Alois Dryák: Dvojnásobné výročí architekta

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 3/2002)

Alois Dryák není tak známý jako Kotěra nebo Gočár, ačkoliv je jejich vrstevníkem, a co se týče množství a kvality realizovaných staveb, se jim vyrovná. Hlavním důvodem, proč se o něm skoro neví, je, že nepůsobil pedagogicky a nebyl iniciátorem avantgardních novinek. Přesto byl architektem moderním a i v občanském životě neobyčejně činorodým. Z dnešního postmoderního hlediska nabývá Dryákovo dílo neobvyklé velikosti zejména tím, že jeho stavby, povětšinou dodnes v originálním stavu střech a fasád, si vždy zachovaly tradicionální ráz. Tento smysl pro důkladnost a kvalitu a kontext s architekturou předchozích věků je právě v poslední době vzorem a východiskem pro překonáni moderny.

Alois Dryák se narodil na venkově 24. 2. 1872 v Olšanech u Slaného, měšťanku vychodil v Pcherách. Záhy přichází studovat do Prahy (1886) na umělecko-průmyslovou školu. Na speciálce pro dekorativní architekturu patří k nejlepším žákům profesora Bedřicha Ohmanna (spolu s B. BendImayerem). Proto je také pokračovatelem v projektu nejstarší dochované secesní stavby v Praze - hotelu Central v Hybernské ulici z roku 1899. Začíná působit jako asistent na středních odborných školách a na umělecké akademii. Zároveň je i aktivním sokolem. Jeho zájem o věci veřejné dokládá jeho podpis na protestní akci proti bourání Starého města pražského, tzv. Bestia Triumphans (1896).

V tu dobu zahajuje svou tvorbu, ve které - především v počtu návrhů a účastí v soutěžích - předstihne Kotěru i Gočára. Podniká i samostatně, spolu s Bendlmayerem vlastní architektonický atelier na Moráni pod Karlovým náměstím. Z té doby pochází návrh do soutěže na fontánu před Rudolfinem oceněný první cenou.V realizacích rozvíjí Ohmannovo směřování od neorenesančního k secesnímu slohu. Z tohoto vrcholu jeho secesního období (který nastává při soutěži na Obecni dům v roce 1906) pochází projekt vil v Dykově ulici na Vinohradech, ještě poněkud neorenesanční, a v ulici V Pětidomí v Bubenči se secesními štíty a detaily.

V roce 1905 Dryák s Bendlmayerem přestavují hotel U arcivévody Stěpána na Václavském náměstí (později Šroubek, dnes Evropa). Zatímco Dryák roku 1903 navrhuje sousední štíhlý hotel Garni (dnes Meran) ve stylu rostlinné secese, Bendlmayer již uvnitř hotelu U arcivévody Štěpána přechází ke geometrické secesi podle vzoru modernismu Jana Kotěry. U Aloise Dryáka se tento přechod projevuje při návrhu staveb mimo Prahu (reálka na Kladně a v České Třebové). Již značně modernisticky působí Dryákův návrh na Národní divadlo v Brně.

V Praze se nedává svést avantgardním kubismem, ale přímo pod Vyšehradem na Výtoni, na dnešním Rašínově nábřeží, a v ulici Na Hrobcích vytváří racionální kotěrovskou modernu při výstavbě činžovních domů s plastickou výzdobou od Tomáše Ameny. V té době se Dryák žení. Bydlí na Letné v ulici Nad štolou Rudolfovou. Na blízké Letenské pláni navrhuje pravidelně každý čtvrtý rok architekturu sletových stadionů s konstrukcemi tehdy ještě dřevěnými.

Architekt Dryák je vrcholově činný v pražském Sokole, stejně jako ve Svazu českých architektů. Jeho soutěžní návrh na stavbu Reprezentačního domu v Praze sice nebyl vybrán k realizaci, avšak ovlivnil dnešní Balšánkovu a Polívkovu koncepci. Obsahoval spojení s Prašnou bránou, reprezentační vstup dále od Prašné brány a moderní horizontální koncepci fasády vůči vertikalitě neogotické věže. V letech 1912-1915 se realizují za jeho spolupráce dva z největších pomníků v Praze - Františka Palackého od sochaře St. Suchardy a Svatého Václava od J. V. Myslbeka. V soutěži na pomník Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí se sochařem J. Kvasničkou proti Šalounovi neuspěl. První světová válka načas jeho tvorbu přerušila.

Po válce projektuje několik činžovních domů v Praze ve stylu rondokubismu (ulice Jana Masaryka, Baranova ulice), Bratrskou revírní pokladnu na Kladně, dále školu v Šumperku a Zemský úřad v Užhorodě. Na základě rodinných kontaktů projektuje dům na hlavním náměstí v Plzni. Zcela výjimečný je Palác odborů v ulici Na Perštýně, v zásadě novoklasicistní, s kubistickými prvky v dekoru a bohatou reliéfní a sochařskou výzdobou (1920-22). Pro mnohé podnikatele přestavuje a navrhuje vily pro venkovské bydleni, například dům továrníka Pellyho v Polici nad Metují, vilu Dr. Šůry v Újezdě nad Černými lesy nebo Dr. Oesterreichera v Praze na Hanspaulce.

