Rekonstrukce památkově chráněného objektu není jednoduchá věc, o čemž se v posledních patnácti letech přesvědčili již mnozí majitelé. Statut kulturní památky výrazně omezuje možnost radikálnější přestavby a zároveň významně ovlivňuje způsob využití. Vysoké náklady na rekonstrukci, provoz i údržbu a pomalejší návratnost investic než u novostaveb jsou hlavními příčinami toho, že se do rekonstrukce kulturních památek nikomu příliš nechce. Je-li navíc ona památka značně zchátralá, nebo se dokonce nachází v havarijním stavu, je její záchrana bez značné újmy na památkové hodnotě téměř zázrakem. Jenže zázraky se často nedějí, o čemž svědčí i osud bývalé hradební věže staroměstského opevnění v bloku mezi Národní třídou a Bartolomějskou ulicí, o jejíž existenci vědí prakticky jen zasvěcení odborníci. V tomto případě bylo zázrakem již to, že se 650 let stará hradební věž zachovala na dvoře domu z konce 19. století a to ve své původní osamocené poloze. Jenže tato unikátní památka je vi- dět pouze ze dvora onoho domu a právě toto ukrytí před zraky veřejnosti se jí stává osudným, neboť jak říká staré české přísloví: „Co oči nevidí, srdce nebolí.“

Hradby Starého Města pražského, táhnoucí se po trase dnešních ulic Revoluční, Na Příkopě a Národní, byly postaveny v letech 1249–1253. Na svou dobu velice pokrokové opevnění se skládalo z 10–12 metrů vysoké hradební zdi s cimbuřím, před kterou probíhal 15–20 metrů široký parkán s nižší parkánovou zídkou, příkop (25 metrů široký, 8 metrů hluboký) a val. Hlavní hradební zeď, jejíž tloušťka přesahovala dva metry, byla zpevněna hranolovými věžemi, vysunutými do parkánu a vzdálenými od sebe přibližně 60 metrů. Staroměstské hradby, které nebyly nikdy přímým útokem zdolány, prakticky ztratily svůj účel v roce 1350, kdy bylo dokončeno opevnění Nového Města. Po dalších 400 let pak představovaly formální hranici mezi oběma městy a hradební příkopy byly zasypány teprve ve druhé polovině 18. století. Parkány postupně zabrala nová zástavba, kameny z hradebních zdí byly používány jako levný stavební materiál a hradební věže se buď staly součástí nových domů, a nebo byly zbourány. Staroměstské hradby tak postupem času zcela zanikly a jejich existenci dnes připomíná jen stopa v půdorysu města a některé názvy ulic. O to cennější je skutečnost, že se šťastnou souhrou náhod zachovala Havelská brána, zabudovaná až do výše druhého patra v domě čp. 404 na Můstku, a dvě hradební věže v bloku mezi Bartolomějskou ulicí a Národní třídou.

Věž na dvoře domu čp. 314 je 15 metrů vysoká (bez dodatečně přistavěného čtvrtého patra), má půdorys 6 x 6,7 metru a tloušťku zdi okolo 1,4 metru. Je kryta nízkou jehlancovitou střechou a její nároží byla dodatečně zpevněna do výše druhého patra cihlovými opěráky. Někdy v průběhu 18. století byla věž zvýšena o čtvrté patro a z vnější strany k ní bylo přistavěno okrouhlé schodiště. Prostory ve věži sloužily k obytným účelům a to až do doby, kdy se po demolici okolní zástavby na západní straně věž ocitla ve dvoře budovy c. k. policejního ředitelství, postavené v polovině 19.století. V roce 1898 byla tato budova rozšířena o historizující dům v Bartolomějské ulici, kterému padl za oběť poslední původní dům, přiléhající k věži od východu. Tehdy také policejní ředitelství chtělo věž zbourat, protože prý bránila přístupu vzduchu k oknům vězeňských cel a navíc byla ve velice špatném stavu. S tím však razantně nesouhlasili zastánci staré Prahy a po dlouhém naléhání dosáhli zachování hradební věže jako historické památky. V roce 1903 pak byla nákladem 12 500 korun restaurována podle návrhu Antonína Wiehla.

Od té doby však postupně upadla v zapomnění a oživení zájmu o její budoucnost nezpůsobilo ani prohlášení za kulturní památku v roce 1964. Věž tak nadále chátrala a dnes se nachází v havarijním stavu. Již několikrát za posledních deset let byl její majitel, Policie ČR, upozorňován orgány památkové péče a ministerstvem kultury na povinnost udržovat kulturní památku v dobrém stavu, která plyne ze zákona o státní památkové péči. Jelikož odhadované náklady na rekonstrukci věže dosahují výše 10 000 000 korun, zažádala na konci 90. let Policie ČR o grant Magistrát hl. m. Prahy a také ministerstvo kultury. V obou případech však byla žádost odmítnuta a to i přesto, že pro případ akutního ohrožení samotné existence kulturní památky se vztahují zvláštní ustanovení. Majitel tak nechal pouze sestavit kolem věže ve výši prvního patra plechovou střechu, které chrání parkující policejní auta před odpadávajícími částmi fasády. Do věže, kam neustále zatéká poškozenou střechou, zakázal přístup, protože by hrozilo zřícení prohnilých dřevěných stropů.

Rekonstrukci hradební věže kromě vysokých finančních nákladů výrazně ztěžuje i její případné využití. Ve věži se nacházejí pouze tři malé místnosti bez jakýchkoliv instalací a vzhledem k požadavku na minimum stavebních zásahů se jako jediné řešení jeví využití prostorů pro galerii či muzeum. Tomu však brání fakt, že věž se nachází ve dvoře policejní budovy, která je nepřetržitě hlídána a přístup veřejnosti je sem zakázán. Nalézt soukromého investora, ochotného dát velkou finanční částku na rekonstrukci chátrající památky, jejíž využití je velice problematické a návratnost investic značně nejistá, je nejspíše nemožné, a proto by měl v tomto případě zasáhnout stát. Koneckonců je to právě on, kdo skrze ministerstvo vnitra památku vlastní a uvolnění nezbytných finančních prostředků na její záchranu by tak mělo být menším problémem než-li v případě soukromého majitele. Stát je také ten, kdo podle památkového zákona chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví národa a kdo prostřednictvím orgánů památkové péče dohlíží nad jejich údržbou či stavebními úpravami. Osud bývalé hradební věže staroměstského opevnění je však státním orgánům zřejmě lhostejný a jakákoliv snaha o nápravu stávající situace byla smetena ze stolu z důvodu nedostatku finančních prostředků. Jenže je to spíše vůle státních orgánů zachránit tuto unikátní památku, které je nedostatek.

A tak hradební věž, jedinečná památka, která již více než 600 let vzdoruje rozvoji města, nadále neutěšeně chátrá v zapomnění a její stav se den za dnem dramaticky zhoršuje. Žádná snaha o záchranu se zatím nekoná a až se jednoho dne věž pod tíhou svého špatného stavebně-technického stavu zřítí, nikdo si toho nejspíše ani nevšimne.

Petr Kučera