Archeologické nálezy v Praze prezentované na místě IV.
Procházka územím vně historického jádra Prahy
(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 1/2008)
V první, druhé a třetí části naší cesty za nálezy torzální architektury objevované v průběhu archeologických výzkumů hlavního města Prahy a prezentované na místě jsme si přiblížili, co se skrývá za pojmem „torzální architektura“ a jaké jsou možnosti její prezentace na místě, in situ. Prošli jsme areálem Pražského hradu a Pražskou památkovou rezervací, ulicemi, náměstími a vybranými kostely, paláci a domy Hradčan, Malé Strany, Starého a Nového Města a Vyšehradu a shlédli zdejší zpřístupněné i (prozatím) nezpřístupněné prezentace. Nyní přistupme k jednotlivým nálezům a prezentacím rozesetým vně hranic historického jádra Prahy.
Obr. 1: V barokním oděvu zahalený gotický kostel uchovává ve svém interiéru základy románské rotundy.
První z archeologických nálezů prezentovaných po svém odhalení na místě, u něhož se zastavíme, byl učiněn v bezprostřední blízkosti zříceniny královského Vyšehradu, v kostele sv. Pankráce v Nuslích (obr. 1). Archeologický výzkum v lodi kostela v letech 1968-1970, prováděný v souvislosti se stavbou pražského metra trasy C, vynesl na světlo pozůstatky rotundy s kruhovou lodí a apsidou. Její vznik je kladen před polovinu 12. století. V severní části zkoumaného prostoru s rotundou byly odhaleny základy pravoúhlé stavby skoro čtvercového půdorysu, snad panského sídla, vystavěného v průběhu 13. století. Dochované základy rotundy z křemenců a břidlice, na nichž stála vlastní nadzemní loď vystavěná z opukových kvádříků (zachovalo se jich jen několik), byly překryty betonovou deskou tvořící podlahu kostela, což umožnilo jejich prezentaci. Spolu se základy románské svatyně jsou prezentovány také dva kostrové hroby uložené původně pod již nedochovanou podlahou lodě rotundy. K základům rotundy se vstupuje otvorem v podlaze v lodi kostela překrytým litinovým poklopem s umělecky ztvárněným půdorysem kostela a rotundy, dílem akademického malíře L. Šindeláře. Přístup do vymezeného prostoru pod ním, do tzv. pozorovatelny zapuštěné pro nízkou světlost mezi zdivem a podhledem železobetonového stropu pod úroveň základové spáry, z něhož je možné sledovat odhalené základy rotundy a její interiér, není jednoduchý a vyžaduje schopnost lezení po žebříku a štíhlou postavu. Památka není běžně přístupná. Její návštěva v barokním kostele, jenž pod svoji fasádou dodnes ukrývá starší gotickou svatyni vystavěnou na místě zbořené rotundy (ani zde se barokizace nedotkla stavební podstaty starší stavby), je možná zpravidla ve dnech Evropského kulturního dědictví. Objevená rotunda, její historie a nálezy jsou prezentovány rovněž na informačním panelu v předsíni kostela sv. Pankráce. Zájemci si zde mohou prohlédnout také torzo nalezené gotické křtitelnice. K dispozici mají informační leták vydaný místní římsko-katolickou farností sv. Václava se stručnou informací o historii kostela v šesti světových jazycích s aktuálními barevnými fotografiemi.
Obr. 2: Malé muzeum archeologie. Nálezy doby římské v jedné z vitrín muzea spolu s rekonstrukcí germánské polozemnice.
