Zdeněk Dragoun, Jiří Škabrada, Michal Tryml: Románské domy v Praze
Vydalo nakladatelství Paseka, Praha -Litomyšl 2002

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 2/2002)

Nakladatelství Paseka obohatilo počátkem tohoto roku knižní trh dalším zajímavým titulem z oblasti nejstarších dějin pražské architektury. Po práci J. Frolíka a Z. Smetánky Archeologie na Pražském hradě, která přehlednou a přístupnou formou shrnula výsledky dlouholetého archeologického výzkumu Pražského hradu, představují však Pražské románské domy publikaci zcela odlišně koncipovanou a v kontextu domácí produkce takto zaměřené literatury výjimečnou. Autoři si totiž vytkli za cíl neobyčejně pracný úkol - zpracování poměrně rozsáhlého fondu pražských románských domů, stavěných kvádříkovou technikou, a to formou dostatečně obsažného, verbálními popisy, fotograficky a především plánově náležitě vybaveného katalogu, který umožňuje všem odborným zájemcům s tímto materiálem kvalifikovaně pracovat. Je třeba zdůraznit odpovídající průpravu a značné zkušenosti autorů - archeologové Zdeněk Dragoun a Michal Tryml se zabývají problematikou historické archeologie v Praze již tři desetiletí, zatímco architekt Jiří Škabrada se dlouhodobě věnuje především historickým konstrukcím. U jednotlivých hesel katalogu je vyznačeno autorství členů autorského kolektivu; domy čp. 16/I a 31/I zpracoval Michael Rykl. Hodnota takto kriticky zpracovaného katalogu je o to vyšší, že v současné době domy, obsahující ve spodních podlažích konstrukce svých románských předchůdců, pochopitelně patří různým vlastníkům a jsou různým způsobem užívány, takže jejich hromadné fyzické zpřístupnění všem potencionálním zájemcům v současné době sotva může být samozřejmostí.

V minulosti již byla těmto mimořádným památkám v odborné literatuře věnována nemalá pozornost. Velkou zásluhu na zmapování výskytu pozůstatků románských kvádříkových domů má zajisté R. Hlubinka, který výsledky své dlouholeté práce publikoval souhrnně časopisecky v roce 1947, avšak ke knižnímu zpracování jeho celoživotního díla již nedošlo. V témže roce vyšla kniha J. Čarka o románské Praze, v níž byl problematice domů věnován značný prostor. Následujícího roku se této látky dotkl poněkud stručněji V. Mencl, jehož precisní a instruktivní analytická kresebná rekonstrukce čp. 16/I pronikla jak do učebnic, tak i do zahraniční odborné literatury.

Mezitím se zejména zásluhou D. Líbala a jeho spolupracovníků rozvinul stavebně historický průzkum historické Prahy, který přinesl řadu nových poznatků. Cenné materiálie na toto téma byly publikovány také ve sborníku Klubu Za starou Prahu, který tehdy vycházel pod názvem Ochrana památek.

Další syntetické práce byly vydány až v roce 1971. A. Merhautová shrnula dosavadní poznatky o pražských románských domech v rámci svého katalogu raně středověké architektury v Čechách, zatímco V. Píša se pokusil podrobněji typologicky roztřídit do té doby zjištěný fond těchto staveb ve studii ve sborníku Monumentorum tutela 7.

Přestože průzkum pražského jádra přinášel četné nové informace, z nichž nejzávažnější pocházely ze záchranných archeologických výzkumů, došlo ke zpracování další syntézy až nyní. Právě historická archeologie přispěla zásadním způsobem k poznání vztahu dochovaných konstrukcí k úrovni okolního terénu a prokázal, že spodní podlaží románských domů bývala více či méně zahloubena a přistup do něho zprostředkovávaly vstupní šíje. Připomeňme, že starší autoři, kteří tyto informace k dispozici neměli, považovali dochované spodní úrovně románských domů běžně za přízemí. Přes přínos předchozích prací je třeba konstatovat, že v nich publikovaná dokumentace byla jen výběrová a neumožňovala učinit si komplexní představu o přesném rozsahu a podobě dochovaných konstrukcích jednotlivých domů.

Přestože pojednávaný materiál svojí jedinečností a relativní slohovou kompaktností přímo vybízí k všemožným úvahám a teoriím, jaké od něho odvíjela namnoze již starší literatura, je třeba o to více ocenit autory, že na takovéto kroky zcela záměrně rezignovali. Přitom právě jejich zásluhou došlo k zatím neucelenějšímu zpracování tohoto tématu, které představuje základní východisko k formulování určitých závěrů.

Knize lze vytknout po technické stránce snad jen jedinou závažnější vadu, kterou představují nestejná měřítka otištěné plánové dokumentace, přestože ta většinou zachycuje takové části staveb, které se od sebe rozměrově příliš neliší. Přitom prezentovaný materiál může přímo vybízet přemýšlivější čtenáře k orientačnímu “přeměřování” a vzájemnému srovnávání modulů konstrukcí, jimž byla ostatně již dříve věnována pozornost v odborném tisku. Ve většině případů by u půdorysů vyhovělo “standardní” měřítko elaborátů stavebně historického průzkumu 1: 200, jemuž se ostatně jejich velká část publikovaných plánů blíží.

Přínosný je katalog nejistých a odmítnutých domů, nicméně je škoda, že u všech nejsou připojeny alespoň základní půdorysné situace. Nejsou vyznačeny na mapě, takže čtenář je bude lokalizovat poněkud obtížněji, resp. jen za pomoci dalších publikací.

Určité rozpaky dále vyvolává zařazení prostorových rekonstrukcí domů čp 222/I, který však není identifikován popiskou, a čp. 145-146/I. Přes schematické naznačení kvádříkových líců lze však soudit, že to budou právě tato názorná vyobrazení, které upoutají pozornost mnohých čtenářů a bezpochyby tak zvyšují atraktivitu knihy.

Tyto stručné připomínky ovšem nic nemění na tom, že kniha představuje skutečně přelomové dílo v oblasti zpřístupnění snad nejpozoruhodnější části středověké pražské profánní architektury odborné i laické veřejnosti a autorskému kolektivu náleží po právu za jeho přístup nejvyšší uznání. Graficky vkusně upravená publikace by neměla chybět v knihovně žádného obdivovatele staré Prahy a její anglická verze zajisté zaujme četné návštěvníky ze zahraničí, jimž je většina dosavadní domácí odborné literatury z jazykových důvodů nepřístupná.

Křest knihy proběhl adekvátně jejímu obsahu v románské věži Juditina mostu v prostorách Klubu Za starou Prahu dne 19. února letošního roku.

Jiří Varhaník