Čtrnáctideník současného výtvarného umění ATELIÉR vydal monotematické číslo na téma památková péče a její stav (č. 23 vyšlo 23. 11. 2006).

Toto číslo časopisu do jisté míry uzavírá divoký památkový rok 2006, který započal v prosinci roku předchozího. Tehdy došlo k nedovednému vlomení tehdejšího ministra do systému památkové péče, které vyvrcholilo zpackaným konkursem na místo generálního ředitele. Na tuto židli byl pak exponován muž, kterého postupně odborné kruhy památkové péče odmítly a který v NPÚ působil skutečně kuriózním dojmem. V povolebním prostředí byl pak odvolán a nahrazen. Celý děj není dosud ukončen.

V diskusích, jak má památková péče fungovat, se v průběhu roku 2006 objevilo dosti názorů, nejvíce byla asi struna napjata mezi komorou architektů a památkářskou veřejností. Rozhořel se rovněž boj o správu hradů a zámků, popřípadě o jejich převedení z majetku státu na kraje. Tento zápas s koncem roku při nevyjasněné povolební situaci sice pohasl, nicméně lze očekávat jeho opětné vzplanutí, neboť ony hrady a zámky zůstávají jedním z chutných soust dosud majetkově neposunutých.

Vydání monotematického čísla časopisu Ateliér je nepochybně chvályhodné. Poměrně široký záběr příspěvků ukazuje, že téma je velmi živé. V následujícím textu se pokusím o určité shrnutí a zdůraznění toho, co mne jako čtenáře zaujalo.

Stále stejné problémy státní památkové péče /Michal Novotný/

Autor článku se snaží najít oporu autority památkové péče, kterou vidí v legislativě; říká, že v současné době nehrozí velké památkové katastrofy jako zničení města Mostu, ale situaci nevidí přehnaně růžově. Památkový zákon z roku 1987 nezatracuje a dále pak hovoří o dualitě památkové péče – složka poznávací a složka výkonná, tedy o tom, co se lidovým jazykem nazývá dvojkolejností. Realisticky rovněž konstatuje, že změna organizační struktury státní památkové péče nemusí být vždy cestou k lepšímu, a přimlouvá se za určitou míru její nezávislosti, aby se nestala loutkou v rukou politiků.

Památková péče ve víru událostí posledních měsíců /Květa Křížová/

Příspěvek hodnotí vzniklou situaci a vyzdvihuje zájem o problém i mimo NPÚ. Přirovnává činy a tlaky vzniklé po politické výměně generálního ředitele NPÚ v lednu 2006 k dobám 70. a 80. let 20. století, kdy byly památky ohroženy rekategorizací a vyřazováním. Autorka nazírá na památkovou péči jako na mnohooborovou činnost a zdůrazňuje křehkost památkových objektů, která musí být při novodobých úpravách a změnách účelů respektována. Jako příklad uvádí zámek Veltrusy a snahu o jeho komerčnější využití hotelovým provozem.

Movité kulturní dědictví a jeho ochrana bez předsudků a mýtů /Pavel Jirásek/

Stať je věnována ochraně památek z hlediska jejich zachování a dlouhodobé bezpečnosti. Správně ukazuje na dvě extrémní cesty, první konzervační, bez přístupu veřejnosti, a druhou s maximem otevření veřejnosti i za cenu znehodnocení památky. Zajímavá je i úvaha o bezpečnosti a bezpečnostním systému památky. V závěru se záslužně připomíná, že péče o svěřený majetek není jen záležitostí právního vztahu, ale i morálním závazkem.

Vzkřísit, nebo dorazit? /Kateřina Bečková/

Stručný úvod článku hodnotí dobu uplynulého roku a konstatuje, že i poměrně krátký časový úsek, kdy v oboru působí „nekompetentní blouznivec“, vyvolá dlouhodobé účinky, které jsou popsány dosti ostrými slovy jako marasmus, rozklad vůle, ztráta motivace a očividná lhostejnost. Dále je pak pojednáno o podstatě památkové péče a její nutnosti. Konstatuje se, že památková péče musí svoji existenci stále znovu obhajovat jak před veřejností, tak sama před sebou. Rovněž vývoj názorů uvnitř památkové péče není a asi nemůže být nikdy ukončený, a tak mnohé otázky nelze exaktně a definitivně rozhodnout. Příspěvek je uzavřen nadějí, že památkovou péči stále potřebujeme a její úloha nebyla zdaleka vyčerpána.

Památková péče – k ideálu daleko /Petr Štoncner/

Jako pracovník NPÚ si autor sebekriticky přiznává, že památková péče si může za řadu komplikací sama, a to svým defenzivním přístupem a neřešením vnitřních problémů. Dále je vyslovena otázka, kdo vlastně představuje památkovou péči, zda úředníci na různé úrovni, zda pracovníci památkových ústavů či kasteláni, nebo ministerští pracovníci. Za logické centrum pokládá Národní památkový ústav, který je však spíše provozovatelem a správcem památkových objektů než odbornou organizací. Obě složky pak pokládá za nevyrovnané a přimlouvá se za jejich emancipaci.

