Josef Kranner, 1801-1871

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 1/2002)

Jméno Josefa Krannera se objevovalo svého času - ve druhé a třetí čtvrtině 19. století - velmi často v souvislosti s pražským stavebním podnikáním i s návrhy nových architektur. Dnes, rovných 200 let po Krannerově narození, musíme jeho jméno spíše oprašovat a vyvolávat ze zašlých časů. Snad to zavinila někdy nekritická chvála současníků za jeho života a nedlouho po smrti , zcela zřejmě i jeho německý původ, “německý” odstín jeho neogotických realizací a konečně spojení s obdobím metternichovského režimu. Ostatně - ve vedení rodinné kamenické a stavitelské firmy se poprvé uvedl při stavbě rodinné hrobky knížete Metternicha v Plasích… Pro hodnocení budoucích generací v českých zemích celkem nevýhodná pozice, resp. nezáviděníhodný kádrový posudek.

Dnes neznáme spolehlivě Krannerův autorský profil - ani v případě realizací, kde je nepochybná jeho účast stavitelská. Nemáme plastický obraz jeho bohaté a pestré životní poutě - i suchá data z několika málo zdrojů se často rozcházejí a některé údaje mohou téměř vyvolávat dojem, že nejde o životopis jediné osoby. Ukázalo se, že dokonce ani jméno se nám přes pouhé jedno a čtvrt století, které uplynulo od Krannerovy smrti, nezachovalo ve správné podobě: jak vyplývá z posledních archivních nálezů, druhé křestní jméno znělo zřejmě nikoli Ondřej (Andreas), nýbrž Anton...

Josef Kranner se vyučil v rodinné dílně, renomovaném podniku s kořeny nejméně v raně barokním období. Zároveň již mohl využít vymoženosti počátku devatenáctého století - studia pražské polytechniky. Na jedné straně otec Johann Ludwig Kranner, perfektní kameník bez velkých tvůrčích ambic, na straně druhé učitel Ludvík Kohl, malíř a autor romantických vizí gotické architektury. Během svého pobytu ve Francii si Kranner osvojil moderní techniky strojového opracování kamene, v Itálii se sblížil s německou nazarénskou kolonií. Zde i v Německu si jej zřejmě definitivně získala středověká, zejména gotická architektura.

Přibližně další čtvrtstoletí pracoval převážně v rodné Praze, kde si získal postavení vyhledávaného stavitele. Dnes je zde s jeho jménem obvykle spojován především pomník Františka I., který je bohužel již několik desetiletí - bez panovníkovy jezdecké sochy - v podstatě torzem.

Další prací, která se v našem povědomí o Krannerovi zachovala, je projekt oprav a přestavby katedrály sv. Víta, v jejíž konečné podobě stavby se z Krannerových záměrů neprojevilo prakticky nic. Tento stav vědomostí ovšem počtu Krannerových realizací v Praze neodpovídá.

Nejlepším důkazem bude, namísto výčtu realizací, tip na procházku Prahou. Začneme - li na Petříně, najdeme zde Krannerovu křížovou cestu z 30. let 19. století. Můžeme pokračovat přes Pražský hrad, kde Kranner zahájil opravy svatovítské katedrály z pověření Svatovítské jednoty v r. 1861. Pokračujeme na Klárov, místo, které dostalo jméno podle Klarova ústavu slepců, postaveného v letech 1834- 1844 podle projektu Vincence Kulhánka pod Krannerovým vedením. Vlastním Krannerovým dílem je pak kaple tohoto ústavu.Dojdeme - li k břehu Vltavy a podíváme -li se vlevo k záhybu řeky, můžeme si všimnout nízké hmoty Krannerovy občanské plovárny z r. 1840. Dále můžeme pokračovat ke Kampě, když podejdeme Karlův most. Tak se ocitneme před Krannerovým schodištěm ze 40. let, spojující most s Kampou na Kampu. Toto schodiště je spíše než utilitární, stavbou takřka monumentální, přitom však vlídnou architekturou, v každém případě architekturou městotvornou . Myslím, že dnes si při vyslovení názvu “Kampa” mnohý Pražan - a nejen ten- vybaví právě toto schodiště a přilehlý prostor…

Z Křížovnického náměstí (pro úplnost můžeme dodat, že Kranner zaujímal důležité místo v komisi, která posuzovala nejvhodnější umístění zdejšího pomníku Karla IV.) pak dojdeme ke zmíněnému již Krannerovu pomníku Františka I. se sochařskou výzdobou Josefa Maxe. Ještě do konce třicátých let 20. století by bylo možno doporučit cestu na Národní třídu, jejíž část za křižovatkou se Spálenou ulicí ovládala mohutná hmota Šlikovského paláce, stavby barokního původu na starších základech, s Krannerovou “tudorskou” novogotickou fasádou. Poněkud dále - až ke konci Hybernské ulice, najdeme Krannerovi donedávna připisovaný Lannův palác, jehož hlavní průčelí je obráceno do dnešní Havlíčkovy ulice k Masarykovu nádraží.