Expozici archeologických nálezů odkrytých v průběhu rekonstrukce objektů Státního ústavu jaderné bezpečnosti schraňuje a veřejnosti představuje tzv. Malé muzeum archeologie nacházející se dnes v Bartoškově ulici přímo na archeologickém nalezišti v jedné z budov ve dvoře areálu ústavu. Své místo zde našly keramické zlomky z doby bronzové. Část z nich byla přiřazena obecně do doby bronzové, část do období únětické kultury. Další skupina nálezů z doby římské byla získaná z prozkoumaného germánského obydlí, tzv. polozemnice a jejího okolí. Z polozemnice se kromě půdorysu se stopami po kůlové konstrukci a vnitřním vybavení v podobě otvorů v udupané podlaze dochovaly také kusy druhotně propálené mazanice, doklad zániku požárem, již byla vymazána dřevěná konstrukce tohoto jednoduchého obydlí (obr. 2). Poslední skupinou nálezů z Bartoškovy ulice jsou keramické zlomky ze střední doby hradištní. Expozici doplňují nálezy ze starších výkopů a archeologických výzkumů prováděných v oblasti Nuslí, Michle a Pankráce. Samostatnou část expozice tvoří prezentace výsledků archeologických výzkumů společnosti Archaia Praha, o. p. s., provádějící na území Hlavního města Prahy početné záchranné archeologické výzkumy. Návštěvníkovi jsou zde na fotografiích a plánech představeny také zdokumentované nálezy torzální architektury nejen z náměstí Republiky, ale i z plochy kolem Senovážného náměstí. Jmenovat je možné nálezy sladovny, studen a částí středověké kamenné a cihlové zástavby, jež se však nedočkaly ochrany a prezentace, nýbrž byly odstraněny, aby uvolnily své místo další nové výstavbě. Jedním z důvodů, proč se tak stalo, byla nedostatečná předprojektová příprava novostavby, v rámci které nebyly požadavky archeologické památkové péče vůbec zohledněny, nebo byly zcela minimalizovány na provedení záchranného archeologického výzkumu bez další úvahy o možnostech ponechání části archeologických terénů a nálezů (odhalené torzální architektury) na místě. Záchranný archeologický výzkum však ohroženou památku, archeologické naleziště, nezachraňuje. Účelem archeologického výzkumu není pouhé získání nálezů, nýbrž získání všestranných informací o minulých lidských společenstvích, o nichž zpravidla nemáme informace buď žádné, nebo nedostatečné. Tyto informace jsou zakódovány především ve vzájemných vztazích mezi jednotlivými nálezy a ve vztazích nálezů k přírodním vlastnostem jejich bezprostředního i vzdálenějšího okolí. Takových vztahů je však prakticky nekonečný počet, takže i ten nejpečlivější současný výzkum jich dokáže dokumentovat jen velmi malé množství. Zbytek vztahů (tj. největší část informací) se při archeologickém výzkumu ničí, a to nenávratně. Je jisté, že archeolog poloviny 21. tisíciletí vytěží z výzkumu téhož pravěkého hrobu, nebo stavby nesrovnatelně více informací než sebelepší odborník dnešní, pokud ovšem tento hrob, nebo stavba budou ještě existovat. Jestliže je dnes „zachráníme“ v rámci záchranného archeologického výzkumu, jsou pro budoucnost ztraceny. Každý záchranný archeologický výzkum je východiskem z nouze. Není to záchrana památky, nýbrž forma jejího částečného zničení. Z tohoto důvodu přecházejí archeologové v kulturně vyspělých zemích na výlučné zkoumání ohrožených nalezišť, které nelze památkově chránit. Pokud je to možné, v případě archeologických nalezišť, jež jsou součástí objektů a území vykazujících památkové hodnoty, Poznámka 1 je nutné maximálním možným způsobem zamezit všemi zákonnými prostředky jejich narušení, a to právě v rámci tzv. předprojektové přípravy novostaveb navrhovaných pro území památkových rezervací a zón, a ne teprve poté, kdy je připraven a schválen realizační projekt, jehož provedení znamená konečnou likvidaci archeologické lokality a tím i nenahraditelné části naší minulosti. Malé muzeum archeologie je přístupné po předchozí domluvě během běžné pracovní doby ústavu. Návštěvník si kromě dojmů a poznatků může odnést též informační leták, kromě češtiny i v dalších světových jazycích, němčině, angličtině a ruštině.
Obr. 3: Nový Hrad u Kunratic. Interiér paláce se vzrostlými stromy uvnitř bývalých místností s narušenou korunou zdiva.
Do skupiny torzální architektury odhalené během archeologického výzkumu a prezentované na místě je možné zařadit také ruiny Nového Hradu u Kunratic. Nový Hrad založený Václavem IV. vypálila husitská vojska, zkázu mu však přinesl teprve závěr 19. století, kdy došlo ke stržení všech vyšších dochovaných zdí. Archeologický výzkum vedený v letech 1928–1929 dr. L. Jasovou nebyl z finančních důvodů dokončen, což mělo zásadní vliv na budoucí neutěšený stav zkoumané ruiny. Odkrytá hradní architektura, suterén a část prvního patra paláce (obr. 3), prostor bran a schodiště, byly stabilizovány a částečně konzervovány. Chybějící pravidelná údržba kdysi stabilizované ruiny je hlavní příčinou dnešní těžce poškozené a stále více poškozované podoby torza hradu. V průběhu několika desítek let došlo k zániku posledních dochovaných torz valené klenby v suterénu paláce a destrukci odhalených korun zdiva. I když je Nový Hrad součástí Kunratického lesa a místem častých vycházek obyvatel Prahy 4, chybí zde informační panel, jenž by přibližoval jak jeho historii, tak i zcela unikátní husitský obléhací tábor, stále viditelný v terénu východně od zříceniny. Jediný dochovaný nález z výzkumu v letech 1928–1929, opuková profilovaná krbová římsa s konsolami složená z desítek zlomků, je částečně rekonstruován a vystaven v Lapidáriu národního muzea na Výstavišti.
