Památka, která neměla šanci

Trafostanice na Bořislavce v Praze 6

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 3/2004)

Trafostanice ve vidlici Kladenské ulice a Evropské třídy byla postavena na samém sklonku třicátých let v souvislosti se vznikající okolní činžovní zástavbou a vedením tramvajové trati. Autorem byl architekt Josef Kříž, projektující pro Elektrické podniky hl. m. Prahy – jeho nejznámější realizací je spoluautorství budovy Elektrických podniků na Letné.

Rekapitulace případu

Po několika provozních přestavbách v 70. a 80. letech 20. století, které se týkaly pouze vnitřního zařízení a instalací, sloužila trafostanice svému účelu, také jako měnírna Dopravních podniků, až do nedávné doby. Stála ovšem volně na nezastavěné ploše mezi Kladenskou a Evropskou – činžovní zástavba třicátých let se zastavila těsně před tímto územím, kterého se nedotklo ani územní plánování doby poválečné. Jednalo se tak o typické rozvojové území a plochu z hlediska investorského nanejvýš žádanou. To si uvědomovala radnice Prahy 6 už na počátku devadesátých let, kdy se poprvé o osudu tohoto území jednalo. Odbor územního rozvoje se tehdy vyjádřil k zapsání objektu do seznamu památek jednoznačně záporně a od té doby se radnice od dalších osudů trafostanice vědomě distancovala.

Pozemek byl před několika lety prodán společnosti Paleg s.r.o., která zde zamýšlí vybudovat administrativně – obchodní areál s komerčním názvem „Evropská City“. V současné době je schválena 1. etapa projektu, jejíž součástí je právě přemístění trafostanice, na kterou bylo vydáno příslušné stavební povolení a územní rozhodnutí. Pod poněkud zjemnělým výrazem „přemístění“ by leckterý obdivovatel moderní architektury rád viděl transfer celé stavby, ale ve skutečnosti byl na objekt trafostanice vydán obyčejný demoliční výměr. Veřejnost, a to i ta odborná, se zaktivizovala teprve v okamžiku, kdy objekt na ohrazeném stanovišti začal budit pozornost, když byl po odpojení vnitřní elektroinstalace vydrancován. Na sklonku listopadu 2004 tedy obyvatelé a sdružení Handlův dvůr podávají znovu interpelaci na radnici a kauza se dostává i do tisku (Večerník Praha, 30.11. a 2.12.). Odborné pracoviště NPÚ v hl.m. Praze se snaží na poslední chvíli stavbu zdokumentovat na žádost odborných pracovníků, ale investor odmítne přístup na svůj pozemek a raději urychleně stavbu bourá. Odpovídá negativně i na konkrétní návrh Národního technického muzea na uložení části původního vybavení ve svém depozitáři.