Jiný palác, rovněž nedaleko prvního pražského nádraží - Desfourský palác z druhé poloviny 40. let - je považován za jednu z nejpozoruhodnějších architektur své doby. Nesporný Krannerův podíl je zatím doložen pro vedení stavby.

Desfourský palác v ulici Na Florenci. Foto Jiří Hulák, 2001

Je tedy zřejmé, že máme co do činění s mužem, jehož vklad k velkorysé urbanizaci Prahy 19. století je přinejmenším nezanedbatelný. Zvláště odmyslíme - li si při naší procházce některé dominantní budovy, které za Krannerových časů ještě nestály.

Aktivity Krannerovy mnohostranné osobnosti nezačínaly a nekončily činností navrhujícího architekta a provádějícího stavitele. Kranner byl neopomenutelnou osobností tehdejšího pražského kulturního života, jednoho z vážených členů společnosti, která se shromáždila kolem mecenáše umění hraběte Františka Thun- Hohensteina. Jeho hlavní zájem se neomezil jen na gotickou architekturu, jíž podle současníků “dodal znovu vážnost” autor pomníku Františka I., o jejíž propagaci a hlubší poznání se zasloužil jako spoluautor Grundlagen der Böhmischen Alterthumskunde, editor grafických listů představující nejvýznamnější památky středověké architektury a na jejíž ochraně má i podíl jako aktivní památkář.

Kromě tohoto “zahledění do minulosti” je totiž pro Krannera stejně typické zaujetí pro výdobytky tehdejší moderní techniky a snahy o jejich využití v praxi. Doslova posedlost strojovou kamenickou výrobou jej ve třicátých letech údajně přinutila vyměnit starou rodovou dílnu na Malé Straně za větší v Soukenické ulici. Stroje, které sám konstruoval, určené původně k vrtání kamene, použil později i pro výrobu náhrobních desek a dalších prefabrikovaných dílů. S použitím strojových technologií, od něhož jej neodradilo ani několik velkých finančních neúspěchů v Praze, zaznamenal pak úspěchy například při hloubení tunelů a šachet.

Kranner se proslavil ukázkami své tvorby na Světové výstavě v Londýně v r. 1851. Stal se členem - korespondentem Královské společnosti britských architektů. Byl jedním z iniciátorů reformy vídeňské umělecké akademie.

Popis Krannerova působení ve Vídni by zabral mnoho dalších řádků. Však zde také prožil posledních dvacet let své životní dráhy, která se uzavřela 19. října roku 1871.

Vraťme se ale do Prahy. Zde je potřeba připomenout ještě jeden charakteristický moment- zvláštní nepřízeň osudu, která postihla Krannerovy pražské realizace dlouho po jeho smrti. První - a největší - stavbou z řady byl zmíněný Šlikovský palác na Národní třídě, zbořený v r. 1938. Měl být údajně nahrazen reprezentační a obchodní budovou Elektrických podniků. Tato stavba však ironií osudu nejen nebyla realizován, ale neznáme dokonce ani její projektovanou podobu. Místo paláce, který značně zužoval průjezdní profil Národní třídy, zaujal nakonec až v sedmdesátých letech obchodní dům Máj (dnes TESCO).

Další novostavba obchodního domu - Kotva - zabírá parcelu, na níž dříve stály i činžovní domy, rovněž připsané Krannerovi. Sedmdesátá léta přinesla zánik dalších Krannerových staveb - tentokrát vzaly za své sice architektonicky nepříliš významné, vcelku utilitárně řešené obytné domy u Anežského kláštera, jejich zboření je však i z hlediska urbanistického diskutabilním činem.

Další smutná epizoda spadá do let osmdesátých. Desfourský palác se podařilo zachránit před zbořením doslova v hodině dvanácté . Západní křídlo ani zahradní pavilon paláce takové štěstí už neměly - na jejich místě vyrostla ohromná hmota budovy Rudého Práva.

Jiří Hulák