Pražská architektura ztrácí své uměleckořemeslné prvky

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 3/2001)

Tvář architektury byla a je odrazem své doby, jejího životního slohu, kulturní úrovně společnosti a nepochybně i vkusu stavebníka a architekta. Ještě počátkem 20. století byl každý nově postavený dům pýchou svého majitele, reprezentoval jeho sociální zařazení, společenské postavení, funkci či hodnost. Přesto již tehdy pomalu přímý vztah vlastníka k jeho domu dohasínal. Zatímco v předchozích staletích se stavebník honosil i tím, že dům vyzdvihl k okrase města, tehdy, počátkem 20. století, se jeho zájem přesouval spíše k ekonomickému zhodnocení investovaného kapitálu, které bylo zajišťováno pravidelnými výnosy z nájemného. Tento zdroj příjmů byl však již po první světové válce a ještě spíše po roce 1938 nejistý. Rok 1948 pak přinesl radikální změny ve vlastnickém vztahu k nemovitostem. Jejich správu a péči o ně převzal stát, zastoupený anonymní byrokracií OPBH bez jakýchkoli závazků a ohledů k architektonickým hodnotám svěřených objektů. Nastala postupná devalvace obytné architektury již samotným přesunem politického zájmu na výstavbu bytovek v sídlištích, při které solidní řemeslnou práci nahradily stereotypní prvky s maximálním uplatněním náhradních materiálů, zejména umělých hmot. V šedesátých letech přinesl nastupující trend - modernizace staršího bytového fondu - nelítostné transplantace prefabrikáty, zejména typizovaných trojdílných oken do stylových fasád, pochopitelně bezohledně k proporcím architektury. Oškubávání slohových výzdob omítky a nahrazování původních domovních dveří a vrat nevkusnými plechovými výrobky se počítalo k hlavním úspěchům OPBH při vykazování částek, jež na modernizaci každým rokem vynakládaly. Jistěže se to projevilo v prémiovém ohodnocení jejich pracovníků při minimální námaze, protože nedostatek řemeslnických kapacit byl největší potíží pro řádnou údržbu. Nejvíce utrpěly přízemní partie domů, kde bývaly obchody. Úzké a vysoké otvory, v jejichž horní části býval světlík se rozšiřovaly betonovými překlady pro širokou výkladní skříň. Kované mříže světlíků končily ve sběru stejně jako původní dveřní kování, již dávno nefunkční táhla zvonků, klepadla a jiné ozdoby, které už přežily dobu své užitečnosti. Na výměně se podíleli i sami nájemníci, pro které byl těžký domovní klíč zbytečnou zátěží kapsy. I tam, kde staré dveře zůstaly, nahradil starý mechanismus patentní zámek, bohužel už jen s hliníkovou nebo bakelitovou klikou. Nezájem a lhostejnost k jakýmkoli uměleckým hodnotám byly hlavní příčinou nenahraditelných ztrát drobného stavebního detailu. Nemálo k tomu přispěl i zvýšený zájem zahraničních turistů, zejména ze západního Německa. Zdejší touha po tvrdé měně a poměrně snadná možnost vývozu drobných prvků při nepatrné hraniční kontrole takového transakce podporovala.

Uveďme několik příkladů ztrát. Při opravě fasády domu čp. 695-I v Masné ulici sejmuli zedníci domovní znamení poštovní trubky s ozdobnými střapci, které zachránila správcová domu. Na radu Klubu Za starou Prahu je předala Muzeu hlav. města Prahy. Ovšem znamení větrostřelce na empirovém domě čp. 91 takové štěstí nemělo. Zmizelo se sutí v kontejneru, protože prý již bylo počasím značně poničené. Stejný osud potkalo táhlo zvonku na renesančním portálku domu čp. 686-I v Masné ulici.

Podobný pokus o zcizení mosazné sovičky na portálu Platýzu dopadl šťastněji. Sovička se po čase navrátila na své místo a byla pevně osazena do fasády. Táhlo procházející sevřenou lidskou pěstí však nenávratně zmizelo. Při modernizaci hostince U medvídků na Perštýně zmizela kovaná mříž nadedveřního světlíku, kterou uvádí Zdeněk Wirth ve své publikaci o domovních znameních. Podobným způsobem skončily lité ozdobné mříže novogotických domů v Karlíně na Sokolovské poblíž viaduktu, čp. 222 a 240, kde navíc byly zbytečně odstraněny i kované železné dveře bývalých krámců.

Totéž pak se stalo i u domu čp. 1061-II Na Poříčí. Přímo skandálním způsobem bylo odcizeno cenné barokní znamení zlatého hroznu při demolici domu čp. 906-II v Jindřišské ulici koncem sedmdesátých let. Více než metrákový klenák s vytesaným hroznem není možné nepozorovaně odnést a nepochybně se na krádeži podíleli stavební dělníci. Jedinou útěchou pro nás může být hypotéza, že snad skončilo v rukou tuzemského sběratele a není definitivně ztraceno...

Snad by bylo možné některé ztráty nahradit, pokud je k dispozici fotodokumentace a nebo se zázrakem zachránily v depozitářích. Majitelé restituovaných domů se ostatně snaží i přes nepřízeň regulovaného nájemného napravit necitelné zásahy minulých desítiletí a vrátit architektuře původní vzhled, který přispívá k oživení uličního prostoru stavebními prvky, jejichž význam nebyl dosud náležitě doceněn a s výjimkou snad jen domovních znamení i odborně zpracován.

Zdeněk Dušek