Neduhy a náprava památkové péče /Jan Sapák/

V krátkém příspěvku autor navrhuje redukci počtu památek, která by podle něj zajistila lepší péči o ty vybrané, dále pak oživuje můru kategorizace a přimlouvá se za jednoznačné označení památek významných v konečném počtu. Má rovněž dojem, že pokud budeme chránit všechno, neochráníme nic.

Zásadní změny v památkové péči /Richard Biegel/

Autor popisuje uplynulé měsíce a konstatuje, že změna na ředitelském místě přišla ještě včas. Asi nejzajímavějším motivem příspěvku je názor, že NPÚ by měl být nezávislou institucí, která by měla zaměstnance lépe platit, než je tomu doposud. Ani zájem o památky a vztah k nim nemohou vyrovnat nedobré platové podmínky v NPÚ. Pro zlepšení celého oboru musí být zvýšen počet terénních pracovníků a zajištěna jejich vhodná kvalifikace. Pisatel pak vidí památkovou péči jako obor, kde je nutno výchozí kvalifikaci dále rozvíjet a obohacovat novými poznatky. Rovněž vztah památkové péče k veřejnosti je nutno změnit, odstranit neschopnost vysvětlit sebe samu a udržet dialog i tam, kde není možná prvoplánová shoda.

Památkář versus architekt, instituce versus jednotlivec /Petr Štoncner/

Autor se snaží najít příčinu napětí mezi památkářem a architektem. Popisuje jejich vývoj a vzdělání a správně hledá jednu z příčin v tom, že architekt je ze své podstaty vždy jednotlivcem a památkář naopak vždy součástí instituce, která chrání veřejný zájem. To, že si strany vzájemně předhazují nevzdělanost a nekompetenci, je již jakýmsi folklórem. V závěru se objevuje naděje, že spolupráce je možná a že nelze negativně generalizovat, ale naopak, že mnohdy je přece jen možné dojít k oboustranně schůdným kompromisům či sjednocení názorů.

Smysl, potřeba a funkce dokumentace restaurátorského zásahu /Milan Togner/

V příspěvku je popsán vývoj názoru na náležitosti restaurátorské dokumentace a je připomínán pokus o vytvoření závazného systému, který však autor dnes pokládá v našich podmínkách za takřka zaniklý na rozdíl od jiných zemí. Restaurátorskou dokumentaci považuje za právoplatný doklad, který zavazuje k dalším úkonům na památce. Je i dokladem správnosti a vhodnosti použitých metod.

Současná architektura versus památková péče? /Vladimír Czumalo/

V optimistickém úvodu se hovoří o zvýšeném zájmu o památky, jejich kvalitnější údržbě, růstu informací a poznatků, nárůstu kulturní turistiky. V dalších řádcích je však již popsán trend pozvolného a téměř neuvědomělého přetváření památek naší dobou, kdy pod vlivem kumulativního účinku komerčních a soudobých doplňků mohou časem původní historické prvky působit cizorodě. V soudobé společnosti pak autor shledává absenci její vlastní architektury – stavění na věčnost –, na rozdíl od stavění pro momentální zisk. Pak ovšem zákonitě památková péče, redukovaná na pouhou povolovací praxi, je s architekturou ve střetu. Je to ovšem nedorozumění, protože polem současného střetu není zóna vzájemného styku památkové péče a architektury, ale zóna jejich styku se státem. Pokud se architektura a památková péče potkávají jen ve formě regulace a represe, není to jejich chyba, ale porucha společnosti.

O nejmladších památkách /Rostislav Švácha/

V úvodu textu je potvrzována skutečnost, že staré stavby většina lidí pokládá za hodnotné a vzácné jaksi automaticky. Stavby z dob první poloviny 20. století jsou sice již přijímány jako památky, nicméně jejich ohrožení je větší než u staveb starších. Autor pesimisticky předpokládá jejich další znehodnocování výměnou technických detailů, které však částečně vyplývá z materiálové podstaty prvků s menší životností. Dalším problémem jsou stavby realizované v posledních několika desítkách let. Negativní přístup je mnohdy ovlivněn i tím, že kvůli nim byly sneseny stavby jiné, nebo se ke svým starším sousedům chovají agresivně. Zachovalost historické architektury v našich zemích je pozitivní skutečností, nicméně bezradnost ve vztahu ke stavbám z druhé poloviny 20. století zatím přetrvává, a to jak v kruzích odborných, tak i ve vnímání laiků. Památkové ztráty, které lze zaznamenat u těchto staveb za posledních dvacet let, jsou značné a musíme konstatovat, že některé stavební typy a konstrukce již zcela zanikly. Na příkladech objektů, jako jsou obchodní domy Ještěd v Liberci a Máj v Praze, restaurační pavilon EXPO 58 či budovy se závěsovými stěnami, je tento problém dobře patrný.

