(Tento text byl přednesen na 2. ročníku konference Výškové budovy v historických centech Evropy, kterou pořádala dne 17. 9. 2007 nadace ABF v hotelu Corinthia Towers.)

Začnu trochu netradičně. Svěřím se vám totiž s jedním literárním zážitkem. Četla jsem knížku tureckého spisovatele, nedávného laureáta Nobelovy ceny za literaturu, Orhana Pamuka o Instanbulu. Nelekejte se, že bych snad chtěla srovnávat Prahu s Instanbulem, jen mne zaujal jeden autorův upřímný postřeh, o kterém je prospěšné trochu přemýšlet. Orhan Pamuk klade sám sobě otázku, proč s obrovským zaujetím až vášní vyhledává, čte a studuje knihy, které o jeho rodném a milovaném Instanbulu napsali v minulém a předminulém století spisovatelé a cestovatelé ze západní Evropy, tedy cizinci, lidé přicházející do města jen nakrátko, za poznáním, pobavením, zážitkem. Zpytuje sám sebe, proč jej tolik zajímá, jaká místa západní vzdělanci v Instanbulu navštěvují, co o nich píší, co si o městě a jeho obyvatelích myslí. Po řadě košatých úvah dochází k zásadnímu poznatku: Jsou to právě oni, ti návštěvníci z ciziny, kteří dokáží neomylně vyhledat a nejsnáze popsat to, co tvoří identitu města, jeho osobitost a neopakovatelnost, a to i proto, že se pochopitelně nikterak nezabývají věcmi a jevy, které považují za běžné, banální, které dobře znají z domova nebo jiných měst.

Až do tohoto momentu je úvaha nicméně zcela logická a nejde prozatím o žádnou objevnou myšlenku. Ale pozor! Orhan Pamuk zároveň s hrůzou a nelibostí zjišťuje, že právě to, co se v Istanbulu těšilo a těší zájmu, obdivu a zaujetí oněch cizích pozorovatelů a co je inspiruje k popisu či literárnímu zpracování, jsou tytéž budovy, jevy, zvyky, které instanbulští obyvatelé, místní vlivné osobnosti i komunální politici považují za trapně zastaralé až ostudné, které se snaží nekompromisně odstraňovat ze života a vzhledu města jako překážku žádoucího pokroku a rozvoje, jaký si vysnili podle vzoru západních metropolí.

Nepochybně už tušíte, jakým způsobem chci aplikovat tento postřeh na naše pražské téma. Nicméně, aby mne nikdo nechytal za slovo: podotýkám, že jsem si dobře vědoma, že instanbulské a pražské pozoruhodnosti jsou zcela odlišného druhu a kategorie a srovnávat je nelze, přesto lze z úvahy Orhana Pamuka načerpat obecná poučení:

Nepodceňujme to, co je pro nás, obyvatele a uživatele města, každodenní samozřejmostí; v případě Prahy je to kromě jiného její světově ceněný historický obraz. Zamysleme se, zda by z hlediska nezpochybnitelně žádoucího zachování a ochrany osobitosti města, nebylo nejhodnotnějším a nejzáslužnějším počinem Prahu v prostoru vizuálně nejzranitelnějšího území pražské kotliny a prstence historických předměstí výškové výstavby zcela ušetřit, tedy dříve, než do něj první skutečný mrakodrap omylem či administrativní chybou vnikne.

Nepodléhejme iluzím a utkvělým představám, které nám vytrvale tlučou do hlavy zejména ti, kteří jsou s výškovou výstavbou, představující současnou módní realitní nabídku, různými pouty spjati, že totiž město bez výškových staveb může být sice považováno za malebný historický skvost, ale nikdy ne za moderní, dynamické a ekonomicky prosperující velkoměsto se sebejistou ambicí evropské metropole. Popravdě řečeno, když mi někdo exaktně dokáže, že výhodné obchody nelze uzavírat v prvním, druhém, pátém podlaží, ale až od třicátého výše, a že jedině přítomnost věžáků ve městě inspiruje komunálního politika ke kvalitnímu rozhodování a že lidé sídlící v obytných věžích jsou stále svěží, duchem mladí a optimističtí, možná i já té báchorce uvěřím, zatím ale ne.

Věžovými stavbami banální středoevropské úrovně postavenými v pohledovém kontaktu s historickým jádrem nemůže Praha nic získat, může jen tratit, může přijít o část svého kreditu historického města, který je, ať chcete, nebo ne, na panoramatických hodnotách pražského terénu a vizuálních vztazích, které vytvářejí staré dobré dominanty, založen. Ano, byla by zde ještě jedna teoretická možnost, že totiž nové věžové stavby nebudou banální, ale vznikne zde nějaký zázrak světové architektury, za nímž samotným se bude do Prahy jezdit jak na poutní místo a který třeba zastíní i její historickou proslulost. Nedomnívám se však, že tato mizivá naděje morálně opravňuje hazard s tradiční podobou města.

