V lednu tohoto roku uběhlo sto let od narození prof. Ing. arch. Emanuela Hrušky, DrSc. Jeho dílo a osobnost pozoruhodně ovlivnily vývoj a teorii našeho a mezinárodního urbanismu, a to i v úzkém sepětí s ochranou historické architektury památkově chráněných měst. Přes to, že veliký podíl jeho vědeckých prací tíhne k urbanistické problematice Prahy a jiných českých měst, je v biografickém slovníku vydaném vydavatelstvím ČSAV Academia v Praze roku 1992 zúženě klasifikován jako „slovenský architekt českého původu“.

Emanuel Hruška (1906-1989)

Pan profesor Emanuel Hruška se narodil 31. ledna 1906 v Praze, kde 16. srpna 1989 i zemřel. V Praze na Českém vysokém učení technickém absolvoval v roce 1927 Fakultu architektury a pozemního stavitelství a zde v roce 1934 získal také u prof. Antonína Engla a prof. Mikuškovice doktorát na téma: Výstavba sídel a doprava. V mezidobí studoval na Akademii výtvarných umění na škole architektury prof. J. Gočára, kde se během zahraničních studentských cest seznámil s teoriemi a díly tehdy se rozvíjející konstruktivistické a funkcionalistické architektury a i s jejími tvůrci a nadšenými hlasateli. Nejvýznamnější z nich byli A. Perret, Le Corbusier, slavný moravský rodák Josef Hoffmann ve Vídni, architekti spjatí s Bauhausem, Werkbundem a další, kteří různými způsoby usilovali o moderní pojetí architektury a její odpoutání od přežilého historizujícího slohového klišé, které bylo neadaptabilní k nově se rozvíjející stavební technologii ocele a železobetonu, a hlavně v rozporu s novým technicko-racionálním a liberálním životním stylem nové společnosti 20. století.

Zde je patrně nutno hledat počátky velkého životního zaujetí prof. Hrušky podílet se na velkém snu této meziválečné doby, hygienicky, esteticky a funkčně dokonalém velkoměstě, jehož realizaci by umožňovaly právě velkorysé konstrukce zmíněných nových technologií, které by v dosavadním vývoji architektury nenašly obdoby. Touto vývojovou katarzí vyvstala úloha generovat zcela nové úkoly stavebně-technické civilizace v oblasti techniky urbanismu a zvláště nového typu bydlení, která tolik zaměstnávala meziválečnou generaci avantgardních architektů. Tehdy již vědecky výtečně připravený profesor Hruška přispěl svou bohatou tvůrčí invencí k povznesení tehdejší československé meziválečné moderní architektury a teorie urbanismu na světovou špičku vývoje.

Ideu architektonické tvorby této doby nastiňoval program skupiny CIAM – světového sdružení funkcionalistických architektů –, které bylo založeno v roce 1928 Le Corbusierem, W. Gropiem, uplatněním požadavku vůči státu umožnit levné, hygienické a kulturní bydlení pro široké vrstvy obyvatelstva, a to moderní, vědeckou a racionální, krajně ekonomickou technologií výstavby. Radikalita tohoto myšlení, posilovaná inspirující ideovou konvergencí v poezii, literatuře a zvláště ve výtvarném umění nabývala až jakýchsi kulturně-revolučních nálad v úsilí formovat nový životní styl, který by odmítl všechny hodnoty dosavadní kultury a vyvolal počátky nové civilizace konstruované od bodu nula. Nový racionálně pedagogický přístup avantgardních škol jednostranně zdůrazňoval význam konstrukce, nových technologií a funkcí budoucích architektonických děl a zavrhoval dosavadní studium historické architektury, její kompozice a proporcionálních vztahů spolu s kresličstvím jako zbytečné a přežilé.

