku v samém středu pozornosti. Během krátké doby byla ustavena Státní regulační komise, která měla udat směr budoucího rozvoje plánovaného milionového velkoměsta. Od počátku dvacátých let probíhaly soutěže na řešení jednotlivých pražských sektorů a poprvé v novodobé historii Prahy se tak dělo koordinovaně s ohledem na souvislosti celého města. Čas vyměřený první republice však vypršel příliš rychle a z většiny vizí byla v nejlepším případě uskutečněna torza, která další a již méně harmonický rozvoj města překryl a znejasnil. Výjimkou jsou právě Dejvice - čtvrť v těsné blízkosti Pražského hradu, velkoryse rozvržená na mírném svahu pod pásem zrušených hradeb a Buštěhradské dráhy.

Plán Dejvic vznikl na samém počátku dvacátých let. Řešení dejvického prostoru však bylo jen doprovodem k hlavnímu úkolu zmíněné soutěže, která se týkala zejména problému zástavby letenské pláně a jejího propojení s jádrem města. Toto propojení - ať již průkopem, tunelem či serpentinou - bylo klíčové i pro Dejvice samé. Jakkoli je totiž poloha Dejvic příznivá, její komunikační propojení s městem je velmi problematické. Ještě ve dvacátých letech byla jedinou spojnicí severního předpolí města s centrem Chotkova silnice. Špatná dostupnost je patrně i jedním z důvodů, proč nebyly Dejvice zastavěny v době živelné a nekoordinované výstavby pražských předměstí ve druhé polovině 19. století.

Ze soutěže na řešení letenské pláně a okolí vyšel vítězně Antonín Engel, který byl zároveň členem Státní regulační komise. Engel byl žákem vídeňského architekta Otto Wagnera, jehož atelier na vídeňské technice lze bez nadsázky označit za místo zrodu moderní architektury ve střední Evropě - studovali zde takové klíčové osobnosti, jakými byli Josef Hoffman, Jan Kotěra, Jože Plečnik či Pavel Janák. Mezi Wagnerovými žáky patřil Engel mezi konzervativnější. Monumentální kompozicí a klasicizujícím výrazem se řadí mezi ty, kteří nejvíce ctili odkaz svého učitele a přenesli jeho názory na podobu ideální architektury hluboko do 20. století.

Englova chvíle přišla ze zrodem nového státu, jehož potřeba důstojné reprezentace a legitimity našla nejlepší vyjádření právě v architektuře, která v sobě spojila první modernistické principy s uměřeností a kázní monumentálního klasicismu. Engel se stal hlavním architektem ministerstev a úředních budov a nepřekvapí tedy ani jeho vítězství v soutěži na zástavbu Letné, které měla mimo jiné dominovat budova nového parlamentu ČSR.

Urbanistická koncepce Dejvic vychází z principu radiálního uspořádání města, kde široké třídy směřují k centrálnímu prostoru, jehož středem a pointou je vertikála pomníku či obelisku. Tato v podstatě barokní struktura byla doplněna dalšími třídami okružními, protkána parky a lokálními náměstíčky, aby na západě a severozápadě plynule přešla do vilové čtvrti a postupně splynula s okolní krajinou. Centrální náměstí má tvar podkovy, jejíž hlavní osu měla tvořit univerzitní třída ve středu půloblouku náměstí. Při utváření architektonického výrazu veřejných budov na náměstí měl dle vlastních slov architekt na mysli "bezpečný a definitivní styl bez ohledu na přechodné módní a oportunistické ambice… nadčasový výraz formální… architektura vpravdě monumentální, která zachovává svou hrdost a obraz doby svého vzniku" (Poznámka 2). Historizující a klasicizující zaměření projektu Dejvic bylo již v době svého vzniku mladšími architekty kritizováno a sama soutěž přinesla několik návrhů, které byly od podobných tendencí zcela oproštěny (viz např. návrh Pavla Janáka ve spolupráci s A. Kubíčkem a E. Svobodou) (Poznámka 3).