Obr. 4: Smíchov, kostel sv. Filipa a Jakuba. Pohled
k východu. Foto K. Maloch, kolem roku 1870. Podle:
Wirth, Z. – Poche, E. 2002. Zmizelá Praha 4. Vyšehrad
a zevní okresy Prahy. Praha – Litomyšl.
Přesuňme se na Smíchov. V krátké době by se prezentace na informační tabuli měla dočkat nejstarší stavba této městské čtvrti prohlášená v roce 2003 za kulturní památku, kostel sv. Filipa a Jakuba ze druhé poloviny 12. století, později opakovaně přestavovaný a zvětšovaný. Kostelík byl zcela zbytečně zbořen v roce 1891. Během demolice byly odhaleny románské fresky, jež byly naštěstí fotograficky zdokumentovány. I kostel samotný se objevuje na mnoha vedutách Prahy a Smíchova, na kresbách i fotografiích (obr. 4) zachycujících tuto na první pohled nenápadnou stavbu. Nutno podotknout, že kostelík sv. Filipa a Jakuba byl zobrazen pravděpodobně již na nejstarší vedutě Prahy od M. Wolgemutha z roku 1493. Dále se objevuje na vedutách Prahy od J. Willenberga z roku 1601, P. van den Bossche z roku 1606, L. Schnitzera (?) z roku 1666 a dalších. Spatřit ho můžeme i na reliéfu z mořeného dubového dřeva od K. Bechtelera z doby před rokem 1630 s vyobrazením útěku zimního krále Fridricha Falckého z Prahy, který je umístěn v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Hradě. Vzhledem k tomu, že jsou základy a torza nadzemního zdiva kostela sv. Filipa a Jakuba pozůstatkem nejstarší stavby Smíchova, zasloužil by si stálou expozici doplněnou i výběrem z archeologických nálezů, umístěnou například v prostorách radnice městské části Prahy 5 ve Štefánikově ulici.
Historická barokní studna je pod skleněnou deskou prezentována v bývalé salle terreně vily Portheimky, vystavěné K. I. Dientzenhoferem v letech 1725–1728. Studna byla původně součástí prostoru koncipovaného jako umělá jeskyně, byla vyzdobena krápníky zhotovenými ze štukové omítky (obdobně jako zeď Valdštejnské zahrady) a doplněna vsazenými mušlemi, kousky skla a barevnými kameny (obdobně jako štuková výzdoba terasové kulisy ve Vrtbovské zahradě), jimiž protékala voda. Podoba grotty vily Portheimky nebyla tak zcela vzdálena té, jež je součástí sally terreny zámku Kroměříž. Poznámka 2 Nad grottou byl pak umístěn reprezentační sál s freskou Václava Reinera zobrazující Bakchovu slavnost. Zlomkem zaniklé nádhery prostoru je ona studna s původním cihlovým obložením, odhalená a prezentovaná v rámci rozsáhlé obnovy budovy počátkem 90. let 20. století, umístěná dnes pod značně „ošoupaným sklem“, a torzo krápníkové výzdoby dochované v jedné z nik v průčelí vily Portheimky obráceném do zahrady.
