Tento příspěvek je spíš obrázkovým leporelem staveb, které v Praze už nenajdete. Nemůže vyznít optimisticky, protože na zbořeništích nevyrostly žádné divy moderní architektury. Na rozdíl od měst ve vyspělejších zemích, kde lze zaznamenat maximální snahu využít potenciál opuštěných průmyslových budov, zhodnotit jejich zvláštnost a nevýhodu zvrátit ve výhodu, v Praze stále většinou převažuje ekonomické hledisko. Významová mapa města tak plošnými demolicemi továren přichází o jednu důležitou kulturní vrstvu.

Automobilka Praga, † 2002
(Praha 9-Libeň, ul. U Zkušebny)

Pražská továrna na automobily vznikla roku 1907 v rámci První českomoravské továrny na stroje, součásti pozdějšího koncernu ČKD. Stanislav Bechyně, tehdy šéfkonstruktér firmy K. Skorkovský, v letech 1917–1918 navrhl pro automobilku pětipodlažní železobetonový skelet. Novátorskou konstrukci s hřibovými stropy publikoval následujícího roku v časopise Stavitel a její perspektivní kresbičku pak používala betonářská firma v propagačních tiscích. Karlínská stavební firma V. Nekvasil dala kultivovaný vnější vzhled zděnému plášti automobilky i všem dalším dostavbám ve 20. letech 20. století, jak o tom svědčí fotografie v jubilejní firemní publikaci. Automobilka s dvojicí výtahových věží v rozích, přezdívaná „Libeňský mrakodrap“, přežila letecké bombardování v roce 1945. V říjnu 2002 musela uvolnit místo Sazka Aréně.

Sladovna Podbaba, † 2003, 2007
(Praha 6-Dejvice, čp. 131, Podbabská ulice)

Založení sladovny iniciovala Zemědělská společnost, k níž se přidal Spolek pražských hostinských. Pozemek usedlosti Juliska v Podbabě ležel v blízkosti železnice a nedaleko ječmenářské oblasti na levém břehu Vltavy. stavba začala roku 1872 pod vedením stavitele Emanuela Brabce a nejdříve byla vybudována cihelna využívající místní zdroje hlíny. Prodej cihel současně financoval stavbu. V roce 1877 sladovnu koupila Marie Reiserová a od roku 1884 podnikala pod názvem První pražská sladovna M. Reiserové a synů. Ti také podnik koncem 19. století rozšířili, sladovna měla 5 humen a 7 hvozdů a produkovala ročně 9000 tun sladu, který byl exportován do ostatních zemí monarchie a hlavně do Saska. Po vzniku republiky došlo k dalšímu rozšíření výroby o dietetické a farmaceutické výrobky. Na souvisejících přestavbách areálu se podíleli architekti Adolf Pěkný a Max Spielmann. Slad z Podbaby získal roku 1928 na světové výstavě v Bruselu 1. cenu za jakost. V poválečném období stavební vývoj skončil, v roce 1993 skončila i výroba. Novým majitelem objektu sladovny se stal italský investor, pro kterého v letech 1995–2000 vypracovala kancelář A+R systém několik variant nového využití. V projektu pro územní řízení z roku 2000 byla zachována pouze hlavní loď sladovny, včetně sklepů a humen s litinovými sloupy a komíny, a zakomponována do obytného souboru. V dubnu 2003 všechny ostatní části sladovny podlehly demolici. Na výstavě „Praha 6 mění tvář“ v září 2004 byla prezentována vizualizace rezidenční čtvrti „Sladovny“ s uvedením projektanta: Mediapolis Engineering Torino – Italia, CASUA s.r.o., A+R systém spol. s r.o. Investor ICKM Podbaba naplánoval a postavil 604 bytů a 820 parkovacích míst (většinou v podzemí). Zbytky sladovny se ocitly na čas pod barevnou plachtou, která měla znázorňovat fasádu po rekonstrukci. V září 2007 ale došlo k demolici zbývající části sladovny s charakteristickými komíny, údajně kvůli špatnému statickému stavu. ICKM Real Estate tvrdí, že vybuduje repliku včetně komínů, jediná změna proti původnímu plánu prý spočívá ve výstavbě bytů místo kanceláří. Zájemcům o koupi bytů nabízí „kouzelnou lokalitu, kde se zastavil čas, s dominantou sladovny, připomínající laskavou atmosféru Hrabalových postřižin“.