Jak už to v Praze bývá, osud si s monumentálním plánem trochu pohrál. Samy Dejvice nebyly v období první republiky zcela dokončeny, jejich největší nedokončené plochy byly hlavně v klíčové centrální oblasti kolem náměstí a vysokých škol. Stejně tak nebyl nikdy realizován letenský průkop ani zástavba Letné, která měla tvořit důležité centrum a jíž měly být Dejvice předpolím či doprovodem. Englovi se ve finále nepodařilo prosadit ani zamýšlené propojení čtvrti s Hradčanským náměstím, na které je směrována Svatovítská ulice. Stejně tak nedošlo k plánované redukci či úplnému zrušení buštěhradské dráhy. Paradoxně tak byly oslabeny dva klíčové momenty, na nichž stojí životnost zvolené barokní dostředivé kompozice: logické napojení radiálních bulvárů na okolní město a silný centrální prostor, do kterého tyto třídy ústí a který je vyvrcholením celého konceptu. Vyzněním do ztracena je popřena důležitost a logika širokých ulic (s výjimkou Evropské třídy, která patrně jako jediná naplňuje původní představy o svém účelu a důležitosti), absencí uzavřeného středu chybí městu svorník a pointa. Realizované Dejvice jsou tak čtvrtí klidnou příjemnou na bydlení; při bližším pohledu jim ale chybí čitelnost a hierarchie prostorů - málokdo dnes dokáže vnímat centrální náměstí jinak, než jako velkou křižovatku, ze které je nejlépe uniknout do neplánovaného parku na místě stavebních parcel vysokých škol...

Chybu komunikačního napojení na historické město již dnes těžko napravíme. Z hlediska historického města je dnes patrně dobře, že byl prostor Letné ponechán volný, o zbytečném průrazu tramvaje do komorního Hradčanského náměstí ani nemluvě. Otázka uzavření náměstí však leží stále před námi. Na jejím zdárném vyřešení záleží, zda se podaří rehabilitovat a zdůraznit kvality, které do svého plánu architekt vložil. I přes jistý konzervativismus se totiž jedná o urbanistický koncept vysoké kvality a evropské úrovně (Poznámka 4).

Pokus o dostavbu v 50. letech 20. století

Problém dokončení náměstí byl poprvé řešen po druhé světové válce. Tehdy byla podle původního návrhu dostavěna budova generálního štábu v jihozápadní části náměstí. Tím bylo dokončeno pět osmin prostoru a zjevně bylo nakročeno k jeho dotvoření dle původních plánů (Poznámka 5). V následujících letech ovládl českou architekturu socialistický realismus. Z původního návrhu dostavby náměstí monumentální věžovou stavbou, která by se při pohledech z historického jádra uplatňovala i v panoramatu Hradčan, nakonec vzešel hotel Internacional v Podbabě.

Již v roce 1957 se konala soutěž na dostavbu areálu vysokých škol, jejíž soutěžní návrhy byly od vlivu sorely oproštěny. V ní padlo klíčové rozhodnutí opustit Englovu koncepci blokové zástavby; první cenu tak získal projekt Františka Čermáka a Gustava Paula, který na místo rozlehlého bloku vytvořil podél hlavní Technické ulice systém hřebínkové zástavby příčné k této třídě. Nakonec bylo realizováno sedm z devíti střídavě umístěných deskových domů seskupených kolem středního spojovacího krčku, který běží souběžně s ulicí Technickou. Uzavření náměstí podle projektu architektů nebylo realizováno. I v něm se tvůrci odchýlili od původního plánu, neboť namísto plynulého uzavření podkovy navrhovali obdélný objekt s postraními křídly. Areál byl dále v letech 1964-1970 doplněn budovami fakult stavební a architektury v ose Technické. Tam, kde Engel zamýšlel pohledovou dominantu hlavní osy, umístili zmínění architekti nízký vstupní objekt, k němuž jsou po stranách připojeny k sobě kolmé deskové budovy obou fakult (Poznámka 6).