V našem prostředí polemicky až nesmiřitelná vědecko-funkcionalistická teorie Karla Teigeho pojímá obytný dům jako „stroj na bydlení“ v rámci skladby města složeného ze tří zón: práce – výroby, bydlení – rekreace a dopravy. V nové architektuře pak bylo nutné zavrhnout vše, co je těžké: tradici, estetiku, styl a proporce, a naopak vytvářet nové formy z nových důvodů existence. Pro případnou modernizaci stávající struktury měst byla zamítána asanace, ačkoliv její dosažené výsledky přinesly nesporná hygienická zlepšení, a byla pokládána za kompromisní jev související s upadající osvícenskou racionalitou 19. století. Uzavřený obytný blok v struktuře města 19. století byl pokládán za „nejstrašnější produkt kapitalismu 19. století“.

Kresby E. Hrušky z cest po evropských městech.

V roce 1938 se pan profesor E. Hruška habilitoval jako docent svou milovanou disciplinou urbanismu a plánování měst. S příslovečnou osobní vážností se otevíral řešení složitých otázek souvisejících s postupnou urbanizací stále více zprůmyslněné evropské krajiny na úkor ústupu její po tisíciletí kultivované agrární struktury, jejíž hodnoty se snažil uchovat alespoň v regionálních reliktech a její ztrátu nahradit novou kvalitou navrhovaného urbanistického řešení. Proto odmítal zájmově podmíněné urbanistické koncepce vypracované na pouhém „rýsovacím prkně“, ale naopak v zadaných úkolech viděl úspěšné řešení jen v syntéze vědecké spolupráce řady zúčastněných oborů, jak technologického, tak humanitního zaměření, techniků, ekonomů, dopravních specialistů, ale i historiků, psychologů. sociologů, aby tak iniciovali optimální sepětí člověka s nově přetvořenou krajinou.

Zde se pan profesor Hruška čestně zařadil mezi ty světové urbanisty, kteří rozpoznali, že pouhá urbanisticko-funkcionalistická koncepce nové struktury sídel, omezující se pouze na materiální lidské potřeby bez přihlédnutí k biologickým, psychologickým a vyšším humanitně společenským faktorům, může v racionálním urbanistickém rozvržení města obsahovat i imanentní totalitní prvky a jimi nadekretovat i životní styl.

V třicátých letech dvacátého století rozvinul pan profesor i svoji praktickou činnost, stal se vítězem mnoha architektonických soutěží a tvůrcem velmi hodnotných „elektrických domů v Holešovicích“. Rovněž byl zván ke spolupráci s tehdy nejvýznamnějším stavebně-výzkumným hnutím ve Zlíně, které bylo vedeno známým architektem V. Karfíkem a jeho dalšími spolupracovníky a které v modernizaci a zprůmyslnění stavební technologie dosahovalo vysoké úspornosti a skutečné světové úrovně. Zde mohl pak profesor sledovat i krátkou expertní činnost architekta Le Corbusiera, který byl přizván Baťovou společností ke spolupráci při zamýšlené výstavbě 20 tisíc bytů pro její zaměstnance. Le Corbusier navrhoval výstavbu několika obřích kolektivních domů, což T. Baťa radikálně zamítl a hájil koncepci kolektivní práce a výroby, ale individuálního způsobu bydlení a společenského života. Pak vznikly známé Baťovy rodinné domky koncipované s všestrannou úsporností, ale i cennou dostupností pro zaměstnance.