O projektu novostavby

Projekt na výstavbu zmíněného centra byl zadán studiu DaM (architektonická kancelář Doležal a Malínský) a jeho zpracování bylo zahájeno již v roce 2001. Návrh na zastavění plochy se rozpadá na dvě části – hlavní podélná budova jako těžiště celé zástavby má stát na nároží Evropské třídy s Liberijskou ulicí a reagovat svou hmotou jak na prohnutý tvar nároží, tak na sestupující terén. Dominujícím prvkem na nároží stavby má být válcový útvar schodiště, prosvítající pod dynamickým pláštěm skleněné fasády. Fotografie modelu na internetových stránkách architektů DaM jasně dokládají tento invenční a odvážný záměr. Ovšem vizualizace novostavby, jak je prezentována investorem na informační tabuli přímo na stavbě, je ve hmotě výrazně statičtější a mnohem méně transparentní. Fasáda má být horizontálně rozčleněna na tři sekce, což má odrážet tři různé funkce soustřeďující se v objektu: nejníže obchodní využití, prostřední administrativní funkci a nejvýše položené rezidenční byty s výhledem na Pražský hrad. Ať už výsledná podoba fasády bude více či méně konvenční, princip zastavění bude stejný jako u nedaleké budovy Siemens při Evropské třídě pod Bořislavkou – mohutný blok dlouhé obdélné budovy, odlehčený poněkud ve výrazu použitými skleněnými prvky na fasádě. Odvrácenou stranu území při ulici Kladenské architekti pojali odlišným způsobem. Navrhují zde tři shodné bytové domy orientované rovnoběžně s ulicí a respektující hmotově a výškově zástavbu ze třicátých let na protější straně. Nezvolili tedy souvislé zastavění po obvodu celého bloku. Zvolený koncept volné, členitě zastavěné plochy by docela dobře umožnil zachování staré trafostanice – v rámci několika odděleně stojících bytových domů v zeleni – a její využití pro libovolný účel, ať už bytový či administrativní. Je třeba litovat toho, že v rámci projektu nedošlo k diskusi o možném vkomponování trafostanice a došlo-li k ní, tedy že nepřekročila práh architektonického ateliéru. Na poslední konferenci Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska, o vstupu nové architektury do historických měst, byly prezentovány arch. Malinským i „památkové“ realizace ateliéru DaM s komentářem, že projektující architekt je vždy schopen posoudit, co ze starého je hodnotné a co nehodnotné se může odstranit. Jako by tvůrčí projektující architekt byl konečnou instancí, která stanovuje památkové hodnoty areálu a místa. Není pochyb o tom, že obnovená funkcionalistická trafostanice by se dobře vyjímala vedle vzorové rekonstrukce Paláce šlechtičen na Pražském hradě nebo funkcionalistické vily na Ořechovce, které pocházejí z dílny týchž architektů. Není také pochyb o tom, že by renomovaní architekti trafostanici opravili a nápaditě vsadili do nového rozvrhu, kdyby to bylo zakotveno v zadání samotného projektu. A není také pochyb, že výběr toho, co je staré, hodnotné a bude do budoucnosti zachováno, musí zůstat na odbornících – památkářích a nikoli na architektech, jakkoli renomovaných, kteří jsou vždy pod diktátem projektu.

Památková hodnota ano či ne

Trafostanice na Bořislavce patřila k objektům, jejichž památková hodnota se velmi těžko oficiálně obhajuje, ačkoli je částí kulturní veřejnosti a obyvateli intenzivně vnímána. Jako ryze utilitární architektura nemá na první pohled žádné umělecké či stylové ambice a nepatří ani k vrcholným projevům dobového stavitelství, není spojena s význačnou osobností či událostí. Stojí navíc neoddiskutovatelně na území, které je stavebně nedořešeno a kde očima radnice i investora doslova „překáží“ rozvoji daného území. Co vlastně tato památka připomíná či dokládá? Elektrické sítě hl. města Prahy a městskou vybavenost ve třicátých letech? Většina z nás se omezí na konstatování, že ta stavba je svou formou a účelem zajímavá. A že je jí škoda. Návrh na zapsání do seznamu kulturních památek v podobném případu jako by byl předem odsouzen k neúspěchu. Neměl by pražádnou podporu zastupitelů a byl by problematicky vnímán i na samotném Ministerstvu kultury. Rozhodující úředník by se oprávněně cítil pod nepřiměřeným tlakem, který by jej nutil prohlásit za kulturní dědictví země objekt, z jeho hlediska nesplňující parametry kulturní památky, a to jen proto, že ve vzduchu visí demoliční výměr. Na kompetentní diskusi o památkových hodnotách by nezbýval čas. Namítalo by se, proč nebyly rozpoznány dříve. Kde však v takovém případě hledat pevný výchozí bod pro stanovení památkové hodnoty? Jedním takovým může být spontánní reakce veřejnosti, která je většinou jejím velice dobrým indikátorem. Hodnotná a smysluplná je věc přece především „pro někoho“ – a tady v první řadě přichází do úvahy místní obyvatelé a občané. Vnímání „památkové“ hodnoty je věc proměnlivá v čase a prostoru – jako památka může být najednou pociťováno cosi, co bylo dříve míjeno bez povšimnutí. Vždyť všichni z běžného života dobře víme, že hodnotu mnohého si uvědomíme až tehdy, když to ztrácíme. Dalším výchozím bodem pro definování památkové hodnoty může být například velmi specifický účel stavby a jeho ojedinělé vyjádření v použité formě a architektonickém typu.

