V chlapeckém věku jsem se cítil jako dítě Malé Strany ještě dříve, než jsem poznal Prahu…

1. Malostranské kořeny

V chlapeckém věku jsem se cítil jako dítě Malé Strany ještě dříve, než jsem poznal Prahu. V roce 1906 – na samém počátku století, na jehož konci dnes už téměř stojíme – narodil jsem se v Dobřanech u Plzně, kde můj otec jako zemský účetní úředník pracoval v letech 1904–1916 v zemské psychiatrické léčebně. Své první a kouzelně krásné desítiletí jsem tedy prožíval v dětských hrách pod vzrostlými stromy a mezi křovinami, trávníky a záhonky nádherného ústavního parku. Oba moji rodiče však byli tělem i duší Malostraňáci, stále vzpomínali i v příjemnosti a pohodě dobřanského pobytu na pražský domov. Jména Karmelitská ulice, Mostecká, Lužická a Karlův most slýchal jsem tak často, že mi utkvěla hluboko v nitru, aniž jsem ještě mohl své nejasné představy o těchto místech ztotožnit s poznatky vlastní zkušenosti.

Moje matka se narodila roku 1880 v domě hotelu Garni (později zvaného Regent) na nároží s Prokopskou uličkou, její otec Václav Vojtěchovský měl malý kupecký krám na protější straně Karmelitské. Ovdovělá matka mého otce pocházela ze starého českého rodu Bechyňů. Rodinná hrobka na pátém oddělení druhého olšanského hřbitova s nápisem Rod Bechynie dosud existuje poblíž hřbitovní kaple na dolním konci Olšan. Obehnána ze všech stran železnou ozdobnou mříží, jejíž vrcholy se kdysi zlatistě leskly, stále trvá mezi desítkami jiných hrobek či hrobů většinou zpustlých nebo zcela zmizelých. Jsem vděčný obětavým členům Klubu Za starou Prahu, kteří v létě snad každou sobotu dobrovolně věnují pietnímu restaurování této nejstarší části Olšanského hřbitova, zbavují ji přebujelé vegetace, očišt’ují travnaté plochy a citlivě upravují dobře zachované a ponechané hroby, mezi nimiž jsou takové, jejichž nápisy nesou jména dobře známá z historie české kultury 19. století. Na krycí desce bechyňovské hrobky stojí mírně zakloněná mramorová deska, jež mi připomíná, že tu po boku své ženy Anny Bechyňové odpočívá můj děd Edmund Denk-stein, úředník Zemského výboru Království Českého.

Zemská účtárna měla – a asi stále má – své sídlo v domě, jehož přízemím jako tunel prostupuje průchod z horního Malostranského náměstí do Tržiště. Proto v blízkosti této budovy, kde pracoval můj děd (a později i můj otec Zdislav), měla rodina Denksteinova svůj byt: v domě č. 82 na začátku Lužické ulice, pár kroků od nárožního domu U tří pštrosů a naproti prvním dvěma obloukům Karlova mostu. Dvakrát jsme tam byli z Dobřan na návštěvě, asi roku 1912 a 1914. Ještě ted’ po tolika letech, jako bych cítil to ohromení z prvního setkání s historickou Prahou, radost a opojení, že jsem přímo v srdci starobylého, slavného a krásného města. Byl jsem přímo u vytržení, když jsem ráno, ještě leže na lůžku, spatřil tu neuvěřitelnou vyhlídku na Karlův most, viděl proud života v obou směrech nad oblouky slavného kamenného mostu, viděl a slyšel kočáry a koně klusající po dlažbě mostu. Jako chlapec jsem měl velmi rád koně (samozřejmě kromě amerických Indiánů, zvláště Apačů). Miloval jsem koně pro jejich veliké, krásné a moudré oči, byl jim vděčný za trpělivost, s níž si klidně dávali pohladit své vlažné, našedlé a jako samet hebké chřípí. Za mého mládí bylo u nás všude koní plno, na venkově i ve městech. Také v Praze. Brzy jsem sluchem rozeznával, jede-li po kamenném mostě fiakr tažený párem koní nebo jen drožka a dovedl jsem bubnováním prstů obou rukou na desku stolu výstižně napodobit rytmus úderů kopyt dvouspřeží střídavě se sbližujících až do souzvuku a hned zas se rozcházejících a znovu splývajících do zvukové shody – na rozdíl od jednoduchého klusu klap-klap-klap jen jednoho koníka, zapřaženého do vidlicové oje drožky. A trochu vpravo nad prvním mostním obloukem vystupovala vysoká boční slepá stěna domu na malém náměstíčku, jímž se za mostem procházelo do Lázní a uličkou do Lázeňské. Na vysoké stěně mělo reklamu přízemní kolářství pana Cetlovského, výrobce kočárů. Pod jeho jménem, šikmo psaným úhlednou kurzivou na vrcholu této vysoké slepé zdi, byl namalován veliký nový kočár černě lakovaný a vyleštěný do tak vysokého lesku, že se denní světlo bíle odráželo v oblinách jeho blatníků a na dvířkách jako v zrcadle. A byl to v té malbě fiakr opravdu salonní, s hustě řazenými štíhlými loukotěmi a úzkými koly, jež objímala stejně úzká obruč pryže, aby mírnila nárazy na „kočičí hlavy“ tehdejší pražské dlažby.

