Obnova prostor v přízemí Juditiny věže dopadla výborně. Na místě je poděkování všem, kteří se o to přičinili. (Ilustrace k tomuto článku viz dole.)

V případech, ve kterých se Klub Za starou Prahu angažuje, jde obvykle o fyzické zachování nějaké ohrožené památky, nebo o protest proti zvažované problematické novostavbě. Péče o architektonické dědictví je ale věcí složitější. Velmi důležitá je v ní otázka, co a proč má být jejím výsledkem. S tím, jak se svět vyvíjí, jak se mění životní způsob společnosti, jak se to, co ještě včera bylo běžné, stává vzácným, jak se prohlubuje naše poznání, jak získáváme zkušenosti z pozitivních i negativních příkladů, s tím vším se vyvíjí také názor na to, co má být předmětem památkové ochrany a jakými prostředky o památky pečovat. Realizované řešení obnovy interiéru Juditiny věže mělo alternativy. Bylo možno konzervovat dochovanou úpravu ze 60. let 20. století, rekonstruovat některou z řady předchozích historických podob, nebo přistoupit k novému architektonickému ztvárnění. O tom, co zvolit, se v Domácí radě Klubu vedla vzrušená debata, která skončila kompromisem. V tomto příspěvku se pokusím vysvětlit důvody, které vedly k výběru zvoleného řešení.

V evropském chápání je kulturní hodnota památek spojena s pojmem autenticita. Slovník cizích slov překládá autenticitu jako „pravost“, „původnost“, „věrohodnost“. Snaha zachovat památkám věrohodnost má dvě roviny. Vztahuje se jak k originální historické hmotě, tak k architektonickému řešení. Konkrétně. Pro úpravu interiéru přízemí Juditiny věže se hledalo řešení, které by co nejlépe a nejbezpečněji ochránilo románské kvádříkové zdivo se středověkými rytinkami, a zároveň bylo architektonicky adekvátní danému prostoru.

Věž prošla po dobu své existence řadou přestaveb. O nejstarší úpravě interiéru nevíme skoro nic. Místnost v přízemí měla určitě jiné výškové uspořádání. Dnešní zaklenutí, ani úroveň podlahy nejstaršímu stavu neodpovídají. Nevíme, jak nejstarší strop vypadal ani odkud a jakým způsobem se do místnosti vstupovalo. Zřejmá není ani povrchová úprava kvádříkového zdiva. S ohledem na existenci rytinek muselo být v té době neomítané. Nevíme však, proč bylo neomítané. Důvody byly spíše hospodářské než výtvarné. Přízemí obranné věže mělo pravděpodobně podobu utilitárního prostoru, kde se nákladná omítka mohla zdát zbytečná. Ze známých dobových analogií vyplývá, že i tam, kde se s omítkou, případně freskovou výzdobou od počátku počítalo, býval mezi stavbou a provedením omítek či výzdoby časový odstup. Na základě našich současných znalostí proto nelze říci, zda neomítané zdivo představovalo chtěnou „finální“ úpravu, nebo to byl stav „před“ omítnutím“.

V gotice dostala místnost nový strop v podobě žebrové klenby. Zatímco výšková úroveň stropu je jednoznačně dána otisky klenby na stěnách, soudobou úroveň podlahy dokážeme určit pouze přibližně. Podle našich současných znalostí nahradil vysoký klenutý prostor dvě nižší plochostropá románská podlaží a jeho podlaha byla oproti románské pod- laze nejspodnějšího podlaží částečně zahloubena. Gotická vývojová etapa věže měla několik fází, během nichž se však úrovně podlahy měnily. Předpokládáme, že soubor unikátních rytinek s figurálními a heraldickými motivy vznikl právě v rámci jedné z gotických mezifází. V poslední gotické fázi pak nejspíše byla část prostory poprvé omítnuta.

Dnešní podobu dala přízemí Juditiny věže renesance. Z této doby pochází dochovaná klenba a současná úroveň podlahy. V první polovině 20. století byl prostor užíván jako řeznictví se vstupem z ulice. Je zřejmé, že rytinky se dochovaly pouze proto, že byly chráněny zásypem klenby sklepa a silnou vrstvou renesanční omítky.

Na přelomu 50. a 60. let 20. století prováděl dr. Vladimír Píša na Malé Straně průzkum románských staveb. Vyhodnocení výsledků v okolí vedlo k předpokladu, že Juditina věž byla součástí románského opevnění. Následoval zřejmě sondážní průzkum interiéru věže, odhalení kvádříkového zdiva s rytinkami, plošné otlučení omítek a celková úprava s pohledovou prezentací kvádříkového zdiva. Před čtyřiceti lety odpovídal takový postup aktuálnímu názoru na prezentaci památek. Z dnešního pohledu se ale odstranění renesančních a možná i středověkých omítek jeví jako problematické. K průzkumu ani k fyzickým úpravám interiéru se zatím nepodařilo dohledat žádnou dokumentaci, takže je lze dovozovat pouze z nepřímých důkazů a z rozboru dochovaného stavu.