Obr. 5: Zbraslav, klášter cisterciáků
u kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Bývalý rajský dvůr s historickou studnou uprostřed, ambitem a budovami konventu. Jižní křížová chodba byla součástí nedochovaného kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Výstavba kláštera cisterciáků u kostela Nanebevzetí Panny Marie na Zbraslavi byla zahájena položením základního kamene v roce 1297. V roce 1305 byl v hrobce patrně již dostavěného kostela nanebevzetí Panny Marie pohřben král Václav II. Výstavba kláštera v této době ještě nebyla u konce a pokračovala v době nástupu Luxemburské dynastie na český trůn. Významným mezníkem v dějinách kláštera bylo jeho vypálení husity. Monumentální kostel nanebevzetí Panny Marie v průběhu věků zanikl. Do dnešních dní přetrvávají budovy konventu a prelatury oděné v barokním hávu z pozdějších stavebních úprav a přestaveb a kostel sv. Jakuba snad staršího data, než udává stavebně-historický průzkum, možná již z doby před dokončením klášterního chrámu, kdy mohl sloužit klášterním funkcím. Archeologickým výzkumem prováděným v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století byla, kromě zjištění částí románské stavby v objektu bývalé prelatury, potvrzena správnost plánu nalezeného v Horních Mokropsech. Ten zachycuje jak půdorys gotického kláštera, tak i podobu klášterníhoc kostela nanebevzetí Panny Marie, ležícího jižně od bývalého rajského dvora s částečně dochovaným ambitem (nedochované jižní křídlo ambitu bylo součástí čtyřlodí kostela) a s historickou studnou uprostřed (obr. 5). Délka kostela dosahovala více než 100 m, šířka čtyřlodí 45 m. Příčná loď, transept, měla rozměry cca 27 x 45 m. Archeologickým výzkumem byl potvrzen pravoúhlý chór chrámu s deseti pětibokými kaplemi. Odkryto bylo i pravděpodobné místo původního pohřbení Václava I. v prosté cihlové hrobce v ose presbytáře. Pozůstatky klášterního chrámu byly po ukončení výzkumu opět zasypány, aniž by byly jakýmkoli způsobem prezentovány minimálně na informačním panelu. Jedinou prezentací historie bývalého kláštera je stručná informační tabule z bronzu při vstupu do jeho areálu. Historie zdejší farnosti je přiblížena na informační tabuli na vchodových dveřích do kostela sv. Jakuba. Bývalý klášter na Zbraslavi se stal v 90. letech 20. století sídlem stálé expozice asijského umění Národní galerie. I když bylo místo, na němž klášter vznikl, osídleno od neolitu až po dobu slovanskou, další archeologická zjištění dokumentují jen období let 1297–1420 a období mladší, na historii samotného kláštera a případné vystavení alespoň části získaných archeologických nálezů se při koncipování zdejší stálé expozice pozapomnělo. Jediným „prezentovaným nálezem“ v bývalém klášterním ambitu je tak transfer fresky Kladení Krista do hrobu z třetí čtvrtiny 15. století, přenesený z okna bývalé prelatury.
Obr. 6: Románská krypta, stabilizovaná a částečně dostavěná, pod presbytářem kostela sv. Markéty v Břevnově.
Obr. 7: Kostrové hroby a část nedotčených archeologických terénů tvoří expozici románské krypty pod presbytářem kostela sv. Markéty.
Nejvýznamnější z prezentovaných archeologických nálezů torzální architektury mimo prostor Pražské památkové rezervace se nachází v areálu kláštera benediktinů u kostela sv. Markéty v Břevnově. Tímto nálezem je trojlodní krypta (obr. 6) klášterní baziliky, nejstarší zjištěná část areálu kláštera. Její dokončení se klade do roku 1045. V tom roce byl totiž v částečně dokončeném chrámu pohřben sv. Vintíř. Krypta budovaná ve dvou základních etapách je s výjimkou západní zdi dochována až k úrovni klenebních čel. Stabilizované, na některých místech částečně doplněné zdivo krypty a prostor kolem ní, fragment základů severní apsidy románské baziliky a doklady gotických úprav, prezentované v prostoru zastropeném betonovou deskou, jsou přístupné v rámci víkendových prohlídek prostor Břevnovského kláštera. Kromě krypty samotné, s možností nahlédnutí jak do jejího interiéru, tak na její odkopané exteriérové části, jsou zde, mimo vlastní kryptu, v prostoru vymezeném jejím zdivem a základy gotického a barokního kostela sv. Markéty na místě ponechány odkryté kostrové hroby původního středověkého hřbitova kolem baziliky (obr. 7). V mladší, barokní kryptě zaklenuté valenou klenbou, ležící západně od krypty románské, je vystavena část architektonických článků získaných během výzkumu krypty a kláštera a rovněž výběr z archeologických nálezů. Obě čela této krypty nesou informační panely přibližující archeologický výzkum, jeho výsledky a nejstarší historii kláštera. Kromě krypt nabízí „podzemí kostela sv. Markéty“ také prohlídku gotického sklípku umístěného pod sakristií. Otevřená a stabilizovaná sonda v podlaze ukazuje podloží zpevněné původně dnes již rozpadlými dřevěnými kůly, jež měly zabezpečit stabilitu staveb vztyčovaných v rozbahněném terénu kolem potoka Brusnice. Kruhové románské lavatorium převrstvené gotickým lavatoriem s hrotitými opěráky odhalené v prostoru bývalého gotického rajského dvora bylo po zdokumentování opět zasypáno a přenecháno v tomto stavu budoucím generacím. Část jedinečné mozaikové dlažby odhalené ve východní části jižního ramene gotického ambitu konventu kláštera ve vzoru vzájemně se prostupujících paprsčitých kruhů, kombinující kamenné (černé), keramické cihlově červené dlaždice a bílý, doposud neidentifikovaný, silně rozrušený materiál, byla vyzdvižena „in situ“ a zpřístupněna umístěním v předsíni před románskou kryptou kláštera. Prodejna vstupenek umístěná ve vrátnici kláštera nabízí k prodeji několik publikací (sborníky vydané u příležitosti milenia břevnovského kláštera 993–1993), přibližujících historii kláštera a zdejší archeologické nálezy a také pohledy s námětem kláštera a románské krypty.