Ale to již přicházela válečná léta s promyšleným zničením všech existencionálních složek národního života německými nacionálními socialisty se signifikantním uzavřením českých vysokých škol v roce 1939. V této době byl E. Hruška, tehdy docent, i díky svým jazykovým znalostem již mezinárodně uznávanou autoritou ve svém oboru. Pracoval na pražském magistrátu a po skončení války doufal, že mu bude dána příležitost podílet se svojí pedagogickou činností při obnově pražských vysokých škol. Žel nestalo se tak, k velké újmě prestiže ČVUT a škodě nás, nastupující generace poválečných studentů. Tehdy jsme se my, většinou venkovští studenti, stali svědky událostí, kterým jsme nemohli porozumět. Před zahájením výuky kreslení prof. O. Blažíčkem přišla do ateliéru skupina mladých lidí, kteří arogantním způsobem hanobili pedagogický a lidský profil pana profesora a vyzvali nás, abychom při jeho příchodu demonstrativně opustili ateliér. Zůstali jsme ohromeni, ale nakonec nikdo neodešel. Stejný scénář se opakoval i v případě profesora A. Engla a obdobnými nečestnými praktikami byl hanoben i prof. E. Hruška. Na neobsazená místa přišli noví učitelé, nám většinou neznámí, ale silně levicového zaměření. My, většinou idealisticky smýšlející mladí lidé, jsme tyto surovosti zvláště proti starému a nemocnému profesorovi O. Blažíčkovi nemohli pochopit. Za válečných dob, kdy německá nacionálně-socialistická propaganda deklasovala schopnosti českého národa na plebejskou úroveň, schopného snad místy dobré řemeslné úrovně, ale nikdy vyšší tvořivé činnosti, srovnávali jsme s nadšením vynikající díla českého umění a mezi nimi obdivované monumentální olejomalby interiérů pražských kostelů prof. O. Blažíčka se „vzorovými díly“ tehdejší oficiální malířské německé produkce.

Dále jsme nechápali, že v době, kdy se tolik mluvilo o obnovené demokracii, humanitě a lidské vzájemnosti, o sociální spravedlnosti, svébytnosti české kultury a s vědomím citelných ztrát české inteligence na popravištích a v koncentračních táborech, se těchto lidí nikdo nezastal. Československá poválečná demokracie neměla sílu ani odvahu toto zlo zvrácené nenávisti odmítnout, takže latentně bujelo, aby v padesátých letech novou silou brutality na týchž fakultách ničilo osobní a profesní ideály desetitisíců mladých studentských životů.

V padesátých letech i modernističtí levicoví architekti, kteří dosud žili v relativně klidném závětří režimu, byli politickým nátlakem nuceni přerušit své spojení a tvůrčí spoluúčast se západním kulturním světem a přijmout teze stalinského socialistického realismu, které neměly nic společného s tehdejší českou kulturní mentalitou a jejími ideovými horizonty. Exemplárním pro tuto dobu je tragikomický zlom uznávaného koryfeje české poezie Vítězslava Nezvala. Nyní i přesvědčení funkcionalističtí architekti byli nuceni fasády jimi navrhovaných budov dekorovat prvky historických slohových řádů, kterými se za studia většinou odmítali vážněji zabývat. Jako ideový vzor volili českou renesanci, domněle blízkou české národní povaze. Jedni z nátlaku bez vnitřního přesvědčení, jiní s předstíranou radostí kompilovali renesanční výtvarné prvky mnohdy s pitoreskní naivitou, aniž by dosáhli jednotící výtvarné ideje a tím zainteresovaného kontaktu s vnímatelem exteriéru. Vedle této produkce, modernisty zavrhovaných neoklasicistně řešených fasád státních budov meziválečné republiky profesora Antonína Engla, kde se promyšlený a procítěný každý detail podřizuje slohové jednotě celku, a tím si celkový vzhled uchovává vážnost architektonické koncepce dodnes.

V této době ideologické relativizace hodnot a politickomocenské destrukce identické národní svébytnosti, víme o životě pana profesora E. Hrušky velmi málo. Jistě pro svůj uzavřený systém vnitřně přijatých hodnot nepatřil mezi ty, kdo byli velebeni světem českého stalinismu. V roce 1947 získal pan profesor konečně místo docenta na Vysokém učení technickém v Brně, kde mohl současně spolupracovat s dřívějšími přáteli, prof. B. Fuchsem a lidsky vzácným arch. F. Kalivodou. Tehdy současně vedl odbor plánování na Zemském studijním a plánovacím ústavu. V roce 1948 ještě dokončil územní plán města Mladé Boleslavi, ale již po únoru 1948 odešel do Bratislavy, kam byl pozván přítelem a spolužákem z ČVUT v Praze prof. E. Belušem, aby založil katedru urbanismu na nové Stavební fakulte Slovenskej vysokej školy technickej v Bratislave. Zde se též setkal s arch. J. E. Koulou a osobitým Alfredem Piflem, který na Slovenko přišel z pražské fakulty dějin architektury, tehdy ještě vedené prof. O. Stefanem.