Výhled z otevřeného okna babiččina bytu v Lužické ulici poskytoval ovšem obraz širší. Vlevo pod druhým mostním obloukem bylo shora dobře vidět dolní tok úzkého vltavského ramena, malostranské Čertovky, která tehdy ještě (před regulací levého břehu Vltavy proti Střeleckému ostrovu, před snížením hladiny při výjezdu ze zdymadla u Židovského ostrova a pak i podél břehu Kampy až k Odkolkovu mlýnu) spěchala rychlým proudem. O jeho síle svědčilo velké mlýnské kolo, otáčivé pod vodním tlakem na spodní lopatky.

Ze všeho nejkrásnější byl ovšem výhled až docela doprava, na počátek Karlova mostu a proslulou dvojici malostranských mosteckých věží – odedávna přitažlivý a oblíbený motiv pro kreslíře a malíře, v nové době pro turisty s fotoaparátem, přicházející po mostě. Ta konfigurace gotické brány mezi dvěma věžemi, ta malebná až divadelně působivá scenerie jako popředí a repusoár na pozadí královského hradu je ovšem především – jak dobře vědí právě památkáři – vstupem do Malé Strany, té části historické Prahy, která je nejzachovalejším celkem z pražských měst. Jen na několika málo místech je porušena necitlivým zásahem spekulační stavební činnosti konce 19. století. Všude jinde paláce, kostely a staré domy, často s pěkným domovním znamením, nejsou jen izolované památkové jednotliviny v zástavbě napůl novodobé, nýbrž tvoří jednolitý městský celek, vyrostlý v kontinuitě slohového vývoje.

O tom všem jsem samozřejmě jako chlapec neměl tušení. O středověku jsem nevěděl téměř nic. V dobřanské obecné škole na počátku války, v tříletí 1914–1916, místo učitele odvedeného na frontu vypomáhala ve vyučování mladá dívka či paní. Živě si vzpomínám, jak mě vzrušila a dojala zaujatým vyprávěním o „posledním rytíři“, českém králi Janu Lucemburském (až na to, že patrně pod vlivem němčiny říkala rytýř místo rytíř). Hrady, hradby a jejich podobu jsem trochu znal jen z obrázkových knížek a z pohádek. Tím větším dojmem na mne zapůsobily malostranské mostecké věže, jejich monumentalita i zdobnost a snad nejvíc jejich konkrétnost, těsná blízkost té neuvěřitelné reality, kterou jsem měl téměř na dosah ruky.

Byl jsem přímo u vytržení, když jsem ráno, ještě leže na lůžku, spatřil tu neuvěřitelnou vyhlídku na Karlův most…

Teprve po letech jsem se dozvěděl, že v menší z té dvojice věží a ještě památnější, pozůstalé z románského mostu kněžny Judity, získal asi roku 1925 své nové a téměř symbolické sídlo Klub Za starou Prahu. Tady se tedy ubytoval řídící orgán spontánního občanského hnutí za zachování a udržování historických a uměleckých památek Prahy. Prvé patro věže zaujal sekretariát, ve druhém patře začala zasedat domácí rada Klubu Za starou Prahu, členstvem volený kruh těch nejpovolanějších osobností, vyzbrojených znalostmi, vůlí i schopností jednat s láskou ke staré Praze.