Spektrum názorů na koncepci dostavby

Postupná dostavba areálu se tedy nedotkla místa, které je pro Dejvice klíčové - vlastního náměstí. Jaká jsou vlastně možná východiska koncepce jeho dostavby?

Názory, které v současnosti zaznívají, lze pro zjednodušení rozdělit do tří okruhů. První zahrnuje ty, pro něž je původní Englova koncepce nedotknutelná a navrhují proto dostavbu podle původních zachovaných plánů. Druhý cítí povinnost dokončit náměstí v původní půdorysné stopě a hmotě budovy, přičemž názory na konkrétné provedení fasád se zde různí - od repliky Engla až po volnou tvorbu architektů, byť s určitými omezeními (symetrie, logická tektonika fasád a podobně). Otázkou je rovněž závaznost blokové struktury uspořádání prostoru. Třetí skupina pak odmítá jakékoli omezení a zdůrazňuje právo na přetvoření prostoru dle soudobého hlediska toho kterého tvůrce. Každý z těchto názorů má své opodstatnění. Není v našich silách rozebírat zde dopodrobna úskalí jednotlivých konceptů; pokusme se upozornit jen na některé problematické aspekty jednotlivých pojetí.

Při dostavbě areálu podle původních Englových plánů narážíme na dva hlavní problémy. Prvním je využitelnost budov: blokové objekty s vysokými klenutými místnostmi, které měly sloužit školnímu provozu, jsou z dnešního hlediska jen těžko využitelné, a to i v případě, že by zůstal zachován původní účel všech budov, neboť za osmdesát let od vyprojektování se zásadně proměnil systém a pojetí vysokoškolské výuky. Při změně účelu na kancelářské či obchodní budovy je původní rozvrh již zcela mimo hru. Druhý problém představuje dnešní úroveň stavebnictví a způsob stavění budov vůbec - bylo by velmi těžké, ne-li nemožné dosáhnout zamýšlené kvality provedení konstrukcí i kamenných fasád. Při střetu s realitou by tedy koncepce přísné dostavby Englových škol musela přistoupit na množství kompromisů, které by patrně vedlo k jejímu rozmělnění a nechtěné karikatuře.

Druhá názorová skupina vychází z teze, že podstatou prostoru náměstí je jeho uzavřenost v původní půdorysné stopě a hmotových objemech. Řešení fasády je tak odděleno od funkčních potřeb budov za ní, což je tak trochu v duchu původního projektu (mimochodem, princip opět barokní - prostor náměstí je nadřazen budovám kolem něj a jejich jednotný výraz je důležitější, než jejich skutečná náplň). I zde je ovšem řada problémů - menší výškou pater v dnešních novostavbách počínaje a hmotovým řešením budov konče. Neboť zástavba prázdných parcel není jen otázkou náměstí, ale i původně zamýšlené hlavní osy areálu škol a jejího vyústění do náměstí. Tato osa, ač lemována budovami se zcela rozdílnou koncepcí výstavby, je dosud hlavní pohledovou i funkční kostrou oblasti. V této souvislosti dodejme, že hřebínková zástavba z padesátých let představuje důležitý a nepřehlédnutelný slohový názor, který je dnes neoddělitelnou součástí místa. A je nutno se ptát: Mají toto novostavby nějak zohlednit? Lze vzhledem k moderně koncipovaným objektům vůbec uvažovat o rehabilitaci Englova plánu?