Ve společenském životě se Dryák angažuje v Klubu Za starou Prahu. Jako činovník Sokola projektuje sokolovny a sokolská sletiště. Pracuje ve výboru pro výstavbu zahradní čtvrti Ořechovka. Spolu s Jaroslavem Vondrákem vytvářejí její architekturu (domky anglického typu cottage, společenský dům, vlastní vila v letech 1923 - 1924, umístění pomníku padlým). Do své vily v Západní ulici na Ořechovce přemísťuje z Letné svůj atelier, ve kterém zpracovává soutěžní projekty veřejných budov - bank, škol a dalších, urbanistická řešeni pražských nábřeží (1926), Brněnského univerzitního komplexu (1928) až po urbanistické plány měst Olomouce, Ostravy a Bratislavy. Dryákovy návrhy vždy nevítězí, ale inspirují konkurenci. To se nejvíce projevilo na vítězném návrhu a realizaci veletržního paláce (dnešní Národní galerie) v letech 1924-1928.

Z velkých realizovaných staveb té doby vynikají kromě Strahovského stadionu budovy Tabákové režie (1923-28) se sochařskou výzdobou J. Jiříkovského a Jaroslava Horejce (dnes budova obchodního soudu) ve Slezské ulici, budovy Radiopaláce na Vinohradské třídě s kinem a restaurací (1922-24) a tiskárny Orbis zasahující až do ulice Slezské (1927-28). Z celkové koncepce univerzitního komplexu Masarykovy univerzity v Brně byla realizována jediná budova - Právnická fakulta na ulici Veveří (1927-31). V interiéru Dryák spolupracoval zejména s malířem Antonínem Procházkou (čelní panel v aule) a Františkem Kyselou (vitráže v aule).

Nebyla to jen Ořechovka, kde žil a tvořil, ale i zahradní čtvrť Hanspaulka, kde se architekt Dryák uplatnil. Příkladem je stále dobře fungující základní škola v Sušické ulici (z roku 1931) a výše zmíněná vila Dr. Oesterreichera naproti škole.

V Dryákově ateliéru spolupracují na projektech v různých obdobích zejména architekti Jan Mayer (1923-32), Josef Mayer (již dříve od roku 1919 do 1932), Vratislav Mayer (1920-25) a Ferdinand Pokorný (1923-27). Alois Dryák těsně před svou náhlou smrti (6.6.1932) projektuje svoji poslední stavbu - sokolovnu ve Vršovicích (1931). Tento projekt dokončil jeho dávný přítel a soused z Ořechovky Bohumil Hübschmann, který dovedl do konce Dryákovy nedokončené práce v jeho duchu.

Dryákův projekt nejrozsáhlejšího sportovního areálu té doby se realizoval v Praze na Strahově. Masarykův stadion (později spartakiádní) byl tehdy největším stadionem na světě. Proto byl oceněn diplomem na světové olympiádě v Los Angeles (1932).

Závěrem lze shrnout, že Dryákovo dílo má těžiště především ve stavbách veřejných (školy, úřední budovy, tělocvičny) a to nejen v Praze a okolí, ale i v Brně a jiných městech. Jeho vyvážený způsob tvorby patří do stylu racionální moderny s použitím dekorativních prvků ve stylu art-deco. Později Dryák přechází k monumentálnímu neoklasicismu. Funkcionalismu architekt Dryák nikdy nevěřil, neboť ploché střechy a fasády právem považoval za málo trvanlivé, jen sokolovna ve Vršovicích je výjimkou. Monumentalita Dryákovy tvorby se obzvláště projevila v architektonickém řešení pomníků F. Palackého a Svatého Václava.

Teprve doba postmoderní ponejvíce oceňuje Dryákovo dílo, jež se vyznačovalo především vysokou trvanlivostí, tichou reprezentativností a racionálním duchem. Jeho píle a umělecká potence jej vedla k vytčenému cíli při řešeni živých úkolů, jak je přináší i současný život. Dryákova produkce šla s dobou, avšak jeho vlastní technická řešení, zkušenosti a rozum jej chránily před vlivy nedomyšlených novot a omylů, doprovázejících často tvorbu jeho vrstevníků v době tvůrčích revolucí a hledání.

Jan Stěnička
Fotografie Zdeněk Dryák

LITERATURA:

Švácha, Rostislav: Od moderny k funkcionalismu. Praha - Odeon, 1985

Šuman, Viktor: Dílo architekta Aloise Dryáka. Vídeň: Nakladatelství "Aida", Praha: F.Topič, 1932.

Dryák, Alois, Nováčková, Olga, Stěnička, Jan: Alois Dryák - monografie (rukopis připravený k vydání)