V rámci poznávání nemovitých archeologických nálezů prezentovaných na místě je nejmladším a pro mnohé na první pohled „nejkurióznějším a nejméně typickým“ nálezem torzální architektury ten, jenž byl učiněn v zahradě Müllerovy vily architekta A. Loose. Pravdivou rehabilitaci zdejší terasové zahrady, vytvořené podle plánů K. Förstera a H. Materna z Postupimi, z let 1931–1932, za spoluúčasti C. Schneidera, známého jako spolutvůrce zámeckého parku v Průhonicích, umožnil právě tzv. zahradní archeologický výzkum. Poznámka Díky archeologickým zjištěním byl obnoven původní půdorysný základ zahrady na bastionovém půdorysu. Do podoby z 30. let 20. století byla navrácena modelace strmých svažitých partií. Díky nálezům zbytků kamenného zpevnění horní části svahu zahrady v podobě sítě čtyřúhelníků postavených na koso, jež byly v dochovaném rozsahu zachovány, bylo možné toto zpevnění kompletně rekonstruovat, a to v celém původním rozsahu. Obnoveno bylo také zpevnění terasy pomocí kamenné zídky a kamenný chodník na úzké terase. Dnes jsou i díky zahradnímu archeologickému výzkumu terasy zahrady ve stejné podobě (a platí to i pro vysázené druhy okrasných rostlin, letniček, trvalek i dřevin), v jaké se nacházely v době největšího rozkvětu vily a její zahrady ve 30. letech 20. století. Díky rozboru zbytků dřeva z kořenů z odstraněných stromů byly potvrzeny rozdíly mezi dřevinami navrženými v projektu a dřevinami skutečně vysazenými, jež se do zahrady rovněž navrátily.
Vraťme se však zpátky do vzdálené minulosti, a to přes středověk až do pravěku, do doby kamenné, bronzové a železné. Výstavbě Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního v Kobylisích v letech 1996–1997 předcházel záchranný archeologický výzkum. V jeho průběhu zde bylo doloženo pravěké polykulturní osídlení. Nejstarším doloženým dokladem osídlení na ploše zhruba 7 000 m2 byla jáma období eneolitu, řivnáčské kultury s nálezy keramiky a kamenné drticí podložky. Dvojicí objektů byla zastoupena doba bronzová. Jeden z nich, s nálezy přepálené keramiky, snad souvisel s místní keramickou dílnou. Většina, celkem třicet, prozkoumaných objektů (13 polozemnic, 2 zásobnice, 8 jam, 5 hliníků, z nichž se těžila hlína, a dále kůlové jamky, kamenná destrukce, žlaby a 2 příkopy, základy palisády), spadala do doby železné, do období bylanské kultury. Z objektů byly kromě keramických zlomků vyzdviženy také zvířecí kosti s doklady jejich kuchyňské úpravy. Přesto, že po ukončení záchranného archeologického výzkumu byly prozkoumané pravěké objekty zničeny, trvalou vzpomínkou na zdejší naleziště je prezentace movitých archeologických nálezů v šestém patře budovy Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního. Kromě vitríny s výběrem z archeologických nálezů (keramika, kosti se stopami opracování, kamenná bulava podložka), je zde informační panel přibližující textem i obrazem zdejší archeologický výzkum a jeho výsledky. Prohlídka nálezů je možná denně, v rámci řádných úředních hodin úřadu.
Obr. 8: Románský kostel Stětí sv. Jana Křtitele
v Dolních Chabrech ukrývající ve svém interiéru
základy staršího kostela a rotundy, druhé největší
v Čechách.