V příchodu na Slovensko lze vysledovat jakýsi příznivý zlom v životě profesora Hrušky, kdy na rozdíl od české nenapravitelně mrtvé přítomnosti, z níž se možný únik jevil pouze jako fraška nebo tragédie, se zde setkal s jakýmsi odlišným vnímáním času, s vědomím jedinečnosti a neopakovatelnosti chvíle, která motivuje k etickému vzepětí a smysluplnému činu. Jeho široká vědecká činnost se záhy rozvinula nejen v Bratislavě, ale na celém Slovensku a osobnost profesora Hrušky byla uznávána, respektována, ba uctívána jako velká autorita, jíž se Slovensku dostalo v pravou chvíli. Tehdy se rozbíhala průmyslová urbanizace dosud takřka panenské země. Zde pan profesor vedle pedagogické činnosti svým nadhledem a rozsáhlou znalostí vývoje světového urbanismu a jeho důsledků pomáhal vytvářet moderní koncepci slovenského urbanismu. Škoda jen, že nebylo vždy dbáno jeho odborných humánních rad a nakonec rozhodovaly politické a jiné zájmové zřetele.

Na katedře urbanismu na SVŠT v Bratislavě, kterou profesor Hruška založil a vedl 20 let, byl již od počátku jmenován docentem, od roku 1950 profesorem a v roce 1955 získal akademickou hodnost doktora věd. Byl též hlavním iniciátorem vzniku urbanistického pracoviště na Slovenské akademii věd a časopisu Architektura a urbanismus, kde byl v letech 1966–1988 vedoucím redaktorem.

Díky vysoké vědecké a literární úrovni prací profesora Hrušky, schopnosti mimořádné kultury v mezilidských vztazích i jeho jazykovým znalostem se Bratislava, a nikoliv Praha, v této době stala místem setkávání proslulých světových urbanistů. V roce 1961 vydal v Československu první rozsáhlou práci s širokým úhlem vědeckého přístupu pojednávající o dějinách urbanismu, v níž sledoval vývoj lidských sídel od samého prapočátku a zvláštní pozornost věnoval vzniku měst a městských sídel od nejstarších přes Babylonii, Athény, Řím a další, jejichž společensko-ekonomickou strukturu pokládal za podmiňující pro vznik světové kultury, které byly schopné se v dějinném čase překrývat a zjevně neb latentně přežívat.

Profesor Emanuel Hruška badatelsky pracoval v široké časové a tematické škále. Na jedné straně promýšlel život člověka ve všech vývojových možnostech budoucích velkoměst, na druhé se postupem času stále hlouběji a intenzivněji zamýšlel nad složitou vývojovou vrstevnatostí městotvorných počinů mnoha předchozích generací vedoucí až k dnešní struktuře historických městských celků s emotivně působícím, skrytým i zjevným, kulturním bohatstvím. Zde došel k poznání – tak jak Machiavelli chápal Florencii –, že město je též živý organismus a ke svému trvání a rozvoji potřebuje stejně jako rostlina specifické předpoklady, jejichž racionálně intuitivní uchopení reflektoval až s úzkostnou pečlivostí spolu s podmínkami moderního života tam, kde navrhoval nové městské sídelní celky. Na druhé straně mimořádné znalosti a schopnost nalézat citlivé řešení reanimace městských památkových rezervací, přivedly pana profesora ke spolupráci s ústřední komisí státní památkové péče při ministerstvu kultury v Praze.