Ani jsem tenkrát, v polovině dvacátých let, netušil, že mi bude dopřáno, abych také zasedal za dlouhý stůl tohoto Olympu pražské památkové péče. Bylo to sice jen nakrátko, asi na tři roky, než jsem na osm let odešel z Prahy za povoláním. V tom tříletí se však v domácí radě řešily některé zásadně důležité aktuální problémy památkové praxe. Důkladně zvážené závěry, jež vzešly z dlouhých diskusí a někdy i polemik, byly proto pro mne poučením a nabádavým příkladem pro celý život. Jenže k těmto budoucím úkolům zatím ještě vedla daleká cesta a na ní nejedna křižovatka či mezník určující směr pro další etapu v mé životní pouti.

Tím větším dojmem na mne zapůsobily Malostranské mostecké věže, těsná blízkost té neuvěřitelné reality, kterou jsem měl téměř na dosah ruky…

2. Malostranské klasické gymnázium

Když mi bylo v únoru 1916 deset let a dospěl jsem k nástupu do střední školy, odvezla mě matka v létě do Prahy k zápisu do gymnázia v Josefské ulici na Malé Straně a po úspěšném průběhu přijímací zkoušky odvedla mě za odměnu na zmrzlinu do cukrářství na roku Josefské a Mostecké ulice, kde je dnes knihkupectví. Na protější straně Mostecké, na nároží s Lázeňskou ulicí, bylo velké Pfeiferovo papírnictví, kam si chodili nakupovat své potřeby školáci ze všech tří školských stupňů v Josefské ulici – z obecné a měšt’anské školy i z gymnázia. Já jsem pak jako student chodil raději nakupovat do malého Kalouskova papírnictví v úzkém začátku Josefské ulice, v místech, kde krám tvořil jakési nároží s náhlým rozšířením ulice, k němuž došlo v osmdesátých letech pro novostavbu školských budov proti kostelu sv. Josefa a gymnázia. V tom malém papírnictví jsem totiž dostal hezčí štítky na sešitech s tištěným záhlavím: České státní gymnasium v Praze III. Hlavně však proto, že pan Bohumil Kalousek byl nejen papírník, ale také zručný knihař. Vázal knihy do solidních plátěných hřbetů se zlatými vtlačenými nápisy knižního titulu a desky oblékal do nádherného papíru zdobeného mramorováním rozmanitých vzorů i barevných odstínů. Brzy jsem mu svěřil dva svazky díla Antonína Kvapila o Římu antickém, a pak další vzácnosti své malé a velmi pomalu rostoucí první studentské knihovničky.

Téhož léta jsme se přestěhovali z Dobřan do Prahy, na Malou Stranu. Zprvu jsme bydleli na Klárově, přesněji řečeno v ulici U Železné lávky, v třetím domě (počítáno od řeky) z řady čtyřpatrových činžovních domů, které navázaly na linii lávky vybudované v roce 1870 mezi oběma vltavskými břehy a které tu ke škodě malostranského panoramatu vyrostly na konci 19. století.

Dnes tato ulice nemá protější uliční frontu a pohledově i prostorově tvoří součást Klárova. V roce 1916 však vojenské pekárny a skladiště zaujímaly snad ještě větší plochu než tvoří trávníky v sadové úpravě povrchu Klárova. Proti našemu bytu bylo přízemní vojenské skladiště se zamřížovanými, nezasklenými okny. Již třetí rok trvala vleklá světová válka, nouze rostla a Praha byla doslova vyhladovělá. A tak jsme – můj bratr a já – drátem protahovali mřížemi tuříny z uskladněné hromady a tišili polosyté žaludky.

