Musí komerční využití zachraňovat naše kulturní památky?
O jindřišské zvonici

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 2-3/2007)

Špatná zkušenost s unáhleným prodejem bývalého kostela sv. Michala na Starém Městě soukromé firmě na zřízení multimediální show je vážnou výstrahou. Podobně končí i vleklá rekonstrukce bývalého kostela Neposkvrněného početí empirově upraveného počátkem 19. století architektem Fischerem pro účely celnice. Původní krov byl nahrazen ocelovou konstrukcí pro zřízení provaziště divadla Hybernia a vestavbou kanceláří.

Senovážné nám. před stavbou Cukerného paláce. V pozadí Jindřišská zvonice.

Příkladem problematické komercionalizace je i pronájem horního patra Jindřišské zvonice k restauračnímu provozu, jehož atraktivní součástí je dle zpráv tisku samotný krov se zvonem sv. Marie, jedním z deseti nejstarších pražských zvonů. lze si jen těžko představit kavárenské prostředí s dřevěným krovem bez obav z možného vzniku požáru. stále se množící požáry budov vinou nedbalosti zaměstnanců či nedbalým provedením elektroinstalací jsou pro památkáře varovným mementem.

Jindřišská zvonice je nejen významnou kulturní památkou Nového Města, ale i pozoruhodnou dominantou v průhledu Jindřišskou ulicí. Byla postavena koncem 15. století a dokončena za vlády Vladislava Jagellonského. Masivní objekt věže zakusil těžké chvíle za švédského dobývání Prahy v roce 1648 a později v roce 1857 za pruského obležení. Vysoká věž čelila i nepřízni počasí, když v roce 1745 srazila vichřice její makovici, ve které byla kromě jiných drobností nalezena i cenná husitská píseň na oslavu vítězství nad křižáky u Ústí nad labem v roce 1426. náporu větru podlehla dokonce v roce 1801 i vysoká střecha. Byla nahrazena jen prozatímním nízkým zakrytím, jak je zachytil v kolorovaném leptu roku 1825 Vincenc Morstadt. Definitivní, současnou podobu dostala zvonice až v 2. polovině 19. století puristickou regotizací dle návrhu Josefa Mockera. na zvonici byly vždy hodiny a čtyři znaky – český, rakouský, novoměstský a staroměstský. Původně byla věž s kostelem spojena hřbitovní zdí a do senovážného náměstí byl k zvonici přilepen špalíček drobnějších budov. Definitivní změny svého okolí se zvonice dočkala v roce 1912, kdy na místě zbořeného špalíčku vybudoval jablonecký architekt Zasche mohutný komplex Cukerního paláce ve stylu pozdní secese (či spíše zpožděného novobaroka?) s výraznými německými plastikami. Přitom zvonici a palác propojil klenutým jednopatrovým můstkem, pod nímž lze projít z Jindřišské ulice do senovážného náměstí a který zároveň kryje hlavní, reprezentační vchod do paláce.

Na závěr bych pro pamětníky rád připomněl jedinečnou kuriozitu v jednom z výkladů rozlehlého přízemí Cukerného paláce, které bývaly pronajímány různým firmám. Rakouská firma schöller-Blöckmann umístila za výlohu masivní 40 cm silnou ocelovou desku s hladkým průstřelem 450 kilogramovým granátem vyrobeným ze zvlášť tvrdé technické oceli. Více než 5 tun vážící exponát si vyžádal vybudování betonové nosné desky v suterénu. Dva projektily, vyrobené zmíněnou firmou, stály vedle jako důkaz solidnosti výrobků. Tato atraktivní reklama přečkala obě světové války až do roku 1951, kdy byla odvezena jako šrot do kladenských hutí.

Zdeněk Dušek