Zkáza Cibulky
Důsledek demokracie nebo neschopnost pražského magistrátu?

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 1/2008)

Byl to oblíbený bonmot dr. Josefa Mayera, který v 80. letech minulého století šéfoval pražským památkářům. Když mu někdo začal vytýkat, že chrání každou psí boudu, vzal seznam kulturních památek, zalistoval a četl: „Praha 5-Košíře, areál usedlosti Cibulka, obytná budova, stodola, … psí bouda I, psí bouda II.“ Památkově chráněné psí boudy dosud na Cibulce stojí. Vše je ale zpustlé, opuštěné, dírami ve střeše zatéká. Ještě chvíli a bude konec.

Původně šlo o zemědělskou usedlost, jejíž existence je doložena již ve 14. století. Ve století patnáctém patřila rodu Cibulkových z Veleslavína. To, co učinilo Cibulku slavnou, je ale spojeno až s osobou Leopolda Leonarda Thuna Hohensteina. Pasovský biskup, jemuž při reorganizaci zrušili biskupství, strávil zbytek svého života v Praze. Cibulku koupil v roce 1817 jako své letní sídlo. Původní usedlost přestavěl na empírový zámeček doplněný nejen hospodářskými budovami, ale i drobnými stavbičkami a bohatou sochařskou výzdobou. Současně založil v okolí rozsáhlý anglický park, který rovněž zabydlel množstvím romantických staveb a soch. Asi nejznámnější je čínský pavilon, ale byla tu i poustevna, socha sv. Jana Nepomuckého, umělé zříceniny, rozhledna, hájovna a další.

Po Leopoldově smrti, v roce 1826, Cibulka vyhořela a začala upadat. V roce 1922 ji i s přilehlým parkem koupila pražská obec. Po válce zde byly byty, sklady a dílny. Park patří hlavnímu městu Praze dosud. Začátkem konce usedlosti se stala privatizace. V únoru 1989 ji získala společnost Autotour, a. s., Praha a po ní následovali další vlastníci. Občas se objevila nějaká ta architektonická studie předpokládající, že na místě Cibulky vznikne obytný komplex či hotel. Jinak se neděje nic. Nebo přece: od července 2006 je vlastnické právo omezeno ve prospěch Živnostenské banky ve výši 120 milionů korun. Za ty peníze mohla být Cibulka kompletně opravena a využita.

Dvůr usedlosti Cibulka s cibulovým zastřešením věže na snímku kolem roku 1920 – výše (Klub Za starou Prahu)
a v roce 2008 (foto M. Solař).

Kouzlo usedlosti a přilehlého romantického parku stále oslovuje mnoho lidí. Tato památka rozhodně netrpí nedostatkem zájmu nebo tím, že by se pro ni nenašlo vhodné a přiměřené nové využití. Zástavu na vysokou částku v kombinaci s děravými střechami, propadlými stropy a hroutícími se zdmi těžko vyhodnotit jinak než jako spekulaci. Čeká se, až památka spadne nebo bude úředně uznána za neopravitelnou – a mimořádně lukrativní pozemek bude volný.

Zánik však nemusí mít nutně podobu buldozerů. Ve hře je spíše kapacita. Přibudou-li stávajícím budovám patra či vyrostou-li na volných plochách nové bytovky, již to nebude Cibulka. Jde o přiměřenost. Mezi úpravami umožňujícími nové využití a změnou charakteru je veliký rozdíl.

Cibulka je památka chráněná státem. Zákon ukládá vlastníkovi povinnost, aby by se o památku staral, udržoval ji v dobrém stavu a chránil ji před poškozením nebo znehodnocením. Zákon počítá s tím, že zanedbávání těchto povinností může v zájmu zachování památky vést až k vyvlastnění. Příslušným orgánem, který by věc měl řešit, je Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hl. m. Prahy. Už to trvá devatenáct let. Vymáhání zákona je objektivně velmi nepříjemná záležitost. Ale co s úřadem, který nekoná, co konat má?

Smutný osud Cibulky má dvě obecnější ponaučení. Soukromé vlastnictví není zárukou dobré péče o památky automaticky. Každá forma vlastnictví má své přednosti a svá rizika. A to druhé ponaučení zní, že zákon bez vůle jej naplňovat je k ničemu.

Miloš Solař

(Článek byl napsán pro časopis Dějiny a současnost, kde vyšel v čísle 3/2008. Děkujeme redakci časopisu a autorovi za svolení k publikování.)

Obytné stavení usedlosti na snímku kolem roku 1920 – nahoře (Klub Za starou Prahu) a v roce 1908 (foto J. Bárta).

Domek zahradníka s plastikou muže vyhlížejícího z okna od Josefa Malínského a vjezdová brána s Thunovským znakem na snímku kolem roku 1920 – nahoře (Muzeum hlav. města Prahy) a totéž v roce 2008 (foto Jan Bárta).