Úprava interiéru nebyla nikdy úplně dokončena a zpřístupnění prostorů pro veřejnost nakonec v osmdesátých letech 20. století znemožnil vznik pozorovací buňky sTB v přilehlé arkádové loggii domu čp. 56. Po roce 1987 se obnovily snahy unikátní prostor zpřístupnit. Předpokladem ovšem bylo zajistit kvádříkové zdivo. Ing. Zuzana Slížková z technologické laboratoře tehdejšího státního ústavu památkové péče hned na počátku 90. let doporučila opětovné omítnutí. Ke stejnému názoru došli nezávisle na sobě i další přizvaní znalci. Přesto se ale ověřovaly i jiné možnosti. Například v roce 1992 navrhli restaurátoři Ing. Petr Justa a akademický sochař Zdeněk Fučík postupně vyjímat kvádříky s rytinkami ze zdiva, odvést je do ateliéru, v optimálních technologických podmínkách je petrifikovat a poté vrátit na původní místo. Vyjmutí celého kvádříku bylo zvažováno s ohledem na skutečnost, že zpevnění pouze povrchové vrstvy by mohlo vést k jejímu odtržení. Pro zhodnocení řešení zvoleného nakonec při obnově je potřeba si uvědomit, že jde o výsledek skoro dvacet let trvající odborné diskuse, při které se odpovědně zvažovalo mnoho variant.

Ještě složitější diskusi vyvolalo architektonické řešení. Bylo možné zachovat úpravu z 60. let dvacátého století s analyticky prezentovaným povrchem kvádříkového zdiva nebo rehabilitovat renesanční podobu místnosti s omítanými stěnami navazující na dochovanou omítanou renesanční klenbu. Nakonec byl zvolen kompromis. Plocha stěny s rytinkami (nacházejícími se z valné části pod úrovní renesanční podlahy) byla opatřena ochrannou vápennou obětní omítkou, zbylé povrchy byly opatřeny krycím vápenným nátěrem. Vápenný nátěr má v dané souvislosti historické analogie. Nátěr sice zdivo chrání méně účinně než omítka, na druhou stranu ale zachovává jeho plastickou strukturu, která v citlivém návštěvníkovi asociuje velké stáří stavby.

Překrytí novou vrstvou je nejúčinnější formou ochrany povrchu kvádříkového zdiva a rytinek. Jde přitom nejen o riziko práškovatění a poškození vyvolané nízkou, nebo naopak příliš vysokou vlhkostí, ale i o poškození mechanická, jejichž riziko není v souvislosti s využitím místnosti zanedbatelné.

Interiér přízemí věže se dochoval v renesanční podobě, tj. s renesanční klenbou opatřenou kletovanými omítkami. Jedním z důvodů pro obnovení krycí povrchové úpravy zdiva bylo výtvarně rehabilitovat architektonicky cenný celek renesančního sálu.

Románskou podobu místnosti neznáme. Je však jisté, že bychom se k ní nemohli vrátit, ani kdybychom ji znali, protože výškové úrovně podlahy a zastropení se dramaticky změnily. Stěny byly celkově omítnuty nejpozději v renesanci, pokud se tak nestalo již dříve. Není vyloučeno, že se s omítnutím počítalo od počátku. Ale i kdyby k omítnutí došlo až v renesanci, je skutečnost, že povrch zdiva se pohledově neuplatňoval od konce středověku do druhé poloviny 20. století, pro posouzení vhodného architektonického zásahu velmi významná.

Závěrem uveďme důvody, které opravňují považovat výsledek za úspěch: Obnovu provázelo zaměření, dokumentace a stavebně historický průzkum, které přispěly k poznání dějin Juditiny věže i rytinek. Poznámka 1 Zásahy do dochovaného zdiva se omezily na minimum. Zdivo je nyní relativně dobře chráněno před poškozením. Pokud se někdo v budoucnu rozhodne architektonickou úpravu změnit, provedené úpravy mu v tom nebudou bránit, protože vápenný nátěr je reverzibilní. Středověký původ stavby je stále patrný, ale úprava stěn přispívá k tomu, že sál je vnímám jako celek. A to je dobře, protože je to moc krásný prostor.

Miloš Solař

1) To bylo zpracováno v rámci plnění institucionálního úkolu vědy a výzkumu nPÚ č. 21301 – Vědecký výzkum a aplikace metod operativního zpracovávání stavebněhistorických a uměleckohistorických průzkumů prováděných při obnově kulturních památek a nemovitostí v památkově chráněných územích.

Interiér přízemí Juditiny věže a bývalé celnice čp. 56 v Mostecké 1

Interiér věže před obnovou (foto M. Solař) a po obnově (M. Micka).

Interiér renesanční síně - dnes knihkupectví Juditina věž - v čp. 56 v Mostecké 1 před obnovou (foto J. Veselý) a po obnově (foto M. Micka).