Funkcionalistická stavba

Trafostanice na Bořislavce nebyla jediným dílem architekta Josefa Kříže v katastru Dejvic a Veleslavína. Byla logickou součástí souboru dalších technických staveb, projektovaných pro Elektrické podniky hlavního města Prahy i jiné investory. Nedaleko od Bořislavky stojí dodnes správní budova a vrátnice tramvajové vozovny z let 1932–1936, v ulici U Pergamenky zajímavý areál továrny „Ferra“. Týž projektant realizoval kolem roku 1930 i jiný příbuzný projekt trafostanice s obytným domem na Bělohorské ulici čp. 156. Všechny výše uvedené stavby se vyznačují ryzí technickou účelností a zároveň velmi kultivovanou formou, řekněme jakousi městskou elegancí. Taková byla i stavba na Bořislavce – na první pohled utilitární technická stavba, při podrobnějším zkoumání však nikoliv bez formálních invencí. I na fotografiích je zřetelné záměrné střídání omítaných ploch a cihlového režného zdiva v atikovém nástavci v duchu klasické moderny, završeném mohutnou vysazenou římsou z tvarovek. Stavební technika „betonového hrázděného zdiva“ vytváří dojem velmi lehké a subtilní stavby. Bazilikální dispozice, patrná zvláště z bočních pohledů, vytvářela gradující hmotovou skladbu s akcentem terasy a hromosvodu coby stožáru. Také hra luxferových dlaždic sestavených do tvaru čtverce, tvořícího okno osvětlující hlavní správní místnost v přízemí, byla formální záležitostí. V interiéru zaujaly pozornost především původní forma schodiště s elegantní křivkou zábradlí a originální linoleum oranžové barvy na podlaze.

Funkcionalistická trafostanice na Bořislavce byla stavbou velké formální kultury a zároveň ryzí technické účelnosti. Podobné stavby nám dodnes mohou zprostředkovat atmosféru rušného velkoměsta třicátých let s jeho naivním a přesto podmanivě neopakovatelným okouzlením moderní technikou.

Památkové ponaučení

Výsledek kauzy otevírá řadu dalších otázek, které by se daly shrnout pod dva body: prevence a dokumentace.

prevence – projekt „Evropská City“ v dané lokalitě je připravován postupně již od roku 2001. Byl zde tedy bezpochyby velký manipulační prostor k průzkumu zastavovaného území a stanovení památkových hodnot. Tato diskuse však předem a včas neproběhla. Mělo by být příště jasné, v čí kompetenci spočívá vytipování ohrožených staveb na rozvojových území, iniciování odborné diskuse o památkových hodnotách a případné navržení na zápis do seznamu památek. Je to stále týž opakující se problém včasného stanovení regulačních podmínek. V okamžiku, kdy se v kauze trafostanice na Bořislavce aktivizovala část veřejnosti a případ dostal mediální rozměr, bylo už pozdě – na stavbu byl dávno vydán demoliční výměr. Každá aktivita na záchranu památky měla v tom okamžiku rozměr již pouze heroický.
dokumentace – stavba bezpochyby zajímavá alespoň z hlediska technického nebyla před demolicí nijak zdokumentována. Její dokumentace totiž nebyla nařízena a zajištěna žádným zákonným opatřením. Budova neměla statut kulturní památky, k jejímu odstranění se nevyjadřovali památkáři, kteří by případnou dokumentaci mohli ve svém stanovisku požadovat. V tomto případě dokonce odmítl investor zájemce o dokumentaci na svůj pozemek vůbec vpustit. Za první republiky existovalo prosté, ale zároveň velmi účinné opatření zakotvené v tehdejším stavebním zákoně – každá odstraněná stavba musela být před zbořením dokumentována na náklady stavebníka a to ve formě plánového zaměření a fotodokumentace. Tato dokumentace se dodnes ve víceméně celistvé podobě nalézá v aktivních stavebních archivech vedených při stavebních odborech příslušného městského úřadu.

Kateřina Hanzlíková

Foto autorka, prosinec 2004