Dvě publikace o Babě

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 1-2/2001)

Funkcionalistická osada Baba v Praze - Dejvicích z let 1932-1940, uznávaná vždy jako vynikající projev české moderní architektury a bytové kultury, speciálním bádáním však dosud spíše opomíjená, se přednedávnem dočkala dvou monografických uměleckohistorických zpracování. Stalo se tak ve chvíli, kdy se v osadě povážlivě urychlil proces nekompetentních zásahů do podoby jednotlivých staveb, takže teď obě publikace vyznívají jako nostalgické připomenutí bývalé a dnes už notně pošramocené krásy tohoto jedinečného funkcionalistického souboru.

Rakouský novinář a historik moderní architektury Stephan Templ vydal svou knihu Baba, Die Werkbundsiedlung Prag nejprve dvojjazyčně, německy a anglicky, v prestižním švýcarském architektonickém nakladatelství Birkhäuser v roce 1999. Vyšel tak vstříc mezinárodnímu odbornému publiku, které se už dlouho o Babu zajímá a znepokojuje je nynější osud vzácné funkcionalistické památky. Rok nato pořídilo pražské nakladatelství Zlatý řez českou mutaci Templovy knihy, Baba, Osada Svazu čs. díla, v překladu Jany Tiché.

Ve svém výkladu dějin Baby Stephan Templ shrnul dosavadní poznatky o osadě, doplnil je studiem plánů a dokumentů v pražských archívech a využil také mnoha dosud neznámých údajů, které získal od potomků někdejších stavebníků Baby žijících dnes v USA a v západní Evropě. Publikaci doprovodil převážně starými snímky domů na Babě a jejich plánovou dokumentací. V úvodu se mu podařilo zasadit výstavbu pražské kolonie do kontextu podobných západoevropských akcí, propagujících od dvacátých let nové formy bydlení, do rámce dějin české moderní architektury i aktivit Svazu československého díla. V několika krátkých kapitolách pak Templ líčí detailnější okolnosti výstavy osady, zásady, jimiž se domy na Babě vyznačují ve svých urbanistických vztazích, v konstrukčních technologiích, ve vnitřním prostorovém uspořádání a vybavení. nepomíjí ani ohlas Baby v dobovém tisku a objevně se soustřeďuje na roli stavebníků jednotlivých domů a na jejich kulturní a společenský statut. Malými medailony stavebníků Templ dokonce opatřil i katalogově uspořádané portréty třiceti tří domů na Babě, jejichž autoři se čtenářům představují ve stručných biografických heslech v závěrečné části Templovy knihy. Co tupokládám za sporné, spočívá ve zřetelných stylistických geramnismech označování domů podle jejich sstavebníků jako "dům Munk", "dům Zaorálek" nebo "vila Glücklich". Správnou češtinou bychom totéž vyjádřili jako "Munkův dům" či "dům Františka Munka", "Zaorálkův dům" či "dům Huga Zaorálka" anebo "Glücklichova vila" či "vila Julia Glücklicha".

Templova kniha nepomíjí ani problém památkového zachování Baby. Autor správně konstatuje, že doba po roce 1948 na Babu pohlížela jako na typický projev "buržoaznich masarykovských intelektuálů" (strana 39 českého vydání) a vystavila tak proto domy v osadě značnému riziku, a to zvláště ty, kterých se po únoru 1948 a po srpnu 1968 zmocnili noví vlastníci. Vypočítává, které domy minulá doba nejvíce poškodila: například dům čp. 1708 v ulici Na Ostrohu od architekta Ladislava Žáka, který dal po roce 1970 brutálně upravit někdejší místopředseda vlády Šimon, nebo dům Na Babě čp. 1777 od Ladislava Machoně, upravovaný od osmdesátých let pro ministerstvo vnitra. Zdá se mi nicméně, že v tomto ohledu se ani sám Stephan Templ nevyhnul ideologickému klišé, černobílému vidění, podle kterého musela být minulá doba za každou cenu zlá a doba po roce 1989 musí zase být za každou cenu dobrá. Naše zkušenost s dnešním osudem Baby totiž tomuto klišé za pravdu nedává. Ministerstvo vnitra pokračovalo v destrukci domu čp. 1777 i po listopadu 1989. Tehdy například Machoňovo dílo dostalo nová plastová okna, čímž se nepochybně spustila lavina podobných úprav na ostatních domech osady. Templ rovněž zavřel oči nad faktem, že už v polovině devadesátých let nerušili dnešní majitelé nevhodnou nástavbou atiky vytříbený konstruktivistický vzhled sousedního domu čp. 1779 od Holanďana Marta Stama. Přiznejme ovšem, že dva nejhorší incidenty na Babě - nástavby domů čp. 1796 v ulici Na Ostrohu a čp. 1707 v téže ulici - proběhly až během vydání obou mutací Templovy užitečné knihy.