Cesta do gymnázia byla krátká. Z našeho domova jsem udělal pár kroků doleva k počátku někdejší lávky. Odtamtud vedla ulička jen v malém zakřivení k ústí Letenské ulice, někde uprostřed byl – jak si jen matně vzpomínám – veliký košatý strom, kaštan či platan. Pravou stranu uličky tvořily nízké vojenské objekty, po levé straně jsem v uličce míjel schwarzenberskou ohradu. Ta vznikla roce 1775 po zboření kostela sv. Petra a Pavla v Rybářích, poblíž malostranského břehu Vltavy. Proto se ta starobylá a malebná ulička jmenovala Pavelská. Při vstupu do Letenské ulice jsem v levém nároží s Lužickou míjel památný, ale dnes tvrdě přestavěný dům kdysi formanský, zvaný U Zlaté lodi. Ještě dnes má pěkné zlacené domovní znamení, bárku podobnou ořechové skořápce, s jedním stěžněm a plachtou. Když jsem si pospíšil, byl jsem touto cestou za deset minut ve škole.

Takovou podobu Klárova jsme zastihli takřka v poslední chvíli její existence. V průběhu roku 1917 byly zbořeny vojenské budovy i schwarzenberská ohrada a Pavelská ulička zmizely, poněvadž se připravovalo předmostí pro nový most, dostavěný roku 1914 a pojmenovaný po Josefu Mánesovi. Přitom byla provedena také sadová úprava ostatní plochy Klárova do podoby, kterou má v podstatě dodnes.

Na jaře roku 1917 jsme museli dosavadní byt opustit, poněvadž zde bylo stále obtížnější psát úkoly a připravovat se do školy. V našem domě – a asi ani v dalších domech této řady – nebyl tehdy ještě zaveden elektrický proud. Měli jsme sice velmi pěknou petrolejovou lampu „bleskovku“ s kruhovým knotem a válcovým cylindrem, přecházejícím náhle do koule kolem knotu, která příjemným světlem ozařovala celou plochu jídelního stolu, ale bylo stále složitější sehnat pro ni petrolej. Nápisy Uhlí nejni, Petrolej nejni, Zelí nejni, stávaly se takřka už trvalým rysem uhlířských a hokynářských obchodů v pražských ulicích. Po několika marných prohlídkách malostranských nabízených pronájmů získal konečně otec na samém začátku Smíchova, v blízkosti vchodu do zahrady Kinských, příjemný a prostorný byt s tehdy ještě ve staré Praze vzácnou instalací elektrického proudu, vedeného po povrchu stěn, s vypínači z mosazného plechu a s lustrem v hlavním pokoji rozvětveným do tří žárovek, zpola jen krytých rozevřenými liliovými květy z mléčného skla. Byt byl v prvním patře pavlačového domu v Husově třídě č. 5 (dnešní Belojanisově), středem třídy probíhal mezi dvěma pruhy dlažby pruh přirozeného hlinitého povrchu (příjemného pro dětské bosé nohy), provázený svěží zelení dvojité stromové aleje. Třída byla kolmá k Holečkově ulici, dlouho stoupající podél vysoké zdi zahrady Kinských. Bylo to příjemné okolí pro má mladá léta – až do mého odchodu z Prahy roku 1932. Na vrcholu té sadové stráně byla tehdy ještě nekultivovaná rozlehlá rovinka (dnes zastavěná strahovskými studentskými kolejemi) zvaná Na skalách podle pískovcových útvarů na nejvyšším „patře“ Kinské. Za války tam byly cvičné vojenské zákopy. V zimě se po prudce klesajících silnicích v táhlých serpentinách (bez aut a takřka i bez koňských povozů) skvěle sjíždělo na saních z vrcholu Petřína bez zastávky až hluboko dolů do Košíř ke Klamovce nebo do Motola. Se svými kamarády jsem dobře poznal Smíchov až k vorovému přístavu a přes něj krátkým přívozem až na Císařskou louku. Přes tyto toulky po Smíchově i po pražských městech na pravém břehu Vltavy se nikterak neuvolnil můj těsný vztah k Malé Straně a ke gymnáziu v letech 1917–1923. Naopak se prohloubil a navždy utužoval.