Od roku 1971 se stal pro své vědecké a lidské kvality předsedou československého národního komitétu ICOMOS, který s velkým mezinárodním uznáním řídil až do své smrti. V letech 1980–1988 přijal profesor Emanuel Hruška funkci předsedy Klubu Za starou Prahu, kde nás naučil novému stylu práce. V komunikačních vztazích se snažil vyloučit emotivně polemické roviny, a to ve prospěch nejhlubšího exaktního poznání řešených sporných či projednávaných případů. Usiloval o projednání všech možných variant a přijetí racionálně promyšleného návrhu a logického řešení, které by bylo důstojnou reprezentací Klubu. Díky tomu stoupala odborná úroveň a prestiž Klubu a tyto spolu s autoritou profesora Hrušky se mohly stát konečnou tečkou nad malomyslností některých členů, pramenící z letitých politických snah o likvidaci Klubu. S velkou úctou jsme oceňovali osobnost pana profesora, který svým humánním cítěním a velkorysými projevy skromnosti sám sebe jakoby odsouval do pozadí a upřednostňoval druhého, aby jej povzbuzoval v osobním kontaktu k otevřenosti, důvěře a vzájemnému přátelství. Sám uzavřel dlouholeté přátelství s JUDr. Oldřichem Horou, svým nástupcem v předsednické funkci Klubu Za starou Prahu, i s dalšími jeho členy. Přátelství bylo panu profesorovi opláceno soucítěním. Když byl jeho velký duch náhle zlomen fyzickým ochromením a následnou tělesnou indispozicí, byl alespoň v Klubu nadále přátelsky přijímán i se vstřícnou ochotou mu pomoci. Tak se těšil ušlechtile taktní pomoci dr. Helgy Turkové a zvláště dr. Jana Cejpa, který jej opatroval a doprovázel na akce, kde v důvěrně známém pracovněspolečenském prostředí toužil být nadále alespoň pasivně přítomen.

V té době pohasla i jedinečná jiskra jeho oka a tváře. O lidském pohledu byl přesvědčen, zvláště za své nemoci, že je jakýmsi hlubinným nositelem bytí, lze v něm čísti a vésti s ním dialog dále za hranici slov. V kontaktu s panem profesorem Hruškou bylo možno vycítit, jak úzkostlivě dbal o vnitřní i vnější pravdivost tváře a střežil její nedotknutelnost. Současně sledoval v tehdejším politickém „theatro mundi“ pandemickou proměnu lidské tváře v herecké masky, kdy i slova švejkovského absurdního žargonu předstírala teatrální vážnost. S osobní lítostí vnímal rozpor lidské důstojnosti a nesvobody, který svými důsledky atomizoval společnost a vyvolával atmosféru nedůvěry, v níž nelze vést kladný dialog.

Dar intelektu s možností jeho rozvoje považoval profesor E. Hruška za nejvyšší morální výzvu člověku – jedinci, aby se z neexistence živočišného přežívání stal sám sebou v otevřené budoucnosti času. To znamená nekonečný neklid tvoření, nikdy nebýt hotov ve zkoumané oblasti lidské skutečnosti, a hlavně to znamenalo být stále činný v présentu – v čase – a nestárnout.

Vědecký ohlas, znalost cizích řečí a kultur, noblesní chování evropského myslitele přinesly profesorovi E. Hruškovi světové uznání. V roce 1968 získal ve Vídni Herderovu cenu, která se udělovala za vědecká, literární nebo umělecká díla, podílející se na globálním kulturním rozvoji Evropy, která tehdejší domácí policejní režim potlačoval.

V roce 1987 poctilo generální shromáždění ICOMOS ve Washingtonu profesora Emanuela Hrušku prestižním titulem čestného člena. Rovněž byl jmenován řádným členem francouzské akademie architektury. Současně byl velký zájem o jeho přednášky na vysokých školách ve Vídni, Hamburku, Drážďanech, Paříži a jinde.