Na druhé straně, věřte mi, že velmi dobře chápu, že velké stavební a realitní podnikání se podobá odvážné až riskantní hře a účast v ní (stejně tak jako v mnohém jiném podnikání, kde jde o hodně) může mít charakter až gamblerství, s mnoha typickými průvodními jevy (deformace hodnotového žebříčku, neochota respektovat rady a doporučení, neochota přizpůsobit se). Chápu také, že pro architekta může být projektování výškové budovy lákavou profesní výzvou a vysněnou prestižní metou, o což je ochoten se tvrdě a možná i nemilosrdně utkat. Z toho však zároveň vyplývá, že obě tyto skupiny (developerské společnosti prosazující svůj stavební záměr a architekti pracující v angažmá developera, případně jen se svými profesními kolegy v tomto angažmá solidarizující) jsou v posuzování vhodnosti výškových staveb v dané lokalitě nesoudné, podjaté a k jejich prosazování a hájení je vede nejen estetický názor, ale i silná osobní zcela subjektivně podložená motivace. Podle toho také pak vypadají argumenty, které používají. Abychom si dobře porozuměli, já nechci tuto skutečnost, tedy citovou a estetickou náchylnost některých profesních skupin k výškovým stavbám, podmíněnou subjektivními důvody kritizovat či dokonce pranýřovat, já se ji snažím jen v argumentaci rozpoznat a nenaletět.

Pro názorný příklad se vrátím k loňskému vystoupení architektů, manželů Bendových, kteří na 1. ročníku této konference efektně přednesli svůj příspěvek až z daleké Šanghaje, kde nebyli na výletě, ale v profesionálním angažmá. Nevím, jestli to způsobila absence pražského kontextu či naopak bezprostřední vliv šanghajského prostředí, pravděpodobně obojí dohromady, ale jejich argumentace obhajující a vřele doporučující Praze výškové stavby byla snůškou těch nejhloupějších a velmi naivních blábolů: Např. tato řečnická otázka: „Má Praha zůstat jedním z mnoha kuriózních historických měst ve střední Evropě, nebo se má zpátky zařadit mezi dynamická a prosperující centra evropského dění?“ Jako bych v této otázce tím neuvěřitelným podceněním kvalit Prahy, kterou nazvali jedním z mnoha kuriózních měst ve střední Evropě, slyšela ozvěnu frustrace instanbulských občanů, o nichž jsem hovořila na začátku. Praha v podobě, jakou stále ještě má, není přece jednou z mnoha ve střední Evropě, ale jedinou na světě! Připouštím, že ze zorného úhlu Šanghaje se může zdát město bez skutečných mrakodrapů významově nicotné. Změníme-li však směr pohledu a podíváme-li se opačně, tedy z „přízemní“ Prahy na Šanghaj „deroucí se k nebesům“, může interpretace toho pohledu dopadnout i jinak. Mne například napadá slovo obludárium – tím nehodnotím architektonickou kvalitu výškových staveb v Šanghaji, jen subjektivně reflektuji jejich objem a množství. Ale mohou být tyto subjektivní pocity nějakými skutečnými argumenty, ať pro, či proti? Mimochodem, ani v Šanghaji nejsou mrakodrapy jediným směrem stavebního vývoje, souběžně tam vzniká na základě silné poptávky čtvrť evropského vzhledu a měřítka – Anting. Proč tedy vzývat z Prahy slepě asijské mrakodrapy jako metu, když i Šanghaj, město mrakodrapů, vzývá evropské vzory?

U argumentace manželů Bendových z loňského vystoupení ještě zůstanu. Jejich další myšlenka zněla takto: „Napadlo nás, jak by asi dopadl karel IV., kdyby Matyáš z Arrasu podal jeho jménem na tehdejším magistrátu žádost o povolení stavby chrámu sv. Víta.“ A vzápětí vypočítávají překážky, které by památkové orgány stavbě zmíněného chrámu kladly a vyvozují z toho, že současná, tedy dnešní, přísná památková péče je brzdou žádoucího vývoje města. Když odhlédnu od určité až dětsky prosté logiky této argumentace, narážíme zde na jeden z typických a obecně nejrozšířenějších výroků přesvědčovacího arzenálu obhájců jakéhokoliv razantního stavebního vpádu do historického prostředí, který programově směřuje k zmírnění či odbourání památkového vlivu na stavební proměny města. Uvedený výrok, vyslovený bez elementární znalosti zákonitostí kulturního vývoje, má řadu dalších podob, z nichž asi nejčastěji je používána varianta dientzenhoferovská: „Kdyby památková péče existovala už v gotice, nevznikla by díla slavné éry českého baroka, Dietzenhoferové by nemohli postavit chrám sv. Mikuláše.“ V této souvislosti si neodpustím trochu osvěty: Památková péče v dnešním chápání je fenoménem až 19. století; teprve v 2. polovině 19. století se ze specifické kombinace historické situace, společenského klimatu a stupně kulturní vyspělosti zde v Evropě zrodilo to, co dnes nazýváme památkovým vědomím či cítěním, případně památkovou etikou. Teprve tehdy vznikla památková teorie v moderním pojetí, kterou se posléze rozhodla společnost aplikovat na své konání ve formě legislativního rámce a institucionalizovat v podobě památkových orgánů. Pro existenci památkové péče v předchozích obdobích a staletích nebyly duchovní, kulturní ani společenské předpoklady. Proto je nesmyslné obhajovat současné počínání pravidly a zvyklostmi doby, kdy o památkové péči nebylo ani ponětí, a stejně tak i všechny výroky typu: Kdyby památková péče existovala už v gotice… mají úroveň smysluplnosti tak nízkou, jako kdybychom vážně uvažovali o tom, zda Karel IV., a promiňte mi ten plebejský příměr, nosil trenky, nebo slipy.