Proti našemu bytu na Klárově bylo přízemní vojenské skladiště se zamřížovanými, nezasklenými okny…

Každý den jsem spěchal ráno, abych za čtvrt hodiny dorazil ke žlutým vratům gymnázia. V pěti minutách jsem došel na křižovatku Újezdu s Chotkovou ulicí (dnes Vítězná) od mostu. V dalších pěti minutách jsem míjel dvojí kasárny: „Žluté kasárny“ (dnes Tyršův dům) byly pozoruhodné tím, že nějaký zručný vojenský malíř na tuto základní plochu hlavního průčelí i na boční bok vymaloval ve velkém měřítku množství „letadel těžších vzduchu“ různého typu i výrobních značek, jednoplošníky, dvouplošníky a snad také, pamatuji-li se dobře, italské trojplošníky i čtyřplošníky typu Caproni. (Trochu jsem se v tom vyznal, protože jsem si pořídil dva svazečky na toto téma z edice Pokroky a vynálezy.) Snad tam byly i „stroje lehčí vzduchu“ čili vzducholodě značky Zeppelin. Ty jsem však znal i z originálu a neměl je rád. Za války se občas objevila nad Prahou ta německá nemotorná velká hmota tvaru obrovitého doutníku. Jednou jsem maně vzhlédl k obloze a uviděl v zenitu přímo nad hlavou bez hlesu visící či pomalu se sunoucí šedé těleso, skoro strašidelné či výhružné. Už tenkrát se mi zdálo, že těžkopádná vzducholod’ vypadá spíš jako oživlý dávný předpotopní netvor než moderní zázrak lidského důmyslu. Chviličku jen postál u těch kasáren s malovanou encyklopedií leteckého průmyslu a už jsem byl u druhých kasáren, četnických (v bývalém kostele sv. Maří Magdaleny a dnes sídlu Státního ústředního archivu). Odtud pak třetí pětiminutovka mě Karmelitskou ulicí a Malostranským náměstím dovedla až do školy.

Malostranské klasické gymnázium je nezapomenutelné. Má úctyhodnou minulost, sahající až k malostranské Hlavní škole. Mělo vždy dobré jméno jako vynikající a náročná střední škola. Bylo nevšední i po vnější stránce. Jeho sídlo v ničem nepřipomínalo běžnou školní budovu. Jakoby ve shodě s malostranským geniem loci byla to památková architektura, někdejší Oettingenský palác na rohu ulice Josefské a Letenské, která je na tomto svém konci, při kostele sv. Tomáše, velmi úzká, stačí taktak pro jedny tramvajové koleje. Proto v nové době, pro usnadnění komunikace byly další dvě trasy, souběžné s Letenskou ulicí, otevřeny průlomem do bývalého paláce, takže dnes cestou z Klárova na Malostranské náměstí projíždějí někdejším bytem školníka a paralelní bezpečný průchod pro chodce se ztotožnil s palácovým, resp. gymnazijním průjezdem. Kdysi tu proti školníkově bytu byla Bibliotheca pauperum, Knihovna chudých, kde se potřebným žákům půjčovaly učebnice. Průjezd – či spíše dnes průchod pro pěší – pokračuje polovinou bývalého školního nádvoří. Tady, kde dnes znějí kroky chodců, před sedmdesáti roky rostl mohutný kaštan s košatou korunou, zjara bohatě kvetoucí. Tehdy poblíž kaštanu o respiriu, času oddychu v hlavní přestávce pod dohledem některého profesora, pomalu se krokem pohyboval po celé ploše nádvoří živý kruh žactva. Z těch pozorných strážců pamatuji dnes jen jediného – klasického filologa profesora Hesouna. Nebyl přímo profesorem v naší třídě, ale někdy u nás suploval za onemocnělého. To však vůbec nebyla nějaká napůl odpočinková hodina, nýbrž naopak padesát minut úporného soustředění na rychlé procvičování sloves. Profesor Hesoun stál mezi lavicemi v uličce, oba ukazováčky jeho rukou rychle kroužily nad hlavami žáků a k tomu se na ně jako rychlé výstřely sypaly otázky: budete chválit, chválili jsme, kéž bych byl býval chválen a jiné podobné, jež všechny ovšem vyžadovaly stejně bleskurychlé odpovědi. A my to tenkrát opravdu uměli. V duchu ted’ vidím mladistvého, urostlého profesora Hesouna, jak se zdviženým čelem i bradou orlím zrakem sleduje promenující směsici žáků, slyším jeho velitelský zvučný hlas. Tenkrát jsem žasl nad mocí jeho autority, že si troufá hlasitě křiknout na oktavány, na ty vysoké pány s bílými límečky, k nimž jsme my malí vzhlíželi jen z hlubokého a uctivého podhledu.

