Poprvé od roku 1989 významná pražská archeologická lokalita zničena stavbou

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 1/2003)

Zakladatel pražské archeologie Josef Antonín Jíra napsal v roce 1895 o archeologickém nalezišti v cihelně Vídeňské banky ve Veleslavíně: “Proto divili se dělníci mé žádosti, aby se hrobů nedotýkali před mým příchodem; slíbil jsem odměnu za pouhé oznámení nálezů i za vydobyté starožitnosti zvláště. Ale sliby zapomenuty, jakmile hrob objeven. Vrhli se tam a strhali s kostry náramky a jiné ozdoby, takže jsem zastal jen hromádku otlučených kostí, z lebky pak něco střepů a zubů, a kořist kovovou pravidelně přelámanou, ač byv povolán, ihned jsem přišel…”.

Zdálo by se, že něco podobného v moderní době se již stát nemůže, že archeologické památky jsou chráněny tak jako jiné pamětihodnosti zákonem, a že veřejnost je natolik vzdělána, aby tyto památky svévolně nerozchvacovala. Leč opak je pravdou. K výkopu stavební jámy úctyhodných rozměrů jen několik stovek metrů od národní kulturní památky Šárka, přes ulici od lokality, která položila základ pražské archeologii, jsem nebyl povolán ani já, ani žádný jiný archeolog “ač byv povolán, ihned bych přišel” .

V bývalé cihelně Vídeňské banky, která se nacházela v prostoru dnešní Fakulty tělesné výchovy a sportu při Evropské ulici, nebyly na sklonku 19. a na počátku 20. století nacházeny jen běžné zlomky keramických nádob či zvířecích kostí. Byla to lokalita, pro kterou dnes používáme termín “polykulturní”, to znamená, že se na takovém místě našly pozůstatky více pravěkých kultur. Ale ani tento fakt, ani to, že tato lokalita a památky z ní zachráněné J. A. Jírou daly základ archeologické sbírce hlavního města umístěné donedávna v zámečku na Hanspaulce, nečiní tuto archeologickou lokalitu mimořádnou. Nacházelo se zde jedno z největších sídlišť knovízské kultury doby bronzové. Z doby laténské známe odsud celou řadu bronzových šperků, které byly ukládány spolu s dalšími milodary do hrobů historických Keltů. Z tohoto prostředí pochází i nález zlatého náramku, který nebyl nalezen při výzkumu pohřebiště, ale byl odhalen cihlářským dělníkem v již vylisované cihle a to těsně před jejím vypálením. Z hrobů doby stěhování národů odsud pochází například elegantní skleněný pohár, stříbrná spona, či bronzová přezka vykládaná almandinem. Nálezy odsud známe i z období raného středověku, kdy se již v bezprostřední blízkosti rozvíjelo známé hradiště Šárka, ranně středověké centrum středních Čech.

A zde, v těsném sousedství míst, kde byly v uplynulých desetiletích, neřku-li stoletích, nalézány poklady národního kulturního dědictví, o kterých se s hrdostí učí děti ve školách, byla bez vědomí archeologů v roce 2002 vybagrována stavební jáma o ploše několik set metrů čtverečních, která prokazatelně zničila pokračování slavného archeologického naleziště. Kladenský stavební podnik Energie zde staví pro známý nadnárodní koncern Olympus nové reprezentační sídlo. Archeolog, který staveniště objevil náhodou při cestě kolem, již mohl - slovy J. A. Jíry: “zastat jen hromádku otlučených kostí”. Ve skutečnosti však touto symbolickou hromádkou kostí byly poničené pozůstatky dvou objektů, jednoho náležícího již jmenované kultuře knovízské doby bronzové, druhého náležícího kultuře vypíchané mladší doby kamenné, včetně souboru dobře zachovaných pazourkových nástrojů, a mohutná kulturní vrstva pokrývající větší část lokality. Počet prehistorických objektů zničených stavbou lze odhadovat na desítky a hodnoty zničené tímto činem nelze vyčíslit.

Kdo porušil zákon a kdo nedodržel podmínky závazného stanoviska magistrátu ohledně ochrany archeologických památek bude předmětem dalšího šetření úředníků i orgánů činných v trestním řízení. Kdo ignoruje dědictví po předcích však víme již dnes. Paradoxem dnešního globálního světa je, že snímky zničené lokality byl pořízeny digitálním fotoaparátem značky Olympus...

Michal Bureš

(Článek byl publikován v prosincovém čísle regionálního časopisu Prahy 6 Šestka. Zde uveřejněn s laskavým svolením autora.)