Spalovna Vysočany, † 2003
(Praha 9-Vysočany)

spalovna, uvedená do provozu roku 1934, patřila k nejmodernějším v Evropě. Její areál architektonicky zpracoval František Roith. ocelové svařované konstrukce kotelny a strojovny navrhoval pro výrobce ČKD profesor pražské techniky František Faltus, ve své době patřily k nejpokročilejším. Provoz spalovny skončil roku 1997. V roce 2000 nabízel František Chobot z firmy Iceberg kotelnu a strojovnu spalovny národnímu technickému muzeu – k přestavbě na muzeum architektury. V místě spalovny, zbořené roku 2003, vyrůstá nová obytná čtvrť.

Měnírna Bořislavka, † 2004
(Praha 6-Dejvice, Kladenská ul.)

Funkcionalistickou tramvajovou měnírnu v Kladenské ulici navrhl projektant budovy Elektrických podniků Josef Kříž v roce 1930. Přes protesty místních obyvatel byla elegantní stavba s přesahující střechou a pásovými okny zbořena kvůli stavbě komplexu Evropská City.

Kotelna Löffler, † 2004
(Praha 7-Holešovice, Partyzánská ul.)

Poté, co byla v roce 1926 spuštěna v Ervěnicích nová elektrárna pro Prahu, sloužila původní holešovická elektrárna jen jako parní ústředna dálkového vytápění. K tomu účelu se roku 1938 přistavěla kotelna pro vysokotlaké kotle Löffler. Monumentální hala se svařovanou ocelovou konstrukcí s fasádou z pohledových cihel a pásovými okny byla zbořena v listopadu 2004. Praha tak přišla o poslední šanci mít svou Tate Modern.

Prádelna na Pankráci, † 2006
(Praha 4-Nusle)

Ústřední strojní prádelna z roku 1932, tehdy jediná v republice, byla součástí funkcionalistického sídliště Zelená liška na Pankráci. Sídliště nechala postavit Obecně prospěšná akciová společnost pro stavbu domů s malými byty podle projektu Antonína černého. Prádelna, vybavená stroji karlínské firmy Havelka a Mész, obsahovala i společenské místnosti. Sloužila do roku 1995, zbořena byla na jaře 2006.

Usměrňovací stanice spalovny, † 2006
(Praha 9-Vysočany)

Funkcionalistická stanice z 30. let 20. století upravovala elektrický proud produkovaný vysočanskou spalovnou odpadů. Jejím autorem byl architekt Josef Mlíka (*1909– ?), od roku 1936 zaměstnanec Elektrických podniků, pro které projektoval i další měnírny (v Bělehradské a Partyzánské ulici) a trafostanici na Vypichu, publikované v Architektuře roku 1940. Stanice byla v provozu do roku 2003. Podle územní studie Nových Vysočan měla být zachována jako součást zeleného pruhu podél Rokytky. V roce 2006 se do prázdného objektu vypravila skupina studentů školy architektury AVU pod vedením prof. Přikryla. Nenašli však téma diplomové práce, ale dokonalé, „hotové“ prostory, schopné po menších úpravách sloužit např. archivu nebo knihovně. Přesto byla stanice zanedlouho poté zdemolována.

Pražská akciová tiskárna, † 2007
(Praha 1-Nové Město, čp. 920, Opletalova ul.)