Postupme do středověku. V severní části Prahy, téměř u hranic okresu Praha-Východ se rozkládá vesnice Dolní Chabry s románským kostelem Stětí sv. Jana Křtitele (obr. 8). Záchranný archeologický výzkum v letech 1973–1974 odkryl v interiéru kostela základy hned dvou starších sakrálních staveb. První, rámcově datovaná do 11. století, byla nejspíše pohřební kaplí blíže neznáme osoby. Druhou stavbou, vystavěnou v době kolem přelomu 11. a 12. století, byla rotunda, největší po svatovítské katedrále na Pražském hradě. Vybavená byla unikátními reliéfními keramickými dlaždicemi, známými jen z knížecích a klášterních staveb. I to potvrzuje značný význam tohoto místa. Dodnes dochovaná (třetí) románská stavba s překvapujícím bohatstvím románského nástěnného malířství spadá do 3. čtvrtiny 12. století. Základy obou starších staveb, které je snad možné spojovat stejně jako existující třetí kostel s nedalekým hradištěm v Bohnicích v lokalitě Zámka, jsou prezentovány v prostoru vytvořeném překrytím zjištěných základů a torz nadzemního zdiva obou objevených staveb dřevěnou rozkládací podlahou upevněnou v kovových nosných rámech. Jejich zpřístupnění je možné zpravidla pouze ve dnech evropského kulturního dědictví.
Do období dávného pravěku nás uvede archeopark v Praze-Troji, Na Farkách, budovaný v areálu výšinného sídliště pozdní doby kamenné, hradiště doby bronzové, věteřovské kultury a opevněného sídla pozdní doby halštatské. Dostat se k tomuto místu lze cestou z Dolních Chaber kolem již zmiňovaného hradiště v Bohnicích umístěného na ostrožně nad Vltavou. Hradiště, ohraničené se severu a z jihu hlubokými roklemi, je přístupné jen 30 metrů širokou šíjí na východní straně. Zdejší osídlení se datuje do pozdní doby kamenné, doby bronzové a raného středověku. Přes značné narušení vnitřní plochy hradiště orbou je dodnes viditelné jeho opevnění na severní straně ostrožny, val vysoký až 2 metry. Vysoký val přepažuje i nejužší místo přístupové šíje ve východní části. Základní informace o hradišti, jeho minulosti a přírodním bohatství je umístěna na dvojici informačních tabulí stejného obsahu v jeho východní a západní části, podél zdejší turistické stezky.
Obr. 9: Hradiště v Troji Na Farkách. Palisáda se vstupní branou do hradiště.
Výstavba areálu archeoparku na ostrožně v Praze Troji na Farkách byla zahájena v dubnu 1996 a dodnes nebyla ukončena. Plocha hradiště a opevněného sídliště, jež je v užívání Botanické zahrady v Praze, by měla budoucím návštěvníkům a zájemcům o archeologii přiblížit rekonstrukci opevněné osady ze sklonku starší doby železné. Budovaný archeopark s rozlohou 2 ha, součást připravované naučné stezky chráněnou oblastí Troja Podhoří, by měl být ve výsledné podobě rozdělen do tří areálů. V prvním, vstupním areálu se návštěvník obeznámí s pravěkým zemědělstvím, v podobě malých políček s plodinami, jejichž pěstování je v době železné archeologicky doloženo. Hlavní areál by měl být částečnou rekonstrukcí osady existující zde před 2500 lety. Na původním místě, v trase doložené archeologickým výzkumem, již bylo rekonstruováno palisádové opevnění z dubových kmenů (obr. 9). Umístění brány v jižní frontě palisády je pouze hypotetické. Rovněž kultovní okrsek umístěný uprostřed plochy zde není doložen. Předlohou rekonstrukce jsou nizozemské analogie. Dub, na němž budou zavěšeny drobné votivní keramické předměty v podobě dutých válcovitých, kroužkových, hvězdicovitých, tyčinkovitých a miskovitých závěsků a také závěsků v podobě jezdců na koni, vydávající při každém poryvu větru zvonivý zvuk, má svoji předlohu z hradiště „Burkovák“ u Nemějic na Písecku. Nemožno si nevzpomenout na slavnou věštírnu v Dódóně, ve které z koruny dubu promlouval vládce bohů Zeus, sdělující prostřednictvím zvuků bronzových gongů a kotlů odpovědi na dotazy tazatelů toužících poznat svoji budoucnost a vyvarovat se nepříjemným nástrahám osudu. V prostoru při severozápadním okraji ostrožny, na kterém proběhl archeologický výzkum, se plánuje umístění tří obydlí a hospodářského objektu, a to na základě konkrétních dat výzkumu. Na třetí ploše, rozložené severně od ústředního areálu, by v budoucnu měly být předváděny nejrůznější pravěké rukodělné postupy a činnosti každodenního života, jakými bylo např. mletí obilí a příprava pokrmů vařením a pečením, tkaní, barvení látek a příze, modelování a vypalování keramiky, tavba železné rudy i barevných kovů a další činnosti. I když je Archeopark Na Farkách dosud „ve výstavbě“, schází zde alespoň základní informační tabule, která by přiblížila jak historii zdejšího hradiště a opevněného sídliště, tak i vznikající dílo. Dalším problémem je nedostatek financí na dokončení projektu a zajištění pravidelné dlouhodobé údržby již vyhotovených součástí – palisádového opevnění s bránou a posvátného okrsku – a jejich ostraha.