Budovu gymnázia tvořil nevelký obdélný čtyřkřídlý palác o dvou patrech, jehož podélná osa byla dána oběma průjezdy z Josefské ulice a obdélným dvorkem mezi nimi. Obě podélná křídla nesloužila přímo vyučování. V křídle sousedícím s kostelem sv. Josefa byly komunikační prostory a do nich vložený obdélník hygie-nického zařízení; v křídle při ulici Letenské byla hlavně ředitelna a ředitelský byt. V příčném křídle, jehož okna vedla do nádvoří s kaštanem, v někdejším palácovém sále prvního patra, byla profesorská sborovna a k ní přilehlé předsálí osvětlované okny do dvorku. Tady zvláště v čase konferencí postávali či nervózně přecházeli otcové či matky, očekávajíce rozhovor s některým z pánů profesorů o prospěchu svého synka. O poschodí výše, v palácovém sále druhého patra, byla krásná kreslírna, prostorná a světlá. Tady jsme pod vedením profesora Krůška kreslili nejprve základní geometrická trojrozměrná tělesa – válec, kvádr, kužel či jehlan, pak krabice a předměty podobných tvarů, na podzim jsme malovali spadlé listy dubové či javorové, později jsme dospěli až ke kolorovaným kresbám či akvarelovým malbám, např. vycpané sojky s modrým pírkem na křídle. Od kvinty ti, kdo měli chut’ dál něco pěkného vytvářet, chodili do nepovinného kreslení a zpodobovali třeba výhled z otevřeného okna třídy na malebné nároží Malostranského náměstí a Tomášské ulice se sgrafitovaným renesančním arkýřem.

Vybavení tříd umístěných v obou patrech v průčelí budovy s okny do Josefské ulice, už při prvním vkročení do třídy ukázalo a dosvědčilo, že původ budovy našeho gymnázia je zcela odlišný od jiných škol, že je starobylejší a snad vznešenější. Okna byla vysoká a přiměřeně široká. Hlavně však tam byly bíle lakované dveře a měly zlacené žlábkování, jež rámovalo obrysy jejich vpadlých výplní. Místo kliky pak měly otáčivý bambulovitý knoflík, také zlacený a na povrchu zdobený mělkou reliéfní dekorací z ornamentů. Jejich středem byla nápadná heraldická korunka, patřící knížecímu rodu. To bylo (a dosud prý je) výmluvné svědectví o historii těchto míst. Po roce 1548 postavil tu Ladislav Popel z Lobkovic renesanční palác, až do roku 1806 hlavní pražský dům lobkovického rodu. Roku 1723 byl stavitelem A. Ritžichem zcela přestavěn v barokním slohu a po prodeji roku 1841 z knížecího majetku Lobkoviců se nadále nazývá Oettingenský.

Malostranské gymnázium bylo založeno roku 1864 z podnětu a zásluhou Václava Zeleného, původně profesora dějepisu a zeměpisu a pak mnohostranně činného historika, vydavatele, vlasteneckého politika a člena městského zastupitelstva s pozoruhodnou životní aktivitou ve prospěch české kultury, proslulého a všeobecně ctěného.

