Úvahy nad knihou Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 3/2001)

V roce 2000 vyšlo v pražském nakladatelství LIBRI záslužné dílo PhDr. Jiřího Úlovce “Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech.”

Tato práce by neměla být chápána jen jako soupis historických staveb, které tzv. společensky a ekonomicky dožily, takže v duchu filozofie zákona evoluce byla přirozená jejich likvidace, aby tak nepřekážely dalším kvalitativně hodnotnějším kreativitám vývoje lidské společnosti. Touto ideologií minulých totalitních desetiletí, která žel přežívá v určitých společenských polohách myšlení i dnes, mnozí zodpovědní omlouvají svoji spoluvinu na díle této zkázy.

Až člověka zamrazí, když listuje mapkami jednotlivých oblastí Čech, na nichž jsou tyto ztráty zaneseny. Zvlášť smutné je, že nejsou postiženy jen oblasti pohraničí, ale i samotné památkové bohatství vnitřních Čech. Poohlédneme-li se dnes na místech po těchto zničených většinou drobných sídlech, která se vyvíjela po staletí, shledáme, že žádné nové hodnoty je nenahradily, ale naopak postižená městečka a vesnice je postrádají jako ztracená krajinotvorná a urbánní významová těžiště. Tyto kulturní ztráty nesmíme oželet jako nevyhnutelnou oběť živelné vlny kulturního selhání své doby, proti níž nebylo obrany. Musí zůstat v našem kulturním vědomí i nadále. V naší společnosti však převládá trvalá nechuť otevřené reflexe. Nelze přijmout jakousi pasivní morální kompenzaci v politickém zániku společenských struktur, které cílevědomě a celoplošně ničily tyto historické stavby, často včetně vesnic a městeček v hraničních, těžebních a vojensky obsazovaných oblastech, v kterémkoli regionu státu včetně vzácných a rozsáhlých krajinných celků. Nenahraditelné jsou ztráty až hanebně nekulturně ničených drobných šlechtických sídel, jichž se ve velké míře zmocnila zemědělskoprůmyslová velkovýroba, jejíž samoúčelný přístup, posvěcený politicky úkolovaným mandátem zajištění výživy lidu, vedl tuto agrární autokracii k ideálu postupné obilné stepizace české krajiny, která si však až do této doby udržela bohatou strukturu své barokní a klasicistní rozmanitosti.

Naší nadějí nad tímto rozvratem způsobeným bezohledně nerozumným zásahem člověka do přírody, je její samočinná vnitřní dynamika a schopnost hojit své rány. Globální ekologicky účinný program, kterým bychom se snažili napravit škody a pomohli přírodě k její obnově a který by se uskutečnil v celostátní dimenzi ve vědomí lidí a v reáliích, dosud postrádáme. Ovšem naproti tomu, zatímco poškozená příroda má naději, ztracené historické památky nahradit nelze. S nimi jsme ztratili i možnost citlivou a kultivovanou obnovou proměnit mnohé z nich ve skutečné skvosty vysoké umělecké, historické a nakonec i společenskoekonomické hodnoty.

Pro ozřejmení těchto souvislostí, připomínám zcela náhodně některé případy uvedeného seznamu:

V roce 1983 byl zcela bezdůvodně odstřelen zámek v Mimoni, jehož monumentální historické průčelí, obrácené do náměstí (jakási obdoba pražského Valdštejnského náměstí) dodávalo tomuto prostoru vznešenou důstojnost a gradaci. Po jeho ztrátě a dalším znehodnocení městských domů se stal exteriér náměstí jen jakousi tržní návsí.

V jiném případě, po zlovolném demolování unikátní renesanční radnice a dalších destrukcích historických staveb v Horním Slavkově, ztratil originálně rostlý hornický urbanistický útvar logiku své soudržnosti a proměnil se v dnešní zástavbový chaos.