Obr. 10: Kamenné stavby na akropoli Hradiště, oppida Závist patřící třetí (stavby I, II, III, V
a VI) a čtvrté svatyni (stavba IV). Další zkratky: H – příkop, P – val.
Pokud bychom chtěli poznat nejstarší kamennou architekturu doloženou v Čechách, musíme vyrazit na jih, na hranici Hlavního města Prahy a středočeského kraje a zastavit se v areálu národní kulturní památky na vrchu Hradiště nad Zbraslaví, známém také pod jménem oppidum Závist. Archeologický výzkum probíhající zde v letech 1963–1990 doložil osídlení od doby bronzové až po slovanské období a středověk. První opevnění na vrchu Hradiště, palisáda, se datuje do střední doby bronzové. Keltové zde budují své opevnění někdy kolem roku 500 před Kr., přestavěné před polovinou 5. století před Kr. Pokud však chceme poznat zdejší nejstarší kamennou architekturu, musíme vystoupat až na samotný vrchol Hradiště, na jeho akropoli. V období přelomu 6. a 5. století před Kr. a v 5. století před Kr. zde postupně vznikly čtyři svatyně. Zaměříme se na poslední dvě (obr. 10). Třetí svatyně byla vystavěna před polovinou 5. století. Na obdélníkové ploše s rozlohou 80 x 90 m, ohrazené ze tří stran příkopem vylámaným ve skále, později zasypaným (obr. 10, P) a po jeho vnitřním obvodu hradbou (obr. 10, H) vzniklo ve východní části zvláštní seskupení trojice architektur (obr. 10, I, V, VI). První trojboká stavba byla snad zasvěcena trojici nejvyšších bohů. Je pravděpodobné, že trojice kůlů v rozích nesla jejich zpodobnění. Druhá stavba, čtvercového půdorysu, jakési pódium vysoké 1,5 m s rozlohou 160 m2, byla určena k blíže neznámým rituálům a kultovním ceremoniím. Protějškem jí byl mohutný kamenný sokl s rozměry 27 x 11 m, vysoký 4 m, na němž stála dřevěná chrámová stavba. Dvojice kamenných zdí (obr. 10, II, III) oddělovala ve vstupním prostoru jihozápadní části akropole obětní jámu původně s výdřevou nebo výpletem z proutí zasvěcenou chtonickozemědělským kultům (obr. 10, na místě IV). Předlohy pro třetí svatyni, antický temenos, vybudovanou na Hradišti je třeba hledat ve světě Etrusků. Její existenci ukončil požár, který pohltil jak okolní hradbu, tak i dřevěný chrám. Plocha akropole byla následně přestavěna. Zbytky zanikajících kultovních staveb byly postupně zabudovány do kamenné terasy o rozměrech 105 x 80 metrů. Nad obětní jámou vzniklo v této době pravoúhlé pódium (obr. 10, IV). I to je však po čase ponořeno do masy kamene a zeminy nového plató se zdůrazněnou pravoúhlou formou. Do středu svatyně pod širým nebem, nemetonu, byla umístěna obětní jáma s vydřevenými stěnami určená chtonickozemědělským božstvům. Existenci svatyně, prototypu pozdějších keltských svatyní, čtyřúhelníkových valů, a celého Hradiště ukončil v počátcích 4. století před Kr. mohutný zkázonosný požár. Život zde ustal. Teprve po roce 190 se na zaniklé Hradiště vrátili Keltové a založili zde nejstarší oppidum v čechách. Na akropoli vznikla dvorcová zástavba, ve východní části pak kultovní okrsek. I keltské oppidum mělo své opevnění, první vybudované po provizoriu, datované k roku 175, využilo starších valů 5. století před Kr. V průběhu let následovaly čtyři přestavby, úpravy a modernizace, přičemž docházelo i ke zvětšování fortifikací chráněné plochy. Poslední, pátá hradba budovaná kolem roku 50 před Kr. ohrazovala plochu 118 ha. I její monumentální pozůstatky dodnes poutají pozornost přicházejících turistů.