Koncem 19. století zde Julius Grégr tiskl Národní listy, v letech 1910–1911 stavební kancelář Vácslava Havla přestavěla podle projektu Josefa Čámského uliční křídlo v duchu geometrické secese. Vlastní provoz tiskárny sídlil v dvorním křídle, zmodernizovaném ve 20. letech 20. století, až do začátku 90. let, kdy n. p. Mír zanikl. Tiskárna, roku 2002 zapsaná do seznamu kulturních památek, se přestavuje na hotel Verdi a od konce roku 2006 průběžně bourá.

Rustonka, † 2007
(Praha 8-Karlín, čp. 268, Sokolovská ul.)

Jedna z nejstarších pražských strojíren, založená roku 1832 bratry Thomasovými. Od roku 1850 byl jejím majitelem Joseph John Ruston. Vyráběla kotle, parní stroje a později také parníky. Odtud pocházela loď Praha, se kterou roku 1865 zahájila provoz Pražská společnost pro paroplavbu na řece Vltavě. Pod názvem Pražská akciová strojírna, dříve Ruston a spol., začala vyrábět také nýtované mostní a střešní konstrukce, např. krov Rudolfina nebo konstrukci strojovny na Zemské jubilejní výstavě roku 1891. Souběžně se přistavovaly další budovy; nejstarší byla patrně kotelna s komínem z poloviny 19. století, k níž byla roku 1902 firmou Frant. Schlaffera přistavěna strojovna. Z roku 1900 pochází plán průčelí největší z budov, mostárny, na rohu ulic Sokolovské a Švábky, také od stavitele Schlaffera. Roku 1912 koupily Rustonku Elektrické podniky a zřídily zde opravnu kolejových vozidel i kolejí, což si vyžádalo další dostavby: truhlárnu, lakovnu s vjezdy pro tramvaje z roku 1913, a novou halu dílen. Secesní podobu továrny v této fázi dokládá návrh kované mříže vstupu a také dochované průčelí dělnických záchodků. Z roku 1917 pocházela přístavba kovárny, dochovaná intaktně včetně dřevěného krovu s železnými táhly. Areál sloužil do roku 1994 Dopravním podnikům, poté jejich dceřiné společnosti Pražská strojírna, a. s. V roce 2005 výbor pro infrastrukturu MHMP rozhodl o výstavbě komunikace Pobřežní III, která se stala záminkou pro likvidaci Rustonky. Silniční spojka v prodloužení Pobřežní ulice vedoucí na Palmovku se mohla Rustonce vyhnout. Podle projektu společnosti PUDIS, a. s., je však trasa vedena tak, aby mezi protaženou Pobřežní ulicí a nově vybudovanými protipovodňovými zábranami vzniklo volné prostranství, „lukrativní místo s výhledem na Hradčany“. Pražské strojírny přesunuly výrobu do Vinoře a v říjnu 2007 začala demolice.

Další ohrožené stavby

Bourat se budou pravděpodobně i další kvalitní stavby moderní architektury. Libeňský most má být postaven znovu v rozšířené replice (?). Demolice hrozí jedné z nejvýznamnějších průmyslových staveb v českých zemích, Odkolkovým mlýnům ve Vysočanech, postaveným podle návrhu architekta Huberta Gessnera z let 1912 a 1918, poté co MK ČR prohlásilo kulturní památkou pouze administrativní budovu. Vlastník areálu, společnost FIM Development, zde plánuje byty a hotely. Waltrovka v Jinonicích má být podle investora, společnosti Red Group, přeměněna na moderní městskou čtvrť s byty a kancelářemi. Část šestipatrové železobetonové továrny, navržené roku 1928 Gočárovým žákem Františkem Bartošem, má být zachována (doufejme, že dobře staticky zajištěna). Prázdné autobusové garáže Dejvice, prodané v květnu 2007 společnosti InterCora, snad před zbořením zachrání zápis mezi kulturní památky.

Vladislava Valchářová
Fotografie: archiv Výzkumného centra průmyslového dědictví, Lukáš Beran, Petr Vorlík, Lenka Popelová

Waltrovka, † 2007
(Praha 5 – Jinonice)