Jiné užití, jiné světy /Benjamin Fragner/

Autor se více než dvacet let zabývá industriálními objekty a jeho článek patří v tomto souboru mezi nejobsáhlejší. Popisuje historii vzniku zájmu o průmyslové stavby, který u nás nastoupil později než v západní Evropě. Tam totiž nastal tento jev již v sedmdesátých letech 20. století. Pozornost je věnována mapování industriální architektury, kterou u nás již delší čas provádí Výzkumné centrum průmyslového dědictví při ČVUT a činí tak s nesmírnou trpělivostí a solidním vědeckým přístupem. Od dob, kdy byl zájem o technické památky a průmyslové dědictví spíše koníčkem několika nadšenců soustředěných kolem časopisu Technický magazín, je poznání industriálních staveb již skutečně na odborné úrovni. Rovněž zájem o konverzi těchto staveb je vyšší, nicméně asi nejsou využity všechny možnosti, zejména u větších objektů a celků. Přínosem je dle autora článku i to, že část objektů se věnuje kulturnímu využití a ne jen striktně komerčním účelům.

Kouzlo starých továren aneb Pět příběhů a zkušeností z průzkumu pražské industriální architektury /Zdeněk Lukeš/

Na pěti příkladech z pražského prostředí ukazuje autor osudy průmyslových staveb. U Ringhofferových závodů na Smíchově nedošlo ani k výpůjčce zlomků pro novou výstavbu. Továrna Breitfeld-Daněk v Karlíně měla trochu lepší osud a některé její části byly zapojeny do nových areálů, malá část byla zajímavě přestavěna na byty. Okolí Rokytky ve Vysočanech je popisováno spíše básnicky jako území s nadějí pro budoucnost, je však otázka, bude-li jaká. Nad areálem Holešovické elektrárny je zlomena hůl s tím, že investor ztratil zájem a osud areálu je nejasný. Případ pátý se váže k budovám na Smíchově, kde se rýsuje vytvoření paláce Křižík a věc by mohla mít dobrý konec. Příspěvek je věnován spíše tématu nových využití historických industriálních budov, kdy památkové hledisko je druhořadé a podstatou jevu je zachování konstrukcí a budov, které jsou pro investora zajímavé, nejde tedy o památkovou péči v plném slova smyslu.

Křesťan a péče o památky /Martin Horáček/

Toto téma je velice neotřelé, přestože nejvíce památek bylo vyprodukováno jako předměty a stavby náboženské. Téma památkové péče v církevním prostředí není dosud bráno jako samostatná kategorie, a nakonec ani autor to nijak nepožaduje, jak v druhé části článku uvádí ve větách o vztahu církve a státu. Úvaha o křesťanské prostotě kolidující s velkými výtvarnými díly minulosti, úvaha o reformách v církvi, obrazoborectví, a naopak o zálibě v ikonách v církvi východní, je ukončena správným tvrzením, že optimální je zachovat maximum památek a děl v původním prostředí a sloužících původnímu účelu. Jako červená niť se článkem vine i otázka finanční, jak v případě chudých farností, které nejsou schopny památky udržovat a obnovovat, tak v souvislostmi s nevyrovnáním majetkových závazků k církvi. Určitou absurditu stavu ukazuje snaha vychovat katolické kněží k poznání památkových hodnot, vytváření úřadů diecézních konzervátorů, kteří pak mají přesvědčit členy církve o zachování hodnot. Příspěvek by mohl být dobrým základem pro další úvahy a možná i činy, jde o téma, které je důležité nejen v malých sídlech, ale i v samém srdci státu, jak ukazuje dosud doznívající strkanice o katedrálu sv. Víta v Praze.

Ochrana památek v Rakousku a ochrana obrazu města Vídně /Miloš Kruml/

Pro tento příspěvek si dovoluji říci repliku, že nejlepší přichází na konec, a když ne nejlepší tak asi v tomto čísle Ateliéru nejzajímavější. Obsah článku a množství fakt velmi srozumitelně vysvětlených mi připadají mimořádně zajímavé, avšak nelze jej jednoduše interpretovat v krátkém resumé. Zájemcům o podrobnou informaci o situaci v památkovém dění u našich rakouských sousedů tedy vřele doporučuji přečíst si text v nezkrácené verzi.

V závěru nad zdařilým sešitem monotématického čísla časopisu ATELIÉR lze konstatovat, že pro Klub Za starou Prahu je dobrou vizitkou i skutečnost, že tři z příspěvků napsali členové Domácí rady Klubu a nejsou to příspěvky formální.

Václav Jandáček

Pro zájemce je celé číslo časopisu Atelier k dispozici ve formátu pdf na internetu zde.