Obr. 11: Informační altán na akropoli Hradiště je cílem zájmu turistů o zdejší bohatou mnohovrstevnou historii a nálezy.
Dnes je plocha akropole Hradiště i se základy kultovních staveb 3. a 4. svatyně zasypána a konzervována pro budoucí generace i případnou prezentaci originálních torz na místě. Historie Hradiště, archeologický výzkum a mnohovrstevné objevy jsou pak přiblíženy na šesti informačních panelech naučné Keltské stezky. Ty popisují hradiště Závist a jeho archeologický výzkum (panel v Břežanském údolí a na přístupové cestě z Lhoty u Dolních Břežan) a dále předhradí Hradiště, bránu A, bránu D a cesty a domy existující na Hradišti. Nejobsáhlejší informace poskytuje soubor tabulí „Altán“ v západní části Akropole (obr. 11). Půdorysy jednotlivých kultovních objektů jsou vyznačeny v zasypané ploše Akropole jednoduše, i když ne zcela přehledně, pomocí různě zbarvených žulových sloupků umístěných do jejich nároží. Informace k nim obsahuje plán na panelu (obr. 10). Značná vzdálenost mezi vyznačenými stavbami a informačním panelem snižuje zamýšlený efekt. Samotná Akropole přes snahu o zviditelnění kamenných staveb 3. a 4. svatyně působí i dnes skličujícím dojmem, připomíná stále spíše rekultivovanou plochu v severozápadních Čechách, než areál národní kulturní památky. Jistě přínosným by v budoucnu bylo alespoň vyskládání jednotlivých půdorysů kultovních staveb v místech, kde stály, nasucho kladenými různě přírodně zbarvenými kameny. To by zdejší prezentaci učinilo srozumitelnější a čitelnější. Další informace o Hradišti poskytuje podrobný leták s názvem Oppidum Závist vydaný Ústavem archeologické památkové péče středních Čech ve spolupráci s Krajským úřadem Středočeského kraje, dostupný v Informačním centru keltské kultury v Nižboru, a rovněž internetová stránka vybudovaná v rámci projektu Keltská Evropa. Poznámka 4
Zastavením se na Hradišti, oppidu Závist a jeho prohlídkou jsme se dostali na samý konec naší „cesty za archeologickými nálezy torzální architektury prezentovanými na místě“. Vzhledem k tomu, že doposud nevznikl ucelený soupis těchto nálezů, je možné, že jsme některé z nich opomněli. Poznámka 5 Další z nálezů torzální architektury, prozatím neobjevené, čekají na své budoucí odhalení a jiné, již známé, čekají na zpřístupnění očím veřejnosti v následujících desetiletích či stoletích.
Cyklem článků o archeologických nálezech prezentovaných na místě jsem chtěl předložit alternativu pro zacházení s torzální architekturou odhalovanou během archeologických výzkumů. Snažil jsem se upozornit a poukázat na to, že odstranění, vybagrování torzální architektury není jediným řešením, jedinou odpovědí na otázku „co s ní?“ po ukončení záchranného archeologického výzkumu a odchodu posledního archeologa se sbalenými nálezy, dokumentací a nářadím z plochy proběhnuvšího archeologického výzkumu. Možná již nyní stojí některý z čtenářů, vlastníků nemovitostí v Praze, nebo některý z architektů a projektantů před problémem, co s nečekaným archeologickým nálezem studny, jímky, zdiva nedochované části domu či jiné torzální architektury. Pokud se rozhodnou tento nález zachovat na místě, i za cenu snížení počtu míst na stání v budovaném podzemním parkovišti, zmenšení skladovacích prostor nově zřizovaného suterénu nepodsklepené budovy nebo změny zastavěné plochy navrhované novostavby, pokud se rozhodnou zapojit zjištěné nálezy do vznikající novostavby, aby trvale připomínaly zdejší minulost sahající do vzdáleného středověku, splnilo naše putování za pražskou torzální architekturou prezentovanou na místě další ze svých cílů, ochránit (zachránit) ji před nepoučeným vlastníkem, investorem, architektem, projektantem či stavitelem. I přes své „ruinózní“ dochování vykazuje totiž v torzu dochovaná architektura velice často mimořádné památkové, umělecké a kulturněhistorické hodnoty. Pokud torzální architektura zmizí, zaniknou nejenom unikátní doklady historického vývoje, ale rozplyne se i část dějin regionu. A tomu bychom měli v co možná největší míře zabraňovat. Poznámka 6
Milan Jančo
Fotografie zhotovil, pokud není uvedeno jinak, autor článku