Pro nás, kteří jsme vyrostli ve školních lavicích meziválečné demokratické republiky, nebylo obtížné rozpoznat ve světovém názoru profesora Hrušky formující vliv společensko-politické koncepce T. G. Masaryka, která „český národ opět umísťovala na jeviště divadla Evropy“ vývojovým procesem zduchovňování člověka a hmoty, který se děje až úmornou prací, vyhánějící násilí a krutost, prací, která vynáší každou generaci o vývojový stupeň poznání a mravnosti výš a člověk se stává lidštějším.

T. G. Masaryk viděl příčinu celé tehdejší společenské bídy v plebejské nedovzdělanosti mas a naopak v široké vzdělanosti lidstva, zakotvené současně sub speciae alternatis, předpokládal překonání barbarské krutosti historických válek, společenských rozporů a vznik nové morálně-obranné síly demokracie proti iracionálně destruktivním hrozbám vzrůstajících krizových jevů v tehdejší Evropě třicátých let. (Jak by asi byl T. G. Masaryk zklamán, kdyby se dožil propadu německého národa národně-sociální ideologii, o němž věřil, že jako vzdělaný národ ji sám zavrhne, ale zvláště chování velké většiny české inteligence v druhé polovině 20. století?)

V duchu ideje T. G. Masaryka konstituující státotvorný československý národ o dvou větvích, která jediná mohla Čechům a Slovákům přinést svobodu, přišel pan profesor Hruška na Slovensko, nikoliv aby dominoval svojí kulturní hegemonií, ale aby nabídl své vědomosti a pracovitost společné vzájemnosti v budování nových tvůrčích hodnot. Díky svému životnímu nadhledu a dokonale sebeovládající laskavé povaze, která v mnohém kontrastovala se slovenskou národní bezprostředností a temperamentem, byl pan profesor velice oblíben a respektován. Navázal zde četná opravdová přátelství, která trvala až do konce jeho života. V této lidské přízni mohl pokládat Slovensko za svůj druhý domov, i když se rád vracel do Čech, kde byl též vždy ochoten dělit se o svůj talent.

Zdálo by se, že tak úspěšný a mezinárodními poctami oceňovaný život přinášel prof. Hruškovi jen zasloužené uspokojení. Jistě se ze svého díla radoval, ale současně jako citlivý člověk trpěl dehumanizací společnosti a její vnitřní lží. Velmi ho mrzelo, když mladí slovenští architekti nedbali jeho doporučení a prosadili demolici historického předhradí bratislavského Hradu. Jeho slovenští přátelé přiznávají, že jako Čech nebyl ušetřen nekontrolovaných šovinistických útoků. Neurážel se, zřídka si stěžoval, ale osobní lítost se mu ne vždy dařilo potlačit.

Moje nejhlubší osobní vzpomínka na pana profesora Emanuela Hrušku se udála krátce před jeho onemocněním při jedné společné cestě z Klubu. Tehdy se vyslovil k mým vlastním potížím v profesi svým osobitým způsobem soucítění, solidarity a pocitu společného životního údělu zcela lakonicky těmito slovy: „Také vás pronásledovali po celý život žraloci,“ a v nastalé odmlce jakoby nedořekl: ale vždy se našli přátelé, kteří nám pomohli.

Pan profesor jaksi bytostně usiloval o přátelský vztah k druhému člověku, ctil jeho svobodu, zůstával noblesně zdrženlivý a ponechával na něm, aby vytvářel charakter rozvíjejícího se přátelského vztahu. Přátelství s ním pak přinášelo v tehdejších těžkých dobách pocity životního uvolnění, radosti a smysluplnosti pozitivní lidské činnosti.

Jako svůj osobní projev úcty a vděčnosti, že jsem se i já mohl podílet na vědeckém bohatství a lidské moudrosti pana profesora, pokusil jsem se ze svých prožitků nastínit jeho velký životní příběh v historiografii velkých zasloužilých osobností Klubu Za starou Prahu, které vedle svého ochranného zájmu o starou Prahu, členové a přátelé Klubu vždy velmi ctili.

Josef Hyzler