I ve vesnické struktuře najdeme případy těžkého významového poškození způsobeného zánikem dominujících drobných panských sídel. Připomeňme si jen osud vzácné vazby centralizující patrové goticko-renesančně-barokní tvrze se zachovanými vnitřními detaily, obehnané vodním příkopem a chráněné věží se slovanskou návesní okrouhlicí, v jejímž středu byla umístěna. Tato vzácná stavba v Nahém Újezdci byla v roce 1964 bezdůvodně a bez předchozí řádné dokumentace odstřelena. Dnes se stala ves bezvýznamnou a ztratila výhled, který mohla získat citlivou rekonstrukcí tvrze, jako skutečné jedinečnosti a perly tohoto kraje, napojením na mariánskolázeňský turistický okruh.

Neméně bolestné jsou ztráty zmizelých krajinných dominant, jakou byla tvrz v Hrušově v mladoboleslavské žírné rovině. V poválečné době byla zneužita jako obilný sklad a když se v důsledku nezodpovědného přetížení objevily trhliny, místo žádoucí technicky jednoduché opravy, byla v roce 1959 provedena mnohem nákladnější demolice včetně spodní masivní gotické části. V roce 1966 byl dodatečně zbořen i renesanční obytný objekt tvrze.

Výčtem podobných ztrát bychom mohli pokračovat. Autor knihy Jiří Úlovec ve svém díle eviduje 207 drobných sídel, ztracených v období totalitní moci, musíme si však uvědomit, že jsou to ztráty jenom v Čechách, bez Moravy, Slezska a bez církevní architektury ve všech českých zemích. Tato situace klade otázky vzhledem k minulosti, z které se nemůžeme vymanit, ale i k budoucnosti, za niž poneseme odpovědnost. Ani devadesátá léta nepřinesla zásadní zlom v myšlení a regeneraci hodnotového vztahu společnosti ke své minulosti a kulturnímu dědictví. Stále je ještě ohroženo mnoho drobných historických staveb, zvláště kostelů, kaplí a venkovských plastik a nepřijde-li včasná záchrana, i tyto budou postupně zničeny. Stále vidíme památky jen v tzv. hodnotových kategoriích a péčí o vybrané případy saturujeme naše svědomí odpovědnosti. Pro leckteré české historické město má jeho zámecká panoramatická silueta stejnou hodnotu jako panorama Hradčan pro Prahu. Drobná panská sídla se svým měřítkem a půvabem nelze nahradit velkými renesančními zámky a pomíjet tak základní významové rozlišení.

Centralizující charakter státní péče o vybrané elitní památky spolu s nedostatečnými veřejnými prostředky způsobují, že ty se již v přiměřené míře nedostanou do okrajových oblastí obcím a městům, která vlastní a spravují četné, často velmi významné, historické areály, pro které z místních omezených rozpočtů nelze mnoho uvolnit a tak místní regionální kultura, kdysi plná nadšení a energie, upadá postupně do beznaděje a památky dále chátrají.

V naší době se k naší spokojenosti sice podařilo zabránit svévolnému ničení památek, ale vyvstal nový hrozivý nepřítel, dnes již organizované skupiny vykrádačů, jimiž jsou postiženy převážně církevní památky. Až jednou někdo provede bilanci vykradených kostelů, tato bude děsivá.

Pohlédneme-li do naší i světové historie, shledáme jakési ničivé postoje proti hmotné kultuře minulých generací snad ve všech společenských i národních entitách všech dob. Nejedná se tedy o specifické psychosyndromy naší moderní doby. I nyní v ní můžeme nalézt bohaté a specifické formy českého talibanu.

Budoucí formy ochrany kulturního dědictví bude nutno postavit na mnohem vážnějších základech, než je ekonomická a společensko-vlastnická hodnota. Poslední události protikulturní revoluce na středním východě nám znovu ukázaly, že tyto vazby mohou vyprovokovat ještě zuřivější ničitelskou nenávist. Ovšem, abychom viděli vyváženěji tuto dobu, bylo by autorsky záslužné vypracovat katalog ohrožených nebo ke zkáze určených památek.

Závěrem je nutno autoru knihy Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech Jiřímu Úlovcovi poděkovat za jeho záslužné a inspirující dílo, které naší veřejnosti předložil.

Josef Hyzler