Česko anglickou publikaci Osada Baba, Plány a modely, připravili na rok 2000 tři učitelé Fakulty architektury ČVUT v Praze, Petr Urlich, který pro ni napsal úvod, objevný výklad o urbanistickém vývoji území Baby a větší část medailonů jednotlivých objektů, Vladimír Šlapeta, jemuž vděčíme za stylisticky brilantní vylíčení dějin osady v kontextu aktivit Svazu československého díla i za instruktivní kapitolu "Baba 1932 - prolog a epilog" v závěrečné části publikace, a Tomáš Šenberger, pod jehož dohledem vypracovali studenti architektury ČVUT dvě sady modelů domů v osadě v měřítku 1 : 50 a 1 : 100. Jeden z těchto modelů či snad oba jsme v létě 2000 mohli shlédnout v podzemí Betlémské kaple na výstavě o Babě, kterou Urlichova, Šlapetova a Šernbergova publikace doprovodila jako katalog.

Struktura této publikace se podstatně neliší od knihy Templovy. Česká práce však přináší mnohem více dokumentačního materiálu a dostala atraktivnější typografickou úpravu, v níž hraje nezanedbatelnou roli čtyřbarvotisk. Baba se ve Šlapetově výkladu jeví jako milník v procesu sbližování kulturních nároků meziválečné české středostavovské inteligence s nároky tehdejší moderní architektury: od chvíle výstavy této osady se české střední vrstvy ztotožnily s funkcionalismem a přijaly ho za svůj identifikační znak. Proto se však také autoři domů na Babě vyhýbali příliš ortodoxnímu a příliš odvážnému avantgardnímu projevu a spíše než na vytváření domů jakožto osobních manifestů vsadili na trpělivý dialog se stavebníkem.

Za problém obou publikací, důležitý i z hlediska památkové ochrany kolonie, pokládám časové a tím také územní vymezení osady na Babě. Obě práce se shodly v m nění, že výstavba Baby, organizovaná Svazem československého díla, skončila rokem 1936, s dokončením Bělehrádkovy vily a domu Stanislava Mojžíše-Loma od architektů Františka Kerharta a Josefa Gočára. Nezahrnuly už proto do svých výkladů řadu domů v Matějské ulici z let 1939-1940, na parcelách, na kterých Svaz původně zamýšlel postavit penziony nebo řadové rodinné domky. Platí přitom, že do této formace v Matějské pronikl i projekt nečlena Svazu, firmy Kučera-Zelenka. Jak Stephan Templ, tak i spoluautor druhé publikace Petr Urlich nicméně uznávají, že výstavba domů v Matějské ulici se nadále řídila zásadami autora urbanistického plánu Baby Pavla Janáka. Připojme k tomu, že architekti pěti objektů na tomto místě, František Kerhart, Josef Grus a Antonín Černý, byli právoplatnými členy Svazu československého díla. Ve svazovém sborníku Výtvarná práce - výroba - bydlení z roku 1939, pro který napsal výklad o Babě právě František Kerhart, se konečně příspěvky těchto architektů k budování osady uvádějí v souvislostech, které nás neopravňují tvrdit, že domy v Matějské ulici do kolonie na Babě nepříslušejí. Domnívám se proto, že napříště bude lépe zahrnout do osady i tuto pozdní etapu její výstavby z let 1939-1940.

Rostislav Švácha