Popravdě řečeno je mi v argumentačním souboji skoro milejší, když zástupce developerské společnosti, obhajující projekt výškových budov, prohlásí: „Ano, chceme být první a nejvyšší, protože chceme být jednička na trhu a prodávat byty za nejvyšší ceny.“ Tak jsme to slyšeli v Klubu Za starou Prahu letos na jaře od zástupce developerské skupiny J & T Bank prezentujícího záměr holešovických dvojčat. Tento názor, jehož upřímnost či děsivá suverénnost nás měla zřejmě paralyzovat, nemohu podporovat, ale oceňuji, že si alespoň nehraje na moderního obroditele zastaralé Prahy.

Nehovořím a schválně nechci hovořit o Praze jako rezervaci UNESCO, ani o hrozbě jejího vyškrtnutí ze seznamu světových památek, ani o památkovém zákonu, ani o vyhlášce o PPR a jejím ochranném pásmu. Pokud bychom pochybovali o smyslu a podstatě památkové legislativy či smyslu a podstatě závazků, které se náš stát dobrovolně uvolil plnit, a podřizovali se tomu všemu jen trpně, ze setrvačnosti, či z poslušnosti, naoko se snažili být vzorní a příkladní, ale ve skutečnosti pravidla chytrácky obcházeli a šidili, je to celé nesmysl a hloupost. Už nežijeme v době, kdy bychom museli lhát sami sobě. My sami, naše současná společnost, si musíme nejdříve rozmyslet a uvědomit, co vlastně chceme, co je pro nás prioritou, v čem má Praha hodnotu pro nás i pro svět, a přitom nesmíme podléhat hloupým komplexům podobně jako istanbulští občané, například proto, že se Praha zatím moc nepodobá New Yorku.

Pokud se i v Praze, a to i třeba v pražské kotlině, rozhodneme stavět do výšky, pokořit dosavadní historické dominanty a opticky deformovat výškové vztahy v historickém městě, musíme být skálopevně přesvědčeni, že to je nejlepší varianta vývoje (ne mít pocit, že by to třeba možná mohla být docela dobrá varianta vývoje), musíme být přesvědčeni, že to, co ztrácíme, může být snadno obětováno, protože to bude nahrazeno něčím adekvátním, stejně dobrým, ne-li lepším.

Ale jak dojít k všeobecně přijatelnému konsensu, co je pro Prahu nejlepší variantou vývoje? Rozhodně ne tak, že názoroví soupeři budou na sebe číhat za rohem a mlátit se po hlavě. Jednou se z bojiště odpotácí ten, podruhé onen a tak pořád dokola. Každý směr dalšího vývoje, který nebude založen na oboustranném či mnohostranném konsensu, je pro Prahu nežádoucí až zhoubný. Špatná varianta je, když se soupeři drží do nekonečna v šachu, ale ještě horší je varianta silového řešení – povýšení pravdy silnějšího na vůdčí pravdu. Pro samotné město a jeho budoucnost ale není ani tak důležité, kdo je momentálně větším favoritem souboje, jako to, zda a jak spolu soupeři dokáží komunikovat. Blízká fáze plánování budoucnosti města totiž není kupodivu jen o architektuře a urbanismu, ale také o psychologii, o vzájemné vstřícnosti a dobré vůli, schopnosti ochotně naslouchat, nezáludně jednat a potlačit vlastní ambice i osobní prospěch, upřímně respektovat protivníka a v zájmu nesporných hodnot města na jedné straně i jeho nesporných potřeb na straně druhé dokázat dosud skoro nemožné: v zájmu dohody a mírového řešení o krůček pokorně ustoupit.

Budou-li o budoucí podobě města jednat či rovnou rozhodovat osoby na výsledku jednání různou měrou osobně závislé – existenčně, prestižně či profesně –, je konsensus jen utopií. Bez něj však stojí Praha jako historické město na kraji propasti.

Kateřina Bečková