V úvodní diskusi k tématu dostavby náměstí je třeba vzít v úvahu i názor, který navrhuje zcela opustit původní koncepci a vydat se jiným směrem. Takové návrhy byly předloženy ve všech soutěžích, které se dostavby týkaly (poslední byla na počátku 90. let 20. století). Tímto směrem se také vydaly všechny realizace, které zde byly od padesátých let uskutečněny. V této souvislosti je zajímavá renesance myšlenky obnovy Englovy koncepce v naší době. Snad jsme se tím již dostali za období boje modernistů proti konzervativnímu pojetí Englovy architektury, jehož pozdními květy jsou i zmíněné budovy z padesátých a šedesátých let.

Aspektem, který jsme dosud nezmínili, ale který je pro věc zásadní, je podoba náměstí jako celku. Nelze totiž řešit dostavbu náměstí a ignorovat při tom jeho současný stav, kdy je zde místo městského prostoru velká křižovatka a kdy chodci nemají jinou šanci, než obcházet náměstí kolem dokola za pomocí podchodů a přechodů. Stejně tak nelze opomenout absenci vertikálního prvku ve středu náměstí - obelisk byl nedílnou součástí Englových plánů a jako architektonický prvek a pointa kompozice neztrácí svou důležitost ani v případě dostavby náměstí soudobými prostředky.

Současná situace

Ale zpět do studené reality. Karty jsou rozdány: pozemek má vlastníka, je určena jeho náplň (administrativa a obchody, malá část pro ČVUT) a projekt již byl v hrubých rysech předložen k posouzení památkovým orgánům. Ty jej zatím zamítly, neboť architekti nerespektovali blokový koncept zástavby a za půlkruhovou fasádou do náměstí vytvořili příčnou hřebínkovou zástavbu. Univerzitní díl komplexu autoři osamostatnili a vytvořili pro něj samostatnou budovu v ose Technické. Projektu se budeme více věnovat příště, nicméně již nyní stojí za to zamyslet se nad tím, jak projekt A.D.N.S. reaguje na prostory, jichž se dotýká. Do náměstí navrhuje kompaktní fasádu ve hmotě okolních budov, v poslední fázi s šikmou střechou, která odpovídá ostatním střechám prostoru. Na rozdíl od Englova projektu není osa náměstí otevřena do průhledu Technickou třídou; ta je naopak uzavřena univerzitní budovou s náznakem čestného dvora. Tím je logicky ukončen areál škol, který oproti původním plánům nezasahuje až do náměstí. Hřebínkovou zástavbu, viditelnou jen ze zadní strany novostavby, lze považovat za reakci na solitérní hřebínky škol z padesátých let. Konkrétní řešení fasád zatím nebylo předloženo, neboť projekt je ve fázi hmotové studie.

Klub Za starou Prahu zatím nezaujal k problému dostavby jednotné stanovisko. Stejně tak tento článek nechce upřednostňovat konkrétní cestu či řešení, jakkoli autor nezastírá, že má na celou věc svůj názor, který je blízký druhé názorové skupině a vlastně i snaze atelieru A.D.N.S. na zdárné vyřešení problému soudobou mluvou a architektonickými prostředky.

Pro náměstí by bylo patrně nejlepší, kdyby bylo dokončeno v původní podobě ještě v období před či těsně poválečném. Další vývoj architektury i teorie památkové péče položily příliš mnoho otázek, než aby bylo možno vyrukovat s jednoznačným řešením, byť by to byla koncepce zdánlivě jasné dostavby podle původních plánů. Vše je navíc zkomplikováno účelem, jemuž mají novostavby sloužit. Jaký by mělo smysl shodnout se na ideálním akademickém řešení, které by nicméně nemělo sebemenší šanci na realizaci? Roli teoretiků architektury i památkových expertů nelze omezit na zaujetí stanoviska, neboť jeho odmítnutím se tito vzdávají diskuse a tím i vlivu na podobu novostavby. Nehoruji zde pro přitakávání jakémukoli investorskému záměru, jsou hranice, za něž jít nelze. Předložená studie A.D.N.S. však prostor pro kultivovanou diskusi rozhodně nabízí. Hleďme jej tedy co nejvíce využít.

Richard Biegel