Nevím, bylo-li gymnázium už tehdy, v roce svého založení umístěno v Josefské ulici. Nepamatuji se také, zda byly takto honosně vybaveny i třídy v postranním bloku v sousedství kostela sv. Josefa, jenž vybíhal z bočního křídla paláce a uzavíral nádvoří na straně protilehlé kaštanu a Letenské ulici. Také v tomto bloku byly třídy v obou patrech. Konečně pak čtvrtou stranu nádvoří, proti oknům sborovny a kreslírny, uzavírala nízká jednopatrová budova, původně asi stavení hospodářské. V prvním patře jsme měli učebnu pro teoretickou i praktickou výuku fyziky. Jeho sbírka přístrojů pro názorné pokusy byla dost skrovná, ale to odpovídalo běžné úrovni vybavení na počátku dvacátého století. V koutě přízemí byla malá klenutá komůrka podobná spíš sklípku než místnosti. Z dýmu, jenž se z ní valil, bylo zřejmé, že se tam v minutách respiria tajně shromažd’ovali a pokuřovali někteří studenti z nejvyšších tříd. Tělocvičnu jsme samozřejmě v bývalém paláci neměli. Proto nás občas vypravili na takzvané pochodové cvičení v průvodu pod vedením některého z profesorů. Aspoň tímto nouzovým opatřením jsme se tak dostávali k pohybu na zdravém čerstvém vzduchu, jehož bylo ovšem v tehdejší Praze víc než dostatek.

Zato jsme měli zvláštnost skutečně mimořádnou: vzdušný můstek, jenž spojoval bývalý palác s kostelem sv. Tomáše. Byl dosti prostorný, aby se do něho vešla celá školní třída s lavicemi…

V oboru chemie, který se na středních školách humanitního směru teprve začal uplatňovat, měli jsme vyučování externí. V průvodu jsme přes Maltézské náměstí docházeli do ulice Novodvorské (dnes Hellichovy), kde byla roku 1876 v novorenesančním slohu postavena budova české reálky. V pěkném auditoriu nás vyučoval dobrý znalec a někdy trochu svérázný pedagog profesor Pavler a se zdarem nás uváděl do nové pro nás terminologie plné koncovek -natý, -itý, -ičitý, značek a shluků písmen s číselnými sufixy. Na přírodovědeckou látku jsme však nebyli necitliví. Na gymnáziu nás učil výborný a všestranný přírodopisec profesor Vlček. Měli jsme ho rádi i s jeho zvláštním pražským slangem, někdy s přízvukem trochu pepickým. Větu, resp. oslovení zpravidla začínala samohláska A krátce staccatem vyražená a po ní na zlomek sekundy pauzička, a pak teprve vlastní text. A- čéče (člověče), A- pojíjejme (podívejme). Marně jsme se to mezi sebou snažili napodobit. Učil nás po všechny roky našeho studia na malostranském gymnáziu a hodně nás naučil.

Neměli jsme tedy tělocvičnu a chybělo nám leccos, co dnes patří k moderní škole. Zato jsme však měli zvláštnost skutečně mimořádnou, ba jedinečnou: vzdušný můstek, jenž spojoval a dodnes nad Letenskou ulicí spojuje bývalý palác s kostelem sv. Tomáše. Kdysi to byl privilegovaný příchod majitelů paláce do jejich vlastní oratoře v chrámovém presbyteriu. Na pohled je jakoby miniaturou proslulého mostu vzdechů v Benátkách mezi dóžecím palácem a vězením. Je však dosti prostorný, aby se do něho vešla – jak se ukázalo – celá školní třída s dvěma oddíly lavic pro 26 žáků. A v té třídě jsem seděl ve školním roce 1917/1918, když jsem byl v sekundě. Kdesi hluboko ve vědomí či podvědomí se mi slabounce hlásí záchvěv pocitu hrdosti a štěstí, který mě tenkrát naplnil, když jsem poprvé zasedl do lavice v této podivuhodné třídě: Kam až se to dostal ten venkovský chlapec z Dobřan? Ted’ už se druhým rokem učí latinu a dokonce ve třídě, která visí ve vzduchu mezi starobylým palácem a ještě starobylejším kostelem a pod ní je ulice, kudy hřmotně každou chvíli projíždí tramvaj, drnčí o koleje a stále zvoní před blížící se křižovatkou ulic. Takovou třídu zcela jistě nemá žádná jiná škola na celém světě. Ta je jen v Praze a procházejí jí jen studenti malostranského gymnázia! Proti mlhavosti tohoto dávného a už téměř mizejícího pocitu mám velmi přesnou vzpomínku i s některými podrobnostmi na to, že právě v této třídě nás v sekundě učil matematiku pan profesor František Lexa.

Když jsem ho asi po třiceti letech občas vídal, byl to úctyhodný šedovlasý pan profesor, proslulá vědecká osobnost. Tenkrát však, v posledních válečných letech a téměř už na konci Rakouska, byl to nevelký, ale statný muž rychlých pohybů s ryšavými, trochu rozcuchanými vlasy a s ryšavou bradkou, také trošku pocuchanou a rozježenou. Říkal nám sice „dítě, dítě“, ale neznělo to laskavostí téměř otcovskou: spíše to bylo hněvivé mumlání, provázené – jak se nám zdálo – hrozivým koulením očí. Byl drsný ve slovním projevu i v gestech, zejména nebyl-li žák dobře připraven. Jednou stál na stupínku takový studentík, zcela oněmělý představou, že by měl cokoli povědět nebo připsat křídou k tomu, co už bylo na černé tabuli napsáno. V té chvíli vzplanula Lexova cholerická povaha jako vích. Vyskočil, mával nad nešťastníkem velikým dřevěným trojúhelníkem a zuřivě vyhrožoval: Dítě, dítě, příště si radši vezměte polštářek na hlavu, abych vám moc neublížil!

Po letech, když už profesor Lexa nežil, vyprávěl jsem o tom jeho nástupci ve vedení univerzitního ústavu prof. Žábovi. Usmál se a pravil, že o tom už několikrát slyšel. Podivuhodné však je – řekl – že profesor Lexa, kdykoli mluvil o svém středoškolském působení, vždycky v něm vystupoval jako „otec studentů“. Inu, pomyslel jsem si, vždyt’ rozpor mezi subjektivním a objektivním v posuzování člověka už dávno není nic nového a staré české přísloví to vyjádřilo výstižně a přímo lapidárně: „Sobě ježek kadeřav.“

Před hodinou matematiky jsme se tedy chvěli a po zkoušení nebo při opravách kompozic, když někdo ote-vřel sešit a spatřil mnoho červených škrtů, korekcí a vykřičníků a na konci tomu odpovídající známku, leckde se ozývaly a opakovaly vzdechy a povzdechy. V takových chvílích, myslím, ta příbuznost naší třídy s benátským Mostem vzdechů nebyla jen v zevní podobě. Přesto jsme nezazlívali profesoru Lexovi jeho drsnou vznětlivost a přísnost. Z toho, že se v jeho výkladech a matematice dosti často objeví jméno Pythagoras, Ptolemajovci a jména jiných osobností starověku, jsme poznávali a usoudili, že v jeho hlavě jsou i jiné, patrně závažnější myšlenky než povinnost zjišt’ovat a napravovat naše nedostatky ve znalosti předepsané látky. Potvrdilo se to pak, když skončila válka, Rakousko se rozpadlo a v nové, svobodné republice se nadaným vzdělancům otevřely slibné perspektivy pro rozvoj vědeckého bádání. František Lexa se habilitoval studií o modlitbě faraona Achnatona ke Slunci jako bohu Atonovi, stal se docentem, pak profesorem a svou vědeckou prací, světově proslulou, zakladatelem české egyptologie.

Odchod profesora Františka Lexy na univerzitu byl jen jednou z mnohých změn, které po první světové válce nastaly v celém našem politickém a národním životě a tím se po několika stránkách dotkly i malostranského gymnázia. Touto cestou ve svých důsledcích přispěly i k formování mých znalostí, zájmů a tužeb, rozhodujících pro směr mé životní cesty.

(dokončení příště)

Na 338. Hovorech o Praze, dne 30. ledna 2006, na Vzpomínce k nedožitým 100. narozeninám PhDr. Vladimíra Denksteina, DrSc., emeritního ředitele Národního muzea v Praze, zazněly ukázky z jeho pamětí. Vzpomínky byly psány v průběhu 90. let 20. století a nebyly již dokončeny. Jazykově nebyly upravovány. Ze strojopisu přepsala dr. Helga Turková, která přidala malé poznámky.
Klub Za starou Prahu děkuje synům autora – Ing. Ondřeji a prof. Tomáši Denksteinovým za zapůjčení a laskavý souhlas s publikováním.